Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Listopad 2010

Snape jako Nevillova babička

29. listopadu 2010 v 16:45 | Lee |  Harry Potter
Tak tady je jedna fotka pro pobavení. Je na ní Severus Snape oblečený jako Nevillova babička. Vlastně je to Nevillův bubák, ale i tak je to drsné xD.

Snape v šatech

Kapitola pátá-ZBYTEK DNE

27. listopadu 2010 v 23:31 | Lee |  Fialové oko I.
Charlie a spol vyšli ven z budovy. Měli mít další hodinu. Podle toho co Charlie říkal, tak mají bojová cvičení. "Víš určitě kam to jdeme?" Zeptala se Courtney. "Zkuste mi trochu věřit jo? Prostě to vím." Ozval se Charlie. Ostatní raději zmlkli a následovali ho. Dorazili k něčemu co by se dalo přirovnat k cvičišti. Byla to velká travnatá plocha obklopená stromy. Nic jiného tu nebylo. "Ehm víš určitě, že jsme tu správně?" Zeptal se Steve. "Něco mi říká, že ano." Řekl Charlie. "No jasně. Zas ten tvůj šestý smysl co?! Na ten se ti ale můžeme vykašlat!" Ohradila se Sára. "I přesto, že to tak nevypadá, tak jste tu správně." Ozval se hlas za nimi. Všichni čtyři se rychle otočili. Stál tam profesor Jess Mikel. "Takže jsme tu správně? Tak to jsem si oddechla." Řekla Courtney a pak si začala malovat rty leskem na rty, jakoby se nic nestalo. Sára se zatvářila trochu rozpačitě, ale radši odvrátila pohled. "Takže asi už víte od předchozího učitele, že druhou hodinu budete mít vždycky bojová cvičení." "No vlastně nám to nikdo neřekl. Tady Charlie to nějak věděl sám od sebe." Řekl Steve. Jess se na černovlasého chlapce zkoumavě zadíval a jen zašeptal lhostejně: "Zvláštní." "No každopádně v mých hodinách nebudete užívat nějaké extra schopnosti. Tady se zaměříme na vaši fyzičku. A pěstní souboje. Budete běhávat dlouhé tratě, překážkové dráhy a tak podobně. Zaměřím se na vaše reakce a smysly. Naučím vás jak používat nože a jak se bránit proti nepřátelům. A to za každého počasí. Kňourání neberu. Já vás chci připravit na skutečnou realitu, takže pokud si slůvkem postěžujete, tak vás rovnou proměníme ve ošklivé slimáky." Řekl a přísně se na všechny zadíval. Čtyřka se však neudržela a rozesmála se na celé kolo. Dokonce i Sára se mírně usmála. "To byl samozřejmě jen vtip. Opravdová skutečnost by byla taková, že bychom vám probodli srdce. Což není moc příjemná záležitost. Někdo pak musí uklízet tu krev všude okolo víte?" Zeptal se Jess. Všem ty úsměvy na tváři rychle roztály. Odteď už raději všechno brali vážně. "Tak do čeho se pustíme dneska? No myslím, že si zaběháme. Já poběžím v čele a vy za mnou. Tak do toho." Řekl a začal se jim vzdalovat. "No počkat, ale já běhat nemůžu." Ozvala se Courtney. "Radši bych na to moc neupozorňoval. Nechceš mít přece díru v hrudi že ne?" Zeptal se Charlie. Courtney totiž měla asi jehlové deseticentimetrové podpatky. Nakonec to vyřešila tak, že si je sundala o hodila do křoví. A tak začali s běháním. S profesorem Jessem se vážně nenudili. Naběhali až osm kilometrů a on se jim zřejmě nesnažil nic ulehčovat. Neuvěřitelné bylo, že to stihli za celou hodinu. Všichni byli ovšem polomrtví. Kromě Charlieho, který byl na takové tratě zvyklý z dřívějšího života. "Jak to, že ty nejsi tak zmožený?" Zeptal se Steve, který si musel sednout, aby se udržel na nohou. "Jenom trénink, nic víc." Řekl Charlie. "Takže vážení. Teď běžte na další hodinu zase do hlavní budovy. Učebna č. 7." Řekl jim ještě Jess. "Stejně by si nám to řekl ty." Řekl Steve Charliemu. Další hodina byla sice odpočinková, ale docela nudná. Měl je profesor Jack Kandel. Jeho monotónní hlas brzy málem uspal všechny čtyři. Charliemu se opravdu zavíraly oči. V této hodině se začali učit o tom, jak se chovat v různých podmínkách. Např. když se ocitnete sami na poušti nebo když vás uvězní nepřítel. Každopádně všichni byli rádi, když už hodina skončila. Potom měli stvoření zla, kde začali probírat zombie. Tohle všechny bavilo, protože hodiny profesora Oila byly spíše směšné než poučné. Doprovázel hodiny pantomimem. Další hodinu zkoumali oblohu. Profesorka Jane Seyrová věřila, že se z oblohy dá vyčíst spousta informací o minulosti, budoucnosti i přítomnosti. Říká se, to nejlepší nakonec a v tomhle případě to naštěstí platilo. Lea Cartorová je učila řeči zvířat a rostlin. Bylo to opravdu zajímavé, ale extrémně náročné. Tuhle dovednost ovládalo jenom pár jedinců, kteří jsou opravdovými mistry. A Lea je toho názornou ukázkou. Do hodiny si přivedla pokusného křečka a celou hodinu jim překládala co říká. To bylo opravdu zajímavé. Byl to dlouhý den a Charlie byl rád, že se může vrátit do chaty. Ještě před spaním si procházel celý den. A se Stevem se shodli, že to je to nejlepší, co se jim v životě mohlo stát. Kdyby jen věděli, že se všechno brzy změní. Že udeří zlo, při kterém se třesou nejen obyčejní lidé. Zatím ale všichni mohli nerušeně spát a snít o věcech obyčejných i neobyčejných.

