Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Prosinec 2010

Kapitola jedenáctá-VÝKLAD

31. prosince 2010 v 12:51 | Bella |  Fialové oko I.
Věnováno: Všem kdo tohle čtou.

Charlie se probudil brzy ráno. Sice tu neměl žádné hodiny, ale nějak věděl, že jsou čtyři hodiny ráno. Zkusil se převalit na druhý bok a usnout, ale prostě už byl vzhůru. "Za to určitě může tohle podivné místo." Řekl si pro sebe. Potom se podíval z okna. Bylo ještě šero, ale den už se pomalu blížil. Charlie se teda převlékl, pak si sedl na postel a civěl do stropu. Nevěděl co má dělat a nudil se. Nejdřív uvažoval, že půjde dolů, tam kde včera. Pak to ale zavrhl. Netoužil se zase setkat s těmi vlky. Co kdyby náhle zdivočeli. Najednou se ozvalo zaklepání. Dveře se otevřeli a vešla Sawa. Tentokrát byla oblečená do dlouhých šatů chladné smaragdové barvy. Vlasy měla pro změnu dokonale rovné bez jediné vlnky. "Dobré ráno." Řekl Charlie neohrabaně. Sawa se usmála. "Nápodobně. Dáš si první snídani nebo ti už mám vyložit tu budoucnost?" "Vy jste nežertovala?" Sawa se pokřiveně usmála a dvoubarevné oči jí zableskly. "Já o takových věcech nikdy nežertuji." Charlie si prohrábl rukou černé vlasy. "Když to berete takhle, tak si dám raději první snídani." Řekl jí a vstal z postele. "Můžu se na něco zeptat?" Zeptal se Charlie. "Chceš vědět, proč mám jedno oko červené a druhé modré?" Zeptala se s úsměvem. "No vlastně ano." Přiznal Charlie. "To modré oko značí mou kladnou stránku. A to červené zase zápornou. Mám dvě stránky. A musím si dávat pozor, aby byly obě v rovnováze. Jinak by se mohlo stát, že bych se stala moc zlou a nebo naopak. A to by nikdo nechtěl že?" Zeptala se. "Ehm to asi ne." Pak už oba dva šli dolů. Sawa je vedla kolem maličkých stolků do zadní místnosti. Tam byla spojená kuchyně s obývákem. A vypadala tak luxusně, že by žárlili i některé filmové hvězdy. "Tohle je všechno vaše?" Zeptal se Charlie a ohromeně zíral na koženou sedačku nebo na nejspíš sto let starý klavír. "Samozřejmě. Proč by si čarodějnice nemohla dopřát luxus? To se má schovávat v tmavých jeskyních plných pavučin?" Zeptala se žertem. "Dobré ráno." Řekl Jess, který pohodlně seděl u skleněného stolu a jedl vajíčka se slaninou a toustem. "Dobré. Jak dlouho už jste vzhůru?" Zeptal se Charlie. "Už nějakou dobu." Připustil Jess a pořádně se zakousl do své snídaně. "Co si dáš Charlie?" Zeptala se Sawa. "To je jedno." Zamumlal. "Dobře tak já ti přinesu na stůl ropuší oči s pěkně křupavými pařáty orla." Řekla a šla do kuchyně. "Dám si raději to co on." Řekl Jess a s hrůzou přemítal, jestli bude opravdu nucen jíst oči a pařáty. Sawa se uchechtla svým chrochtavým hlasem, ale neřekla nic. Za chvíli se kuchyní linula lákavá vůně a k Charlieho úlevě mu Sawa předložila vajíčka, slaninu a toast. "Děkuju." Řekl Charlie a pustit se do jídla. Musel uznat, že Sawa byla skvělá kuchařka, i když se jednalo jen o snídani.
Po jídle se zeptal Sawy, jestli by mu vyložila budoucnost. Jess když to slyšel, tak spadl ze židle. "Ty mu chceš vykládat budoucnost? Zbláznila ses? Vždyť ho to vyděsí a není na takové břemeno připravený." Řekl Jess. Charlie překvapeně zamrkal. Nečekal, že se jeho učitel bude chovat jako ustrašená kvočna. "Ale no tak Jessy. On to unese. A kdo ví. Já jsem se na jeho budoucnost ještě nepodívala a pochybuju, že ty ano." Potom se otočila k Charliemu. "Chceš znát svou budoucnost?" Charlie se zamyslel. Byl děsně zvědavý, ale zároveň měl trochu strach co ho čeká. Pak si ale dodal odvahu a přikývnul. Sawa se usmála. Neřekla nic, jen vedla Charlieho zase k těm maličkým stolkům. Jess chtěl vstanout a jít za nimi, ale čarodějnice ho zastavila. "Ta budoucnost se týká jenom jeho. A ty nemáš právo ji slyšet. Pokud ti to bude chtít Charlie říct, tak to už bude jeho věc. Zatím ale musíš zůstat tady." Řekla mu a Charlieho učitel si zklamaně sedl.
Čarodějnice si sedla k jednomu stolku. Charlie si přisedl a čekal, že Sawa přinese křišťálovou kouli, karty nebo tak něco. "Tímhle stylem to probíhat nebude. Z části taky odhalují pravdu, ale viděl bys jenom kousek tvé budoucnosti." Řekla mu na vysvětlenou a pak ho pobídla, aby jí podal ruku. Charlie se cítil trochu trapně, ale jinak zůstal pohodlně sedět. Pak Sawa zavřela oči. Pořád držela jeho ruku a potichu si pro sebe něco mumlala. "Zajímavé." Řekla a otevřela oči. "To je celé?" Zeptal se Charlie. Čekal by, že to bude trvat déle. "Tvoje budoucnost se rozlévá mnoha směry. Budeš muset volit mezi dvěma stranami. Ty stojíš uprostřed a volba bude jenom na tobě, na který břeh se vydáš. Špatné rozhodnutí ovšem může mít tragické následky. Budeš muset zachránit jeden život, ale hrozí ti riziko. Sám při té záchraně můžeš zemřít. Ale kdyby si uspěl, tak tu osobu vyrveš ze spárů zla. Skrývá se v tobě nová síla. Schopnost o které ještě nevíš, ale bude ti užitečná a přítěží zároveň. Taky v tobě zahoří plamínek lásky, ale když si nedáš pozor, tak tě popálí. Někdo z tvých přátel tě zradí a u jedné se dozvíš něco, co ti ovlivní život. Budeš v nebezpečí a mnoho osob se tě bude snažit strhnout na svoji stranu. Pokud vybereš špatně, tak se z tebe jenom stane loutka, se kterou si někdo hraje. Tvoje smysly a schopnosti se budou zlepšovat. Uděláš ovšem chybu, kterou si budeš po dlouhou dobu vyčítat. Budeš v naprosté tmě a pokud k tobě nepronikne světlo, tak ti hrozí, že zahyneš jako kytka bez vody. Prostě zevnitř uschneš. Zažiješ mnohá překvapení. Veselost i utrpení. Máš na výběr mnoho cest. Je jen na tobě, kterou se vydáš." A pak skončila. Charliemu se v hlavě vířily ty věty. "Takže tohle se stane během jediného roku?" Zeptal se potichu. Sawa přikývla, ale pak dodala. "Nemusí se to stát všechno. Jak už jsem ti říkala. Máš na výběr mnoho cest. Budoucnost je zároveň otevřená, ale i uzavřená. Některé věci se prostě stanou." Pak odešla od stolu a nechala Charlieho samotného. Tomu chvíli trvalo, než se z toho vzpamatoval. Pak si ale řekl větu, kterou slýchával často. "Co přijde, to bude."

