Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Leden 2011

Harry a Ginny

28. ledna 2011 v 22:08 | Bella |  Harry Potter
Varování: Text pod obrázkama může některým dïvákům Hp prozradit, jak dopadne poslední sedmý díl. Čtenářům je to zřejmě jedno, ale pro jistotu to píšu hlavně pro filmové diváky. Možná byste se neměli koukat ani na ty obrázky. Je docela předvídatelné, kdo by to mohl být xD.

hp
hp 2
Našla jsem dva obrázky z hp 7. Tady můžete vidět Harryho a Ginny o kapku starší. Podle mě vybrali herce nic moc(doufám, že tihle tam nakonec nebudou) . Měli by být ve  filmu úplně na konci. Na prvním obrázku je zachycena Ginny, Harry a jeden z jejich synů(zřejmě Albus Severus). Na druhé je jen stará Ginny a starý Harry xD. Fotky jsou ovšem v blbé kvalitě.

Kapitola sedmnáctá-BUĎ A NEBO

28. ledna 2011 v 21:35 | Bella |  Fialové oko I.
Přidávám další kapitolu. Nejspíš zase s chybami, ale co už. Jsem se dneska nějak rozepsala, tak si toho važte xD. Další kapitola asi bude pro změnu kratší. Uvidím jak se mi bude chtít.