Relikvie smrti

27. listopadu 2010 v 19:34 | Lee |  Harry Potter
Bezová hůlka:
-říká se jí taky hůlka smrti a osudu
-ten kdo ji má je neporazitelný a vyhraje každý souboj
Bezová hůlka
Kámen vzkřísení:
-je to druhá relikvie
-Dokáže každého mrtvého vrátit mezi živé
-ten dotyčný ale zůstane chladným a už není jako dřív
kámen vzkřísení
Plášť nevoditelnosti:
-dokáže ukrýt každého kdo se pod něj schová
-dotyčného nenajde ani smrt
-předává se z generace na generaci
neviditelný plášť
Tři relikvie dohromady:
1
-říká se, že ten kdo má všechny tři relikvie, tak se stane pánem smrti.

Citáty o chybách, omylech

26. listopadu 2010 v 22:26 | Lee |  Citáty, básně
Když se ohlédneme zpátky, tak vidíme, co jsme udělali dobře či špatně. Používejme poznatky v přítomnosti a budoucnost nám dá odpověď. Opakované chyby nejsou dílem náhody, ale pouze naší nedbalostí.


V životě se můžeme dopustit mnoha omylů... Až na jeden: ten, který nás zničí.

Chybovat není špatné - dělejte tolik chyb, kolik jen můžete, protože prostřednictvím chyb se budete učit. Neopakujte však tytéž chyby znovu.

Člověka často nesoudí podle velikosti jeho dobrých skutků, ale podle malosti jeho provinění.

Kdo nemá ideály, idealizuje si to, co má.


Každý chce napravit lidstvo, ale nikoho nenapadne, že by měl začít
u sebe.

Největší chybou lékařů je, že se snaží léčit tělo, aniž by léčili duši. Přitom tělo a duše jedno jsou. Nelze je léčit odděleně.

Jeho chyby byly sice stále
stejné, ale výmluvy vždy originální.

Nikdo nedělá větší chybu než ten
, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může nemá smysl.

Čaromocná láska

26. listopadu 2010 v 20:36 | Lee |  Na Harryho Pottera
Tak tady je jedna povídka na přání. Na téma Harry Potter. 