Kapitola desátá-SAWA

30. prosince 2010 v 21:37 | Bella |  Fialové oko I.

Přidávám konečně nějakou kapitolu k fialovému oku. Snad se bude líbit a prosím o komenty.

"Jak daleko to ještě bude?" Zeptal se Charlie už asi po sté. "Tak daleko jak je třeba." Řekl Jess a z jeho hlasu bylo jasné, že krátkou diskuzi ukončil. Charlie přesto pokračoval. "Jdeme už hodiny. Copak ta cesta trvá roky?" "Pokud se budeš pořád vyptávat a zdržovat nás, tak bude. A už nechci slyšet ani slovo nebo tě tu nechám samotného." "Když myslíte, že je to dobrý nápad, tak to klidně udělejte. Já jsem o vaši společnost stejně moc nestál." Řekl Charlie s drzým úsměvem. "Tvoje drzost se mi vůbec nelíbí. Každopádně jsme tu, jestli tě to potěší." Řekl Jess a oba zůstali stát u malého domku na pokraji města. "Já myslel, že váš přítel bydlí v New Yorku." Řekl Charlie a prohlížel si dům z venku. Byla to asi třípatrová vila, která stála tak trochu nakřivo. Ze střechy trčelo asi pět komínů a ze všech šel tenký kouř. Každé okno mělo jinou barvu, tvar i velikost. "Proč bydlí v takovém divném domě?" Zeptal se Charlie ohromeně. "Protože je zkrátka trochu výstřední." Řekl Jess rozpačitě. Nějakou dobu zůstali stát u branky plotu, ale pak už to Charlie nevydržel. "Proč nejdeme dál?" "Můj přítel sám uzná za vhodné, kdy nás pustí dovnitř. Už o nás dávno ví." Černovlasý chlapec jenom ucedil mezi zuby vztekle: "Tak to je fakt bezva." V tom se otevřely dveře od toho podivného domu a z něho vyšla ta nejzvláštnější žena, jakou Charlie ještě neviděl. Byla velmi vysoká a štíhlá. Na sobě měla černé dlouhé šaty, které dokonale kopírovaly její postavu. Vlasy měla v neuvěřitelném odstínu červené. Sahaly jí až po pás a byly zkroucené do pravidelných kudrlinek. Oči byly nejzvláštnější. Jedno oko měla červené a to druhé oceánově modré. "Zírání skončilo?" Zeptala se příjemným hlasem. Charlie se začervenal o zamumlal něco jako omluvu. "Á tak maličký Jess se konečně uráčil přijít na návštěvu." Řekla s úšklebkem a rozcuchala mu vlasy. "Přece víš, že bych na tebe jen tak nezapomněl." Řekl s úsměvem a políbil ji ruku tím nejgalantnějším způsobem jaký snad existoval. "Promiňte ale kdo jste?" Zeptal se Charlie a snažil se, aby to vyznělo zdvořile. "Omluv ho. Je ještě mladý a nezná co se sluší a co nesluší. Navíc je neuvěřitelně drzý." Řekl Jess s úšklebkem. Tajemná žena se usmála. "Hm asi to má v krvi ne?" Řekla tajemně a pak přistoupila k Charliemu. "Tak co pane Davisi? Co si o mě myslíš?" Zeptá se ho ta rudovlasá žena. "Ehm, teda myslel jsem, že budete muž a ne žena." Vykoktal Charlie nejistě. Žena se začala smát. Byl to veselý, ale poněkud chrochtavý smích. "Slyšíš to Jessy? On si myslel, že jsem muž. Měl by ses naučit lépe se vyjadřovat." Řekla mu vyčítavě. A pak se znovu otočila k Charliemu. "Zažil jsi toho hodně od té doby, co ses přidal k nám. K ochráncům. Podceňuješ se hochu. Máš pocit, že jsi úplná nula, o kterou se musí každý starat. Ale je v tobě veliká síla, která už brzy vypluje nad povrch. Jsi silnější než si myslíš Charlie. A jak vidím, tak bys rád znal mnohá tajemství že?" Charlie neodpověděl. Netušil, jak tahle žena mohla uhádnout jak se cítí a co by rád věděl. Určitě umí číst myšlenky. Pomyslel si. Žena se usmála. "Velmi chytrý." Řekla a pak se podívala na nebe. "Měsíc je dnes velice jasný. Měli bychom si dát čaj." Řekla a zmizela rychle do domu. "Co to měla znamenat?" Zeptal se Charlie a podíval se na měsíc. "No já vlastně ani nevím. Ale je toho ještě hodně co o ní nevím. A dávej si pozor na co myslíš. Umí číst myšlenky." Sdělil mu Jess. "Možná vás to překvapí, ale na to jsem přišel i sám." Zamumlal Charlie potichu a ke svému překvapení vešel do domu jako první. Okamžitě se k němu seběhlo pět psů nebo spíš vlků. Snažili se mu zakousnout své zuby do masa. "Osude!" Zavřeštěla rudovlasá žena a pak zavřela oči a něco zamumlala. Ten největší vlk si sedl ke krbu a ostatní se k němu připojili. Najednou zkrotli jako beránci. "Ach promiň mi to přivítání. Obvykle se k hostům takhle nechovají." Řekla a začala nalévat čas do tří šálků. "Proč tomu jednomu říkáte osud?" Zeptal se Charlie se zájmem. "Já nevím. Prostě mu tak říkám. Mám ráda vyjímečné jména. Další se jmenují Vítr, Blesk, Zima a Měsíčnice. Ale dost o vlcích. Jdeme si popovídat." Řekla žena a pobídla je, aby si sedli k ní ke stolku. "Takže ze všeho nejdřív bys asi rád věděl jak se jmenuji že?" Zeptala se a usrkla si čaje. "Pro tvou informaci jsem Sawa." "A vy jste čarodějnice?" Zeptal se Charlie. "Čarodějnice, zaklínačka, kouzelnice. Je jedno jak to nazveš. Ale v podstatě ano. Jsme něco jako čarodějka. Umím číst myšlenky a dokážu ti vyložit budoucnost. Jestli chceš, tak ti ji zítra vyložím. Ale nesmíš se tím nechat uchlácholit a ani vyděsit. Budoucnost může ubíhat různými směry. Je jenom na tobě, kterou cestu si pak vybereš. Jedno ti ale řeknu. Nevidím budoucnost dál než do jednoho roka. Můžu ti říct, co se stane během tvého roku, ale dál už ne. Ani nedokážu sledovat osudy mnoha lidí naráz. To dokážou jenom opravdu nadaní jedinci. A ty už jednoho takového znáš." Řekla a pozorně se mu podívala do fialových očí. Charlie se zasmál. "Nikoho takového neznám. Bohužel." Řekl Sawě. Čarodějka se ale nenechala odbít. "Ale ano znáš. Jen ještě ne do takové hloubky." Pak se otočila na Jesse. "A ty mi už konečně pověz co se s tebou stalo. Kam si zmizel, když jsi ke mně přinesl tamto?" Jess se nervózně zasmál. "Šel jsem učit a nerad bych, abys chlapci prozradila víc než je zdrávo." Řekl a zamračil se na ni. "Ale no tak. Snad se z tebe nestal takový ustrašený králík? On na to přijde uvidíš. A třeba si vzpomene." Řekla a zase se na mě pronikavě zadívala. To už to Charlie nevydržel. "O kom to mluvíte? To jako o mě? A na co si mám vzpomenout?" Zeptal se rozčileně. "Ale no tak. Snad by ses nevztekal jako malé dítě. Všechno se časem dozvíš. Teď je na to ale moc pozdě a ty bys měl jít spát nemyslíš?" Zeptala se Sawa. Charlie si posměšně odfrkl. "Ani jste mi neukázala kde bych měl spát." Řekl a poprvé se rozhlédl po místnosti. Bylo tam snad deset maličkých stolků s židlemi. Přesně takových, u jakého zrovna seděli. Na policích byla sem tam nějaká ta křišťálová koule nebo různé přísady ve sklenicích. Zajímavé bylo, že na stěnách bylo co nejvíc zrcadel. Občas se v některém objevila záhadná tmavá postava nebo živly počasí. Tohle je každopádně divné místo. Zamyslel se Charlie. "Tvůj pokoj je v druhém patře. Vylezeš po schodech a hned naproti schodišti uvidíš dveře. Tam přespíš. Sladké sny. Já si tady zatím popovídám s tvým učitelem o starých časech." Řekla s donutila tak Charlieho, aby je nechal o samotě. Charlieho nejdřív napadla myšlenka, že by mohl tajně poslouchat a dozvědět se něco nového. Pak ale ten nápad zavrhl. Z části proto, že měl strach a navíc by se o tom Sawa hned dozvěděla. Umí přece číst myšlenky. Charlie se nemohl rozhodnout, jestli se mu zamlouvá. Každopádně si na ni budu muset dát pozor. Pomyslel si Charlie a pak šel konečně spát.

