Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Září 2010

Kapitola sedmá-LÉČKA

29. září 2010 v 18:20 | Jenny |  Safírové srdce II.

Přidávám další kapitolu k Safírovému srdci. Snad se vám bude líbit. A komentujte prosím.

"Ale Ness. To přece nejde." Řekl mi Alex. Zrovna jsem se s ním hádala. Snažím se ho už několik hodin přesvědčit, ať odjede někam hodně daleko a nechá Jane nepokoji. "Ness já vím, že se ještě pořád vyrovnáváš se Samovou smrtí, a že pro tebe musí být těžké dívat se, jak jsme já a Jane šťastní. Musíš se s tím už smířit. Já ji mám rád a půjdu kamkoliv si bude přát." Řekl mi můj bratr. "Ale to s tím nemá nic společného. Ona není taková jak si myslíš. Ale nemůžu ti říct víc. Prosím. Musíš odjet. Dřív než se vrátí." Jane byla totiž údajně na procházce. Alex po mé žádosti však jen zavrtěl hlavou. Když se Alex do mě pustil s tím, že mu nepřeju
žádné štěstí, tak se mi udělalo zase zle a musela jsem se chytit za břicho. Alexova zlost rázem opadla a místo toho ho vystřídala starost. "Jsi v pořádku? Co ti vlastně je?" Zeptal se mě. "Nic mi není." Odsekla jsem. Samozřejmě jsem věděla z čeho to mám. Pokud mluvila Jane(smrt) pravdu, tak jsem čekala dítě. Samovo dítě. A vůbec jsem už o tom nepochybovala. Nechala jsem si to ovšem pro sebe. Ostatní si říkají, proč je mi pořád tak zle. Já se jen zatím vymlouvám jak jen to jde. Musela jsem se mít ale na pozoru. Alex možná nic netušil, ale u Growa hrozilo nebezpečí, že uhodne moji záhadnou "nemoc". Už delší dobu mě pozorně sledoval. A to mi přišlo dost podezřelé. V jedné věci mi ovšem pomohl. A to přesvědčit Alexe. Ten na mě sice nedal, ale svého učitele poslechl. "Možná má Vanessa pravdu. Třeba má opravdu nějaký vážný důvod k tomu, abys zmizel." Alex chvíli váhal, ale pak přikývl. Hned si sbalil nějaké věci a odešel po svých. Vrhla jsem ke svému učiteli jen vděčný pohled.
Měla jsem svůj plán, jak ošálit Jane. Nebyl sice vůbec dokonalý, ani propracovaný, ale nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem zachránit svého bratra. Odpoledne přišla Jane. My jsme zrovna hasili ohniště a chystali se na cestu. Pod jedním pláštěm u ohně se však rýsovala ještě jedna postava, která zřejmě spala. Alex sebou sem tam trhl, jako by ho zlobil zlý sen. Jane se na mě usmála. "Alex spí? A říkal něco?" Zeptala se. Zavřela jsem oči, jako bych přemáhala velkou bolest. Odpověděla jsem jí velmi chladně. "Ano, Alex je velmi unavený. Tak ho prosím nebuď. Říkal, že chce zůstat s tebou. Chtěla jsem mu to vymluvit, ale zřejmě si nedal říct. Musí tě mít moc rád. Ona jen přikývla. Začali jsme se s ní loučit. "Grow jí jen popřál hodně štěstí. "S Alexem jsme se rozloučili před tím, než šel spát." Řekl. Ona jen přikývla. Už se nemohla dočkat, až přijde ke mně. "Cítím jeho život. Slyším jen jeho srdce. Tak hlasité. Už brzy bude jen můj." Řekla. "Nenávidím tě. Za to co mu děláš." Odpověděla jsem chladně. Ona se zase usmála. Pak přistoupila ke spící postavě. "Alexi? Drahý, je čas." Řekla neuvěřitelně sladce. Grow se jen lhostejně přehraboval ve věcech, jako by se chtěl ujistit, že má všechno. Já jsem už chtěla taky vyrazit. Nechtěla jsem to vidět. Pískla jsem na Winnie a vlčice mi stála v mžiku u nohou. Jak se zdálo, tak Jane už to nemohla vydržet, popadla za Alexův plášť a odkryla postavu. Jaké bylo její překvapení, když místo svého Alexe uviděla jen svázanou ovci, která měla i uvázanou tlamu, aby nebečela. Začala se třást po celém těle. Měla opravdu velký vztek. Začala jsem se trochu bát, ale nemohla udělat nic horšího, než mě zabít. Pak se podívala na mě, na ovci, znovu na mě a začala se strašně smát. Byl to děsivý, ale upřímný smích. "To-to bylo velice-velice chytré." Řekla mi a ještě pořád se svíjela v křečích, od toho, jak se smála. Pak se trochu uklidnila. "Jsi velice chytrá. Vlastně jsem něco takového čekala. Měla bych tě právem potrestat, ale toto mě vážně velice pobavilo." Řekla mi. Nechápavě jsem se na ni dívala. Čekala jsem, že mě rovnou vezme s sebou. Do Země, která je jen pro mrtvé. "Mohla bych si vzít Alexe tak i tak. Našla bych ho, kdybych chtěla. Ale neudělám to. Za tvou neskutečnou odvahu postavit se smrti, ti nechám tvého milovaného bratra. Mnoho štěstí Vanesso. Budeš ho potřebovat. Možná se zase někdy shledáme." Řekla a pak zmizela. Zbyl za ní jen stříbrný prach, který se vířil ve vzduchu.
Seděla jsem s Growem a Alexem u ohně. Byla už docela zima, ale oheň a moje pláštěnka mě hřály dostatečně. Rozebírali jsme dnešní události. Alex byl velice zklamaný, že se nechal ošálit smrtí. Měl trochu výčitky svědomí, ale zároveň se mu po Jane stýskalo. Věděl ale, že s tím nemůže nic dělat. Jedině, kdyby chtěl zemřít. Což by byla hloupost. Grow byl taky velice udivený. "A to na to vůbec nevypadala. No jak je vidět, tak nás toho v životě ještě moc překvapí." Řekl a spiklenecky ke mně mrkl. V tu chvíli se odehrála další důležitá věc v mém životě. Ze stínu se někdo vynořil. Někdo, koho bych tu vůbec nečekala. Větvičky a listy měl ve vlasech a na tváři mu pohrával úsměv. Byl to……

Kapitola šestá-SMRT

25. září 2010 v 19:32 | Jenny |  Safírové srdce II.
Tak jsem konečně napsala další kapitolu. Ještě než se dáte do čtení, přečtěte si první varování. Není pro lekavé. Pokud se často bojíte nebo tak něco, tak to radši nečtěte:-). A ještě jedna věc. Tuto kapitolu věnuji mému Sb Yoshiko, protože moje povídky čte asi jako jediná xD. Tak to je všechno. A komentujte prosím.

