Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Červenec 2010

Hraničářův učeň-nové fotky

29. července 2010 v 15:35 | Bella |  Hraničářův učeň
Dneska jsem se docela nudila, a tak jsem brouzdala po netu. Našla jsem pár hezkých fotek z hraničáře. Většinou jsou to jen obálky knih, ale i tak jsou pěkné. Našla jsem dokonce o několik fotek z filmu(asi), ale ty vypadali tak strašně, že je tu nedávám:-) . Doufám, že to z filmu nebylo. Ale kdyby někdo přece jen chtěl, abych je přidala, tak napište=)

1
2
3
4
5
6
7
8
9

Zvířecí příběh-Jak jsi mohl?

19. července 2010 v 20:27 | Bella
Tento příběh jsem našla na jedné stránce(www.Ddemon.blog.cz) a s dovolením autora jsem ho mohla zkopírovat. Dala jsem ho tu, protože mě docela dojal, a že by každý měl vědět, co se děje s nechtěnnými psy. Je to smutné, ale bohužel je to pravda.



Když jsem byla štěňátko, bavila jsem Tě svým poskakováním a rozveselovala jsem Tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a i přes rozkousané boty a několik "zavražděných" polštářů jsem se stala Tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem zlobila, pohrozil jsi mi prstem a řekl mi: "Jak jsi mohla?" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a podrbal za ušima.

Moje výchova k čistotě trvala trochu déle, než jsi předpokládal, neboť jsi byl velmi zaměstnaný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, kdy jsem byla k Tobě přitulená v posteli, naslouchajíc Tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, neboť zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na sluníčku, když jsem čekala na Tvůj příchod domů na sklonku dne. Postupně jsi začal trávit více času v práci a budováním své kariéry a více času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na Tebe trpělivě, utěšovala Tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem Ti nevyčítala špatná rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala Tvůj příchod domů a radovala jsem se s Tebou, když jsi se zamiloval.

Ona, nyní Tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem se jí projevit svojí náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože Ty jsi byl šťastný. Potom přišly Tvoje děti a já jsem byla vzrušená spolu s Tebou. Fascinovala mě jejich něžnost, jejich vůně a také jsem se chtěla o ně starat. Ale Ty a ona jste se báli, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiné místnosti, nebo v kleci. Jak já jsem je chtěla mít ráda, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Jak vyrůstaly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru na svoje vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno kolem nich a jejich dotyky - protože Tvůj dotyk byl nyní taký skoupý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a naslouchala jejich trápení, tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk Tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly doby, že když se Tě ostatní zeptali, zda máš psa, vyndal jsi z peněženky moji fotku a vyprávěl jim o mně příhody. V posledních letech už jen řekneš "ano" a změníš téma.

Už nejsem "Tvůj" pes, ale "jen" pes a rozčilují Tě všechny výdaje za mě. Máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a Ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není povoleno držet zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy Tvoje jediná rodina jsem byla já. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli ke zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a řekl: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali Ti bolestný pohled. Znali realitu umístění psa ve středním věku, i když s průkazem původu. Musel jsi vyprostit prsty Tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne tati, prosím, nenechávej tu mého psa!" I já jsem měla o něho strach, jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poklepáním po hlavě a vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl vzít si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, neboť jsi měl nějaký termín a nyní mám i jeden já.

Když jsi odešel, ty milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi ani jediný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a řekly "Jak mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich plný rozvrh dovolí. Krmí nás samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdříve jsem vždy vyskočila a běžela ke vchodu, vždy, když někdo procházel kolem mého kotce, doufajíc, že jsi to Ty - že jsi změnil názor - že to celé byl zlý sen... nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemohu soupeřit o upoutání pozornosti s poskakováním šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, uchýlila jsem se do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Zaslechla jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a šla jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a řekla mi, abych se nebála. Srdce mi tlouklo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se mi do toho i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v průběhu dní. Jak to už mám v povaze, měla jsem více starostí o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozne tíží, a já to vím to vím zrovna tak, jako jsem rozpoznala každou Tvoji náladu. Jemně mi natáhla přední nohu a slza jí stekla po tváři. Olízla jsem jí ruku stejně, jako jsem byla zvyklá utěšovat Tebe před mnohými lety. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Zacítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zašeptala jsem "Jak jsi mohl?" Možná, protože rozuměla mojí psí řeči řekla "Je mi to tak líto." Pohladila mě a rychle vysvětlovala, že je to její práce zařídit, abych šla na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že mé "Jak jsi mohl?" nebylo myšleno na ni. Bylo to určeno Tobě, můj milovaný pane, na Tebe jsem myslela. Budu na Tebe myslet a čekat navždy. Kéž by Ti každý ve Tvém životě projevil takovou věrnost.