Kapitola šestá-BEZ KOMENTÁŘE

29. prosince 2010 v 22:07 | Bella |  Červánkové nebe
Přidávám další kapitolu. Snad se bude líbit.

"Kam to jdeme?" Zeptala jsem se už snad po sté. "To uvidíš. Už tam budeme, tak se příliš nevyptávej." Řekl Halt. Sice jsem se chtěla ptát dál, ale najednou jsem viděla, nejsem sama. Halt zmizel, jako když se rozplyne pára nad hrncem. Nakonec jsem si řekla, že lepší něco dělat, než tam jen tak stát. Nasadila jsem všechny svoje dosavadní schopnosti a snažila se ho následovat. Po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že to nemá smysl. Nevěděla jsem ani kam jdu. Halt se ale hned objevil vedle mě. No jsem rád, že jsi projevila aspoň nějakou snahu. I když jsem tě celou dobu viděl. Pro příště by ses měla pohybovat víc u země a děláš zbytečně zbrklé pohyby. Budeš se muset naučit s přírodou splynout. Být její součástí. Myslím, že požádáme o pomoc Gilana." Řekl Halt a mi pokračovali v cestě. Musím se ale přiznat, že jsem se těšila na to, až strávím s Gilanem zase nějaký čas. Byl docela příjemný společník. Před Haltem jsem ale zachovávala provinilý, smutný obličej. "Ale no tak. Zas tak strašné to nebylo. A za pár desítek let se určitě staneš pro všechny neviditelná." Řekl Halt a koutky úst mu mírně zacukaly. Jenom jsem procedila skrz zuby slovo "paráda."
Po nějaké době jsem došli k menšímu chlévu, u které byla i ohrada. A tam se pásl jediný kůň. Teda slovo kůň bylo trochu moc přehnané. Spíš to byl pony. Hodně malý, chundelatý a zbarvený do kaštanově hnědé. Ale i přes jeho nevábný vzhled se mi hned zalíbil. V očích mu byl vidět rozum a nezbednost. "Čí je to kůň?" Zeptala jsem se. Halt se poškrábal na vousech, jak to často dělával, když neměl moc co říct. "Vlastně je tvůj. Starám se o něj už delší dobu. Jeden chlápek je cvičil, ale už před rokem zemřel. Jmenuje se Apple." Zasmála jsem se. "Proč Apple?" Na otázku mi odpověděla sama klisna, která si otevřela zuby bránu a přiklusala k sudu s jablky. Z tama si hned jedno ukradla. "Je strašně nenažraná. A jak už si asi zjistila, tak miluje jablka. A je tak chytrá, že v jednom kuse utíká." Řekl Halt a poplácal klisnu po krku. "Můžu se na ní zkusit svézt?" Zeptala jsem se. Haltovi se objevila nějaká jiskřička v očích, jako by si něco vybavil. "Když myslíš, že je to dobrý nápad, tak klidně." Řekl s vážnou tváří. Usmála jsem se. "Tak dobře. Ale nejdřív mi prozraďte heslo, jinak mě shodí." Halt se zamračil. "Právě jsi mi překazila radost. Víš toho víc, než jsem si myslel. Tak jí teda zašeptej do ucha "vyrazíme" ." Připadala jsem si sice trošku hloupě, ale udělala jsem to. Apple hlasitě zaržála, jako bych jí řekla nějaký dobrý vtip. Potom jsem jí vyskočila do sedla a projela si s ní pár koleček kolem ohrady. "Výborně jde ti to. Aspoň se to nemusíš učit. Tvůj otec tě zřejmě naučil spoustu věcí." "To ano." Řekla jsem a myslí mi projela vzpomínka jak můj otec říká: "Hlavně se toho koně neboj. Když mu budeš důvěřovat, tak tě neshodí." A teď vím, že měl pravdu. "No tak když už máš i koně, tak co kdybychom jeli domů, sbalili věci a vyrazili na cestu?" Zeptal se Halt. "Dobrý nápad." Odpověděla jsem a Apple mě podpořila tím, že pohodila vesele hlavou. "Jenom doufám, že pro nás má Will s Gilanem připravenou večeři." Řekl si Halt pod vousy a pak žďuchl
Aberlarda do slabin a vyrazil plným tryskem. Napodobila jsem ho a za chvíli jsme ujížděli míle.
Asi po třech hodinách dorazíme k chatě. Venku stojí Gilan s Willem a o něčem debatují. "Stalo se něco? A kde máme večeři?" Zeptal se Halt. Will jenom zakoulel očima. "Teď probíráme důležitější věci Halte. Allys zmizela. Nikdo o ní nic neví a sama asi jen tak neodešla." Řekl Will
zkroušeně se opřel o dřevěnou stěnu chaty. Halt se na něj soucitně podíval. "Je mi to líto. Třeba se ještě najde." Řekl Halt,
ale bylo vidět, že sám tomu moc nevěří. "A tobě se stalo co Gile?" Zeptala jsem se. Nemohlo mi uniknout, že mladý hraničář byl dneska nezvykle tichý a zamyšlený. "Tobě nic neunikne viď Nicku? No jde o to, že se Jenny vdala." Řekl Gilan a najednou jako by ho něco zaujalo jeho botech. "Jenny? Ta se přece neměla v úmyslu vdávat." Řekl Halt překvapeně. Gilan se usmál. "Vdala se za nějakého bohatého šlechtice. Nechtěla už dál čekat na někoho jiného. Chce mít rodinu, děti a dobrý bezpečný domov. Což jí já zařídit nemůžu." Řekl Gilan a zase ho něco zaujalo na tkaničkách u bot. "Neber si to tak Gile. Aspoň je šťastná. Hraničáři vedou osamělý život." Řekla jsem ve snaze ho povzbudit. "Tak to jsi mi vážně zvedl náladu." Řekl Gil. Věděla jsem, že bych měla utěšovat spíš Willa, ale nemohla jsem si pomoct. Vzala jsem Gilana za ruku, aby věděl, že jsem s ním. Pak jsem ale vzhlédla a zjistila, že na mě všichni hledí jako na blázna. "Ehm Nicku, proč mě držíš za ruku? Ne že bych tě chtěl urazit, ale vypadá to trochu divně." Řekl Gilan a nervózně se zasmál. Rychle jsem svou ruku stáhla a zčervenala jako rajče. Halt se na mě jenom s úsměvem pohlédl a významně zvedl obočí. Pak prošel kolem mě a zašeptal: "Bez komentáře."