"Jdeme se porozhlédnout po nějaké dobré cestě, po které se vydáme." Řekl Grow. "Zvládnete to tu sami?" Zeptal se Alex mě a Jane. "Samozřejmě že jo." Řekla jsem. Byli jsme pořád v té jeskyni, kterou jsme našli. Už dalších několik dlouhých týdnů. A jaro se konečně blížilo. Právě proto se Grow a Alexem byli porozhlédnout po nějaké dobré cestě. Mně zase nebylo dobře, takže jsem tu zůstala a Jane mě měla hlídat. Což jsem považovala docela za zbytečné. Ale nic jsem s tím nemůžu udělat, protože Grow i Alex mají o mě docela strach. Byla jsem zachumlaná v pláštěnce a ležela jsem na dece u ohně. Když odjeli nastalo trapné ticho. Po chvíli se na mě Jane usmála a řekla podivnou otázku. " Taky to cítíš?" Zamyslela jsem se. "Hm a co? Myslíš kouř z ohně? Zeptala jsem se. "Ne to jsem nemyslela. Cítím, že už je čas." To mně připadalo hodně divné. "Čas na co?" Jen se usmála, ale vypadalo to, jako by mě vůbec nevnímala."Víš kdo vlastně jsem Vanesso?" Zeptala se smutně. "No jsi Jane. Ale je pravda, že o tobě moc nevím. Tentokrát se podívala na mě smutnýma očima. Zrzavé vlasy se jí leskly a vypadalo to, že mi chce něco říct. "Nevíš o mně vůbec nic. Já nejsem Jane. Vlastně nemám ani žádné jméno jen pojmenování. A jsem nejmocnější bytost na světě." Řekla. Dívala jsem se na ni s otevřenou pusou. Určitě si jen dělala legraci a co nevidět se začne smát. Jenže to se nestalo. Mluvila bohužel naprosto vážně. "Moje podoba ani není taková, jakou mám teď. Můžu si zvolit jakou chci. Nemám podobu, jméno prostě nic. Ale jsem nejmocnější a mám svůj úkol." Řekla. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem řekla. "A můžeš mi říct, kdo vlastně jsi? Přikývla. "Žiji věčně. Vlastně nemohu zemřít, protože ani nejsem člověk. Nemám čich ani zrak. Dokonce ani hmat. Necítím jak voní tráva nebo čerstvě upečený koláč. Jediné co slyším a cítím je tlukot lidských srdcí a život. Jsem součástí světa. Jsem smrt." Řekla zrzka, o které jsem si myslela, že ji znám. "Ty si děláš jen srandu. Určitě." Řekla jsem a nervózně jsem se zasmála. Ona se však nezasmála vůbec. "Já mluvím vážně. Tak mě taky tak ber. Abych to urychlila. Je čas pro jednoho z vás. Nejdřív jsem uvažovala koho si vezmu s sebou, ale už jsem se rozhodla. Tvůj bratr se mi velice líbí. Je mladý, hezký, chytrý a odvážný. Bude se mi hodit. Udělám z něho svého pomocníka. Ale vezmu ho do světa, z kterého není úniku." Šokovaně jsem na ni zírala. Měla jsem strach. Ne o sebe, ale o Alexe. "To nemůžeš. To ti nedovolím. Nemůžeš ho zabít! Už sis vzala Sama!" Křičela jsem na ni. "Ne nevzala. Sam možná unikl tomu osudu. Nevím co se s ním stalo. Možná přežil, ale možná taky zemřel. A s Alexem si to rozhodnu sama. Nemáš mně co poroučet. Já jsem tu vládce, ne ty. A jestli mu řekneš o mně pravdu, tak tě smrt bude provázet po celý život. Nejdřív zemřou tvoji přátelé, rodina i tvé dítě." Řekla nadpozemsky strašidelným hlasem, až jsem se strachy přikrčila. "Já žádné dítě nemám." Řekla jsem. Jane, teda smrt se jen ušklíbla. "Že ne? Ale budeš mít. Cítím u tebe jeden život navíc. Nosíš ho v sobě a chráníš ho. Ale věř mi. Snadno bys o něj přišla." Řekla. "Ch-chceš říct, že čekám dítě?" Zeptala jsem se nevěřícně. "Myslím, že je ti to dost jasné. Ukončuji tedy naši milou diskuzi. Za chvíli se vrátí tvůj bratr i s tvým mistrem. Budeš dělat, jako že se nic nestalo. "Tak to teda není všechno! Co vlastně chceš? Vyměním si to s ním. Vem si radši mě. A jeho nech žít. A na čí jsi vlastně straně? Jsi na Salfové že? Chceš safírové srdce." Řekla jsem a prosila ji. "Ne. Tebe nechci. Jsi mladá a mně bys byla k ničemu. U Alexe je to mnohem lákavější. A já nejsem na ničí straně. Beru vás jenom jako malé děti, co si chtějí hrát na válku a získat tu safírovou cetku." Řekla. "My si nechceme získat safírové srdce. Chceme ho znič..." Nedořekla jsem. "Ticho. Už jdou sem. A nezapomeň. Ani slovo nebo se ti to stane osudným." Varovala mě. A opravdu ani ne za minutu tu přišel Grow i Alex. Když jsem viděla jakou má Alex veselou náladu bylo mi smutno. Nevěděl co ho čeká. Nevěděl, že ho chce Jane zabít a tím ho získat do své říše. Ale tomu jsem musela zabránit. Musela jsem nějak obejít smrt. Nějaký způsob určitě musela existoval. A taky jsem měla plán.

Kapitola pátá-JEN ČAS ZAHOJÍ RÁNY

19. září 2010 v 21:09 | Jenny |  Safírové srdce II.
Přidávám další kapitolu. Je trochu kratší a asi i nudnější. Přesto doufám, že se bude líbit aspoň trochu=o) 

