Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Říjen 2010

Kapitola šesnáctá-NOVÁ ROLE

30. října 2010 v 11:10 | Jenny |  Safírové srdce II.

Přidávám další krátkou kapitolu. Neměla jsem inspiraci, ale něco jsem přece jenom vymyslela. Snad se vám bude líbit:-)

Byla jsem podrážděná a nevyspaná. Z mého náručí se ozýval jen křik plačícího dítěte. Malý Will křičel, jako když ho na nože berou. Rose naštěstí spala ve vedlejším pokoji nerušeným spánkem. Aspoň že moje dcera byla hodná. "Panebože co mám dělat? Máš hlad?" Zkusila jsem to, ale nejspíš ani hlad neměl. "Ness počkej. Podej mi ho." Řekl Sam. Opatrně jsem mu ten živý uzlíček podala. Sam ho chvíli houpal v náručí sem a tam. Za chvíli křik ustál a Will konečně usnul. "Jak jsi to dokázal?" Zeptala jsem se ho nevěřícně. "To víš. Chlapská důvěra." Odpověděl Sam. Vyčerpaně jsem si sedla do křesla. "Jsem příšerná matka. Nedokážu uspat ani své vlastní dítě." Řekla jsem. "Ale no tak. Nesmíš si to tak brát. To jsou jen ty začátky. Záleží taky na dítěti no ne? Třeba Rose si uspala hned." Povzdechla jsem si. "Bude mi ještě dlouho trvat, než budu normální matka." Sam se na mě podíval a pak odpověděl s úsměvem. "Ber to z té lepší stránky. Byla by nuda být normální." A pak radši uskočil, protože jsem po něm hodila polštář.
Upřímně jsem o svých schopnostech matky začínala pochybovat. Byla jsem tu už čtyři dny. Naštěstí nám tahle rodina poskytne dočasné útočiště, ale věděla jsem, že dřív nebo později budeme muset odtud pryč. Alex byl nadšený z dvojčat. Fascinovaly ho. Říkal, že jsou si podobné, ale vlastnostmi každé úplně jiné. Každopádně ho role hodného strýčka velmi bavila. Často jsem myslela na Growa. Co by řekl, kdyby tady byl. Myslím, že by měl radost. Ale mohl mi třeba poradit nějakou tu fintu jak to měl ve zvyku. Připadala jsem si občas sama. Sama role táty také velmi bavila. Snažil se pomáhat ze všech sil. Možná mě trochu štval právě proto, že mu to šlo lépe než mně. Co se týče ostatních, tak byli velice milí. Všechny jsem si velice oblíbila, ale nejvíc asi mladou Lizzie. Bylo jí šestnáct. A velice mi připomínala mě samu v jejím věku. Ne vzhledem, ale vlastnostmi. Začala jsem trávit s ní nejvíc času. Samozřejmě ještě s dětmi. Zajímala se co mají rády a pomáhala mi. Jednoho odpoledne jsme si vzali každý jedno dítě. Já Willa a Sam Rose. Takhle jsme to vždycky nějak střídali. Najednou jsem něco ucítila. "Ach ne už zase?" Zeptala jsem se sama sebe. No asi vám došlo co jsem tím měla na mysli. Musela jsem Willa přebalit xD. "Chcete pomoct?" Zeptala se Lizzie nedočkavě. Viděla jsem to v jejích očí a nechtěla jsem ji zklamat. "Mohla bys skočit pro čisté pleny prosím?" Zeptala jsem se. Ona přikývla a hned se toho chopila. "Lizzie počkej ještě." Řekla jsem. "Já nejsem tak stará. Budu ráda, když mně budeš tykat. Říkej mi Nessie nebo Ness. Prostě jak chceš." Její očka se rozzářila. "Tak dobře. Nessie." Usmála jsem se a pak začala s tou otravnou činností. Když mě Sam viděl, tak se škodolibě smál. Tuhle činnost neměl zrovna v lásce, ale kdo taky jo. Paní Gabriela se přišla podívat, jak mi to jde. "No výborně. Teď už se budete jen zdokonalovat. A ty tatínku máš myslím zrovna podobnou práci. Copak to na té malé chudince nevidíš?" Zeptala se. Sam ji začal zkoumat, ale jen pokrčil rameny. Pak objevil to nadělení a začal ji přebalovat.
Takhle teda uběhly další dva týdny. Přebalit, nakrmit a uspat. Taky ještě vykoupat. Sotva jsem uspala jedno dítě, začalo řvát druhé. Bylo to nesmírně vyčerpávající. Ještě že jsem měla pomocníky. Přesto by se dalo říct, že jsem šťastná. Pravdou bylo, že už nemám tu svobodu. Už jsem nemohla být jen tou mladou dívkou, která zažívala dobrodružství. Mám novou roli. A to roli matky.