Po tom prohlášení zůstal Jess stát s vytřeštěnýma očima. "Chceš říct, že jsi viděl Courtney?" Charlie otočil oči nahoru. "Ano, viděl jsem Courtney." Řekl pomaleji, jako by to vysvětloval mentálně nevyrovnanému člověku. "Nemůžeme ji najít. To je nemožné." Řekl Charlieho otec a prohrábl si rukou vlasy, jak to často dělával. "Proč ne? Nevidím důvod. Však to dokážeš zjistit ne?" Zeptal se s nadějí Jesse. Nechtěl v tom nechat Courtney samotnou. Zatím jí nejspíš nikdo neublíží, ale kolik času mají? To byla těžká otázka. "Prostě to nejde. Upíři nemají žádnou jednu velikou základnu, což už jsem ti říkal. Můžeme udělat jen to, že budeme chodit od města k městu a prohledávat je, a to by trvalo zatraceně dlouho. Ledaže…." "Ledaže?" Nenechal ho doříct Charlie. "Pojď za mnou." Řekl Jess, který se zvedl a šel do koupelny. Charlie šel zvědavě za ním jako ocásek. Uvnitř byla tma jak v pytli. "Jess zřejmě zatemnil jediné malé okno, které v místnosti bylo. Charlie chtěl vyslovit další otázku, ale pak mu to došlo. Jess zřejmě nad zákeřnou upírkou zvítězil. Dívka ležela pevně svázaná a v bezvědomí v rohu koupelny. "C-co tu s ní budeme dělat?" Zeptal se Jesse. Jeho učitel se na dívku podíval a povzdechl si. "Nejspíš se budeme snažit něco z ní vytlouct. Možná ví, kde je Courtney." "Ale jak ji chceš vzbudit?" Jess na něj jen koukl a pak vytáhl nůž. A Charliemu to došlo. Chtěl vykřiknout nějakou námitku, ale nic ho nenapadalo. Jess se jedním tahem řízl do dlaně a na podlahu padaly kapky čerstvé krve. Upírka ihned otevřela oči. Byly krvežíznivé a upřeně se vpíjely do Jessovi dlaně. Snažila se přetrhnout tlusté provazy, které ji pevně držely. K Charlieho překvapení provazy nepovolily. U upíra by čekal, že je hned přetrhne. "Posílil jsem je neviditelnými provazy. Můj živel je totiž vzduch a dokážu z něj vytvořit neviditelný provaz." Dodal Jess na vysvětlenou. Na Charlieho to zřejmě zapůsobilo. "Ty ovládáš vzduch? A mohl bych něco podobného dokázat i s ohněm?" Zeptal se a ve tváři měl nedočkavý výraz. Jess se usmál. "Klid. Naučit se to samozřejmě můžeš. Ale s ohněm bych žádný provaz zkoušet nedoporučoval. Toho dotyčného, kterého bys chtěl svázat bys dost popálil a asi by ti nepoděkoval." Charlie se ušklíbl. Na tom něco pravdy je. Teď měli ale důležitější věci na práci. Upírka se na zemi zmítala jako feťák při absťáku. Jessovi stačil jeden pohled na ni a šel si opláchnout ruku, aby zmizely poslední zbytky krve. Charlie dokonce ochotně přiskočil s hadrou a utřel kapky na kachličkách. Jess mu poděkovat kývnutím hlavy. Upírka se přestala vpíjet jen do Jesse a teď střídavě těkala očima po Jessovi a Charliem. Občas sebou ještě trhla, ale byla na tom podstatně lépe, než před pár minutami. Jess k ní přiskočil a ke krku jí přiložil dýku. "Teď se tě na něco zeptáme holčičko. A věř mi, že jestli nebudeš odpovídat nebo budeš lhát, tak tě to bude velmi bolet. O to se postarám!" Řekl Jess a obvyklý milý hlas rázem zmizel. Kočičí oči upírky opětovali pohled silného ochránce. "Já říkám jenom pravdu. S mučením se nemusíte obtěžovat!" Řekla nadpozemsky krásným hlasem. To doufám." Přesto si ji pořád měřil podezíravým pohledem. Nakonec oddělal ruku s dýkou. "Dobře. Jak se jmenuješ?" "Anie Leenová." Odpověděla ihned. Jess pokračoval pořád se stejně mrazivým pohledem. "Co tu děláš?" Upírka se usmála. "Hledám toho kluka." "Proč?" "Náš pán ho chce. A navíc mě zajímá." Jess se zarazil. "Proč tě zajímá?" "Říká se o něm, že je vyvolený." "Proč si na nás zaútočila?" "Chtěla jsem zajmout toho kluka. Čekala bych, že vám to dojde. Vás jsem chtěla jenom zabít. K ničemu mému pánovi nejste." "Pánovi? Upíři nemají žádného pána." Tentokrát se Anie rozesmála zvonivým smíchem. Nebyl ovšem zlověstný. Spíš jako byste jí řekli nějaký hodně veselý vtip. Když se uklidnila tak pokračovala. "Máte pravdu. Upíři nikdy vůdce neměli. To se ovšem změnilo. Přišel k nám znenadání a zahrnul nás spousty nápady." "Jakými nápady?" Přerušil ji Jess. "Nápady, jak se chopit moci nad lidmi a světem celkově." Jess si prohrábl vlasy a přiložil prsty ke spánkům. Charliemu se do mozku vloudila zvláštní myšlenka. "Je váš vůdce upír?" Jess okamžitě otevřel oči, jako by ho někdo vyrušil ze spánku. "To je zajímavá otázka. Možná proto tě náš vůdce chce. Přestože je vůdcem upírů, tak on samotný není vládce noci. Přesto se ho všichni bojí. Má nad námi autoritu a ochránci by se z něj podělali strachy." "Souhlasí upíry s novými pravidly a vůdcem?" Anie trhla hlavou, jako by z ní chtěla vypudit ošklivé myšlenky. "Všichni ne. Spousta upírů nesouhlasí s tím, že lidi jsou jídlo. Chtějí být nenápadní jako dřív a netouží po zbytečném krveprolití. Proto se malá skupinka odtrhla od té ovládnuté vůdcem." "Ke které skupině patříš ty?" Anie se znovu usmála. "K té která se odtrhla." To už se Charlie neudržel a musel zakročit. "Ty tvrdíš, že patříš k té, která nechce ty nové změny? A neříkala jsi náhodou před chvílí, že mě chceš dotáhnout k tomu vašemu pošahanému manipulátorovi?"
Zeptal se jí s přidrzlým úsměvem. "Má pravdu. Vysvětli to." Přikázal jí Jess. "Hraju dvě role. Jsem něco jako špeh. Strana, která chce všechny změny se snaží zničit tu druhou. Takže dochází k takovému malému konfliktu. Já se snažím pro své lidi získat lepší postavení. Je nás málo a potřebujeme získat informace a sílu na svou stranu." "Jenže pro nás si nepřítel. Rádi bychom si tě zařadili jinak, ale ty chceš získat Charlieho. Je to můj syn a já nedovolím, aby se mu něco stalo." Anie si povzdechla. "Tušila jsem to. V tom případě se budu muset rozhodnout, kterou upíří stranu zvolím. Nemůžu být navždy špeh. Můžu se vrátit ke svým lidem a vůdce už bude vědět na čí straně jsem. Pokud zvolím druhou možnost, tak mě můžete rovnou zabít." Řekla a napřímila se, jako by tím chtěla říct, že je schopná snést cokoli. "To není ještě tak jisté." Řekl Charlie, který se škrábal po bradě. Upírka i ochránce se k němu otočili. Charlieho to trochu vyvedlo z míry, že mu předali hlavní slovo. "No prostě, dostal jsem takový nápad. Ale nejdřív se tě budu muset na něco zeptat. Viděla jsi nebo slyšela jsi o dívce jménem Courtney? Taková blonďatá s modrýma očima." Anie horlivě přikývla. "Samozřejmě. Dokonce jsem ji i viděla. V životě jsem víc netoužila po krvi. Je tak sladká a chutná. V jejích žilách koluje krev, která mě dohání k nepříčetnosti. Nechci vás urazit, ale oproti té její je vaše krev jen směs krmení pro prasata." "Ty si pila její krev?" Zděsil se Charlie. "Ne, ale věř mi, že bych ji rozsápala a vypila do poslední kapky, kdyby ji nechránila ocelová klec. I upíří síla má své meze." "A kde ji najdu?"
"Tady v Londýně. Na Trafalgarském náměstí. Je tam jedna stará budova k pronájmu. Nikdo si ji ovšem nekoupí, jelikož nevypadá zrovna nejlíp. Jasně, člověk by čekal, že na slavném náměstí nic takového není, ale život je plný překvapení. Každopádně okna jsou zatlučená a vevnitř pak vedou schody do sklepa. Je obrovský. To je upíří ráj." "Pomůžeš mi se tam dostat a osvobodit ji?" Podívala se na Charlieho jako na blázna. A nebyla jediná. Jess se k ní nevědomky přidal. "Je to moje kamarádka. Nemůžu ji tam nechat. Určitě ji zabijou. Teď z ní sice chtějí jen informace o mě, ale až to z ní dostanou, tak bude po ní. Musíš mi pomoct." Zamyšleně se na něj dívala. Charlie musel zamrkat. Její krása ho tak ohromila, že na ni zíral s otevřenou pusou. No aspoň mi nekape z pusy slina. Pomyslel si. "Pomůžu ti, ale něco potřebuju na oplátku. Jestli ji zachráníme, tak ji hned zabiju, protože se neovládnu. A je možné, že tebe taky. Potřebuju pomoct a jen ty to dokážeš." "Tak do toho." Pobídl ji Charlie. Ona ale jen zavrtěla hlavou. "Před tvým otcem nic neřeknu. Určitě by se mu to nelíbilo." Jess se samozřejmě hned bránil. Upírka ho ale přerušila chladným hlasem. "Teď vám dávám na vybranou pro změnu já. Buď mi Charlie pomůže a ten Jess mě nechá si s ním o samotě promluvit nebo ta sladká blondýna se skvělou krví chcípne."

Kapitola šestnáctá-ČÁRA PŘES ROZPOČET

27. ledna 2011 v 16:35 | Bella |  Fialové oko I.
Přidávám další kapitolu. Snad se bude líbit. A omlouvám se za chyby, nečetla jsem to po sobě.