Čaromocná láska

Nastal den odjezdu do Bradavic. Harry se už nemohl dočkat. Trávil sice celé prázdniny u Weasleyových, ale už se těšil jak bude chodit po pozemcích a vysedávat v křesle u krbu s Ronem a Hermionou. Nejlepší na tom je, že si zahraje konečně famfrpál. Tento sport si musel přes prázdniny odepřít, protože všichni měli spoustu práce. A s čím vlastně? Pošuk Moody si našel nevěstu. Byla to krásná Christie Leizová. Bystrozorka, která vypadala jako modelka. Bylo záhadou jak se ti dva dali dohromady, ale všichni jim to štěstí přáli.
Každopádně svatba skončila a začal školní rok. Brumbál měl jako vždycky strašně dlouhý proslov. Co mají a co nemají dělat. Harrymu to šlo jedním uchem sem a druhým tam.
Každopádně se stalo, že Harry spadl zase do průšvihu.
"Pottere! Neříkal jsem vám snad, abyste si pořádně přečetl pravidla a dal do lektvaru jen dvě kapky šťávy z listů mandragory?!" Řekl právě Snape, když Harryho kotlík vybuchl a stříkl hodně velkou dávku Snapeovi do obličeje. Harry se přemáhal, aby se nesmál. Měl pocit, že mu prasknou snad všechna žebra, jak zadržoval smích. Snapeovi najednou vyrašili parohy a to už nebelrvírští nevydrželi a rozchechtali se na celé kolo. "Máte školní trest! Dnes o půlnoci v mém kabinetu!" Zařval Snape. Hodina naštěstí skončila a celá rozchechtaná třída vyběhla na chodbu. Samozřejmě zmiozel jako vždycky prudil, že si to Harry odskáče. "To bylo tedy geniální." Řekl Ron Harrymu. Hermiona jen našpulila rty a raději odešla na věštění z čísel.
Chvíli před půlnocí teda Harry zaklepal u Snapeova kabinetu. "Á Potter. Naše celebrita co? Myslí si, že není jak kdoví vtipné vážně zranit učitele." Řekl Snape s úšklebkem. "Já jsem ne…" "Ticho!" Přerušil Harryho Snape. "Dnes večer půjdete do zapovězeného lesa najít bylinu jménem Jiener. V lese existuje pouze jedna. A vy mi ji najdete. Pokud ne, tak vás nahlásím Brumbálovi. A půjdete sám." Řekl Snape s úšklebkem. Harrymu poklesla brada. "Ale jak ji najdu?" Zeptal se Harry. "To je snadné. Má černý květ." Řekl a vyhnal ho z kabinetu. Harry bezradně vyšel z hradu. Žádný učitel ho nedoprovodí
a on byl v koncích. Jak má proboha najít jeden černý květ v celém lese. Zastavil se u Hagridovy chaty, ale pak šel dál. Nechtěl dokázat Snapeovi, že nic nedokáže. Nejdřív zkusil kouzlo accio. Jak tušil, tak to nepomohlo. Musel najít bylinu sám. Šel a šel. Zastavoval se nad každou bylinou co vypadala divně. Nic. Najednou ho strašně začala pálit jizva. "Je tu. Harry Potter je v lese a sám." Řekl neznámý hlas. "Zajímavé. V tom případě ho najděte. Hned!" Zavelel chladný hlas. Harry se probudil. Bylo to zase jeho vidina. Najednou uslyšel pláč. Byly to pronikavé a bezmocné vzlyky. Harry šel za tím zvukem. Dokonce pustil z hlavy i Voldemorta. Na zemi ležela dívka s dlouhými rudými vlasy. Byla schoulená na zemi zjevně vyčerpaná. Pak obrátila své zelené oči k Harrymu a vyděšeně ucukla. "Neboj se. Já ti neublížím." Řekl Harry potichu, aby ji nevyděsil. "T-ty jsi H-Harry Potter?" Zeptala se dívka. Harry přikývl a klekl si k ní. Ona se ale ještě víc rozbrečela. "M-mé jméno j-je Yoshiko. A-a