Uběhly už dva týdny. A neexistoval den, kdy jsem si nevzpomněla na Sama. Sice jsem se snažila sžít s tím, že je navždy pryč, ale pořád mi strašně chyběl. Moji přátelé to věděli, avšak nejblíže jsem teď měla ke Growovi. On věděl co cítím a jak mi je. Největší smutek jsme prožívali mi dva. Sam byl nejen Growův učeň, ale taky jeho syn. A to se Sam naneštěstí nikdy nedověděl. Každopádně jsme se pořád přesouvali. Když nás přepadla Sabrian se Salfovými spojenci, tak jsem nakonec vyhráli. A získali další dva dílky k ze safírového srdce. Takže jeden si vzal Alex a druhý jsem dostala já. Zbývaly nám poslední dvě části a právě po těch pátráme. Mělo to jednu nevýhodu. Neměli jsme ani tušení, kdo má zbývající dva díly. Jeden má určitě Salf, ale kdo ten druhý? Začala jsem být čím dál slabší a unavenější. Bylo to tím střípkem. Jako by ze mě vysával všechnu energii. Udělala jsem ale ještě jednu věc. Svůj stříbrný medailon jsem si schovala a na řetízek jsem dala zásnubní prsten od Sama. Věděla jsem, že bych se ho měla zbavit, ale nedokázala jsem to. Měla jsem ho sice nosit na ruce, ale já ho chtěla mít na srdci. Takhle bude Sam pořád se mnou. Hnusilo se mi ale, že jsem musela nosit i ten safírový střípek. S ním jsem byla sice mocnější, ale bylo v něm samé zlo. Připomínalo mi to taky, proč a jak vlastně Sam zemřel. Jenže jsem neměla na vybranou. Nemohla jsem ho jen tak zahodit. "Kdy už dorazíme na místo?" Zeptal se Alex zahalený, až po uši v pláštěnce. Zase řádila sněhová vichřice. "Asi tak za čtvrt hodiny budeme tam!" Křikl Grow hlasitě. Právě jsme šli pěšky do hor. Grow tam znal jednu jeskyni, kde bychom se mohli schovat. Odmítal ovšem prozradit, odkud ji zná. Možná si říkáte, proč nejedeme na koních. To je jednoduché vysvětlení. Utekli. Vyděsila je bouřka. Naštěstí jsme měli svoje věci u sebe a ne přivázané na sedle jako normálně. Všichni jsme už byli unavení, ale museli jsme pokračovat do velkého kopce. Grow nás strašil, že když si nepohneme, tak nás sežerou vlci. Varování jsme brali velmi vážně, protože jsme slyšeli výt hladové vlky. Zase se mi zamotala hlava a vyčerpaně jsem klesla na zem do sněhu. "Ness! Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Alex. Byla jsem při vědomí, ale už jsem byla příliš vyčerpaná. Myslela jsem si, že to je tím střípkem. Divné ale bylo, že ostatním nic nebylo. "Jsem jen unavená. Ale už dál nemůžu. Nechte mě tady a běžte." Řekla jsem mdlým hlasem. "Tak to ani náhodou! Jestli si myslíš, že tě tu necháme, tak to jsi na omylu!" Zaprotestovala Jane. "Páni ty jsi ale bledá. Ale to se mi moc nelíbí. Nejsi nemocná?" Zeptal se Grow. Ani jsem neměla sílu odpovědět. Každopádně mě můj bratr vzal do náručí. Nejdřív pod mou váhou trochu zakolísal, ale pak našel rovnováhu a šli jsme dál. Musím přiznat, že daleko milejší mi by bylo, kdybych byla v náručí Sama. Konečně jsme dorazili do slibované jeskyně. Grow měl nejdřív trochu strach, aby nebyla zavalená, ale naštěstí se tak nestalo. Trochu suchého dříví jsme měli s sebou a venku rostlo několik stromů. Horší bylo, že bylo mokré. Naštěstí se oheň podařilo rozdělat a za chvíli jsme byli v teple. "Musím říct, že už se těším na jaro." Řekl Alex. Grow jen chápavě přikývl, ale myšlenkami byl zřejmě úplně jinde. "Už je ti lépe?" Zeptal se Grow. "Ano. Jsem v pořádku neboj." Zase přikývl, ale myslím, že mi stejně nevěřil. Chvíli bylo ticho, ale nakonec ho první prolomil Alex. "Nemá někdo chuť na dušené maso se zeleninou?" Musela jsem se usmát. Alex byl poslední dobou strašný žrout. I když já ho v tom pomalu doháněla. Všem zakručelo v břiše, a tak se začala dělat chutná večeře. Za chvíli se po jeskyni linula lákavá vůně. Všichni se rozpovídali a byl slyšet i smích. Jen já jsem mlčela. Vzpomínala jsem zase na Sama. Nejdřív mi bylo do pláče, když jsem si pomyslela, že tu mohl být s námi. Ale pak mi začalo docházet, že nemůžu pořád jen přebývat v minulosti. Věděla jsem, že čas to všechno zahojí.

Komentářová povídka 1

16. září 2010 v 21:36 | Jenny |  Na Harryho Pottera
Ahojky. Tak mě napdalo, že by se mohla napsat nějaká komentářová povídka. Prostě každý napíše kousek pokračování, který navazuje na předchozí text. Tato povídka je jen taková zkušební. Uvidím, jak se nápad uchytí. Ještě bych chtěla poprosit, aby do ní nikdo nepsal nějaké nechutnosti nebo perverznosti. Byla bych velmi nerada, kdyby se to změnilo v něco hnusného.
Takže povídka bude na téma Harry Potter. Pokud se vám nápad s komentářovou povídkou líbí, tak později přidám i na jiné témata. A teď už k začátku povídky. Zbytek bude na vás. Jsem docela zvědavá, jak se to vyvine a co vymyslíte:-)

Harry Potter se právě probudil. Měl zase děsivý sen o Voldemortovi. Sice ještě nebyl čas na snídani, ale už vstal a šel do sovince pozdravit svoji sovu Hedviku. Pro jistotu si s sebou vzal neviditelný plášť s pobertův plánek. Nikde nikdo. Schoval zase plánek do kapsy a vydal se na cestu. Když už byl skoro tam, překvapil ho někdo, koho vůbec nečekal. Byl to....

Kapitola čtvrtá-GROWŮV PŘÍBĚH

15. září 2010 v 18:12 | Jenny |  Safírové srdce II.