Charlie s Jessem se prudce otočili. Hned ji poznali. Byla malá, štíhlá a krátké fialové vlasy jí rámovaly obličej. Na sobě měla tentokrát rudě červené šaty, které byly dlouhé po kolena. Vypadalo to, že je oblečená do exkluzivního oblečení za každých podmínek. Neměli ovšem čas se dívat jak vypadá. Hlavní bylo, že to je upírka. "Charlie, uteč!" Zakřičel Jess. Upírka se zasmála. "No jasně. Jen uteč malinkatej Charlie! Plostě uteš za maminkou." Zašišlala dětským hláskem. "Neposlouchej ji. Je to mrcha!" Zakřičel Jess znovu a vytáhl dlouhou dýku. Charlie si ale nebyl jistý co má dělat. Má utéct a nechat v tom Jesse samotného nebo mu pomoct? V srdci měl ale jasno. Musí zůstat tady. "Nikam nejdu!" Ozval se Charlie. Upírka se zasmála a vytáhl dva dlouhé nože. Měla je přivázané ke stehnům. Charlie však ani nemrkl a už je měla v ruce. "Až tohle skoncujeme, tak si to s tebou vyřídím." Řekl Jess a podal Charliemu podobnou dýku, jakou držel v ruce. "Brzy si budeme muset pořídit nějaké střelné zbraně." Řekl si pro sebe Charlieho otec. Pak už se boj rozjel na plné obrátky. Upírka přestala žertovat a dělat pitvorné obličeje a teďka s Jessem kroužili kolem sebe navzájem, jako dravci. Hledali slabá místa druhého. Charlie chtěl taky něco dělat a pomoc. Nakonec mu ale došlo, že by spíš uškodil než pomohl. Zatím bude stát stranou a uvidí jak se to vyvine. Jess s upírkou se navzájem oťukávali. Dělali drobné výpady. Jess do toho začal mluvit. Charliemu došlo, že se ji snaží vyprovokovat. A to se mu taky nakonec podařilo. Zaútočila a už byli v sobě. Boj byl rychlý. Jess měl na chvíli navrch, ale upírka si ho nechtěla pustit blízko k sobě. Pěkně si od něj mrška držela odstup. To zase vadilo Jessovi
a jeho netrpělivost se mu vymstila. Pořádně ho sekla po tváři. Rána se táhla po celé délce čela. Nejspíš tam bude mít jizvu, ale s tím už teďka stejně nic neudělá. Teď mu akorát vadila krev, která stékala po nose a očích. Upírka se zlomyslně smála, ale Charlie by přísahal, že v jejím obličeji se mísil i smutek, strach a napětí. Nedovedl si to vysvětlit. Boj sílil čím dál tím víc. Upírka byla hbitá a neskutečně rychlá. Charlie z ní viděl málem jen šmouhu. Na Jessově straně byla zase síla. Upíři sice jsou silní, ale ochránci po dlouholetém výcviku taky. A Jessovi, kterému se pod tričkem rýsovaly svaly, síla rozhodně nechyběla. Pak se ovšem Charliemu zatočila hlava a on spadl na zem a uhodil se do hlavy. Tušil, že na něj jde další vize. Naposledy viděl Jesse, který se prudce otočil, aby se podíval, co se stalo. A upírka nad ním skláněla oba nože. Pak už nic. Jen tma.
Tentokrát vize nebyla o Charliem. Dokonce ji ani neviděl svýma očima. Spíš byl něco jako nestranný pozorovatel. Stál v nějaké staré opuštěné budově. Vlastně nebyla opuštěná. Jeden člověk tam přece jenom byl. Dívka ležela na zemi zřejmě v bezvědomí. Na rukou měla spoustu tržných ranek, jako by ji někdo pořezal. Pak se trochu pohnula. Charlie si všiml, že je prostě krásná. Byla vysoká a štíhlá. Dlouhé blond vlasy jí splývaly po zádech, pokožku měla mramorově bílou. Až nezdravou. Oblečení, které bylo nejspíš původně dokonalé jako ona, teď bylo špinavé. Ale ne od bláta. Od krve. Charliemu z tohoto místa běhal mráz po zádech. Stěny byly kamenité, jen podlaha byla ze dřeva. Dřív to byl určitě velký dům. Teď měl ale zatlučené okna. Jako by obyvatelé tohoto místa nenáviděli světlo. Charlie viděl jenom díky zapálené pochodni, která byla připevněná na stěně. Jako ve středověku. Pak se otevřely dveře a vstoupili nějací dva muži. Byli to chlapi jako hora. Jeden měl dlouhé slepené vlasy myší hnědi a oblečen byl do džín a obyčejného trika. I přes volné oblečení bylo vidět, že má velkou nadváhu. Druhý byl vyšší a o něco atletičtější. Oblečený byl podobně, jako jeho soused, ale na rozdíl od něj se mu rýsovaly pod tričkem široká ramena. Obličej měl ovšem samou jizvu a místo vlasů měl zrzavé číro. I tak se dalo říct, ž jsou hezcí. Měli charisma a bylo vidět, že dokážou hodně ovlivňovat lidi. "Naše svačina se ještě neprobrala že?" Řekl ten tlustý a zachechtal se. Zrzoun ho okřikl. "Není to svačina! Sám moc dobře víš, že ví jisté informace o tom klukovi. Co s ní bude rozhodne až náš pán! Zatím se jí ani nedotkneš. O to se osobně postarám!" Tlusťoch zvedl ruce, jako by se vzdával. Hned bylo zřejmé, kdo je tady vůdce. Pak se ta dívka znovu pohnula a otevřela oči. Charlie málem zalapal po dechu. Byla to Courtney.
Charlie se prudce posadil. Ze všeho nejdřív se rozhlédl co se stalo. K jeho překvapení zjistil, že jsou zpátky v pokoji. Tma už pomalu ustupovala. "Jessi?" Zavolal potichu Charlie. Jeho otec rychle přiběhl. Zranění měl ošetřené a nejspíš si ránu sám zašil. "Konečně ses probral. Dělal jsem si o tebe starosti. Byl jsi v bezvědomí pár hodin. Vypadalo to že spíš, ale vím svoje." Charlie ho ale přerušil. "Jessi, kde mají upíři základnu?" Zeptal se rychle.
"Sice nevím k čemu ti to je, ale abych tě uklidnil, tak ti to řeknu. Upíři nemají žádnou základnu. Vlastně žijou jakoby ve smečkách. Jsou rozděleni na různý místech. Občas se sejde většina, aby něco probrala, ale to jsou jen vyjímečné případy. Nemají totiž žádného vůdce." Že nemají? Tak proč ten jeden mluvil o jejich pánovi? Pomyslel si Charlie. "Proč to vlastně chceš vědět?" Zeptal se ho Jess s podezíravým pohledem. "Musíme najít a zachránit Courtney." Řekl Charlie, jako by to byla maličkost.