udělala j-jsem hroznou hloupost." Řekla dívka. Harryho prostě fascinovala. Pak viděl, že se dívka drží za předloktí. "Co ti je?" Zeptal se Harry a odhrnul dívce rukáv. Pak ztuhl šokem. Na dívčině ruce bylo vypálené znamení zla. "T-ty si mě prodala? To byl tvůj hlas v mé vidině." Řekl Harry znechuceně. "Prosím odpusť mi. O-on mi vyhrožoval. A zabil mou rodinu. Já jsem zoufalá a jinou možnost jsem neviděla." Řekla dívka a zhroutila se na zem. "Ty jsi ze školy že ano?" Zeptal se Harry trochu mírně. Ona přikývla. "Kdybych mohla vrátila bych to zpátky, ale byla jsem přinucena stát se smrtijedkou. B-Belatrix Leastrengová mě mučila. A-a já nakonec přikývla." Řekla Yoshiko. "To bude dobré." Uklidňoval ji. Ona jen zavrtěla hlavou. "On jde taky sem. A chce tě najít. Cítím jak přichází." Řekla. Harry to cítil také. Jizva ho velice pálila, ale nemohl s tím nic udělat. "No nato že jsem sem přišel hledat jen nějaký černý květ jménem Jiener, tak se to tu vyvinulo docela zajímavě." Řekl Harry s náznakem ironie. Yoshiko se musela usmát. "Myslíš tenhle květ?" Zeptala se a vytáhla z kapsy stejnou rostlinu, jakou znal Harry ze Snapeova popisu. "Ale jak…" Nedořekl Harry. "Našla jsem ji za tebe. Hned jak jsem tě Voldemortovi prodala, tak jsem tě sledovala a chtěla ti pomoci." Řekla zrzavá dívka. "No bezva. Tak máme kytku, ale co uděláme s Voldemortem?" Zeptal se Harry. Dívka se tajemně usmála. "To není obyčejná kytka. Profesor Snape moc dobře věděl, k čemu ti poslouží. Když je nepřítel v tvé blízkosti, tak může zmizet. Stačí když pomyslíš na to, koho chceš poslat pryč a kam." Řekla. "Nelžeš? To bych o téhle kytce něco věděl ne?" Zeptal se Harry. "Máš mé slovo." Řekla. A tak čekali. Voldemort se nemohl přemístit hned na Bradavické pozemky, ale Harry cítil, že přichází velmi rychle. Najednou uviděl mezi stromy ty rudé oči. "Harry Pottere. Konečně se zase setkáváme. A vidím, že sis i našel kamarádku. Kterou ovšem brzo zabiju stejně snadno jako tebe." Řekl s náznakem chladného úsměvu. "Dovol mi tedy, abych ti umožnil střetnutí s tvými drahými rodiči. Patnáct let jsem čekal, ale už je konec. Avava…" Nedořekl Voldemort. Harry se totiž soustředil na tu zázračnou květinu. A najednou byl Voldemort pryč. Nastalo ticho. "Harry musíme jít všechno říct Brumbálovi." Řekla Yoshiko. Harry přikývl a vzal ji za ruku. Oba byli za nedlouho u Brumbála. Pověděli mu všechno do detailů. "Jsem rád, že to takhle dopadlo. Ale musíme zabezpečit Bradavice. Už tu není tolik bezpečno jako dřív. A s vámi si slečno ještě promluvím." Řekl Brumbál a obrátil se k Yoshiko. "Je to velice závažné co jste udělala. Já ale dávám druhé šance. Chcete přejít na naši stranu?" Řekl Brumbál. "Ano moc chci. Ale mám strach." Řekla rudovlasá dívka. "Dobře tedy. Budete chodit ale na pohovory ke mně každý večer. A taky na vás bude dohlížet Harry. Pokud mu to tedy nevadí." Řekl a otočil se k černovlasému mladíkovi. "Ani v nejmenším." Řekl spokojeně Harry. Brumbál je tedy propustil. "Ještě něco si mi Harry neřekl. Kam si poslal Vodemorta?" Zeptala se Yoshiko zvědavě. Harry se škodolibě usmál. "Do záchodové roury v domě tetičky Marge. Ta ho ale nepotká, protože zrovna jela na dovolenou do Paříže. Řekl mi to Dudley." Yoshiko se zasmála. "Tak co budeme dělat teď?" Zeptala se. Harry se znovu usmál. Pohladil ji po vlasech a tváři, pak se naklonil a dlouze se políbili. "Miluju tě už dlouho." Řekla mu. "A já od první chvíle co jsem tě spatřil. I když si měla v úmyslu mě málem zabít." Řekl Harry a opět ji vášnivě políbil.

KONEC

P.S. Doufám, že se ti povídka líbila Yoshiko. Jestli chceš, tak si ji můžeš dát na blog. Už je tvoje:-). A omlouvám se za chyby.