Seděla jsem a zírala do ohně. Jako vždycky jsme vytvořili malý táborák. S jedním rozdílem. Sam byl pryč. Nemyslím tím někde na lovu nebo tak, ale pryč doslova. Při včerejším boji ho Sabrian sekla a on spadl do divoké řeky. Slzy zatím ještě nepřicházely, což bylo divné. Snažila jsem se chovat, jako by se nic nestalo. Ale to zas tak dobře nešlo. Cítila jsem se uvnitř prázdná. Nic mě netěšilo a život už pro mě neměl cenu. Nebyla jsem ale jediná, kdo byl nešťastný. Sebralo nás to všechny, ale já jsem na tom byla asi nejhůř. Alex trpěl výčitkami svědomí. Až teď si vzpomněl na mocnou píšťalu, kterou mu daroval Growův bývalý mistr. Když na ni někdo zapískal, tak všichni nepřátelé byli rázem v bezvědomí. Kdyby ji použil, Sam by ještě žil. Nedokázala jsem mu to ale vyčítat. Jane ho uklidňovala. Ta jediná znala Sama nejmíň. Byla samozřejmě smutná, ale tak nějak smířená. Grow jako vždycky mlčel. Měla jsem ale pocit, že něco skrývá. Určitě vzpomínal na Sama, ale bylo tu ještě něco. Naštěstí během bitvy nebyl zraněný. To Alex byl na tom hůř. Psychicky i fyzicky. Nejhorší na tom všem bylo, že po mně všichni pokukovali. Čekali, kdy se u mě projeví záchvat pláče. Já jsem byla ale klidná. Navenek. Jane jediná věděla jak mi je. Uměla číst myšlenky, takže se taky dozvěděla, že jsem s ním byla zasnoubená. Bylo mi hrozně.
Všude bylo samé kdyby. Po dlouhé době se už Alex trochu vzpamatoval. Šel se s Jane projít. A přitom se drželi za ruce. Nevím proč, ale nemohla jsem snést, jak jsou ostatní šťastní. Jane s Alexem mi trochu připomínali mě a Sama. Taky jsem se s ním teď mohla držet za ruku. Pomyslela jsem si. Po chvíli jsem zůstali u ohně jen já, Grow a vlčice Winnie. Ani ona mě nedokázala utěšit. Když někoho ztratíte, těžko se smíříte s tím co se stalo. Každopádně nastalo trapné ticho. Ale bylo mi to jedno. Jako první ho prolomil můj mistr. "Vím jak se cítíš." Řekl potichu. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne to nevíš. Navíc jsem úplně klidná. Můžeš si klidně nechat ty řeči o tom, jaký byl a jak je ti to líto." Grow chápavě přikývl. "Stejně vím jak ti je. Navenek možná působíš
klidně, ale uvnitř tě svírá žal. Nezapomeň, že si umím všímat maličkostí." Měla jsem pocit, že mě někdo drtí zaživa. Nechtěla jsem poslouchat jeho řeči. "Sam to taky uměl. Byl to skvělý kluk a je mi to stejně líto jako tobě, že jsme ho ztratili. Byl vyjímečný, statečný a každému byl ochoten pomoci." Pokračoval zase v  mučení. "Ale neztratili jsme ho úplně. Je tu s námi. Nikdy by nás totiž neopustil." Řekl a zaleskly se mu oči. Možná jsem si to ale jen nalhávala. "A v tvém srdci zůstane navždy." "Nech toho! Řekla jsem, že nechci nic takového poslouchat! Tohle je zbytečné! Nevíš co cítím, takže přestaň dělat, že tomu rozumíš! Nechci o něm mluvit!" Vykřikla jsem, když už jsem to nemohla vydržet. Grow se nezdál, že by ho můj vztek překvapil. Za pár minut jsem se zase uklidnila a schovala se do té samé bezvýrazné masky. Ještě pořád ze mě vyprchával vztek, ale už teď jsem litovala, že jsem se neudržela. Vždyť Growovi chyběl stejně jako mně. Už už jsem se chtěla omluvit, ale něco mi říkalo, že teď není vhodná doba něco říkat. "Se Samem jsem měl zvláštní vztah. Byl to můj žák, kterého jsem učil dost dlouho. Zároveň byl pro mě něco víc. Vždycky když potřeboval pomoci, tak jsem mu pomohl. Když něco nevěděl, tak jsem ho trápil a snažil jsem se, aby přemýšlel. Chránil jsem ho, ale zároveň ho učil, jak přežít v tomto světě. Byl to totiž můj syn." Vypadlo z Growa. Věděla jsem, že to je nezdvořilé, ale stejně jsem na něj hleděla s otevřenou pusou. "A-ale jak? Proč jsi mi to neřekl? A věděl to?" Vykoktala jsem ze sebe. "Grow se poprvé usmál. Ale smutně. "Ne nevěděl to. Věděl jsem to jen já a matka. Jeho matku jsem miloval. Chtěl jsem si ji vzít. A taky že se tak stalo. Lia Drewisová byla vyjímečná žena. A Sam toho po ní hodně zdědil, co se týče vlastností. Já jsem