Harry Potter vs madagaskar

29. prosince 2010 v 19:39 | Bella

Píseň pirátů

29. prosince 2010 v 19:36 | Bella |  Hudba, videa

Kapitola pátá-TAJEMSTVÍ

27. prosince 2010 v 22:58 | Lee |  Červánkové nebe
"Vidíš tyhle čtyři terče? Každý je v jiné vzdálenosti. Tvým úkolem je trefit se doprostřed. Není to na tebe moc těžký úkol?" Zeptal se Halt s úšklebkem. "Nemyslíš, že ho trochu podceňuješ?" Zeptal se Gilan. "Ani náhodou. Trochu méně sebevědomí mu neuškodí." Odpověděl mu Halt. "No já nevím. S tím lukem vypadá vážně nebezpečně. Já bych ho nepodceňoval." Usmála jsem se. "Díky Gile." Řekla jsem a během dvou vteřin jsem vystřelila šíp. V nejbližším terči skončil přesně uprostřed. Normálně bych čekala pochvalu, ale u Halta si člověk rychle zvykal. Tenhle podmračený hraničář neměl ve zvyku přespříliš chválit. Zato Gilan ocenil moji přesnost zvednutými palci. Musím říct, že s Gilanem byla sranda. Uměl povzbudit i rozesmát. Hned mi nabídl tykání. Prý když mu někdo vyká, tak se cítí strašně staře. Během
dalších vteřin jsem vystřílela další šípy. A vždycky přesně. Halt to ocenil pouhým kývnutím, ale i tak řekl, že musím pořád usilovně trénovat. "Není to vůbec špatné. Ale mohlo by to být ještě lepší." Řekl mi. Uběhlo už několik týdnů, ale pořád to Haltovi nestačilo. Nakonec jsem se smířila s tím, že prostě budu muset trávit svůj volný čas cvičením. To samé bylo s hraničářskými noži
nebo plížením. Halt mě učil správné technice a taky jak reagovat v nečekaných situacích. Trochu mi dělal problém pohybovat se potichu a nenápadně. Gilan a Will ale byli vážně hodní, a tak mi dost pomáhali ve všem. Neuvěřitelné na tom všem bylo, že si Gilan pořád myslel, že jsem kluk. Tvář jsem měla věčně zakrytou a on si ji nikdy nemohl prohlédnout. Nějaký čas jsem myslela, že Will i Gilan jsou tu kvůli mně. Za nedlouho jsem o tom začala pochybovat. Ti dva ještě dohromady s Haltem si věčně prohodili nějaké to slovíčko nebo nějakou mapu. Jednoho dne jsem to ale nevydržela. "Co si to tam zase šeptáte? Už mě vážně štve, jak přede mnou něco tajíte." Řekla jsem rozzlobeně. "Hm zapomněl jsem, jak jsi všímavý. To tajemství je ale pouze věc hraničářů, takže se do toho nepleť." Setřel mě Halt a šel postavit na šálek kávy. "Halte už bychom mu to ale měli říct. Ec-Nick má právo to vědět. A stejně tu asi moc dlouho nepobudeme." Řekl Will a omluvně se na mě podíval, když málem prozradil moje pravé jméno. "Halte, Will má pravdu. Nick navíc není žádný malý kluk." Ozval se Gilan. "Že není malý? Vždyť měří sotva 165 cm. Ani to ne myslím. S ním by zatočili raz dva." Řekl Halt škodolibě. "To bylo obrazně řečeno." Řekl Gilan. Halt podal na stůl čtyři šálky a řekl: "Když jste se teda proti mně takhle hezky spikli, tak to asi budu muset říct." "Tak teda mluvte." Pobídla jsem ho. Podíval se na mě přísným pohledem, ale začal. "V království se ztrácejí děti. Nemyslím tím to, že třeba tady z Redmotnu zmizne kupa dětí. Ztrácejí se prostě po jednom a nečekaně. Většinou si vybírají děti od věku deseti do dvaceti." Řekl Halt. Docela mě to zarazilo. "Ale kdo chce hromadu dětí na krku?" Zeptala jsem se. Halt se poškrábal zamyšleně na bradě. "Zatím není důležité kdo. Otázkou je proč?"

Kapitola čtvrtá-SAMOTA

27. prosince 2010 v 22:55 | Lee |  Červánkové nebe
Dneska přidávám zase další kapitolu. Asi jsem blázen, že toho tolik píšu, ale mě to strašně baví xD. Snad se bude líbit.

Seděla jsem nervózně na kraji lavice. Co když mě ten hraničář pozná? Co když hned pochopí, že jsem holka? "Ještě jednu maličkost bych chtěl podotknout. Zkus mluvit trochu hlubším hlasem. Chovej se jako kluk. Seď uvolněně a v pohodě. A jestli vstaneš tak nekruť bokami." "Já nekroutím bokami!" Ohradila jsem se. "Ale ano kroutíš. Tak se trochu kroť." Řekl Halt. Chtěla jsem něco odseknout, ale najednou se ozvalo zaklepání. Dovnitř vešel vysoký štíhlý mladík s pohodovým úsměvem. Měl světle hnědé vlasy a šedé oči. "Ahoj všichni. Jak se máte? A co tu děláš ty Wille? A kdo je tohle?" Vychrlil překvapeně své otázky Gilan. "Vidím, že hraničáři se nikdy nezmění. Máme se výborně, ale teď tu jsou důležitější věci. Tak první bych ti chtěl představit ehm svého učně Nicka. Je mu sice už šestnáct, ale má výborné předpoklady hm." Řekl Halt nejistě. "To jsi mě překvapil Halte. Když odešel Will, tak už jsi říkal, že