Jak z toho ven?

29. října 2010 v 22:20 | Jenny |  o upírech
Zase jsem vymyslela takovou pitomost xD. Nejspíš už nemám nic lepšího na práci, než vymýšlet hovadiny. Je to rozhovor nešťastného upíra se smrtí xD.

Smrt: nazdar
Upír: Čau
Smrt: Máš špatnou náladu?
Upír: ano
Smrt: já taky co máš z toho
Upír: Vážně? Jak to? Jsi přece smrt
Smrt: To je sice pěkné, ale nemám žádné tělo
Upír: vážně ne? A jsi vlastně muž nebo žena?
Smrt: Nevím. Nemám tělo, tak to nemůžu zjistit
Upír: To vážně naštve, ale zní to logicky
Smrt: To jo. A co štve tebe?
Upír: Co myslíš?
Smrt: Máš málo krve?
Upír: To taky, ale štve mě, že jsem monstrum
Smrt: možná ti dokážu pomoci
Upír: To nevím. Ale možná ano. Jeden nápad mám.
Smrt: Jaký?
Upír: zabij mě. Zařiď, aby mi někdo vrazil kůl do srdce
Smrt: No to by šlo, ale chci něco na oplátku
Upír: A co?
Smrt: Tvé tělo
Upír: Pak už nebudeš nešťastný že?
Smrt: ne
Upír: To jsme to hezky vyřešili. Já nebudu monstrum a ty budeš mít tělo
Smrt: jsme vážně chytří
Upír: To jo
Smrt: Tak platí teda?
Upír: Dobře
Smrt: Tak počkej. Za chvíli tě čeká svoboda
Upír: Hurá
Smrt: Už ti vrážím kůl do srdce
Upír: bolí to
Smrt: Já vím
Upír: děkuju
Smrt: Nemáš zač. Beru si teda tvé tělo neva?
Upír: Ticho
Smrt: Beru to jako souhlas

Konec. Smrt i upír našli společné východisko. Já vím blbost xD

Chci nový život!

29. října 2010 v 21:41 | Bella |  o upírech
Tak přidávám další fantasy povídku. Ale je to tak trochu blbost xD

Utíkala jsem pryč. A proč vlastně? No proč si myslíte? Vždyť mám život bez chybičky. Ve škole jsem oblíbená. Mám velkou vilu, kterou vlastně vlastní moji bezchybní rodiče. Mám plný šatník oblečení a pokoj jako z pohádky. Mám krásné dlouhé blond vlasy, modré oči a jsem vysoká a štíhlá jako modelka. V životě dostanu co chci. Peněz mám dost. Přátel mám dost. Tak proč vlastně sakra utíkám? Proto. Protože se mi prostě chce. Už mě nebaví život princezny, která má všechno. Už nechci svůj život. Chci dobrodružství a svět fantasy a magie. Asi si říkáte, že jsem blázen. Možná to tak opravdu je. Na těch podpatcích se mi opravdu špatně běží. Měla jsem zvolit lepší obuv. Okřiknu se. Teď musím myslet na důležitější věci. Budu mít nový život. Mnohem nebezpečnější, ale taky lákavější. Rodiče mě asi nebudou postrádat. Stejně na mě neměli čas. A mám ještě sourozence. Ti jim budou stačit. Stejně na mě kvůli mé kráse všichni žárlí. Teď budu něco víc.
Došla jsem k lesu. Znám ho z jednoho příběhu, který je pravdivý. Povídala mi ho jedna holka. A já chtěla zkusit cokoliv. Začala jsem v té samotě křičet z plných plic. "Tak pojď! Chci být jako ty! Ta silná a mocná! Udělej ze mě tvora, který je nejsilnější na světě! A budu šťastná!" Najednou ze stromu skočil muž. Byl andělsky krásný. Bledá pleť, černé vlasy a červené oči. "Tak ty chceš být mnou?" zeptal se. Jen jsem přikývla. Neměla jsem sílu ani mluvit.
Tvor se ke mně sklonil. Jako by mě chtěl políbil na krk. A pak jsem myslela že začnu ječet. To kousnutí bylo bolestivější než jsem si myslela. Pak jsem omdlela. Když jsem se probudila stál na de mnou. Šla jsem k nedalekému rybníku a nemohla uvěřit svým očím. Byla jsem ještě krásnější. Stejně bledá. I oči mám červené. Najednou jsem něco ucítila. Palčivou žízeň. Uvědomila jsem si, že pro mě upírku bude teď nejdůležitější jen jedna věc. Krev. Konečně mám nový život.

Sen nebo snad skutečnost?