Grow Drewis. Sam to ale nevěděl. Chvíli jsem s Liou žil, ale po pár měsících se mi začala vzdalovat. Zjistil jsem, že je těhotná. Jenže tenkrát byl svět ještě nebezpečnější. Spousta lidí toužila po mém krku, takže jsem svou manželku i své nenarozené dítě ohrožoval. Řekl jsem jí, že ji někde seženu útočiště, ale že s ní nezůstanu. Nejdříve odmítla, ale já ji donutil. Po nějaké době se jí narodil syn. Dozvěděl jsem se, že ho pojmenovala Sam. Byl jsem pyšný na to, že mám syna a že nese jméno Drewis. Když Sam rostl, začal se vyptávat. Lea začala hrát divadlo. Měla přítele, ale nemilovala ho. Chtěla po něm hlavně to, aby hrál Samova otce. On ji miloval, takže souhlasil. Já jsem věděl, že mě pořád miluje, ale žárlil jsem. Chtěl jsem aspoň, aby mě Sam poznal. Jenže po mně šli dost nebezpeční tvorové, takže jsem to vydržel. Lea po čase zase otěhotněla. Tentokrát se jí narodila dcera. Takže Samova napůl sestra. Asi jako ty a Alex. Lea mi posílala dopisy, jak se jí daří. Byl jsem rád, že je šťastná, ale stále jsem toužil být Samovi otcem. Lea nakonec souhlasila, abych si ho vzal do péče. Ale jen jako jeho mistr. Samovi schopnosti se tenkrát rozvíjely, takže byla celkem ráda, že výchovu v období dospívání budu mít na starosti já. Sam se už prý těšil, až se bude učit. Jenže pak se všechno zvrtlo. Nastal den, kdy jsem si měl přijet pro Sama. V domě ale nikdo nebyl. Hned mi došlo, že se něco stalo, protože uvnitř bylo všechno rozbité a rozházené. Žádné těla jsem nenašel, takže je museli unést. Moje manželka byla naštěstí tak chytrá, že dělala cestou různé stopy. Jednou to byla šipka z větviček nebo kousek jejích šatů. Její přítel alias náhradní otec a manžel byl naneštěstí velký zbabělec. Svobodu si koupil. Zajatcům dal všechny peníze co měl, jen aby ho pustili. Leu sice miloval, ale vlastní život mu byl přednější. A tak zůstali zajatci jen tři. Když jsem se konečně dostal na místo, čekal mě hrůzný nález. Lea i její dvouletá dcera se houpaly na stromě. Provaz i větev byla dost silná na to, aby je udržela. V okamžiku kdy jsem je spatřil jsem věděl, že je pozdě. Horší pohled než na mrtvolku batolete pohupující ve větru na provaze neexistuje. Pak mi došlo, že vidím jen dvě těla. Hledal jsem svého syna. Zanedlouho jsem našel v křoví asi jedenáctiletého tmavovlasého kluka, který vyděšeně zíral na svou matku a sestru. Nejdřív se ke mně choval nedůvěřivě, ale pak mi prozradil jméno i víc věcí. Řekl, že byl v bezvědomí a když se probudil, zíral na dvě visící těla. Jelikož byl od dětství mrštný, tak zajatcům nakonec utekl. Ti se o něj přestali zajímat. Svoji pomstu měli. Asi věděli, že se s tou rodinou znám, a že je mi blízká. Do smrti si to budu vyčítat. Každopádně jsem udělal, to co bylo v plánu. Ještě než jsem vzal Sama s sebou, pohřbili jsme jeho matku i sestru. Tenkrát to vzal vážně statečně. Byl jsem na něj hrdý, že se s tím dokáže vyrovnat. Později jsem ho tedy vychovával. Nikdy se nedozvěděl, že jsem jeho otec." Dovyprávěl mi Grow a tentokrát mu skutečně ukápla slza. Byla jsem doslova zmatená. Nevěděla jsem co je horší. Jestli můj žal nebo Growův smutek. Musí to být hrozné prožít to co on. "Growe děkuju, že si mi to řekl. Myslím, že mi to trochu pomohlo. A s tím co jsi předtím říkal jsi měl pravdu. Opravdu mi hrozně chybí." Řekla jsem a pak jsem se poprvé rozbrečela. Byly to skutečné slzy zoufalství a stesku. Grow měl objal jednou rukou kolem ramen. "Musíme být teď silní. Ještě něco jsem ti chtěl prozradit. Ale to už asi stejně víš. Jsi jako moje druhé dítě. Dcera, kterou jsem nikdy neměl. Možná nejsi pokrevní, ale důležitější je rodinné pouto. A to mi rozhodně nesmíme porušit. Rozhodně neudělám tu samou chybu jako se Samem. Budu na tebe dávat větší pozor. Ať se ti to líbí nebo ne." Přikývla jsem a znovu se rozbrečela. Ty řeči mě dojaly. Utřela jsem si slzy a řekla jsem" "Growe?" Ten se jen otočil. "Ano?" "Teď jsme na smutek dva."