žádného nového učně už nechceš." Halt jenom pokrčil rameny. "Lidi své názory mění." A potom se Gilan otočil ke mně. Musím uznat, že byl vážně hezký. Vážně jsem byla na rozpacích když na mě promluvil. "Ahoj Nicku. Tak ty se chceš stát hraničářem? Rád tě poznávám." Řekl a stiskl mi mou ruku. Pak se ale zarazil, když viděl, jak ji mám oproti němu drobnou. "Je prostě trochu menšího vzrůstu no." Zamluvil to Halt. Gilan se usmál. "Samozřejmě. To většina hraničářů. No každopádně potřebuju s Haltem něco probrat." "Samozřejmě. Wille mohl bys ukázal Ec-Nickovi okolí? Určitě se rád rozkouká." "Ale Halte co chcete probírat? Já myslel, že když už patřím mezi vyučené hraničáře, tak.." "Tak že ti povíme o každé maličkosti co se kde špitne? Ne Wille. Je to sice kruté, ale muž musí unést těžkou pravdu." Řekl Halt a pak s Gilanem vyšli ven. Will se na mě usmál. "To je celý Halt. Ještě si užiješ. No ale můžu ti ukázat Redmont chceš?" Zeptal se mě Will. Nadšeně jsem přikývla. První mi Will ukázal opatrovnu. "Tady jsi vyrůstal? Ale kde máš rodiče?" Zeptala jsem se zmateně. Will schoval svou tvář pod kapuci. "Oni jsou už oba mrtví. Zemřeli, když jsem se narodil." "Promiň Wille. Mělo mě to napadnout. Jsem vážně pitomá." Řekla jsem zahanbeně. Usmál se na mě. "To nevadí. Vlastně si už na ně ani nepamatuju."
Prohlídka následovala kasárnami, bojovou školou, kuchyní a dalšími zajímavými věcmi. Hrad Redmont byl vážně velkolepý. Vylezli jsme na třešeň, která byla uprostřed nádvoří. "Tady jsem se často schovával před Horácem." Řekl Will a zasmál se. "Kdo je Horác?" "Je to můj nejlepší přítel. Lepšího bych nenašel. Samozřejmě kromě Gilana a Halta. Gilana ale beru spíš jako staršího bratra a Halta jako otce. Bez nich bych byl nic." "Je hezké, že s nimi máš takové pouto." Řekla jsem a pak jsem slezla ze stromu. Chtěla jsem tím zakrýt slzu, která mi sklouzla po tváři. Záviděla jsem Willovi, že byl tak společenský a že měl hodně přátel. Já nemám nikoho. Poslední rok jsem pořád sama a nemám nikoho o koho bych se mohla opřít. "Eclin urazil jsem tě nějak? Že jsi slezla ze stromu." Zeptal se Will, který byl hned vedle mě. "Ale ne. Na tebe se vůbec nezlobím. Jen, že ti trochu závidím." Řekla jsem a ponořila se hlouběji do pláštěnky. Will mě vzal za ruku. "Neboj. Brzy nebudeš mít co závidět. Poznáš spousty nových lidí přátelé si najdeš." Pochybovačně jsem se usmála. Byla jsem spíše ten typ, který málo mluví. Odjakživa jsem se špatně seznamovala s cizími lidmi. Překvapilo mě, že s Willem a Haltem to šlo až moc snadno. Možná to bylo tím, že jim důvěřuju. Z přemýšlení mě vytrhl nějaký hlas. Vzhlédla jsem a uviděla nějakou dívku v bílých šatech. Byla vysoká a hodně štíhlá. Její dokonalou tvář jí zdobily šedé oči, malá plná ústa a dlouhé blond vlasy po ramena. Vypadala jako anděl, který se snesl z nebe na zem. "Ahoj Wille." Řekla, když k nám přistoupila. A pak ho lehce políbila na rty. Byla jsem překvapená, jak moc mi to vadilo.Když se od sebe odtrhly, tak se otočila na mě. "A kdo je tohle?" Zeptala se ho. Chtěla jsem jí odseknout nějakou pitomost, ale ovládla jsem se. "Já jsem Nick." Představila jsme se trochu hlubším hlasem než obvykle. "Vy se nějak moc přátelíte ne?" Zeptala se dívka a pohlédla na naše ruce. Úplně jsem zapomněla, že je máme ještě pořád propletené. Muselo to vypadat hodně divně. Will vykoktal nějakou nesrozumitelnou odpověď a pak radši zmlknul. "Já to neřeším. Jen bych byla propříště radši, aby na mého Willa nesahal žádný kluk a nedej bože holka. Mimochodem jsem Allys." Řekla světlovlasá dívka s velkou dávkou zdvořilosti. Hned jsem si domyslela, že je velice schopná v diplomacii, takže pravděpodobně kurýrka. Musela jsem se ale přemáhat, abych se nerozesmála. Will se musel cítit opravdu trapně. Asi ještě hůř než já. "No tak já jdu. A děkuju za prohlídku." Řekla jsem. "Nicku počkej. Kdybys chtěl, tak můžeme tu prohlídku dodělat zítra. Ještě jsem ti neukázal všechno." Řekl Will. Koukla jsem na Allys a viděla jsem, jak má našpulené rty zlostí. Nevím proč, ale asi mě i jako kluka považovala za hrozbu. "Díky Wille, ale zvládnu to. Když tak mi všechno ukáže Halt." Řekla jsem. Byla jsem trochu zklamaná, že jenom pokrčil rameny a šel s Allys pryč. Nevěděla jsem co mám dělat, a tak jsem znovu vylezla na strom. Cítila jsem se opět sama.