29. října 2010 v 21:10 | Jenny |  Na Harryho Pottera

Harry stál před svým největším nepřítelem. Lordem Voldemortem. Nevěděl co má dělat. Tentokrát mu štěstí nepřálo. Hůlku neměl. Přátelé mu pomoci nemohou. Co má sakra dělat? Voldemort se jen chladně usmíval. Smrtijedi v kruhu se taky pošklebovali. "Tak Harry Pottere. Jsi v pasti co? Teď už ti nikdo nepomůže." Harry to dobře věděl, ale přesto lhal. "To ty jsi v pasti. Možná nevidíš tu malou skulinku úniku, ale já jo." Řekl a snažil se, aby to znělo věrohodně. "Nelži vznešenému Lordu Voldemortovi. Já moc dobře vím, že žádná skulinka není. Jsi v pasti a ty to víš. Teď už se jen můžu rozhodnout, jestli tě zabiju rychle nebo tě budu mučit, dokud nebudeš žebrat o smrt." Harry se zatřásl, jako by ho někdo polil ledovou vodou. Věděl jak by mu způsoboval bolestnou smrt. Kletba crusiatus nebyla teda moc příjemná. Ale Harry už se s tím smířil, zavřel oči a čekal, až vlna bolesti udeří.
Otevřít zase oči ho přiměl Voldemortův chladný, ale svým způsobem veselý smích. "Nejsi tak hloupý jak jsem si myslel. Možná tě to překvapí, ale já nechci udělat ani jedno. Jsi pro mě příliš vzácný. Harry Potter nemůže tak snadno zemřít. Co by to bylo za zábavu. Místo toho ti nabídnu víc. Můžeš se ke mně přidat. Budeš můj pomocník a učeň. Předám ti tvé vědomosti a nabídnu ti cestu ke zlu a moci. Co říkáš Harry Pottere?" Harry se podíval do toho hadího oblyčeje a udělalo se mu zle. Nechtěl strávit zbytek života vedle Voldemorta. "Nikdy se k tobě nepřidám!" Zařval Harry na konec. "Ale ale. To slyším velmi nerad. Rozmysli si to dobře. Můžu tě snadno zabít. Ty nejsi v dobrém postavení, abys odporoval. Tak co? Zeptám se tě naposledy. Přijímáš mou nabídku?" Nastalo napjaté ticho. Harry se tedy nakonec nadechl k odpovědi. Ani nechtěl věřit tomu, že to vážně řekne. Že zradí všechny své milované jen pro to, aby žil. Ale on se smrti bál. "Dobře tedy. Říkám to nerad, ale přijímám tvou nabídku. Udělej co chceš." Řekl Harry. Voldemort se usmál. Tentokrát to byla opravdová radost. "Řeknu ti, co bude obnášet tvá práce. Ze všeho nejdřív musíš někoho zabít. A věř mi, že ta chuť bude vážně velká. Budeš mě následovat všude. Budu ti dávat úkoly, které bych smrtijedům nikdy nedal. Vlastně budeš něco jako můj syn." Řekl a zasmál se. Harrymu sice do smíchu moc nebylo, ale radši mlčel. "Budeš moc proniknout do fénixova řádu. Ve světě tě všichni budou ochraňovat, ale nikdo nepozná, že jsi vlastně pod mým vlastnictvím. Ani sám Albus Brumbál ne, když budeš opatrný. Začneme tedy s rituálem." Řekl.
"Červíčku! Řízni našeho mladého hosta do palce." Červíček udělal co mu bylo nakázáno a sám Voldemort se taky řízl. "A teď pronikne část mé krve do tvé. A tak budeme navždy spojení." Než Harryho poskvrnila Voldemortova krev, tak to chvíli trvalo. A bylo to velmi bolestivé. Hlavně pro Harryho. Nová krev v jeho těle řádila jako rozzuřený lev. Pak to ustalo. Voldemort ještě vykouzlil na Harryho předloktí znamení zla. Od jiných znamení se lišilo jen tím, že tam přibylo taky malé U. To znamenalo učeň Lorda Voldemorta. "Tak Harry. Vítej v novém světě. Ve světě moci. A dávám ti první úkol. Zabij prvního člověka. A jelikož jsem tak hodný a chápavý učitel, tak ti dávám svolení si vybrat." Harry chvíli civěl a pak omdlel.
S hlasitým křikem se probudil ve své posteli v Zobí ulici. Hedvika se jeho křiku lekla a vyčítavě na něj zahoukala. "Byl to jen sen. Musel to být jen sen." Říkal si Harry celou tu dobu. Pak si vyhrnul rukáv a málem oněměl. Na jeho předloktí bylo znamení zla s malým U. To znamenalo jediné. Byla to pravda. A nebo se mu to zdálo i teď? Není možné, že ještě spal? Nebo že by měl přeludy? Harry začínal panikařit. "To nic. Bude dělat, že se nic nestalo. Budu se učit normálně v bradavicích. Dokážu ovládnout Voldemorta v sobě." Řekl si. A pak dostal lepší nápad. Řekne to Brumbálovi. Ten už mu dokáže pomoci. Ale kde ho měl teď sehnat? Naštěstí jako by mu Brumbál četl myšlenky. Poslal mu rychlou sovu s dopisem, ve kterém stálo, že přijde do Kvikálkova za půl hodiny. Harry si bleskurychle uklidil.
Brumbál opravdu přišel. Dursleyovi nebyli doma, takže Harry mohl klidně otevřít dveře.
"Dobrý den profesore Brumbále." Řekl Harry s ledovým úsměvem. Když se ale Harry přistihl v zrcadle v přesni, tak sebou trhl. Měl šílený pohled v očích. "Harry co se děje? Všichni tě hledali. Na nějakou dobu jsi zmizel. Vím to." Řekl Brumbál. "Nemusíte si dělat starosti. Jsem úplně v pořádku." Řekl Harry s úsměvem. "Vážně Harry? Nezdáš se mi být v pořádku. Jako by ses změnil. Tvoje oči. Je v nich zlo a touha po moci. Řekni mi co se děje. Prosím. Můžu ti pomoct." Řekl Brumbál a ustaraně na Harryho hleděl. To už se Harry neudržel. Rozesmál se ledovým smíchem. V očích mu plála zlost na toho starého muže. Co když nechci pomoct? Jsem šťastný. Silnější než dřív. Mám lepšího učitele. Měl bych si snad vybrat vás? Ne. Já Harry Potter ukážu co vlastně ve mně je." Řekl Harry. Zelené oči se mu přebarvily na červeno. "Avada kedavra!" Zařval a vyslal kouzlo na Brumbála. Ve starcových oči bylo zoufalství a bezmoc. Spadl na zem jako hadrový panák. Harry se usmál. Měl radost. První úkol úspěšně splnil.