Kapitola třetí-NE!

13. září 2010 v 17:59 | Jenny |  Safírové srdce II.
Tak přidávám další kapitolu. Nějak jsem se rozepsala. Tahle je trochu brutálnější. Ale snad vám to nevadí. A prosím komentujte. Ráda bych věděla jak na tom jsem. Jestli se vám povídky líbí nebo ne.

"Tak pojď. Musíme už vyrazit paní Drewisová." Řekl Sam a usmál se na mě. "Ty jsi přímením Drewis?" Zeptala jsem se překvapeně. "Já myslel, že to víš." Zasmál se Sam. Jen jsem zakroutila hlavou. Svoje přímení jsem nikdy nezjistila. Můj otec je elf a ti žádné nemají. Moje matka byla Harterová. Nakonec jsem si ale její přímení nevzala. "Tak si na to pomalu zvykej. Brzy to přímení dostaneš." Řekl zase Sam. Překvapeně jsem zamrkala. "Brzy? Co myslíš pod pojmem brzy?" Zeptala jsem se. "Však se budeš vdávat. Už se těším, až to oznámíme Growovi a ostatním. Svatba by mohla být už příští týden." Teď už jsem byla šokovaná úplně. Samozřejmě jsem věděla, že si ho chci vzít, ale ne hned. Tohle bylo příliš brzy." "Same, tys mě asi špatně pochopil. Když jsem souhlasila, nemyslela jsem tím, že si tě vezmu hned za týden. Já tě miluju, ale tohle je prostě moc brzy. Myslela jsem, že počkáme nejméně rok." Sam se zatvářil zaraženě. "Proč rok? Co tím rokem získáš?" Zeptal se trochu ostřejším hlasem. "Nechci ještě ztratit tu svobodu. Myslela jsem, že to víš. Nejsem ještě na manželství připravená." "Tak proč si tedy v tom případě souhlasila?" Řekl a pomalu zvyšoval hlas. "Uklidni se. Proč nechceš počkat? Nelíbí se mi představa, že bych už za týden měla stát u oltáře. Manželství je velká zodpovědnost. A pak by přišly děti. A já bych jen trávila čas výchovou a v kuchyni." Řekla jsem. "Tak to jsem nečekal. Já myslel, že chceš být mojí ženou." Řekl zklamaně. "Samozřejmě, že chci. Ale proč nepočkáme? Dej mi rok. A pak ti slibuju, že si tě vezmu. Vždyť za tím můžeme být jen zasnoubení." Sam neodpovídal. Zřejmě se mu tahle představa moc nelíbila. Ale já už jsem neměla sílu se s ním hádat. Tohle bylo moje stanovisko. A jestli to nedokáže přijmout, tak asi není ten pravý. Odešla jsem od něj a zabalila si posledních pár věcí. Můj kůň Brégo už byl na cestu připravený, takže jsem akorát připevnila věci k sedlu. "Ness počkej. Máš pravdu. Jestli to tak opravdu chceš, tak počkáme. Vždyť manželství neuteče." Ozval se za mnou Sam. "Děkuju. Moc to pro mě znamená." Řekla jsem a šla ho obejmout. "Mám ale ještě jednu prosbu. Chtěla bych, abys o tom s nikým nemluvil. Zatím to budeme držet v tajnosti." Řekla jsem. Sam chvíli přemýšlel a pak přikývl. "Tak to ti ale nemůžu dát prsten, který jsem chtěl." Oznámil a usmál se. "Prsten? A kde jsi ho sehnal?" Zeptala jsem se. Ukázal mi ho. Byl prostě nádherný. Stříbrný s červeným granátem. "Je nádherný. Děkuju." Sam se zase usmál. "Myslím, že ti ho stejně dám. Když tak můžeš říct, že jsi ho našla na cestě." Začervenala jsem se a nasadila si ho.
Asi po pěti minutách se k nám blížila šedá šmouha. Teprve za chvíli jsme poznali, že je to Winnie. Přiběhla k nám, ale bylo vidět, že ji něco rozrušilo. "Ale no tak. Uklidni se." Řekla jsem a vzala si vzkaz, který měla přivázaný na provázku okolo krku. Stály na něm jen dvě slova. Pomoc a severozápad. Věděli jsme, že musíme rychle vyrazit. "Hledej Winnie!" Řekla jsem a nasedla na koně. Vlčice hned věděla co má dělat. Drželi jsme se jí těsně v patách. Asi po půl hodině jsme dorazili k divoké řece. Byla tak prudká, že s člověkem by neměla žádné slitování. A hned jsme taky viděli naše přátelé. Bojovali se čtyřmi protivníky. Jedna z nich byla stará známá. Sabrian. Další muž byl obyčejný voják a dva muži byli v černých pláštích. Síly byly vyrovnané, ale bylo vidět, že naši přátelé už dlouho nevydrží. Alex měl spoustu tržných ran. Jane uměla číst myšlenky, takže jako jediná se zdála nezraněná. Grow byl v bezvědomí a ležel břichem na zemi. Nevěděla jsem, jestli je zraněný nebo ne. Nejradši bych se k němu rozběhla a přesvědčila se, že je v pořádku, ale čekal mě boj. V rychlosti jsem vytáhla šíp a střelila ho do vojákova srdce. Sam taky nezaváhal. Rozběhl se k Jane na pomoc, která bojovala s jedním z těch černých. Brzy padl na zem mrtvý. Já jsem použila svoji sílu. Byla jsem tak silná, že jsem druhému zakuklenci rozdrtila lebku. Bránil se, ale já byla prostě silnější. Naposledy, když jsem se utkala s jedním z nich, tak jsem to málem nepřežila. Ale moje schopnosti se prostě zlepšily. Jediný kdo ještě bojoval byla Sabrian a Sam. Alex mu chtěl pomoct, ale zavrávoral. Zjistil, že má nejspíš zlomenou nohu. Jane se k němu vrhla a ošetřovala ho. Chtěla jsem Samovi pomoct, ale najednou z mě vyprchala veškerá energie. Spadla jsem na kamenitý břeh. Sam použil svou moc, abych se k němu nedostala. Nechtěl, abych byla v nebezpečí a tak mě radši oslabil tím, že mi vzal energii. V tu chvíli se stalo něco strašného. V jednom okamžiku. Chvilka nepozornosti a vše bylo ztraceno. Sabrian sekla Sama na prsou. Normálně by to nebylo vážné zranění. Jenže
to nebylo všechno. Sam zavrávoral a spadl do prudké vířivé vody. Okamžitě se ho zmocnil proud. "Same! Same!!" Křičela jsem. Rozběhla jsem se k vodě a už jsem tam chtěla skočit. Jenže mě chytly něčí silné paže a nechtěly mě pustit. Byl to Alex, ale to jsem vůbec nevnímala. Snažila jsem se jen dostat z jeho objetí a skočit do vody pro Sama. "Ness je pozdě. Už ho nezachráníš." Řekl Alex konejšivým hlasem. "Ne! Není mrtvý! On žije a potřebuje pomoct!" Křičela jsem a mlátila sebou. Alexe stálo velké úsilí, aby mě nepustil. Málem mě neudržel. Nakonec použil svoji moc a zhypnotizoval mě. Když jsem se probrala, ležela jsem na zemi. Věděla jsem, co se stalo. Chtěla jsem se zvednout a rozběhnout se k vodě, ale pak mi došlo, že Alex má pravdu. Sam je pryč. V životě jsem necítila takovou bolest. Slzy ještě nepřicházely, což bylo divné. Byl to hlavně vnitřní žal. Slepě jsem sledovala jak Alex s Jane nakonec zabili Sabrian. Bylo mi to ale jedno. Možná bych měla cítit radost, že je mrtvá. To ona ho přece zabila, když se to vezme kolem a kolem. Bylo mi v tu chvíli však všechno jedno. Sam byl pryč. A já jsem se cítila, jako by mě někdo probodl skrz naskrz dýkou. Možná by to bylo lepší. Ale i bez dýky cítím pořád to samé. Velkou nesnesitelnou bolest.