Konec



Pozn. autora: Pokud Vám článek "Jak jsi mohl", vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, která umírají každý rok v amerických útulcích. Vítána je snaha všech, kdo by chtěli článek dále šířit pro nekomerční účely, pokud připíší poznámku s autorským právem. Prosím, použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřoven.

Děkuji, Jim Willis

HP a relikvie smrti-ukázka z fimu

16. července 2010 v 16:55 | Bella |  Harry Potter
Slíbila jsem, že tu přidám nějakou ukázku z Harryho Pottera 7. Musím říct, že už se na film docela těším. Doufám, že tam bude hodně z knížky. Když tak napiště svůj názor.


Harry Potter a relikvie smrti-Nové obrázky

15. července 2010 v 14:34 | Bella |  Harry Potter

Takže přidávám pár nových obrázků z Hp 7. Snad už brzy bude film v kině. Určitě co nejdřív přidám i nějakou ukázku. Zatím vám musí stačit obrázky:-)

Obrázky:




1
3
4
2
6
7
8
9

Lily a James-osud je osud

1. července 2010 v 20:23 | Bella |  Lily a James
Rozhodla jsem se, že napíšu povídku na Lily a Jamese. Doufám že se bude líbit. Docela dlouho mi to trvalo, tak snad bude znát výsledek. A prosím o komenty. Ráda bych se dozvěděla, jestli mám psát další povídky.