Voldemortovo tajemství z minulosti

29. října 2010 v 19:33 | Jenny |  Na Harryho Pottera

Všichni oslavovali smrt Lorda Voldemorta. Po celé Zemi se pořádaly oslavy, večírky a různé akce, které trvaly i několik týdnů. Co se stalo vlastně nakonec s Voldemortovým tělem? Pohřbili ho. Většina byla sice proti, ale aspoň lidé ukázali, že mají srdce a nejsou jako on. Pohřbili ho tam, kde je pohřbený jeho otec. A právě ve vesnici Malý Visánek u toho hrobu klečela mladá dívka. Byla krásná. Dlouhé hnědé kučeravé vlasy a úžasně zelené oči. Dívka ovšem plakala a něco si pro sebe mumlala. Ve tváři měla takový povýšenecký a naštvaný výraz. "Jednou jim to vrátím. Všem těm odporným mudlovským šmejdům a krvezrádcům. Zůstane jen naše čistá krev. Všichni mě budou poslouchat stejně jako tebe. Zastoupím Lorda Voldemorta. Ale v mnohem hrozivější a mocnější podobě. Budu to já a budu vládnout celému lidstvu." Nakonec pohladila náhrobek toho poraženého černokněžníka a s hlasitým prásknutím se přemístila neznámo kam. Má plán. Znovu obnovit vládu nad všemi a taky získat všechny bytosti na svou stranu. Smrtijedi budou mít znovu pána.
                                                                       *
Harry byl zrovna u Weasleyových. Stejně jako ostatní i oni oslavovali smrt Voldemorta. Nebo spíš odpočívali a oplakávali mrtvé. Hlavně Freda, Tonksovou a Lupina. Harry byl nešťastný, že kvůli němu se tolik lidé obětovalo. Zároveň byl ale rád, že tohle všechno skončilo a on mohl trávit čas nejen s přáteli, ale taky se svou láskou. S Ginny. "Co kdybychom dneska něco podnikli?" Zeptala se ho Ginny nečekaně. Harry byl na rozpacích. Kam by s ní sakra měl jít? "No dobře. Ale co? Chceš si zahrát famfrpál?" Zeptal se jí. Jen zakoulela očima. "Myslela jsem, že bychom někam vyrazili. Jen my dva. Třeba bychom se mohli podívat do Prasinek. A zopakovat si staré časy." Harrymu se sice moc nechtělo, ale přesto řekl: "Tak jo. Jestli chceš tak vyrazíme hned." Ginny se zaradovala a běžela se honem převléct a kdoví co ještě. Harry si na takové parádění nepotrpěl. Jen si prohrábl rukou vlasy a šel oznámit Ronovi a Hermioně kam jde. "No podle mě je to dobrý nápad. Aspoň budete mít soukromý. Víš jak to myslím." Řekl Ron a zamrkal na něj. "Ale no tak Rone. Můžeš se někdy chovat přiměřeně svému věku? Ale máš pravdu. Opravdu potřebujete vypadnout. A žádné nebezpečí už nehrozí tak proč ne." Řekla Hermiona mudrlantsky. "Tak jdeme Harry?" Zeptala se Ginny, která právě vešla do Ronova pokoje. Harry přikývl a společně se přemístili z Doupěte. V Prasinkách bylo nečekaně živo. Lidé chodili sem a tam. Vůbec si nevšimli krásné kudrnaté dívky, která stála před Chroptící chýší a upřeně na ni zírala. Jen Harry měl tak bystrý zrak. "Myslíš že se jí něco stalo?" Zeptal se Harry Ginny. "Co já vím. Není to jedno?" Zeptala se Ginny otráveně. Dneska chtěla mít Harryho jen pro sebe. Harryho ale neznámá dívka fascinovala. Ačkoli to znělo neuvěřitelně, tak měla stejné oči jako on. Úplně stejný tvar i barvu. Šel tedy za ní a Ginny se otráveně vlekla za ním. "Ahoj. Nepotřebuješ něco?" Zeptal se Harry neznámé dívky. Dívka na něj upřela svůj pohled a oči jí přitom zajiskřily vzrušením. "Ty jsi Harry Potter." Řekl povýšeneckým hlasem. "Já vím." Odpověděl jí Harry. Dívka se pousmála, ale její oči zůstaly chladné. "Už dlouho se s tebou chci seznámit. Potřebuju si s tebou promluvit. Ale v soukromí." Odpověděla a pohlédla mrazivě na Ginny. Ginny jí její pohled oplatila stejně. V očích měla zlost. Určitě je to další Harryho fanynka, která ho chce získat. "Ginny setkáme se U Prasečí hlavy ano?" Řekl Harry a pořád civěl na neznámou dívku. Ginny nakvašeně odešla a nechala je samotné. "Tak co máš na srdci?" Zeptal se Harry v rozpacích. "Jsem tvá sestra. Jmenuji se Elizabeth" Odpověděla. Harry zůstal šokovaně stát. "T-To p-přece není možné. M-Moje matka ani otec žádné další děti neměli." Dívka se zasmála ledovým hlasem. "Ale ano měli. Teda jen tvá matka. Mému otci se vážně líbila, tak ji očaroval a výsledek jsem já. Bylo to už dávno. Je m i už hodně let, ale vím jak si uchovat mládí." Odpověděla a smála se pořád tím hrozivým hlasem. "A kdo je tvůj otec?" Zeptal se Harry tiše. "Můj otec? Není to jasné? Jsem jediný potomek Zmiozela. Můj otec byl Lord Voldemort." Řekla a v očích jí plálo šílenství. Jestli byl Harry předtím v šoku, nebylo to nic co zažíval teď. Myslel si, že je to lež. Ale v dívce pravda byla znát. Harry si nemohl nevšimnout, že dívka má rysy a nějakou krásu, kterou měl dřív Tom Raddle. "Proto jsem tě chtěla najít a setkat se s tebou. Nevyčítám ti, že si zabil mého otce. Byl to prostě ubožák, který měl malou představivost. Pracoval samostatně, kdežto já bych mohla dokázat víc. My bychom mohly dokázat víc. Můžu tě učit Harry. Budeme všem vládnout. Máme společnou matku. Podřídíme si celý svět a nic nám nebude stát v cestě. Vyhladíme mudlovské šmejdy a nečistou krev. Co tomu říkáš? Není to lákavá nabídka? Byli bychom dobří společníci." Harry na tu skoro kopii Voldemorta nevěřícně hleděl. Nechtělo se mu věřit, že toto je dcera jeho matky. Že Lilly spala s někým tak odporným jako je Voldemort. A pak bez rozmýšlení řekl. "Ne. Nepřidám se k tobě. Ty nejsi má sestra. A Voldemort byl opravdu ubožák a parchant. Ty nejsi o nic lepší." Řekl Harry znechuceně. "Dobře tedy. Vybral sis smrt. Otázkou je. Mám počkat nebo tě zabít hned?" Zeptala se. "No já myslím, že to je jasné. Avada Kedavra." Vykřikla a vyslala kouzlo na nepřipraveného Harryho. Objevil se jen záblesk zeleného světla a Harry se sesypal na zem. Tentokrát už mu srdce nebilo.
Elizabeth jen překročila jeho tělo. "Tak to bylo jednoduché." Řekla si. Konečně mohla dokončit dílo svého otce a ovládnout svět. V její mysli se objevila myšlenka. Teď jsem tu paní já.