Kapitola druhá-NABÍDKA

12. září 2010 v 22:26 | Jenny |  Safírové srdce II.
Tak jsem konečně napsala další kapitolu. Chtěla bych varovat, že to není rozhodně pro nějaké malé děti. Maximálně od jedenácti, ale to je každého věc. A jako vždy doufám, že se bude líbit:-)

Bylo asi tři ráno a já jsem se vzbudila. Obloha byla ještě tmavá, ale mně se přesto nechtělo spát. Přisedla jsem si tedy ke Growovi, který seděl u ohně a držel hlídku. "Copak? Děje se něco?" Zeptal se. "Ne nic. Jen nemůžu spát." Řekla jsem. Grow jen zamyšleně přikývl. Na krku se mu lesknul modrý střípek ze safírového srdce. Nenechává si ho ale natrvalo. Budeme se v jeho nošení střídat. Mohlo by se totiž stát, že ten malý kousek získá nad někým velkou moc. "Promýšlel jsem, co uděláme ráno. Měli bychom se znovu rozdělit. Tak zůstaneme nenápadní. Tentokrát to ale uděláme jinak. Ty půjdeš se Samem, já sám a Alex s Jane. Vyhovuje ti to?" Jen jsem přikývla. Znělo to rozumně. "A kam půjdeme?" Grow si pohladil zamyšleně strniště. "Budeme udržovat směr na sever. Chci, abychom byli v rozmezí deseti mil. Já vím, je to dálka. Jo a mimochodem. Winnie si beru tentokrát já. Budu sám a ona se mi může hodit." Prohrábla jsem si rukou vlasy a zadívala se do ohně. "Máš pravdu. Uděláme to jak říkáš." Grow se usmál a vstal. "Předávám ti hlídku. A ne, že usneš."
Konečně se začalo rozednívat. Vypadalo to na pěkné počasí. Ještě než jsme vyrazili, dali jsme si pořádný šálek kávy. To nás probralo úplně. Rozloučila jsem se s ostatními, včetně mojí vlčice. Ta se na mě jen zadívala svými smutnými oči a dloubla do mě čenichem. "Můžeme vyrazit?" Zeptal se Sam a vzal mě za ruku. Přikývla jsem. "Tak mi tedy vyrazíme první. Grow pojede deset mil od nás nalevo a ty Alexi a Jane jeďte tak za hodinu na severozápad." Řekl Sam. Grow se jen usmál. Asi muselo být zvláštní sledovat, jak učeň rozdává rozkazy. Uvědomila jsem si ale, že Sam zas tak mladý není. Vlastně je aspoň o tři roky starší než já. Každopádně jsem to nechala plavat, nasedla na koně a vyrazila. Držela jsem se Samovi za zadkem a tak jsme udržovali skoro celý den tempo. Přitom jsem přemýšlela. Právě jsem opustila několik přátel, na kterých mi hodně záleželo. Doufala jsem, že budou v pořádku, ale jistá jsem si tím nikdy nebyla. Alex se o Jane postará. To jsem věděla určitě. Ale co když bude mít protivník převahu? Na to jsem si nedokázala odpovědět. A Grow byl úplně sám. Teda skoro. Ještě měl Winnie, ale je to jen zvíře. Ta by mu zas tak nepomohla. Byla jsem ráda, že nemusím mluvit se Samem. Určitě by mi dokázal přečíst ve tváři, jak se cítím. A pak by to chtěl probírat. Ale nebylo to jediné, na co jsem myslela. Přemýšlela jsem o budoucnosti. Jaká vlastně bude. Kam mě osud zavane. Když bylo asi šest hodin večer, tak se začala zatahovat dosud slunečná obloha. Místo sluníčka vykoukly tmavé mraky, které se rozprostřely všude okolo. Zima byla i normálně, protože sem tam padaly vločky sněhu. Ale s tmavou oblohou, sílícím větrem se taky přihnala pořádná vánice. Zachumlala jsem se do své zelené pláštěnky, ale to mi stejně moc nepomohlo. Oči jsem měla přivřené tak
moc, že jsem skoro neviděla na cestu. Nejhorší byl ten vítr. Se sněhem bych se nějak vypořádala, ale vítr byl děs. Štípal mě do tváří i do očí. Bouře nabývala na cíle čím dál víc. Velmi brzy napadl sníh natolik, že se museli koně namáhavě brodit. Začala jsem přemýšlet, co uděláme teď. Museli jsme si ihned najít nějaké přístřeší nebo určitě zahyneme ve vánici. Sam mi dal znamení, abych zastavila. "Musíme odsud rychle pryč!" Zařval Sam, aby ho bylo slyšet. "V dálce vidím nějakou chatrč, tak se tam můžeme schovat dokud se to nepřežene!" "Ty v tomhle počasí i něco vidíš?!" Zeptala jsem se nevěřícně. Sam jen mávl rukou, vzal koně za uzdu a mě za ruku, abych se mu neztratila. Já jsem svého koně taky vzala, takže jsme teď vypadali trochu komicky. Asi jako malý vláček. Konečně jsme dorazili k malé dřevěnici. Byla to lovecká chata. To jsem poznala hned. Naštěstí byl venku i malý přístřešek pro koně. Sam namáhavě otevřel dveře. Vešli jsme dovnitř. Byla tam trochu tma, ale hlavně zima. Uprostřed byl krb a před ním velká kožešina. Tam taky nejspíš dneska přespíme, protože nějaká postel tu zřejmě nebyla. V chatě ještě byl malý stolek se dvěma židlemi a spíž, kde bylo trochu sušeného masa a pár brambor. Našli jsme i větší kotlík, takže jsme si klidně mohli i uvařit nad krbem. "No není to moc ale stačí to." Řekl Sam trochu rozpačitě. "Mohlo by to být i horší." Souhlasila jsem. "Každopádně máme štěstí, že tu je ta chata. Jinak bychom se teď někde brouzdali sněhem." Sam jen přikývl. Ze všeho nejdřív jsme rozdělali oheň v krbu. Bylo tu naštípaných několik polen, takže za chvíli tu bylo pěkně teploučko. Na podpal jsme použili trochu sena, které bylo u koní. Když už oheň vesele plápolal, nastalo trapné ticho. "Poprvé v životě jsem v Samově přítomnosti nevěděla co říct. Samozřejmě jsem věděla, že s ním budu sama, ale nečekala jsem chatu. Aby řeč nestála, tak jsem začala mluvit o ránu a o cestě. Taky o tom, co nás může potkat. "Co přijde, to taky bude." Řekl Sam a já byla zase ztichla. Sedla jsem si ke krbu na zem. Sam si sedl vedle mě a oba jsme hleděli do ohně. Velmi brzy mi začalo připadat, že je tady nejméně padesát stupňů. Cítila jsem Samovu přítomnost velmi silně. Jako by se všude vznášela energie. Zalilo mě horko, když jsem si uvědomila, že Sam sedí jen kousíček od mě. Stačilo se jen natáhnout, a už bych se ho dotkla. Připadalo mi, že mi srdce hlasitě buší. Určitě to musel slyšet i on. Koukla jsem na něj potají a zjistila jsem, že se na mě dívá a usmívá se. Cítila jsem se jako omámená. Ani nevím jak, začali jsem se líbat. Nejdřív něžné polibky a pak rychlé. Připadala jsem si jako ve snu. Byla jsem tu s ním sama. A byl jen můj. Ani jsem netušila, že mu rozepínám knoflíky na košili. Odhrnul mi vlasy z ramen, stáhl mi košili o kousek níž, takže se mi odhalily ramena. A po chvíli jsme vzpláli v jedno tělo i duši. Byli jsme jako dvě skládačky, které do sebe zapadly.
Ráno jsem se probudila zase brzy. Ležela jsem pod Samovou pláštěnkou s hlavou na jeho prsou. Když jsem k němu vzhlédla oči zjistila jsem, že už je taky vzhůru a pozoruje mě. "Jak dlouho nespíš?" Zeptala jsem se. "Už nějakou dobu." Připustil. "Líbí se mi, když spíš." Samozřejmě jsem se hned začervenala. "A tohle se mi taky líbí." Řekl a pohladil mě po tváři. Ani nevím jak mě to napadlo, ale najednou jsem se zeptala: "Miluješ mě?" Samovi se na tváři objevil zvláštní výraz. "Já myslel, že už to víš. Ale jestli to chceš slyšet, tak ano. Miluju tě. Každopádně si mě předběhla v kladení otázek." Řekl a usmál se. Zamračila jsem se. "Jaká otázka? Co si mi chtěl říct?" "Vždycky stejně zvědavá. Teď už jsi to zkazila. Už ti nic neřeknu." Začala mě jako vždy sžírat zvědavost. "Ale no tak. Prosím. Prosím. Nebuď zlý." Škemrala jsem. Sam se znovu usmál. "No tak dobře." Řekl a zadíval se mi do očí. "Už dlouho se tě chci zeptat. Vanesso vezmeš si mě?" Překvapeně jsem zamrkala. Sam čekal s nedočkavým výrazem ve tváři. "Víš Same. To není jen tak. Za takových třicet let budu strašně stará. Nebo můžu přijít o nohu. A už se mě nikdy nezbavíš. Každý den se probudíš vedle té samé osoby." Řekla jsem rozpačitě. "Jestli ti jde o tohle, tak se neboj. Chci jen tebe. Žádná jiná mě nezajímá. I kdybys měla na nohou plovací blány nebo měla čtyři oči. Mně je to jedno. Pro mě budeš vždycky stejně krásná. Chci strávit zbytek života po tvém boku. Takže mi dovol položit tu otázku ještě jednou. Vezmeš si mě?"
Chvíli jsem přemýšlela. "V tom případě ti oznamuji, že moje odpověď je ano." Řekla jsem a usmála se. "V-vážně? Doopravdy?"
Zeptal se Sam, který se radostí zakoktával. "Ano. Doopravdy."