Kapitola patnáctá-POVÍDÁNÍ

22. ledna 2011 v 23:37 | Bella |  Fialové oko I.
Uběhl týden. Každou noc Jess a Charlie vylezli oknem a zkoumali okolí. Hledali stopy, ale museli si dávat pozor na policajty. Charlie často přemýšlel. Od té doby, co mu Jess řekl, že je vyvolený, tak měl problém usnout. Taky k tomu přispělo zjištění, že Jess je jeho otec. Vlastně byl docela rád. Jesse si oblíbil, ale moc toho o něm nevěděl. Změnila se teď jen jedna věc. Konečně se odhodlal mu tykat. Neříkal ovšem tati nebo tak něco. Prostě normálně jménem. "Našel jsi něco?" Zeptal se Charlie Jesse. "Ano. Nepatrná stopa tu je. Dnes večer se nějaký upír šel krmit." Charlie se zachvěl. Ještě nikdy neviděl nic takového a nevěděl jak má reagovat. Bude muset někoho pak zabít? "Co vlastně uděláme, až ho najdeme?" "Nejdřív pěkně hezky omráčíme, svážeme a pak vyslechneme co má na srdíčku." Řekl a ušklíbl se. "Chceš říct, že ho budeme mučit?" "Když to chceš slyšet takhle. Ale v podstatě ano." Charlie si povzdechl. Jeho otec si toho zřejmě všiml. "Trápí tě něco Charlie? Víš nechci si hrát na hodného taťku nebo tak něco, ale mně můžeš říct všechno." Řekl a poškrábal se na bradě. "Víš, já nevím jak bych to řekl." Začal Charlie a nervózně přešlapoval. "Máš pocit, že ničemu nerozumíš a nevíš co dělat že?" Pomáhal mu Jess. "Vlastně z části ano, jenže je tu ještě něco. Nevím jestli bych dokázal někoho mučit nebo se i na to dívat. A už vůbec někoho zabít." Jess se na něj laskavě usmál. "Asi ti přijde odporné, že to říkám, ale není to tak hrozné. Upíři jsou strašně odolní a skoro nic dobrovolně nevyzradí. A taky nelžou, což hraje v náš prospěch. Já tě samozřejmě nebudu nutit, abys někoho zabíjel. Ale dřív nebo později se to stane. S někým se střetneš." Charlie se snažil usmát, ale vypadalo to spíš jako úšklebek. "Podívej, jsi ochránce. A ochránce chrání." "Ale co když jsem neměl být ochránce? Co když na to nemám?" Jess zvedl obočí. "A čím si asi měl být? Nějakým pošahaným doktorem nebo učitelem?" "Ani jedno bych teda nebyl." Řekl Charlie a zašklebil se při té představě. "Tak vidíš. Prostě si tě vybral osud. A taky jsi to nejspíš zdědil, takže jestli jsi kvůli svému osudu nešťastný, tak mě můžeš dát přes hubu. A slibuju že se nebudu bránit." Charlie se rozesmál. "To nebude za potřebí. Jen mám pocit, že nic neumím." "Neměl by ses takhle podceňovat. Uvidíš, že za chvíli budeš mít všechny svoje schopnosti v malíčku." "Jenže proč si všichni myslí, že jsem vyvolený?" "Nechci ti kazit život, ale já si to myslím taky. Pokud to Sawa předpověděla, tak to taky bude pravda. Nejspíš máš v sobě něco, co ostatní ne." "Můžu se ještě na něco zeptat?" Jess si povzdechl. "Nebudu říkat, že jsem to nečekal. Tak mluv, ale rychle. Ztrácíme čas kecáním." "Kdo byla moje matka?" Vybafl na svého učitele. "Vhodnější otázku sis vážně nemohl vybrat. To sis nemohl nechat na později?" Charlie zavrtěl hlavou. Popravdě už o tom přemýšlel celý týden, ale nechtěl se Jesse pořád vyptávat. Jenže teď, když měl konečně pocit, že ho někdo bere vážně, to nemohl nechat jen tak. "Teď na to není moc vhodná doba. Neprobereme to jindy?" Charlie zavrtěl hlavou. Jess si povzdechl a posadil se na obrubník u chodníku. "Dobře teda. Zřejmě se nedáš odbít." Řekl schválně naštvaným tónem, ale v očích mu hrály veselé jiskřičky. Charlie se posadil vedle něj. "Promiň, nechci zdržovat nebo tak něco." "Teď už je to jedno. Najdeme ty mršky zítra." Řekl Jess a z jeho výrazu nebylo nic znát. "Tvoje matka byla nádherná. Vysoká štíhlá postava, černé vlasy, které jsi mimochodem zdědil po ní, a ten nejlaskavější úsměv, jaký jsem znal. Ona byla vyjímečná. Taky byla ochráncem, ale její výjimečností bylo velké srdce. Měla v něm lásku pro každého. I pro nepřátelé. Byla veselá, tvrdohlavá a strašně ráda něco každému odsekla nebo si z něj dělala srandu. Ale nemyslela to zle. Dokázala každému pomoci, i když si o to nežádal."
"A jak pomohla tobě?" "Mě vyléčila z namyšlenosti a pyšnosti." Charlie se rozesmál. "No nevím nevím. Tu léčbu nějak zanedbala." Jess po něm střelil pohledem. "Já mám zas takový pocit, že nějak zanedbávám tvoji výchovu. Zasloužil bys jednu přes uši." Charlie se začervenal, ale snažil se dělat, jako že mu je to jedno. Jess se usmál. "Přesně mi ji připomínáš. Často si ze mě dělala srandu. Říkávala mi krocane. Stejně byla ale úžasná. Jmenovala se Angie." "Jak zemřela?" Zeptal se Charlie a hned litoval svých slov. Jessův výraz se proměnil ve výraz toho nejsmutnějšího štěněte. "Promiň, nechtěl jsem." Řekl a zatvářil se zahanbeně. "Neomlouvej se. Měl bys to vědět. Ona nezemřela při žádné velké bitvě s démonickým zlem. Zemřela při porodu. Byl jsem u toho. Vlastně jsme neměli šanci sehnat nějakého lékaře nebo tak něco. Trčeli jsme v jedné chatě v horách a venku zuřila vichřice. Porod přišel nečekaně. I když měla silné srdce, tak to nevydržela. Myslel jsem, že to taky nepřežiješ. Narodil ses, ale ani si nedýchal. Až po nějaké chvíli si začal křičet." Řekl Jess a v očích se mu zaleskla slza. "To je mi líto. Měl bys mě nenávidět." Jess k němu překvapeně zvedl hlavu. "Proč? Ty jsi byl to jediné co mi zbylo. Byl jsem šťastný aspoň za to. Kdybych přišel o vás oba, nejspíš bych se zbláznil." "A jak to, že máma umřela? Já myslel, že ochránci žijí věčně." "To ano, jenže je klidně může někdo zabít nebo zničit." "To je naprostá pravda." Ozval se za námi hlas tak nádherný, ale zároveň strašně děsivý.