Kapitola třetí-NOVÁ IMAGE

25. prosince 2010 v 19:09 | Lee |  Červánkové nebe
Tuto kapitolu chci věnovat Casion a Yoshiko, protože jsou asi jediné z mých sb, které znají hraničáře:-)

Právě jsem seděla na lavici u stolu. Halt právě zatápěl v kamnech a dal postavit na čaj. "Tvůj pokoj bude bývalý Willův. Doufám, že ti to nevadí." Řekl Halt, ale já jsem ho nevnímala, protože jsem byla zabraná do rozhovoru s Willem. "Haló! Poslouchá mě tady někdo?" Provinile jsem se otočila. "Promiňte Halte co jste to říkal?" "Říkal jsem, jak je otravné, když malá holka, kterou sotva znám klade drzé otázky." "Halta si nevšímej. On je občas trochu nevrlý." Řekl Will, a když jsme uviděli, jak se ten starouš tváří, tak jsme propukli v bouřlivý smích. "Nevím jestli bych tě neměl od Willa držet stranou. Zřejmě má na tebe špatný vliv. Teď ale k věci. Takhle tě nesmí vidět žádný hraničář. S těmi vlasy a sladkým výrazem vypadáš jako princezna. Navíc za nedlouho přijede Gilan. Potřebuju s ním něco probrat." "Co potřebujete probrat Halte?" Zeptal se Will. "To ti řeknu později. Teď do práce. Prostě z tebe Eclin musíme udělat správného hraničáře." Řekl a zlomyslně se zašklebil. "Co tím myslíte?" Zeptala jsem se, ale už jsem to pochopila. Halt místo odpovědi vytáhl saxonský nůž. "tak to teda ne." Řekla jsem pevně. "Ale no tak princezno. Přece jsi nikdy neviděla kluka z dlouhými vlasy. Ani to nebude bolet. Jen je o několik centimetrů zkrátím." Věděla jsem, že není úniku. Jen nerada jsem se loučila se svými vlasy, až do pasu, ale bylo to nutné. Pak jsem ale pohlédla na Haltovu střapatou prošedivělou hřívu a odvaha mě doslova opustila. "Půjčíte mi ten nůž? Vaše kadeřnické umění zřejmě není moc dobré, jak se na vás tak koukám." Řekla jsem a vzala si dlouhý nůž ostrý jako břitva. Will málem prozradil svůj smích, ale nakonec to zamaskoval zakašláním. "Jestli myslíš, že to svedeš lépe, tak jen do toho. Na posteli najdeš i oblečení, které by ti teoreticky mohlo padnout." Řekl Halt a pak jsem je opustila. Rozhodla jsem se, že si první oškubu své vlasy, ať už to mám za sebou. Na stolku u umyvadla bylo taky malé zrcadlo. Pohladila jsem své dlouhé kadeře, vzala jeden pramen a uřízla ho. Okamžitě spadl na zem. Tak jsem pokračovala do té doby, než jsem je měla asi po uši. Pro lepší efekt jsem si ustřihla ofinu zešikma. Se smutkem jsem pohlédla na zem, kde ležely prameny dlouhých kaštanových vlasů. Přesto se mi nový účes líbil. Pořád jsem vypadala jako holka, ale teď se to dalo skrýt pod kapucí. Uklidila jsem ten binec a pak si oblékla hnědé kalhoty, bavlněnou bílou košili. Ke kalhotám jsem si připnula tlustý pásek, ke kterému se pak mohlo přidělat pouzdro na nože. Obula jsem si vysoké boty z měkké kůže, které zřejmě dobře tlumily chůzi. Nakonec jsem přes sebe přehodila šedozelený plášť. Potom jsem se podívala do zrcadla a z úst mi vyklouzlo tiché "páni." Vypadala jsem jako hraničář. Z flekaté kapuce mi vykukovaly jenom velké zelené oči, které nebojácně hleděly do zrcadla. Vyšla jsem z pokoje a Willovi překvapením poklesla brada. "Sluší ti to. Teda chtěl jsem tím říct, že vážně vypadáš jako hraničář. Ale pořád jako holka víš jak to myslím." Řekl Will rozpačitě. "Já to chápu Wille. A díky." Řekla jsem s úsměvem. "Teď už ti chybí jenom dvě věci. Víš jaké?" Zeptal se mě Halt. Usmála jsem se. "Luk s šípy a pouzdro s noži." "Správně. Svůj luk si ale můžeš nechat. Je velice podobný a dobře vyrobený. Dělala si ho ty?" Zeptal se mě. Přikývla jsem. "Dobře. Připevni si k opasku tohle. Teď je z tebe skoro hraničář. A zbývá už jen jediná věc." "Jaká zase?" Zeptal se Will, který si zrovna naléval šálek horké kávy. "Představit svého nového učně Nicka hraničářovi Gilanovi."