Bylo brzo ráno. Celá škola se právě chystala na famfrpálové hřiště. Měl to být poslední zápas tohoto roku. Po tomhle se rozhodne, jestli získá pohár Nebelvír nebo Zmiozel. Napětí mezi oběma kolejemi by se dalo krájet. Hráči po sobě na chodbách metali kouzla a doufali, že strefí protivníka. Zmiozelští se snažili vyřídit samozřejmě Jamese Pottera, nejlepšího chytače, co ve škole byl. Jenže to se jim nikdy nepodařilo. Remus, Peter, Sirius a James se vždycky postarali o to, aby z nebelvíru nebyl nikdo zraněn a James se taky nenechal jen tak vyřadit ze hry. Na snídani se James neudržel, a jako vždycky si přisedl k Lily a naléhal na ni. "Hej Evansová. Tak co? Jakpak se dneska vyspinkala srdíčko moje?" Lily jenom hodila dlouhými rudými vlasy a pronesla: "Vyspala jsem se skvěle, dík za optání. Ale když tě vidím, tak mám zkažený celý den!"pronesla se značným znechucením. "To říkáš jen proto, že mě obdivuješ. Prostě si to přiznej. Máš o mě strach. Bojíš se, mě shodí z koštěte."pronesl s náznakem humoru. "Tak to se teda hluboce mýlíš! Jediné na čem mi záleží je Nebelvír! Ty jsi mi ukradený. Ať tě třeba sežere obří sépie!" Pak Lily vyskočila, vzala do rukou knihu, kterou právě měla rozečtenou a nechala Jamese samotného. "To nemyslela vážně, že ne?"zeptal se James Siriuse. "Řekl bych že jo kámo. Je to holka, tak co bys čekal." Ale James si uvědomil, že podobné slova už od ní slyšel. Říkala mu to prakticky denně. Musel ale uznat, že i když se zlobila, tak byla prostě krásná. Jak vždycky elegantně hodila těmi svými vlasy, a jak ho vždycky ty její zelené oči probodly. Začínal si ale říkat, že to jeho snažení přestává mít smysl. Možná to celé roky myslela opravdu vážně. Teprve teď se nad tím pořádně zamyslel. Náměsíčník ho musel pořádně dloubnout do ramene, aby procitl ze svého zamyšlení. "Musíš už jít. Jinak promeškáš zápas, což by znamenalo naši prohru."řekl mu Sirius. "Neboj už jdu."řekl mu James. Jen si musím ještě něco vyřídit, řekl si v duchu. Lily se právě chystala, že půjde společně s ostatníma se podívat na zápas. Když v tom jí zahradil cestu James. Co tu zase chce? Pomyslela si. "Řeknu ti jen jedno. A neboj nezdržím tě dlouho. Snažil jsem se celé tři roky a já ti oznamuju že už to nezvládám. Prostě tě nechám na pokoji. Můžeš být spokojená!"a než stihla Lily něco říct, James už byl pryč. Uvědomila si, že možná dělala celé ty roky chybu. Třeba to James myslel opravdu vážně. Nevěděla co si má myslet. Vždycky se k ní vlastně choval docela mile. A přátelsky. Možná mu svým namyšleným způsobem hluboce ublížila. Oči se jí pomalu začaly plnit slzami, přesto se však šla podívat na zápas.
Kapitáni si právě podávali ruce. Jako vždycky si je snažili navzájem rozdrtit. Lily viděla Jamese, jak pátrá po zlatonce. Poprvé si uvědomila, že o něj vlastně má strach. I když létal přímo mistrovsky.
"Deset bodů pro Zmiozel!"křičel komentátor. Zmiozelští fanoušci se ozvali potleskem. Pro Nebelvír to vůbec nevypadalo dobře. Zmiozelští vedli o třicet bodů. Jestli James rychle nechytí zlatonku, Nebelvír zápas prohraje. Zápas se vyvíjel čím dál zuřivěji. Faulovalo se o sto šest. "Tresté střílení pro Nebelvír!"ozvalo se. Zmiozelští shodili z koštěte nebelvírskou střelkyni. Naštěstí to nebylo vážné, ale už se nemohla vrátit do hry. Po trestném střílení získal Nebelvír deset bodů, což ocenili jásající fanoušci. Najednou všichni strnuli, když viděli, jak černá tečka s nápisem Potter letí k k jedné z brankových obručí. Spozoroval zlatonku. Během deseti sekund měl James zdviženou ruku ve vzduchu nad hlavou, ve které držel zlatonku. Diváci propukli v bouřlivý jásot. V tu chvíli však oba dva zmiozelští odrážeči odrazili svoje potlouky přímo na Jamese. Ten než stihl zareagovat, tak ho první trefil do nohy a druhý ho praštil do týla hlavy. Objevily se mu před očima hvězdičky a pak už nic, jen tma.
Po konci zápasu se Lily vydala na ošetřovnu. Všichni se divili, že zrovna Lily se šla podívat na Jamese. Jen Sirius s Remusem se poťouchle usmívali.
Lily dorazila do ošetřovny a spatřila Jamese. Měl obvázanou hlavu a sádru na noze. Lily si sedla k jeho posteli a rozpačitě mlčela. Ale pak se stalo něco nečekaného. Slzy jí přetekly a stékaly rychle po tváři. "Ach Jamesi. Je mi to tak líto."začala pak. "Neměla jsem ti říkat ty věci. Měl jsi pravdu. Měla jsem o tebe strach. Kdybys tak věděl. Vím že mě neslyšíš, ale prosím, odpusť mi." Najednou uslyšela tichý smích. Podívala se uslzenýma očima na Jamese, který byl při vědomí a usmíval se. "Ty jsi to slyšel? Ty! Jenom jsi to hrál! Dělal si, jako že spíš!" "Ano Lily, ale nevíš jak nádherné slova jsem slyšel. Celou dobu jsem čekal na tuto chvíli. Víš, vždycky jsem to myslel vážně. Ty se mi moc líbíš. Miluju tě." Chvíli nastalo trapné ticho. Pak se Lily naklonila a dlouze se s Jamesem políbili. "Taky tě miluju. Z celého srdce." James jí řekl: "Už tě nikdy neopustím. Nikdy tě nenechám, abys mi někdy utekla." A také jí políbil. Kvůli večerce už musela Lily jít. Potichu se rozloučili a Lily odešla.
Zhruba kolem půlnoci se Lily vkradla na ošetřovnu, lehla si k Jamesovi a schoulila se do jeho náručí. S pomocí Siriuse dostala totiž Jamesův neviditelný plášť a tajně se sem vkradla. "Ty jsi přišla."řekl jí James. "Ano. Tak vidíš. Nakonec jsem ti podlehla." "Ty jsi mně nepodlehla."řekl James. "To já podlehl tobě." Znovu se vášnivě políbili, a nakonec usnuli spolu v náručí.