Kapitola čtrnáctá-PŘÍBĚH

22. ledna 2011 v 14:50 | Bella |  Fialové oko I.
Tak přidávám po hodně hodně hodně dlouhé době kapitolu k fialovému oku xD.
Doufám, že se bude aspoň líbit a jako vždycky se omlouvám za chyby:-D

"Krájej tu cibuli pořádně!" Okřikl Charlieho Jess. "Krájím ji úplně normálně. A mohl byste sklidnit hormony." Řekl Charlie naštvaně a otřel si rukávem očí, jelikož mu z té cibule tekly slzy a pálily ho oči. "Fakt nechápu, proč si nemůžeme jídlo objednat. Ušetřilo by nám to spoustu práce." Jess se ušklíbl. " Tohle ti vůbec neuškodí. A musíme zůstat nenápadní. Nejsme tu pro zábavu. Máme práci." "No jasně. Tou prací myslíte zničit a zabít upíry co?" utrhl se na svého učitele Charlie. Jessovi spadl hrnec s lákavě voňavou směsí. "Do hazlu!" Zakřičel a pak si vybil svou zlost na Charliem. "Tak hele chlapečku! Já jsem tě s sebou rozhodně nechtěl. Měl si počítat s tím, že tu nebudeme jen na dovolené!" "Já že jsem s tím měl počítat?! Vždyť jste mě sám odvlekl! Teď tu s vámi trčím a stejně vám nejsem k ničemu dobrý! Fakt nechápu co máte za problém. Něco tajíte!" Zařval Charlie. "Nic netajím!" "Ale jo tajíte!" Řekl Charlie tvrdohlavě. "Ne netajím!" "Jo tajíte a nechte toho! Tahle bychom mohli pokračovat do večera. Radši mi to vyklopte hned. Nemůžu věřit někomu, kdo něco přede mnou tají." Řekl Charlie. Jess zavřel oči a přiložil si prsty ke spánkům, jako by se snažil uklidnit a ovládnout se.
"Dobře. Máš pravdu, promiň. Ujely mi nervy. Řeknu ti všechno co vím, ale chci, abys mě hned neodsoudil a nechal mě mluvit. Je to dlouhý a složitý příběh." Řekl Jess. Charlie si sedl pohodlně na židli, jako by se nic nedělo. "Tak mluvte." Pobídl ho. Jess si sedl naproti němu a dal se do vyprávění. "Sawa mi před šestnácti lety řekla jedno proroctví. A týkalo se tebe. Jsi vyvolený Charlie. Celých několik let co jsem učil, to nikomu neřekl. Věděl jsem, že kdyby se to dozvěděli ochránci, tak by s tebou měli velké plány. Bohužel to nešlo utajit celou dobu. Jednou do mě vstoupil démon. To byly zlé časy. Z té doby si toho moc nepamatuju. Moje duše už byla málem ztracena. Naštěstí démona z mého těla vyhnali a zničili. Pamatuju si akorát velkou bolest, jelikož zničit a vyhnat démona jde velmi těžko. Po nějaké době jsem se zotavil. Byl jsem silný jako dřív. Jednoho dne za mnou přišel ochránce. Marron je nejvyšší a nejváženější. Jako kdyby náš prezident. Řekl mi, že ví o vyvoleném. Když jsem se ho zeptal, jak to zjistil, tak jen přiznal, že to ze mě vytáhl. Stalo se to, čeho jsem se obával. Začali budovat tvoji budoucnost. Měli přesný plán co s tebou udělat. Chtěli z tebe udělat loutku, která je bude poslouchat a plnit úkoly. Byli přesvědčeni, že cokoli uděláš, tak zvládneš. Což je samozřejmě pitomost." Řekl Jess a usmál se. "Já jsem to ovšem nechtěl dopustit. Nechtěl jsem, aby sis zničil život. Sawa mi řekla, že o tu loutku nebudou usilovat jen ochránci. Chtějí tě taky upíři. Teď tě jenom chtějí na svoji stranu. Pokud odmítneš, tak už budou usilovat o tvůj život. Přece nechtějí riskovat, že je jednou zničíš. Ta hrozba byla příliš velká. Dozvěděl jsem se taky, že díky tobě se mezi těmito stranami rozpoutá zuřivá válka. Lidstvo bude trpět. Prý je možné, že se všichni zničí navzájem a lidstvo, teď nemyslím jen obyčejné lidi, zanikne. Země zpustne a zůstane neobydlená. Celou dobu jsem doufal, že se nakonec neobjevíš. Tajně jsem tě hlídal a chránil tě. Myslel jsem, že i když máš fialové oči, tak se tvé schopnosti neprojeví. Zase jsem se mýlil. Nezbývalo mi teda nic jiného, než tě odvléct do tábora. Nějakou dobu byl klid, ale pak se objevila ta upírka a já věděl, že tě musím dostat pryč od toho všeho. Merron by pro tebe jistě brzo přišel a dával ti nemožné úkoly, při kterých bys přišel o život." Pak se Jess odmlčel a vypil naráz celou sklenici vody, jako by ho to vyprávění nesmírně vyčerpalo. Charlie horečně přemýšlel. "Takže vy tvrdíte, že díky mě buď vyhynou ochránci, upíři nebo obě všichni i s lidmi celkově?" Jess jen přikývl. "Ale to není možné. Já nemám žádné vyjímečné schopnosti. Jsem úplně obyčejný. A jak bych asi mohl rozpoutat válku? A není snad účel celou upíří rasu vyhladit?" Vyhrkl ze sebe Charlie rychle. "Tvé schopnosti se projevují. Ještě ne do takové míry, ale myslím, že máš velkou moc. Co se týče rozpoutání války, tak to netuším. Určitě nějaký způsob existuje. Ale já zase doufám, že se Sawa přece jenom mýlila. A ještě tvá poslední otázka. Upíři nejsou úplně tak zlí. Já vím, řekl jsem že jo, ale tak trochu jsem lhal. Upíři pomáhají čistit lidskou rasu, když to tak řeknu. Mezi ochránci a upíry vznikla dohoda. Že budou zabíjet jen v přiměřeném množství a jen slabé nebo skrz na skrz zlé. Není to ideální, ale tenhle systém fungoval, až do teď." Řekl a poškrábal se na bradě. "Mám už jen poslední otázku." Ozval se Charlie. "Jen do toho." Řekl Jess a zase se usmál. "Jak jste se o mě dozvěděl? Když vám Sawa o mě říkala, musel jste vědět o koho jde. Navíc proč vám na mě tolik záleželo?" Jess se zaškaredil. "To je víc jak jedna otázka. Ale odpověď bude stručná, i když se ti možná nebude líbit. Jsem tvůj otec."