Severusova láska

29. října 2010 v 17:48 | Jenny |  Na Harryho Pottera

Hermiona se radovala. Konečně dostala vytouženou práci jakou chtěla. Získala místo v Bradavických, jako učitelka přeměňování. Oslavila to tak, že šla s Harrym a Ronem do Prasinek na něco k pití. Ron sice říkal, že má radost, ale Hermiona ho přistihla, jak se občas tváří kysele. Chtěla vědět co mu je. Chodili už spolu pěknou řadu měsíců, takže měla právo vědět, co se stalo. "Rone je ti něco?" Zeptala se ho mírně. "Nech to plavat. Radši oslavuj svůj úspěch." Osopil se na ni. To Hermionu trochu zarazilo. Takovým tónem mluvil Ron jen když ho opravdu něco naštvalo. "Ehm, možná bys jí to měl říct." Ozval se Harry nenápadně. "Co bys mi měl říct?" Zeptala se Hermiona. "Dneska mě vyhodili z práce. Prý jsem nedělal svou práci tak jak jsem měl." Hermiona se na něj soucitně podívala. "To bude dobré Rone. Vezmou tě někde jinde uvidíš. A Harry ty jsi dopadl jak?" Harry už otvíral ústa, že odpoví, ale místo něj odpověděl Ron. "Ten samozřejmě ty talentové zkoušky na bystrozora udělal. Takže je za vodou. Já ale budu žebrat jak kdysi naši." "Rone uklidni se. My přece nemůžeme za to, že máš špatný den." Řekl mu Harry. Ronovi úplně zčervenaly uši, nakvašeně na ně pohlédl a vyběhl z hostince. "To jsi neměl Harry. Teď bude na nás dlouho naštvaný." Řekla Hermiona.
                                                                       *
Severus chodil sem a tam po chodbě. Dneska měl zase špatnou náladu. Připadalo mu, že život nemá žádný smysl. Byl rád, že zvítězili nad Pánem zla a taky že to nakonec přežil, ale když neměl co dělat, tak se užíral. "Co tady děláte?!" Osopil se na dva malé prváky. Ti jen něco zablekotali a rychle vyběhli pryč. "Už se mě bojí i děti. Nejspíš mě nikdo nemá rád." Zamumlal si pro sebe. Nakonec se rozhodl, že se projde po hradě. To moc často nedělal, ale usoudil, že taková procházka mu neuškodí. Už byl příliš dlouho zalezlý ve sklepení, jako nějaký noční zbabělý tvor. Když míjel spousty studentů, tak měl takový divný pocit. Všichni
na něj hleděli. A zase se strachem. Možná taky proto, že už věděli, že byl smrtijedem. Sice byl na Brumbálově straně, ale to oni nemohli vědět. Na památku toho všeho zla mu zbylo jen znamení zla. Nakonec se nechal vést osudem. Šel pořád v před, až skočil v nejvyšší západní věži. A pak to uslyšel. Tichý vzlykot. Někdo tu byl a Severus chtěl zjistit kdo. Nakonec ho našel. Teda ji. Seděla skrčená na zemi s hlavou v dlaněmi. Byla to ta Hermiona Grangerová. Snapea udivilo, že ji viděl brečet. Trochu si odkašlal. Hermiona vzhlédla. Hnědé oči měla pořád plné slz a vlasy celé rozcuchané. Ale v tu chvíli si Severus uvědomil, jak je vlastně krásná. "Já jsem jen chtěl říct, jak to, že tu tady tak brečíte, když máte oslavovat. Slyšel jsem, že jste dostala místo jako učitelka přeměňování." Řekl mírně s sedl si za ní. Ona se jen začervenala a stydlivě odpověděla. "Víte, za to může Ron Weasley. Viděla jsem ho prostě s jinou. Mělo mi dojít, že nejsem pro něj dost dobrá. Měla jsem naplánovaný celý život. Všechno mi vycházelo a najednou se to sesypalo jak domeček z karet. Víte vůbec jak mi je?" Zeptala se se slzami v očích. Severus přikývl. "Moc dobře vím, jak vám je. Nejspíš to nevíš, ale taky jsem byl zamilovaný. Jenže si vybrala jiného. Připadá mi, že už o mě nikdo nestojí." Řekl černovlasý muž. Hermiona k němu překvapeně vzhlédla. On ji pomalu setřel slzy. Nikdo nevěděl, jak se to stalo ale políbili se. Byl to polibek plný lásky.

O dva roky později:

Hermiona právě položila svou dceru Lilly do postýlky. Aby usnula, tak ještě vykouzlila několik barevných motýlů, kteří nad její postýlkou vesele poletovali. Nakonec uslyšela hlas. "Hermi, Charlie, pojďte večeřet. Táta vám dneska uvařil večeři." Byl to Severus. Hermiona se smíchem přišla ke stolu a prohlásila: "No páni. A zatím nic neshořelo." Řekla s údivem a za odměnu dala Severusovi pusu. "Mohli byste toho na chvíli nechat. Člověk se chce v klidu najíst." Vykřikl malý černovlasý chlapec. A přitom dělal, že zvrací. "Ale no tak Charlie. Buď rád, že se s maminkou máme rádi." Řekl Severus a usmíval se. Konečně měl normální život s milující ženou a dětmi. Konečně měl rodinu, kterou nikdy neměl. A je tím nejlepším manželem a otcem, jaký na světě existuje.