Hraničářský luk

26. listopadu 2010 v 18:10 | Lee |  Hraničářův učeň
Moc se toho o něm neví, ale přece něco málo jo. Jsou to mohutné luky ze speciálně vybraného dřeva. Bohužel nevím jakého. Je to účinný zbraň, bez které se žádný raničář neobejde. Má dvojité zakřivení a k luku patří taky sada šípů s chrániči na paže. Říká se, že hraničář má v rukou život třiceti mužů(pokud si pamatuju dobře). Střílejí tak dobře, že téměř nikdy neminou a šíp najde cíl i v té nejmenší skulince. Jeho výroba trvá několik týdnů a je zapotřebí šikovných rukou. Než se hraničář naučí mistrovsky střílet, chce to usilovný trénink.

h. l.
Takhle si  nějak ty luky představuju. Akorát větší.

Hraničářští koně

26. listopadu 2010 v 17:29 | Lee |  Hraničářův učeň
Hraničářští koně pravděpodobně pocházejí od temudžajských bojovníků.  Jedno malé stádo od nich údajně ukradl Halt a potom se v Araluenu začali tito koně chovat speciálně pro hraničáře. A proč si je vlastně vybrali? Nejspíš proto, že jsou úžasně rychlí a vytrvalí. I přes svůj nedokonalý vzhled se staly oblíbenými společníky hraničářů. Tito koně mají malé soudkovité tělo, krátké silné nohy a dlouhou huňatou zacuchanou hřívu. Horác se v prvním díle o Willovém koni Cukovi zmínil nelichotivě jako o malém chlupatém psisku. Jsou to ale koně velice inteligentní, věrní a umí speciální povely. Např. upozornit na blížící se nebezpečí, umí zůstat zticha nebo přiběhnou na povel. Nesou na hřbetě jen ty, kteří jim pošeptali do ucha heslo. Ostatní shodí, a proto je nemůže nikdo ukrást. Je toho ale ještě víc. Z hraničářova učně známe tyto hraničářské koně: Willův Cuk, Haltův Aberladr a Gilanův Blaze. Z mého pohledu jsou tito koně prostě úžasní. Oblíbila jsem si jejich charakter. Mají prostě takové osobní kouzlo.

A takhle si je zhruba představuju:

1
2
3
4
5

Kapitola čtvrtá-STUDIA SCHOPNOSTÍ

21. listopadu 2010 v 15:45 | Lee |  Fialové oko I.
Přidávám další kapitolu. Doufám, že se bude líbit.

V dopise stálo. "Vaše první hodina bude ve druhém patře učebně č. 12. A bude vás vyučovat vždycky první hodinu profesorka Mia Liindlová. Co vás bude učit vám řekne ona sama a předá vám další informace. Ještě bych chtěl upozornit, abyste se drželi pohromadě a nechodili nikam mimo tenhle les. Ztrácejí se lidi a u nás už zmizeli dva studenti. To je všechno. Přeji vám příjemný den." Dočetl Charlie. "Co myslíte, že to má znamenat?" Zeptal se Charlie. Steve se kousl do rtu. "To nevím. Asi tady hrozí nějaké nebezpečí." Řekl. "Budeme tu jen blbě žvanit nebo konečně půjdeme?" Zeptala se Sára nakvašeně. Ostatní si jen povzdechli a šli teda dovnitř. Tom to bylo takové pusté a prázdné. Jako by tu dlouho nikdo nebyl. Přesto potkali pár lidí s fialovými oči. "Je tu veselo jako v márnici co?" Ozval se Charlie. "To tedy jo." Řekl Steve. Konečně dorazili k malé učebně. Zaklepali a ze vnitř se ozvalo energické dále. Charlie otevřel dveře a jako první vešel. Uvnitř byl stůl a okolo něj pět židlí. Byla tam tma, místnost ozařovaly jen malé planetky, které pluly vzduchem. "Posaďte se prosím kolem stolu." Řekla profesorka. "Dneska se seznámíme. Hlavně s vašimi schopnostmi. Ještě bych poprosila, abyste mi tykali. Toto není normální škola a já se ještě tak stará necítím. Vlastně jsem je asi o pět let starší než vy." Řekla mladá žena. Charlie a spol si ji mohli konečně prohlédnout. Byla menší štíhlé postavy. Tvář jí zdobily hnědé jiskřivé oči a černé krátké vlasy, ve kterých měla modré pramínky. Působila jinak než většina profesorů. Tak nějak nezbedně. Vzala pak něco jako velkou skleněnou krabičku, která byla úplně prázdná a položila ji na stůl. Potom si přisedla ke stolu. "V téhle skleněné nádobce uvidíte své schopnosti. V mých hodinách se budete učit ovládat jednotlivé přírodní živly. Například já ovládám vodu. Je to velice užitečná schopnost a než se ji naučíte dokonale ovládat, chvíli to potrvá. Někdy se stane, že daný jedinec může ovládat i kov, dřevo nebo rostliny. Chci teda poprosit prvního z vás, aby se podíval do té nádoby a řekl nám co tam vidí. První nám ale řekni své jméno." Řekla Mia. Všichni se na sebe nechápavě podívali. "No tak já jdu teda první. Jsem Steve." Řekl Charlieho kamarád a hluboce se podíval na skleněnou nádobu. Chvíli to trvalo, ale pak zalapal po dechu a odtrhl od ní oči. "Tak co vidíš Steve?" Zeptala se profesorka. "Vidím vítr a bouři." Řekl. Nastalo ticho. "No výborně. Máš velice užitečnou schopnost." Řekla a pokynula dalšímu, aby se podíval do nádoby. Courtney se pomalu nadechla a koukla se svými velkými kukadly. "No teda." Vykřikla po nějaké době. "Já vidím stromy a kytky." Řekla a narovnala se jako by si říkala, že to je ta největší schopnost. "To je velmi zajímavé. Občas se někdo takový objeví." Ozvala se Mia. "Ale ještě si zapomněla říct, jak se jmenuješ." Řekla a usmála se. "No já jsem Courtney." Pak byla na řadě ta zrzavá zamračená dívka. "Já jsem Sára." Řekla stručně a koukla se. Když se odtrhla, tak neměla žádný užaslý výraz ani nevykřikla páni. "Co jsi viděla Sáro?" Zeptala se Mia jako vždycky. "Vodu." "Vidím, že jsme spřízněné duše. Věř mi, že voda patří mezi ty nejúžasnější. Mluvím ze zkušenosti." Řekla a usmála se na ni. Sára se poprvé mírně pousmála. "Tak to by bylo. A teď ještě ten černovlasý chlapec." Řekla. "Tak tedy já jsem Charlie." Řekl a podíval se do té skleněné věci. Chvíli neviděl vůbec nic jen sklo. Potom se ale obraz začal měnit. Viděl plameny. Vlastně veliký oheň, který se plazil všude kolem. Rychle se odtrhl. "J-já jsem viděl oheň." Řekl Charlie. Mia se na něj pátravě zadívala. "To je ta nejnebezpečnější schopnost. Máš veliký dar." Řekla mu. "Každopádně už končí hodina. Příště se sejdeme zase tady. Povíme si pár věcí o tom co jste viděli a něco si i zkusíme." Řekla Mia a vyhnala je na chodbu. Charlieho a ostatní málem oslepilo to světlo. Celou hodinu byli prakticky ve tmě.
"To byla parádní hodina, že ano?" Ozval se Charlie. Všichni nadšeně přikývli. Samozřejmě kromě Sáry, která byla zřejmě pohroužena do vlastních myšlenek. "Co máme teďka? Nikdo nám nic neřekl." Zeptal se Steve. "Reakce na nebezpečí." Ozval se Charlie. Všichni na něj zůstali vyjeveně zírat. "Co jsi to říkal?" Zeptala se Courtney. Charlie se zarazil. Nějak věděl co mají jako další hodinu i jak se jmenuje. "Já nevím jak jsem to zjistil." Řekl Charlie. "A víš kam máme jít?" Zeptal se Steve. Charlie přikývl. "Tak to je fakt dost divné." Řekla Courtney. Charlie se zarazil. Bylo snad v něm něco špatně? Vlastně ani nevěděl, kdo byli jeho rodiče. Co když zdědil po nich nějaké divné vlastnosti? Nebylo mu příjemné, že je jiný. A už vůbec netušil, že se to brzy zhorší.