Kapitola osmá-CHYBA

15. ledna 2011 v 22:24 | Bella |  Červánkové nebe
Seděla jsem opřená o kmen stromu a hlídala mladého hraničáře. Hluboce spal a vypadalo to, že je mu docela dobře. Aspoň že tak. Pomyslela jsem si. V duchu jsem se taky často vracela k Haltovi a Willovi. Doufala jsem, že se jim
nic nestalo. Z hlubokého přemýšlení mě vytrhl Gilanův výkřik. Strašně jsem se lekla. Na nečekané vyrušení jsem ještě nebyla připravená. Naštěstí měl Gilan jenom sen, a tak jsem s ním pořádně zatřásla, aby se probudil. "Gilane! Něco se ti zdá." Řekla jsem konejšivým hlasem. Zmateně se na mě podíval. "Z-zdál se mi divný sen. A byl o tobě, což bylo ještě divnější. Jenže jsi byl holka." Řekl a provinile se ušklíbl. Zasmála jsem se předstíraným smíchem. Kdyby tak věděl…
"Ehm Nicku. Zase mě držíš za ruku." Rychle jsem sebou trhla. Tentokrát se ani jeden z nás nezasmál. Bylo to neskutečně trapné. On si myslel, že jsem na kluky(což vlastně jsem, ale on nevěděl, že jsem holka). Gilan vypadal docela vyděšeně, a tak jsem se radši zase opřela o kmen stromu a zavřela oči, abych si vyčistila hlavu. Na tohle si budu muset dávat velký pozor. "Víš co, běž si lehnout. Vezmu za tebe hlídku." Řekl mi a postavil se na nohy. Hned mi došlo, že má nejspíš strach z toho, že se k němu v noci začnu tulit nebo tak něco. "Vždyť tě uštkl had, kterého ani neznáme." "Ale no tak. Kdyby ten had byl jedovatý, tak by se to už snad projevilo. Je to už déle než šest hodin. Nejspíš to byla jen užovka nebo tak něco. Navíc se o sebe dokážu postarat." Řekl trochu ostřejším hlasem než obvykle. Ušklíbla jsem se, ale poslechla ho. Věděla jsem, že toho tvrdohlavce nepřesvědčím. Zabalila jsem se do teplé pláštěnky a najednou se mi chtěla strašně spát.Víčka mi ztěžka a já se odebrala do říše spánku.
A při tom se mi zdál zvláštní sen. Možná i trochu děsivý. Byla jsem zase tím klukem Nickem, za kterého mě většina lidí měla. Ležela jsem v žaláři, kde pobíhaly akorát krysy. "Náš král tě chce vidět." Řekl mi jeden voják, pak otevřel dveře a spoutal mi ruce. Marně jsem hledala svoje zbraně, ale nejspíš mi je sebraly. Připadala jsem si bez nich jako nahá. Krále jsem v životě neviděla. Šli jsme dlouhou kamenitou ulicí v nějakém hradu či co. Pak jsem musela pokleknout před krále. Vzhlédla jsem k němu, ale jeho tvář byla rozmazaná. Prostě jsem tu tvář nemohla normálně zaostřit. "Nicku slyšíš mě?" Zeptal se mě král. Zasmála jsem se. "Já nejsem Nick." Řekla jsem a sundala si svoji kapuci, kterou jsem měla věčně nasazenou. Viděla jsem jen, jak se králova postava napřímila. "Jak to myslíš? Chceš říct, že jsi celou tu dobu lhala? Máš být kluk." Řekl mi král. Moc se mi nelíbilo, jakým tónem mluvil. Jako by mě vyslýchal, ale při tom mi něco vyčítal. "Jsem Eclin. A jsem hraničářův učeň. Jen to nesmíte říct Crowleymu a ostatním." Zašeptala jsem, když jsem mu řekla to důvěrné tajemství.
A pak jsem se probudila. Ležela jsem jak dlouhá, tak široká na zemi. Nejspíš jsem zakopla o kořen. Ale pak jsem si to uvědomila. Já neležela u ohně, kde jsem usnula. Co dělám sakra deset metrů od toho místa? Někdo mi pomohl na nohy. Samozřejmě, že to byl Gilan. A pak mě to trklo. Už odmalička jsem byla občas náměsíčná a zvláštní bylo, že i když nebyl úplněk. Prostě jsem občas vylezla z postele, dělala blbosti, říkala blbosti. Kolik toho Gilan slyšel? Musela jsem na to opatrně. "Co se stalo?" Zeptala jsem se a hrála zmatenou. "Nic, vůbec nic." Řekl a usmál se na mě. Byl to ale takový vítězný úsměv, který říkal "všechno vím." A to se mi vůbec nelíbilo.