Hermiona a Severus

10 věcí o Horácovi, které jste možná nevěděli

29. října 2010 v 15:02 | Jenny |  Hraničářův učeň

1)Strašně rád jí. Přátelé si z něho dělají srandu, že dokáže snít i dospělého vola.
2)Nějakou dobu ho šikanovali tři učni z bojové školy.
3)Kdysi se pořád mlátil s Willem.
4)S Willem se skamarádil, až když mu Will zachránil život.
5)Lidé o něm říkají, že mu to pomalu myslí. Je ale jen přímočarý a má mechanické myšlení.
6)Je to skvělý bojovník.
7)Zabil Morgaratha(nebo tak nějak xD).
8)Je takový dobrák a nedokáže se přetvařovat.
9)Líbí se mu princezna Kasandra.
10)Dřív byl dost namyšlený a měl sklon si o každém myslet jen to špatné.

Horác

Kouzelnické hůlky z Hp

29. října 2010 v 11:03 | Jenny |  Harry Potter
Našla jsem docela dost hůlek kouzelníků. Mně se tedy nejvíc líbí Siriusova a Hermionina. A co vám?


1
2
3
4
5
6
7
8
8
9
10
11
12

Kapitola patnáctá-ŽIVOTNÍ PŘEKVAPENÍ

28. října 2010 v 20:20 | Jenny |  Safírové srdce II.
Ještě než se dáte do čtení, tak chci upozornit, že je to trochu zvláštní kapitola. Bude tentokrát z pohledu Sama:-). A chtěla bych ji věnovat dvou lidem. Mému skvělému Sb Casion, která věrně čte moje kapitoly a Jane, která se mě pořád ptá, kdy ji nějakou kapitolu věnuji xD.