Kapitola třetí-SEZNÁMENÍ

20. listopadu 2010 v 23:06 | Lee |  Fialové oko I.
Charlie pomalu otevřel dveře od chaty jeho skupiny. Byl trochu nervózní, co to budou za lidi. První si všiml vysokého a hodně hubeného kluka s fialovými oči a blond vlasy. Mírně se na něj usmál. Kluk mu úsměv oplatil. Vedle něho seděla na židli nádherná dívka s blond vlasy až po pás. Měla taktéž fialové oči. Na první pohled bylo jasné, že velice dbá na vzhled. Perfektní líčení, dokonalá manikúra a oblečení bez jediného flíčku. Své dlouhé štíhlé nohy nechala holé a vzala si minisukni i s deseticentimetrovými podpatky. Tvářila se však jako by byla někde na večírku a ona byla královnou krásy. Vedle ní seděla zamračená dívka s dlouhými zrzavými vlasy. Svými fialovými oči se na Charlieho vražedně dívala. Působila poněkud rebelsky. Červeně nalakované nehty, kravata na tričku a měla volné kalhoty. No mohlo to být horší. Pomyslel si Charlie. "Ahoj všichni." Pozdravil Charlie a na všechny se usmál. Každý reagoval jinak. Kluk energicky vstanul
a potřásl mu rukou. "Já jsem Steve. Že je paráda, že tu jsme?" Zeptal se. "Jo jasně. A já jsem Charlie." Řekl mu. Kluk se usmál. "Ahooooj. Ty jo tady je to tak děsné co říkáš? Člověk si musí normálně dávat strašný pozor, aby do něčeho nesedl nebo nedej bože nešlápl. A říkej mi klidně Courtney." Řekla nafintěná dívka a afektovaně se zasmála. Charlie se musel usmát. "Mně říkej Charlie." Dívka se uculila. Pak se Charlie otočil k té zamračené dívce. "A jak se jmenuješ ty?" Zeptal se jí. "Co ti sakra do toho?!" Osopila se na něj. "To je Sára. Strašná protiva. Nevšímej si jí. Ona se nebaví s nikým." Řekla Courtney na vysvětlenou. "Udělal jsem ti něco?" Zeptal se Charlie nepřístupné Sáry. Ta ho ale ignorovala. Najednou se otevřely dveře. Stál tam profesor Jess Mikel. "Tak co vážení? Už jste se seznámili? Bude to ale ještě trvat, než utvoříte tu správnou partu." "Samozřejmě pane profesore. My budeme dobrá parta to je jasné. A kdy začneme s výcvikem? Doufám, že co nejdřív, ať jsme nejlepší." Řekl Steve. Byl strašně ukecaný. Hotový řečník. "Uklidni se Steve. Všechno se brzy dozvíte. Začnete zítra ráno. V šest hodin se sejdete v té největší chatě uprostřed lesa. Povede vás instinkt. Věřte tomu a nezabloudíte. Teďka běžte spát. Čeká vás velký den." Řekl Jess a zavřel dveře. "Jak myslíte, že je velká ta chata?" Zeptal se Jess. "No já nevím. Asi hodně, když se tam učíme." Řekl Charlie. "Doufám, že to bude hezčí a upravenější než tady tohle. Už jste viděli pokoje? No hrůůůza." Řekla Courtney. "Ale no tak. Zas taková hrůza to není. Mimochodem zamlouvám si horní palandu." Oznámil Steve Charliemu. "Jo jasně. V pohodě. Já bych z té horní stejně v noci spadnul." Řekl Charlie. Pak si ještě chvíli všichni povídali odkud jsou a co dělali v minulém životě. Charlie zjistil, že si se všemi dost rozumí. Kromě Sáry. Vážně nechápal, co jí přelétlo přes nos. Ale domníval se, že má asi nějaké tajemství. Se Stevem se každopádně okamžitě skamarádil. Hned po pár hodinách byli nerozluční jako dvojčata. Courtney byla taky fajn, akorát trošičku hloupá a naivní. A Charliemu nejvíc vadilo, že celou chatu začala zdobit na růžovo. Nakonec se všichni odebrali spát do příjemně zařízených pokojů. Žádný luxus, ale stačí to. Řekl si pro sebe Charlie.
Ráno velmi brzy vstali. Všichni nervózní a plní očekávání. Vydali se tedy na cestu. Když vyšli ven, nikdy nevěděl kudy kam. Pátrali v lese, ale jediné co viděli byla veverka skákající z větve na větev.
"Ach bože co si počneme?" Zeptala se Courteny a honem se chytla Charlieho, protože zavrávorala a málem spadla. Najednou Charlie něco ucítil. Jako by ho něco vedlo do leva. Nějaké nutkání. Vymanil se ze z dívčiného objetí a začal vést skupinu. Nějaký hlásek mu jakoby našeptával cestu.
Za půl hodiny uviděli velkou chatu. Ne velkou. Přímo obří. "No páni. My to dokázali. A to jenom díky tobě kámo." Řekl Steve a nevěřícně hleděla asi na
šestipatrovou chatu. Vzadu za chatou bylo něco jako cvičiště. Charlie znervózněl, když si uvědomil, že budou muset bojovat a prokazovat různé schopnosti. "Vítejte v Clearviru. Tady uvnitř se budete učit teorii. Venku bude praxe. Každý den budete mít šest předmětů. Je jen na jednotlivých profesorech, jak budou hodinu vést." Řekl Jess který právě vyšel z chaty. "Dobrý den pane profesore." Řekla skupinka sborově. Jess se jen na ně pátravě zadíval. Pohledem se však zastavil na Charliem. Jako by čekal, že se u něj co nevidět objeví nějaká zlá choroba. "Pane profesore mám dotaz." Řekl Steve. Jess se usmál. "Co se stalo, když naše rodiny zjistily, že jsme zmizeli?" Zeptal se Steve. Profesor se zatvářil truchlivě. "Víš oni si myslí, že jsi mrtvý. Stejně tak si to myslí i škola u Charlieho nebo matka Sáry. A v hlavách mají zafixované, že už vás pohřbili. Teda spíš spálili a váš popel vysypali." Řekl. Všichni zmlkli. "Proč jste nám to neřekl, když jste nás každého našel?!" Zeptala se Sára naštvaně. "Omlouvám se, ale nemohl jsem. Jinak byste nikdy nesouhlasili a nikdy se mnou nešli. Vaše rodiče ani kamarády nikdy neuvidíte." Řekl a dal skupince do rukou obálku. "Co to je?" Zeptal se Charlie. "Informace." Odpověděl stručně Jess a pak neslyšně zmizel. Charlie tedy otevřel tu záhadnou obálku a dal se do čtení.

Proč si mi ji vzal?

20. listopadu 2010 v 14:16 | Bella |  na twilight ságu
Tak tady je jedna jendorázovka na téma stmívání. Původně měla být do soutěže, ale ta se bohužel musela zrušit. Co by teda bylo, kdyby James zabil Bellu? Já něco zkusila napsat, tak doufám, že se bude líbit. 