Kapitola druhá-HRANIČÁŘ

25. prosince 2010 v 12:49 | Lee |  Červánkové nebe
Přidávám další kapitolu. Snad se bude líbit. Pokud to někdo vůbec čte.

Uběhly tři dlouhé měsíce. Celou tu dobu jsem prakticky přežívala. Kůň zchroml a zásoby jídla se tenčily. Horké léto uběhlo jako letící vítr. Nastal podzim a s ním taky barevné listí, déšť a chladnější počasí. Bylo načase se dostat dál. Věděla jsem, že je kousek odtud hrad Redmont, ale nevěděla jsem, kterým směrem se mám přesně dostat. Pro mé vlastní bezpečí jsem si vyrobila dlouhý mohutný luk i s šípy. V tomhle jsem byla velice zručná. Vlastně mě to naučil otec. Ten je už ale mrtvý. Předal mi všechny vědomosti, které znal, ale odešel do světa, který je jenom pro mrtvé. To samé se stalo s mojí matkou a sourozenci. Můj původ si chci zatím ovšem nechat pro sebe. Časem určitě vyjde najevo, kdo vlastně jsem. Zatím ale můžu říct, že mé jméno je Eclin a je mi šestnáct let. Rodina mě prodala tomu hostinskému kvůli nedostatku peněz. Před zkázou je to ovšem stejně nezachránilo. Jen mi je líto, že jsem jim nemohla pomoct. Na svůj věk jsem byla docela rozumná a schopná. Měla jsem ovšem jen jedno přání. Stát se hraničářem. Za tu dobu co žiji jsem se setkala s nejedním hraničářem. A vždycky jsem je obdivovala. Jednou jsem poprosila otce, aby mně k tomuhle řemeslu víc přiblížil. A taky že se tak stalo. I když jsem byla holka, tak jsem se dokázala trefit i do té nejmenší škvíry a mé pozorovací schopnosti byly téměř dokonalé. Dokázala jsem postřehnout i ten nejmenší pohyb. Jen ty pohyblivé schopnosti trochu zaostávali. A taky zručnost s noži. To mi nikdy nešlo a hodně mě to mrzelo. Jednou jsem se otci svěřila, že bych chtěla být hraničářem. Ten se mi ale nevysmál jako většina lidí. Řekl mi pouze toto: "Když máš nějaký cíl, tak se ho drž. Každé přání je splnitelné." A pár dní nato ho zabili, když vedl jednu jednotku do války. Z mého přemýšlení mě vytrhl nějaký zvuk. Bylo to jako křupnutí větvičky. Potichu jsem se rozhlédla. Nikoho jsem neviděla, ale to mohl být jenom klam. Pro jistotu jsem vylezla na mohutný buk se spousty větvemi. Pohodlně jsem se uvelebila a málem ani nedýchala. Pak jsem ten zvuk uslyšela znovu. Tentokrát ne jenom jeden. Slyšela jsem pravidelné křup křup křup. Někdo tu byl. Zřejmě mu křupalo listí pod nohami. Byla jsem tak strnulá, že jsem málem ani nedýchala. Věděla jsem, že i nepatrný pohyb mě může prozradit. A pak ticho. Přesto jsem se ani nehnula. Najednou ale ze stromu spadl drobný lístek přímo mně na nos. Přímo nečekaně jsem kýchla. V tom okamžiku mi nad hlavou přistál šíp. Ještě chvíli drnčel ve dřevě. Ze zdola se ozval jenom tichý výhružná hlas. "Jestli se jenom pohneš, tak ti udělám druhý pupík." Neodvážila jsem se ani dýchat. Jenom jsem vyděšeně zírala na postavu, která se schovávala ve stínu. "Halte vždyť je to přece malá holka." Řekl někdo druhý pár metrů dál. Ten muž jménem Halt ještě chvíli přemýšlel, ale pak sklonil luk. "Polez dolů. A nepokoušej se utéct." Nařídil mi. Pomalu jsem teda sestupovala a pak jsem dopadla na zem jako kočka. Ten muž si mě pozorně prohlížel. "Co tu děláš? A proč má na sobě taková slečinka pánské oblečení?" "Nejsem žádná slečinka!" Odsekla jsem. "A cestuju na hrad Redmont." "No jasně. Bez koně?" "Kůň zrovna není k dispozici. A co tu děláte vy?" Vyštěkla jsem drze. "Kdybych na to měl čas, tak ti dám pár facek na zadek." Řekl Halt. Najednou jsem je poznala. To byli oni v té hospodě. "Tak proč jste to neudělal minule?" Zeptala jsem se a usmála se. Halt se zarazil. "Přece bych si pamatoval." Řekl a horečně přemýšlel. "Halte to je ona. Z té hospody pamatuješ?" Zeptal se ten mladý kluk. Starší muž přitakal. "Ano už si vzpomínám. Tak přece jen si utekla co? Ale proč chceš jít na náš hrad?" "Pokud vím, tak hrad Redmont je nejblíže. A tam bych byla i schopná získat nějakou práci. Jenže já chci něco jiného." Vysvětlila jsem. Zase přikývl. Trochu mě znepokojoval jeho zamračený výraz. Jako by se nikdy neusmíval. "Co tedy chceš?" Zeptal se mě Halt. "Chci se stát hraničářem jako vy." Po téhle informaci nastalo hrobové ticho. První ho přerušil ten kluk svým tichým smíchem. "To přece nejde. Holka nemůže být hraničář. Že ne Halte?" Zeptal se. Ten ho ale jenom odbyl mávnutím ruky a oči pořád upíral na mě. "Proč myslíš, že by ses mohla stát hraničářem?" Zeptal se mě tiše. Přemýšlela jsem. Měla to být určitě nějaká zkouška. "Myslím, že mám pro to předpoklady. A vidím v tom jediný smysl svého života." Řekla jsem. "Nu možná nějaké předpoklady máš. Ale kdo myslíš, že bude učit děvče? Tím by riskoval tak smrt a v lepším případě vykázání z království." Řekl mi. Zhluboka jsem se nadechla. "Ale vy byste to risknul." Starému muži vyjelo obočí samým překvapením vzhůru. "Takže ty myslíš, že tě vezmu pod svá ochranná křídla a budu tě učit? Vždyť jeden učeň u mě zrovna dostudoval a já bych si měl vzít na starost další děcko se spousty otázek?" To mě trochu urazilo. "Nejsem děcko. Umím se o sebe postarat. Chci jen, abyste mě naučil jak se stát hraničářem. Můj otec to bohužel nestihl, ale přece jenom mi předal nějaké dovednosti a pomohl mi, abych si je osvojila." "Kdo byl tvůj otec?" Zeptal se mladý kluk. Ušklíbla jsem se. "To si chci nechat zatím pro sebe. Ale byl to skvělý hraničář a je bohužel mrtvý." Halt na mě upřel své hnědé oči a vypadalo to, jako by mi četl ve tváři. "Dobře teda. Pomohu ti se stát hraničářkou. Ale tohle není sranda. Budeš muset tvrdě dřít a já nemám rád fňukání. A tohle povolání je hodně nebezpečné. Navíc jestli nás odhalí, tak nás můžou pověsit na strom oba dva. Jsi ochotná toto podstoupit?" Zeptal se mě. "Já ano. Jen jestli vy máte tu odvahu." Poprvé se usmál. "Co by to byl za život bez rizika?" Prohlásil. "Halte ty to myslíš vážně?" Zeptal se Will. "Myslím, že tohle děvče má dost odvahy na to, aby to zkusilo. Mimochodem jsem Halt a tohle je Will." Přikývla
jsem a usmála se na ně. "Co teda uděláme první Halte?" Zeptala jsem se. Otočil oči vzhůru. "Jak to tak vidím, nastal čas samých otázek. A odpověď zní: Podstoupíš takovou malou proměnou."