Kapitola druhá-PŘEMĚNA

14. ledna 2011 v 22:54 | Bella
Moje tělo se proměnilo. Najednou jsem byla čtyřnohé zvíře s dlouhou huňatou černou srstí. Měla jsem dlouhý ocas a protáhlou čelist. S hrůzou jsem si uvědomila, že se ze mě stala vlčice.
Věděla jsem, že moje oči jsou jasně jantarové. Vidění jsem měla o hodně lepší a v místnosti bylo světlo jako za dne. Slyšela jsem pravidelné oddechování statkářů. Ke svému překvapení jsem zavrčela. Jenže pak šel někdo kolem a uslyšel moje vrčení. Bez zaklepání otevřela malá Natalia. Když mě spatřila udělala to nepřirozenější, co mohla udělat. Zaječela. Když jsem se k ní přiblížila, tak už to nevydržela a omdlela. Věděla jsem co musím udělat. Odrazila jsem se velkými tlapami a přeskočila tu malou holčičku.
Přeběhla jsem chodbou a vyskočila skleněným oknem. Kupodivu jsem si ani neublížila. Asi jsem byla tak odolná, že mě střepy neporanily kůži. Ty pachy a vůně venku, to bylo jako kdyby mi dal někdo ránu pěstí do nosu. Běžela jsem přes ohrady a pole, dokonce jsem vyděsila pár domácích zvířat. Musela jsem být velký vlk. A děsivý. V hlavě mi vířily myšlenky typu: "Už nejsem normální. Jsem zrůda." Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem se přeměnila. Jsem snad vlkodlak? Hloupost. Přece není úplněk. Ale co když je to všechno jinak? Třeba se vážně ze mě vyklubala velká noční příšera.
Běžela jsem rychle, ale tiše lesem. Strašně mě překvapovala moje síla a vytrvalost.
Kam se poděla ta holka, která zakopla i na rovné zemi? Prostě se proměnila v příšeru. Možná to ale bylo jen tím, že mám čtyři nohy. Kdyby nešlo o mě, byla by to sranda. Jenže o mě bohužel jde. A to je právě ten problém. Najednou jsem něco ucítila. Bylo to strašně lákavé. Měla jsme chuť zrychlit tempo a zakousnout se do toho zvířete či co to bylo. Po těch stopách krve by dokázal jít i slepec. Cítila jsem ale i něco jiného. Lidskost. Nebylo to jen obyčejné zraněné zvíře. Musel to být člověk. Pomalu jsem větřila a stopy krve byly čím dál viditelnější. Teda u mě spíš čichově než zrakově. Za chvíli jsem ho uviděla. Ležel tam nějaký kluk. No možná bych byla přesnější, kdybych řekla mladý muž. Vypadal tak o rok nebo dva starší než já. Krvácel z dlouhé rány na zádech a zřejmě byl vyčerpaný. Přiblížila jsem se k němu. Normálně bych si myslela, že je mrtvý, jenže jsem slyšela jeho tlukot srdce. A pak na mě upřel své veliké zelené oči plné bolesti, strachu a zoufalství. Nevěřícně na mě zíral a pak omdlel.
                                                           *
Asi ve dvě hodiny odpoledne se ten záhadný kluk konečně probudil. Ránu na zádech jsem mu pořádně obvázala a vyčistila. Asi si říkáte, kde jsem asi vzala obvazy. Za úsvitu jsem se proměnila zpátky do své obvyklé podoby, takže jsem se mohla vydat do města. Měla jsem strach, jestli po přeměně zpátky budu mít na sobě oblečení, ale ukázalo se, že s tímhle si lámat propříště hlavu nemusím. Náhradní oblečení a další věci, plus menší nůž, který mi vlastně byl k ničemu, protože jsem s ním neuměla zacházet. To všechno jsem si s sebou vzala. První co řekl kluk, když se na mě podíval bylo: "Zdálo se mi, že vidím obrovského černého vlka." Při těch slovech se zachvěla. "Asi se ti něco zdálo. Neboj se. Teď už jsi v bezpečí." Řekla jsem a začala vařit polévku. Kluk se pomalu posadil. Zřejmě hledat meč s lukem, které jsem mu dala o pěkný kus vedle. Nechtěla jsem, aby na mě hned zaútočil nebo tak něco. "Svoje zbraně máš tam." Řekla jsem a ukázala k nedalekému stromu. Kluk se chvíli zmateně rozhlížel. "Kdo jsi? A co tu děláš?" Zeptal se mě pěkně ostrým hlasem. Zamračila jsem se a dala si své černé vlasy za ucho. "Proč tu jsem tě nemusí zajímat. Každopádně jsem tě našla a zachránila ti krk." Zelenooký kluk se šibalsky usmál. "Ale no tak. Snad nejsi naštvaná? Zeptat jsem se musel. Mimochodem jsem Mett." Řekl a nabídl mi ruku, abych si s ním potřásla. Ještě chvíli jsem váhala a pak jsem ji stiskla. "Lia." Odpověděla jsem stručně. Pak jsem se ale zděsila. Po Mettově ruce stékal pramínek teplé krve. Vyděšeně jsme jeho ruku pustila. A pak mi to došlo. Já mu rozřízla dlaň nehty! Jak hlouběji ještě klesnu? "Hm zajímavé. Máš docela ostré drápky. Jako divoká kočka nebo vlk." Řekl, usmál se a otíral si ruku. "Promiň." Pípla jsem. V duchu bych si ale nejraději nakopala zadek. Muselo mu přece dojít, že jsem jiná. Prostě nestvůra. Pozorně jsem si ho prohlížela, abych zjistila, jestli mu jde něco vyčíst z tváře. Měl prostě andělskou tvář. Oříškově hnědé vlasy se mu mírně vlnily a orámovaly tak zelené uhrančivé oči. Z toho pohledu jsem se mohla zbláznit. Postavu měl překvapivě svalnatou a byl docela vysoký. Ovšem žádný přerostlý obr. Prostě normální. Nejvíc se mi ovšem líbily jeho ruce. Já vím, jsem divná. Svalnaté paže? Ne. Propracovaná hruď nebo andělská tvář? To už vůbec ne. Líbily se mi jeho ruce. Asi to zní divně, ale bylo to tak. Pak jsem se vzpamatovala a trhla sebou, když jsem si uvědomila, že na něj pořád zírám a on mě při tom přistihl. Sklopila jsem oči a začervenala se. On se ale usmál. "Konečně jsi dostala ten správný červený nádech Sněhurko." Řekl a přejel mi po tváři. Zachvěla jsem se, ale snažila se nic nedat najevo. Obvykle jsem tuhle přezdívku nesnášela, ale u něj to znělo, jako kdyby mi řekl bohyně nebo krásko. Prostě to nejde vystihnout. A pak jsem se přinutila znovu zapnout mozek a trochu zapřemýšlet. Jak to udělám s nocí? Jsem přece noční tvor ne? Nebo mám snad na výběr mezi nočním zvířetem
a dívkou? Pokud se jednalo o mě, tak bych si radši zachovala svůj lidský původ a zemřela. To ovšem ukáže teprve čas.