Spěchal jsem, jak nejrychleji to šlo. Letadlo už pomalu přistávalo ve Phoenixu na letišti. Už jsem chtěl mít Bellu konečně ve svém náručí, pěkně v bezpečí. Přišlo mi to, jako by šel čas strašně pomalu. Konečně jsem vystoupil z letadla. V davu lidí jsem hledal Bellinu hlavu a snažil se ucítit její květinovou vůni. Jenže najednou mě čekalo nemilé překvapení. Kde je? Alice s Jasperem tu byli, jenže ona ne. Pak jsem vlezl Jasperovi do hlavy a bylo mi vše jasné. "Jak to že vám utekla?! Zeptal jsem se a vztek mě pomalu zaplňoval. "Edwarde uklidni se. Určitě ji najdeme." Řekla Alice, ale najednou zůstala strnule stát. Měla vizi. A jelikož umím číst myšlenky, tak jsem ji viděl taky. Nikdy jsem necítil větší bolest. Alice viděla, jak Bella leží bezvládně na zemi. A srdce ji netluče. "Neřekla vám Bella něco?" Zeptal jsem se. "Dala nám dopis." Řekl Jasper. Vzal jsem si ho od Alice a četl jsem. Byl to dopis na rozloučenou. Každopádně jsem na nic nečekal. Bylo těžké ji najít, ale nakonec jsem to dokázal. Připojil se k nám taky Carlisle a Emmet. V rychlosti jsem vešel do studia. Bella tam ležela na zemi a James pil její krev. Tak sladkou a chutnou pomyslel jsem si. Ovládl jsem se a z hrdla se mi vydralo hrozivé zavrčení. James vzhlédl. Z rtů mu odkapávaly kapky krve. Vrhli jsme se na sebe. Upíří zápas byl velmi rychlí. On byl sám a mně pomáhal i Emmet a Alice. Kusy jsme pak spálily. "Edwarde." Ozval se Carlisle. Přečetl jsem si jeho myšlenky. Bella pořád žila, ale jen tak tak. Odmítal jsem tomu uvěřit. "Carlisle dělej něco. Jsi přece doktor." Řekl jsem. Ten ale jen zavrtěl hlavou. "Už je moc pozdě. Nemůžu ji ani přeměnit. Jed by se nedokázal tak rychle dostat k srdci. Ještě tak půl minuty a…" Nedořekl. Přišel jsem k milované Belle a vzal ji do náručí. Skoro žádná krev jí nezbyla. Byla bledá jako smrt. Na chvíli ještě otevřela oči. "E-Edwarde m-miluju tě." A to bylo všechno. Její srdce dotlouklo. Zůstala mi v náručí ležet jako hadrová panenka. Oči měla zavřené. Vypadalo to, jako kdyby spala. Přičichl jsem si naposledy k jejím vlasům a pak jsem hluboce zavyl jako zvíře. Kdybych mohl brečet, brečel bych. Ale já jsem upír a nemohl jsem projevit ani tuto lidskost. Nevnímal jsem co dělají ostatní. V hlavě se mi ozývaly pořád slova: je mrtvá, je mrtvá, je doopravdy mrtvá. Nevěděl jsem, že jsem schopen cítit takovou bolest. Bylo by mi mnohem milejší, kdybych mohl zemřít stejně snadno jako ona. Rád bych byl stejně zranitelný. Opatrně jsem položil Bellino tělo na zem a otočil jsem se na svou rodinu. "Edwarde.." Nedořekla Alice. Malá postava s černými rozježenými vlasy se tvářila stejně nešťastně. Ale já jsem věděl, co mi chce říct. Nedával jsem jí Bellinu smrt za vinu. Dával jsem ji sobě. Nejradši bych jim řekl, aby mě zabili, ale věděl jsem, že mi stejně nevyhoví. Carlisle se jen zatvářil nešťastně a položil mi ruku na rameno. Nechtěl jsem ten soucit. Místo toho, abych mu poděkoval, že je v tak těžké chvíli se mnou, tak jsem ji sundal z ramene a vyběhl ze dveří na slunce. Běžel jsem jak nejrychleji to šlo. Ani jsem nevěděl kam. Míjel jsem na ulici lidi, ale běžel jsem tak rychle, že mě stejně neviděli. Prostředí se měnilo velmi rychle, ale já to nevnímal. Bylo mi to jedno. Ulice, dálnice, les. Nic z toho mi nic neříkalo. Neběžel jsem ani do Forks. Doběhl jsem až do Aliašky. Ale ne za jinými upíry. Zůstal jsem sám. V lese. A snažil se zničit sám sebe i všechno okolo. Bouchal jsem hlavou do stromů vší silou. Ale většinou jsem je stejně vyvrátil. Vytrhával jsem kořeny stromů ze země jednou rukou a házel je vší silou kam jsem mohl. Kdyby tu přišel nějaký člověk, zemřel by. Hodně upírům bude jasné, že jsem tu řádil. Já upír. Monstrum, kterému srdce netluče a přesto žije.
Nenáviděl jsem upíry. Nenáviděl jsem Jamese a taky sebe. Jamese proto, že ji zabil a sám sebe, protože jsem Bellu neochránil. Lovil jsem teď mnohem častěji. Sám nevím proč. Možná proto, že když piju krev, tak nevnímám nic. Jen chuť. Dokonce jsem zabil i několik lidí, za což nejsem pyšný. Carlisle by byl z toho nešťastný. Možná bych měl trpět výčitkami svědomí, ale já netrpěl. Bylo mi to jedno. Lidská krev navíc chutnala lépe. Pár dalších mrtvých no a co. Tady v takových končinách si toho stejně nikdo nevšimne. Je to jen malé zpestření mého obvyklého jídelníčku.
Nějakou dobu jsem takhle žil. Málem jsem úplně zdivočel. Pak jsem se nad sebou zamyslel. Nemůžu tu být. Musím se vrátit ke své rodině. Hlavně mi chyběla Esme, která by pro mě udělala první poslední. A taky ta střapatá potvůrka Alice. Ta mi vždycky dodávala sebevědomí, i když sama ho občas měla málo. Začalo se mi tak stýskat po rodině, že jsem se spakoval a běžel domů do Forks.