Tak takhle se nám změnili

11. září 2010 v 15:41 | Jenny |  Harry Potter
Docela zajímavé. Podle mě nejlíp vypadají v pětce.

1
2
3
4
5
6
7

Kapitola první-NEBEZPEČNÁ AKCE

1. září 2010 v 18:37 | Bella |  Safírové srdce II.
"Oni ho zajali? Ale jak je to možné?" Křičel Alex. "Alexi já nevím. Mám pocit,
že Grow to měl v plánu." Ohradila jsem se. A taky jsem zopakovala ten slib, co jsem mu dala. "Alexi klid. Vždyť ho najdeme. A Grow ví, co dělá. Určitě má nějaký plán." Řekl Sam a objal mě jednou rukou. Odstrčila jsem Samovu paži. "Možná má Alex pravdu. Třeba jsem tomu vážně mohla zabránit." Ozvala jsem se. Svíraly mě pochyby. "Ty si to nevyčítej. Nemůžeš za to." Paličatě jsem zavrtěla hlavou. "To není tak jisté." Sam mě přestal přesvědčovat a probodl Alexe pohledem. "Tak a začala si to vyčítat. Jsi spokojený?"
"Taky má proč. Vždyť tam zanechala Growa na pospas." Řekl Alex. Oba se navzájem probodávali nenávistnými pohledy a pak se pustili do sebe. "Ne, co to děláte! Nesmíte se teď prát!" Řvala jsem a vtrhla mezi ně. Alex po mně loupl očima. "Promiň, přehnal jsem to." "Neomlouvej se." Řekl jsem. Sam se naopak škodolibě usmál a řekl: "Jo to teda přehnal. Příště mysli hlavou." "Ale no tak Same. Přestaň prosím." Prosebně jsem se na něj zadívala. "Takže jsi na jeho straně. Tobě vůbec nevadí, že tě urážel." Řekl. Pokrčila jsem rameny. "Mám plán. Vím kde Grow je. Drží ho ve věži." "Ve věži?" Zeptal se Alex nechápavě. "Věž slouží k tomu, aby vojáci spatřili blížící se nebezpečí." Řekla jsem. "A proto se tam musíme dostat nenápadně." Sam přikývl na souhlas. "Tak jaký je ten plán?" Zeptal se Alex. "Vlastně to není úplně promyšlené. Ale nějak se musíme dostat dovnitř. Před dveřmi hlídkují strážní a my je musíme nějak obejít. Dva z nás odlákají pozornost a třetí vyšplhá po věži. Věž je z dobrého kamene. Je tam dostatek opory pro nohy i záchytky na ruce." Vyhrkla jsem rychle. Alex i Sam chvíli přemýšleli. "Lepší plán asi nevymyslíme." Řekl Alex. "Otázkou zůstává. Kdo z nás poleze?" Zase jsem se ozvala já. "Jelikož já jsem z vás nejmenší a umím dobře šplhat, tak myslím, že bych to měla být já." To se ale nelíbilo Samovi. "Je to příliš nebezpečné. Můžeš spadnout. Myslím že bych měl lézt já." Povzdechla jsem si. "Ale no tak Same. Můj život je celý nebezpečný. Nemůžeš mě pořád chránit. Polezu já." Sam chtěl něco namítnout, ale Alex ho přerušil. "Ness má pravdu. Poleze ona. Je to větší šance pro nás i pro Growa." Řekl. Poprvé jsem se usmála. "Tak dobře. Ale jestli se jí něco stane, tak mi nechoď na oči." Svolil nakonec Sam. Svůj plášť jsem si smotala a připevnila ji k Brégovu sedlu. Ono totiž, když šplháte, tak to není nejlepší věc, mít ji na sobě. Sam mě ještě chytl za paži. "Opravdu to chceš udělat? Klidně si to s tebou vyměním." Řekl. "Same to je dobré. Bude to pro mě hračka uvidíš." A pak jsem ho vášnivě políbila.
Bylo mi trochu trapně, protože jsem celá hořela. Jane se jen usmívala. Pak chytla Alexe za ruku a odvedla ho stranou. Zajímalo mě co mu šeptala, ale to nebyla moje věc. "Jednu věc jsme nedořešili. Jak vlastně chcete odvést pozornost?" Zeptala jsem se. Sam se jen ušklíbl. "To nech na nás. Taky nemusíš všechno vědět." "Ale no tak. Prosím. Řekni mi to." Škemrala jsem. Ten se na mě jen usmál a umlčel moje prosby polibkem.
Ze všeho nejdřív jsem si obhlédla věž. Byly tam jen jedny dveře, u kterých hlídkovala malá skupina vojáků. Vždycky některý z nich obcházel kolem věže. Víc jsem jich neviděla, ale vsadila bych se, že někteří budou ještě uvnitř. Čekala jsem na znamení, že už nástraha vypukla. Po chvíli se skutečně ozval povyk a hlasité výkřiky běžících lidí. Trošičku jsem se koukla a naskytl se mi zajímavý pohled. Velká úschovna zbraní byla v plamenech. Dům byl ze dřeva, takže hořel rychle. Navíc někdo(kdo asi) vypustil asi dvacet bojových koní. Po celém náměstí vládl zmatek a chaos. Pak jsem si vzpomněla, že tu nejsem jen proto, abych se dívala. Musela jsem si pospíšit. Zahákla jsme se za kameny rukama a opřela se špičkou boty o výstupek ve věži. Pomalu jsem lezla jako pavouk pořád výš. Ani jsem se nedívala dolů. Právě jsem lezla kolem jednoho okna, když v tom slyším ze zdola hlas. "Musíme hlídat. Ten zmatek necháme na jiné hlídce." Řekl jeden z vojáků. Zastavila jsem se a podívala se dolů. Málem jsem se pustila, když jsem zjistila, jak jsem vysoko. Lidi se málokdy
kouknou nahoru, což teď rozhodně vedlo v můj prospěch. Začala jsem zas potichu stoupat. Musela jsem doufat, že si mě nikdo nevšimne. Pak jsem uviděla jedno pootevřené okno. To byla moje šance. Další okna úplně nahoře měly mříže, takže bych se ke Growovi nedostala. Chytla jsem se okenic a vklouzla do malé místnosti. Stoprocentně to byl něčí pokoj. Nejspíš nějakého hlídače. Potichu jako myška jsem utíkala po schodech nahoru. Jeden voják mě uviděl a chtěl začít křičet, ale já jsem v rychlosti dala do tětivy luku šíp a prostřelila mu nemilosrdně hrdlo. Další stráž tam naštěstí nebyla. "Growe? Kde jsi?" Šeptala jsem, ale dost zřetelně, aby to slyšel. Uslyšela jsem tiché zasyčení u posledních dveří navrchu. Vzala jsem svoji dýku a snažila se otevřít zámek. "Nejde to." Řekla jsem. "Zkus použít svoji sílu." Poradil mi. Plnou silou jsem kopla do dveří. Ty se okamžitě rozletěli na třísky. "No to je dost." Řekl můj mistr netrpělivě. "A teď mi pojď přetrhnout ty železné pouta." Rozlomila jsem kus železného řetězu, jak mi řekl. "Tak a teď jdeme." Poručila jsem mu netrpělivě. "Kam ten spěch? Nemůže se stát nic horšího, než že nás zabijí." Hystericky jsem se zasmála. "Prý jen zabijí." Řekla jsem. "Věř mi. Existují i horší věci než smrt. Jdeme se tu trochu porozhlédnout." Řekl zase paličatě a vyběhl ze dveří. Rychle a potichu běžel po točitých schodech a já ho následovala. Když jsme míjeli muže s šípem hrdle, Grow jen uznale kývl. Pak vtrhl do toho pokoje, kudy jsem vlezla. "Fajn a teď můžeme konečně jít." Řekla jsem. Grow jen zavrtěl hlavou. Prohrabával šuplíky, dno vázy i jiné kousky ložnice. A pak vytáhl z povoleného prkna malý řetízek a na něm se pohupoval safírový střípek. "Je to, to co si myslím?" Zeptala jsem se. "Vypadá to tak. Ten kdo ho schoval nebyl moc originální. Čekal bych, že ho bude mít na krku, ale pod uvolněným prknem…" Nedořekl. Nechápavě zakroutil hlavou a pak trochu vykoukl z okna. "Tak tohle nepůjde." Řekl a zatvářil se rozpačitě. "Ale samozřejmě že to půjde. Sešplháme dolů. Nic to není." Řekl jsem. Grow se nejdřív na dechl a pak prohlásil: "Totiž já mám strach z výšek." Překvapeně jsem vykulila oči. "Ty? Vždyť se nebojíš ničeho." Ohradila jsem se. "Je to moje jediná slabina." Vyhrkl. Napodobila jsem Growův hlasitý povzdech, když předstíral netrpělivost. "Prostě sejdeme dolů." Řekl a než jsem stihla něco namítnout, byl už skoro dole. Pak otevřel dveře a oznámil: "Omlouváme se za vyrušení, ale k vám do věžě se někdo vloupal. A ještě pořád je nahoře. Tak my zase půjdeme." Řekl a zanechal zmatené vojáky, kteří se hned hnali do věže samotné. Já jsem ho následovala, ale v duchu jsem si říkala, že je blázen. Nasedla jsem i s Growem na koně. Chvíli nás oba unese.
Asi o hodinu později jsme seděli zase v lese a předávali si z ruky do ruky fascinovaně modrý střípek safíru. "Takže už máme část. Že jo?" Zeptal se Sam. Grow se jen usmál. "A pořád ještě kus zbývá." Já jsem je ale neposlouchala. Prohlížela jsem si ten střípek a cítila z něho tu moc. Každopádně už opravdu kousek máme. Vypadá nebezpečně, i když je tak maličký. A co potom celé safírové srdce? To byla otázka, na kterou jsem raději nechtěla znát odpověď.