Kapitola první-ÚTĚK

22. prosince 2010 v 22:37 | Lee |  Červánkové nebe
Přidávám první kapitolu k červánkovému nebi. Snad se bude líbit a když tak pište své názory.
A omlouvám se za trochu silnější slova xD.

"Hej ty malá obludo! Nemáš obsluhovat u dalšího stolu?!" To zase na mě křičel hostinský. Jako každý večer jsem musela obsluhovat všechny stoly. Většina objednávek se skládala z pečeného kančího masa a piva. Občas se mě někdo pokusil plácnout přes zadek, ale vždycky, když se o to někdo pokusil, tak jsem výhružně vytáhla dlouhý nůž a přiložila ji dotyčnému ke krku. V téhle hospodě se člověk musel umět bránit. Já toho však uměla mnohem víc, ale nechtěla jsem dávat nic najevo. Byla jsem pouhý otrok. Povzdechla jsem si a zamířila ke stolu, který stál úplně v koutě. U něho seděli dva muži. Oba měli zakryté tváře zvláštní šedozelenou pláštěnkou a u stěny měli opřené dva mohutné luky. Na zádech měli ještě připevněný toulec s šípy a u opasku se nebezpečně blýskaly dva nože. Zalapala jsem po dechu. Ty nože znám a taky ten luk. Přesto jsem nedala na sobě nic znát. "Co si dáte?" Zeptala jsem se toho staršího. "Šálek horké kávy a něco k snědku prosím." Byla jsem překvapená, jak jsou tihle cizinci slušní. "Je to všechno?" Muž se zachmuřil. "Zatím ano. Nocleh myslím nebude potřeba." Řekl a svým pohledem jasně řekl, že je debata u konce. Odstoupila jsem teda od stolu a předala objednávku hostinskému. "Hej počkej! Přišli další zákazníci. A podle všeho jsou velice bohatí. Tak se chovej slušně, ať kvůli tobě nepřijdu o prašule!" Poslušně jsem kývla a odešla zase obsluhovat. "Co si dáte?" Zeptala jsem se svou obvyklou otázkou. "Já bych si dal tebe kotě. Vypadáš přímo k nakousnutí." Řekl ten chlápek s nejluxusnějším oblečením a než jsem se nadála, tak mě sáhl na zadek a snažil se mi zvednout sukni. "Nech toho ty prase!" Zařvala jsem, vytáhla svou dýku a udělala mu hluboký škrábanec na tváři. "Ty děvko!" Zařval vztekle a uhodil mě. Okamžitě se strhlo pozdvižení. Dva muži s lukem, které jsem před tím obsluhovala vstali a v tětivách měli vložený šíp. Vypadali vážně hrozivě. "Pusť ji." Řekl ten mladší. Muž, který mě pořád ještě držel za vlasy chvíli přemýšlel, ale pak mě vztekle odhodil. Ti dva muži sklonili své luky a hodili peníze na stůl. "Myslím, že už mám dost." Řekl starouš v kapuci. Když mě míjel, tak prohodil jenom dvě slova: "Hodně štěstí." Věděla jsem, co musím udělat. Ještě ten večer jsem si sbalila své skromné věci a utekla otevřeným oknem. Koně jsem ukradla některému ze zákazníků, kteří přenocovali. Byla jsem volná.