Rodina mě přivítala s otevřenou náručí. Věděli co prožívám. "Zrovna se chystáme na pohřeb. Nemusíš tam jít brácho." Řekl Emmet mírně. "Ale ne. Půjdu." Řekl jsem. Nevěděl jsem, jestli dělám dobře, ale oblékl jsem se a celá rodina jsme vyrazila. První byl klasický proslov. "Byla to hodná, chytrá a působivá dívka, která by to dotáhla daleko. Skvělá dcera a bla bla bla. Já jsem ho neposlouchal. V duchu jsem si říkal svůj vlastní proslov. Byla to neuvěřitelně neohrabaná holka. Trochu stydlivá a tichá, ale uměla se pořádně ohnat, když ji něco naštvalo. Ráda četla. Byla přímo posedlá knihou Na větrné hůrce a taky Romeo a Julie. Tělocvik nesnášela. Vzpomínám si taky, jak málem omdlela při biologii. Nebo náš první polibek. Musel jsem se sice hlídat, abych jí neublížil, ale byl to nejkrásnější okamžik. Nebo když vždycky zčervenala. To se mi na ní velice líbilo. Zase jsem procitnul. Zrovna spouštěli rakev. Choval jsem se ale naprosto důstojně. Bellina matka Renné se málem zhroutila. Velmi silně to prožívala. A za to jsem si taky nadával. Na její příbuzné jsem nejdřív vůbec nepomyslel.
Charlie taky brečel. Bylo to poprvé, kdy policejní náčelník projevil tolik citů. Měl ovšem i vztek. Mě a moji rodinu nejdřív vůbec nechtěl pustit na pohřeb. Na pohřbu se na mě díval nenávistně. A já mu to nezazlíval.Konečně skončil ten smutný obřad. Dorazili jsme domů a tam nastalo trapné ticho. Alice seděla na gauči s hlavou složenou v náručí, jako by brečela. I když u upíra to stejně nebylo možné. Už jsem to dál nevydržel. "Musím na pár dní nebo možná měsíců pryč." Řekl jsem. Ostatní jen přikývli, jako bych už to měl naplánované od svého příjezdu. "Hodně štěstí a vrať se brzy." Řekla mi Esme. Všechny jsem objal a vyrazil jsem na stejné místo jako minule. Zase jsem začal žít ten pochmurný život. Zabíjel jsem zvířata, ale mnohem častěji lidi. Ničil jsem lesy i domy. Místní policie si myslela, že tu řádí nějaké divoké a velké zvíře. Prakticky vlastně ano. Byl jsem zvíře. Predátor, kterému nikdo nemohl uniknout. Cítil jsem, jak mi moc nad lidmi stoupá do hlavy. Musel jsem se krotit. Jinak by mě našli Volturiovi. Chtěl jsem sice zemřít, ale kvůli své rodině jsem nemohl. Způsobil bych jim velikou bolest. Snažil jsem se lovit zvířata jako dřív, ale šlo to těžko. Téměř jsem zdivočel. Spal jsem venku. Lovil lidi. Jak hluboko ještě klesnu. Říkal jsem si, že nejdřív je zem, pak vrstva hnoje a nakonec teprve dno. A já si na to dno sáhnul. Jsem jako těžký balvan ve vodě, který nemůže vyplout nad hladinu. Kdybych byl člověk, tak bych to neunesl a zbláznil bych se. Jenže moje psychická výdrž je stejně velká jako fyzická. Uběhly tři měsíce. Celé dny jsem strávil tím, že jsem seděl a zíral do stromu. Už se mi nechtělo ani lovit. Touha po sebevraždě byla silná. Ale pořád jsem se ovládal. Mohl jsem vylákat Volturiovi z Itálie. Nebo se zabít vyhladověním. Ale pořád jsem myslel na svou rodinu. A na poslední Bellina slova. Miluju tě. Ona by si nepřála, abych se nechal zabít. A tak uběhlo dalších pár měsíců, při kterých jsem se rozhodoval, jestli má cenu žít.
Jednoho dne to bylo jiné. Zírání do stromu už jsem měl dost. Chtěl jsem a potřeboval jsem krev. A taky že si ulovím nějakého šťavnatého člověka. "Chceš opravdu klesnout tak hluboko? Potom už nebude cesty zpět. Nikdo ti pak nepomůže." Ozval se jemný hlásek za mými zády. Podle pachu jsem poznal, že to je upír. Ale neznám ho. "Co je mi to platné. Život už mě nebaví." Řekl jsem a otočil se. Stála tam mladá dívka. Zhruba šestnáctiletá. Měla ale velmi zajímavou mysl. Velmi krátce střižené vlasy podobné jako Alice, s tím rozdílem, že byly blonďaté. A jako každý upír měla velmi bledou pleť a velké jantarové oči. To znamenalo, že lidi neloví. Jen pije krev zvířat. "Kdo jsi?" Zeptal jsem se. "To bys rád věděl." Usmála se šibalsky. Musel jsem se prostě usmát. I když se zdála na první pohled ukecaná, v jádru byla docela tichá a stydlivá. "Já vím kdo jsi. Umím totiž číst myšlenky." Řekl jsem. Jmenovala se Lea. "Vážně?" Udivovala se. "V tom případě musíš vědět, proč tu jsem." Přikývl jsem. "Chceš mi pomoct. Mimochodem jsem Edward Culen." Usmála se na mě. Přestože byla v lese, tak měla čisté oblečení. Na rozdíl ode mě teda. Vypadá to, že si oblíbila volné zelené kalhoty s kapsami a k tomu černé triko. Byla velice hezká. "Jak mi chceš pomoci?" Zeptal jsem se smutně. "To uvidíš. Jen se mě musíš držet jako klíště." Tak se taky stalo. Začala být mojí společnicí. Sice jsme se vůbec neznali, ale bylo mi to jedno. S ní mi čas utíkal rychleji a lépe. Byla veselá a živá. Občas měla takové výkyvy nálad. Jednou málem protančila celý den a podruhé jen zamyšleně kráčela vedle mě. Lea měla zajímavé myšlenky. Přemýšlela o všem možné. Všímala si maličkostí, jako byl třeba mrak ve tvaru kočky nebo housenka, která leze po kmeni stromu. Byla fascinující. A naslouchala mi. Vůbec jí nevadilo, že jí povídám pořád o Belle. Dokonce se i vyptávala. Během několika týdnů se z nás stali nejlepší přátelé. Vyprávěla mi i o sobě. Je jednou z mála, která se rozhodla být upírka. Rodiče i sourozenci jí zemřeli a ona našla jednoho upíra, který ji vyhověl a přeměnil ji. Jak říkám. Byla fascinující. Brzy jsem k ní začal cítit mnohem větší pouto. Její myšlenky se taky vztahovaly často jenom ke mně. Začal jsem ji milovat. Samozřejmě jsem pořád miloval i Bellu, ale s Leou jsem to překonával. Její přítomnost mi pomohla se s tím vyrovnat. Když jsem ji poprvé políbil řekla jen. "Že ti to trvalo." A já na to: "Já vím. A tebe už nikdy nespustím z očí. Jsi můj život. Moje naděje a moje sebevědomí. Bez tebe bych nikam nedošel. Byl bych jen ztracená existence." A znovu jsem ji políbil