Jeli jsem co nejrychleji to šlo. Vanessa zatím měla jen slabé kontrakce, ale věděl jsem, že se to může zesílit hodně rychle. Pořád jsem na ni mluvil, i když jsem vlastně ani nevěděl co říkám. Řekl bych, že jsem byl nervóznější než ona. Vypadala tak klidně. Občas na mě jen vražedně pohlédla nebo procedila skrz zuby: "Buď už konečně zticha!" Nevěděl jsem, jestli má strach nebo co cítí. Se svými pocity se mi skoro nikdy nesvěřovala. Ale asi měla strach. Byla bílá jako stěna. Ramena se jí třásla jako v horečce.
"Neboj už tam budeme." Utěšoval jsem ji. Podívala se na mě a usmála se. "Já se nebojím.
Ale myslím, že jestli nepřestaneš kecat, tak tě brzo zabiju." Konečně jsme dorazili k většímu stavení. Tam, kde mi jedna rodina před pár měsíci zachránila život, když jsem spadl do ledové řeky a málem se utopil.stavení bylo celé ze dřeva a stálo u řeky tak, jak jsem si ho pamatoval. Uvnitř se svítilo. Rodina zřejmě večeřela. Nebo podle hudby uvnitř něco oslavovala. "Same možná bys měl jít zaklepat ty. O mně by si mysleli kdoví co." Řekla Alex. Vyskočil jsem tedy z vozu. Noční vzduch mě chladil a měsíc na obloze tajemně svítil. Hlasitě jsem zaklepal. Uvnitř se okamžitě přestalo zpívat a hrát. "Kdo je?" Ozval se hlas přes dveře. Poznal jsem matku všech tří dětí Gabrielu. "To jsem já. Sam. Před nedávnem jste mi zachránili život a poskytli jste mi postel a něco k jídlu. Mám tu problém." Zakřičel jsem aby mě slyšela.
Žena ihned otevřela dveře. "Pojď dál. Jsem ráda, že si k nám zavítal. Obvykle tu nikdo nechodí, tak radši neotvíráme." Řekla a mateřsky se na mě usmála. Za ní stála mladá dívka s krátkými blond vlasy a pronikavými modrými oči. Vedle dívky stál čtyřletý chlapec, který nadšeně vykřikoval. "Sam se vrátil. Sam se vrátil." Usmál jsem se a pozdravil je. "Tak co máš za problém?" Zeptala se žena. "Támhle ve vozu je jedna těhotná žena. A co nevidět bude rodit. Je to vlastně má snoubenka. Věděl jsem, že vy se v léčitelství vyznáte, tak jsem sem přijel." Přiznal jsem popravdě. "Tak mi ji pojďte hned ukázat. Ještě že si ji sem přivedl. Už jsem odrodila pěknou kupu dětí. Lizzie ty pojď se mnou. Budeš mi pomáhat." Zavolala ještě na svou mladou dceru. Alex s Vanessou už stáli u vozu. "Že ti to trvalo." Neodpustil si Alex poznámku. A když viděl, že máme společnost, tak se představil. Všiml jsem si, že hlavně z té půvabné dívky nemohl spustit oči. "Tak tady vás máme. No je vás kus, což je dobře. To bude pěkně živené dítě." Řekla žena vesele. Vanessa se jen zasmála a pak se nechala odvést ženou do chalupy. Pospíšil jsem si samozřejmě hned za nimi. "Měla by sis lehnout tady na tu deku na zemi. Tak to bude nejpohodlnější." Řekla jí. Vanessa to poslušně udělala a pak ji ta milá paní zkoumala a poslouchala břicho. "Hmm. Dítě je ve špatné poloze." Zamumlala si pro sebe. "A to znamená co?" Zeptal jsem se. Podívala se na mě. "Těžký porod. Měli byste jít ven. Tady muži nemají co dělat. Je to pro vaše dobro." Řekla a vyhnala nás. Sedli jsme si ven na lavičku. Bylo nás celkem pět. Já, Alex, Leon(otec dětí), malý Charlie a jejich nejstarší syn Luk. Nastalo trapné ticho. Já jsem přemýšlel co bude s Ness. Měl jsem o ni vážně strach. I o to malé. "Hlavně se nebojte. Moje žena s o ni dokáže postarat. Ženy navíc rodí od nepanšti." Řekl dobrosrdečně Leon. Jen jsem přikývl. Slova jsem najít nemohl. "Luku co kdybys vzzal Charlieho na procházku kolem břehu? Aspoň ho nějak zabav." Řekl ještě. Nejstarší syn přikývl a zavolal na bratra. "Pojď Charlie. Ukážu ti ten dobrý flek, kam půjdeme zítra rybařit." Malý chlapec byl nadšený.
Pak začal porod. Poznal jsem to podle křiku. Mojí Vanessy. Alex měl hlavu v dlaních, jako by brečel. Věděl jsem jen, že nechce slyšet ten křik.
Stejně jako já, ale já poslouchal jak hypnotizovaný. Nevím jak dlouho to trvalo. Připadalo mi to jako roky. Ale věděl jsem, že to jsou jen hodiny. Pak mě něco napadlo. Co když bude tak vyčerpaná, až umře? To jsem nemohl dopustit. Ale nemohl jsem tomu ani zabránit. Ženy v této době často umíraly u porodu. To je pro mě něco nepředstavitelného. Život bez vanessy si nedokážu představit. A pak po dlouhém čekání vyšla ven ta žena. "Už je po všem. Žije i dítě taky. A čeká na vás malé překvapení. Tedy možná šok." Rychle jsem se zvedl. "Takže je v pořádku?" zeptal jsem se. "Ano je. A čeká na vás všechny." "Děkuju. Děkuju vám za všechno." Řekl jsem a velký kámen mi spadl ze srdce. Alex si asi taky oddechl. "Tak tohle už nikdy nechci zažít." Řekl. Každopádně jsme oba vešli dovnitř. A když jsem uviděl Vanessa, tak jsem zůstal ochrnutě stát. Vypadala nádherně to ano. Sice unaveně, ale usmívala se. A dívala se mi do očí a střídavě sobě do náručí. Tam nebylo jedno, ale dvě děti. "A-ale j-jak je to možné?" Zeptal jsem se ohromeně. "To ví jenom bůh. Ale stává se to." Odpověděla žena. Sedl jsem si k Vanesse a ohromeně jsem zíral. "Chceš si je vzít do náručí?" Zeptala se a zasmála se. "M-můžu?" Přikývla. Opatrně jsem vzal jednoho drobečka do jedné ruky a pak druhého do druhé. Oči ještě měli přivřené a malé pěstičky sevřené. A pak jsem si řekl, že toto je ta nejšťastnější chvíle v mém životě. Děti se mi vrtěly v náručí a spokojeně pochrupovaly. "A co to vlastně je?" zeptal jsem se pořád ještě v šoku. "Jeden se jmenuje Will, tak jak to chtěl Grow. A druhá je holčička." Odpověděla. Takže děvče a chlapec. "A jak ji chceš pojmenovat?" Obvykle je u těchto věcí nerozhodná, ale teď odpověděla, jako by to měla promyšlené už pěknou řadu měsíců. "Mohla by se jmenovat Rose." Řekla. Usmál jsem se. "Skvělá volba." Řekl jsem. Podal jsem jí jedno z dětí. Holčičku myslím. A Willa jsem pořád držel. Pak jsem objal Ness jednou rukou. Zůstali jsme tak ještě dobrých pár minut a obdivovali ty tvorečky. Byli jsme konečně rodina.