10 věcí o hraničářovi Gilanovi, které jste možná nevěděli

14. ledna 2011 v 16:26 | Bella |  Hraničářův učeň
1)na hraničáře je docela dost vysoký, ale přesto je mistrem v maskování.
2)V pátém díle ho učila Jenny tančit xD
3)Kdysi byl Haltovým učněm.
4)Ovládá umění mečem(pro vysvětlení-meče hraničáři vůbec nepoužívají)
5)Gilan se chtěl stát od mala hraničářem. Jednou sledoval Halta jak jde do lesa, Halt o něm ale věděl a nakonec ho hodil do potoka(Chudák Gilan xD). Nakonec se stal Haltovým učněm.
6)Je moc hodný, zábavný, chytrý a hlavně hezký xDD
7)šermířskému umění ho učil MacNeil(nejlepší šermíř široko daleko, téměř legenda) a jeho otec byl bojový mistr David
8)Doprovázel Willa a Horáce do Celtiky, kde taky narazili na Evanlyn. Zachránili ji, protože byla vyčerpaná a Gilan pak předal velení Willovi, protože musel odjet.
9)vždycky u něj najdete vlídná slova a každému je ochotný pomoct.
10)Jeho kůň se jmenuje Blaze a Gilan stejně jako většina hraničářů se neobejde bez misky čerstvé kávy.

Láska jako rudá růže

10. ledna 2011 v 16:46 | Bella |  Na Hraničářova učně
Přidávám další slíbenou povídku pro princess Kassandru. Snad se bude líbit a omlouvám se za případné chyby. Jeslti chceš, tak si ji klidně dej i na blog, ale prosím, aby tam k ní byl i zdroj.

Zdál se mi sen. Kráčel jsem rozkvetlou loukou. Všude bylo ticho a klid. Konečně jsem neměl žádné starosti. Žádné stopy po nepřátelích nebo blížící se bitvě. A pak jsem ji uviděl. Byla to Kassandra.Světlé vlasy jí poletovaly ve vzduchu a upírala na mě zelené oči. Chtěl jsem k ní vykročit, ale nějak to nešlo. A pak se zhroutila. Začala se zmítat ve strašných křečí a já nevěděl co dělat. Zničehonic se objevil Will, klekl si k ní a cosi ji přinutil vypít. A při tom se na mě podíval a probodl mě vražedným pohledem. Kassandra jako zázrakem vstala a objala Willa. Will s ní chtěl jít pryč, ale ona jen zavrtěla hlavou a vykročila ke mně. "Proč si mi nepomohl? Což se ti tak protivím?" Zeptala se nadpozemským hlasem. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se jí to vysvětlit. "To vůbec ne. Prostě jsem byl tak nějak přikovaný k zemi. Jinak bych ti hned pomohl." Řekl jsem a toužil ji obejmout tak jako to udělal Will. Ona se ale jen pokřiveně usmála. "To by mohl říct každý. Nejsi jako Will. Chci tajemného hraničáře a ne obyčejného rytíře, který si takový titul ani nezaslouží." A pak se proměnila v draka, který chrlil oheň. Chtěl jsem vytasit svůj meč, ale najednou jsem zjistil, že jsem si svoje zbraně zapomněl doma. Drak se ke mně blížil čím dál víc a já si přál, abych se propadl do země. Tak se taky stalo. Jel jsem tunelem dolů pořád hloub a hloub, až…
S výkřikem jsem se probudil. Chvíli mi trvalo, než jsem procitnul zpět do reality. Bylo to, tak…..opravdové. Rozhlédl jsem se, jestli si mého náhlého probuzení nikdo nevšiml. Kassandra, Allys i Halt tvrdě spali. Jenom Will na mě starostlivě koukal  zpoza stromů, kde držel hlídku. Cestovali jsme už druhý den do Araluenu. Nejdřív jsem dělal doprovod Kassandře na hrad Redmont, protože jela pro pomoc k hraničářům. Král Duncan byl unesen záhadným mořským národem. Skandijci to samozřejmě nebyli(vždyť jsme s nimi podepsali mírovou dohodu), ale budeme potřebovat Eraka. Mohl by je znát. A taky jsme potřebovali Allys, Willa a Halta. Jsou o hodně schopnější ve vyjednávání než já nebo princezna. První jedeme do Araluenu, kde na nás bude čekat Erak a uvidí se co dál.
Zkusil jsem znovu zadřímat a naštěstí se povedlo. Vzbudil mě až Will, který mi předával hlídku. Díky bohu, že se mi už žádný podobný sen nezdál. Trošku jsem se i nad tím zastyděl. Vždyť Will byl můj nejlepší kamarád. A Evanlyn by mi nikdy nic takového neřekla. Alespoň jsem doufal. Moje část hlídky uběhla celkem rychle. Za těch pár hodin se nic nestalo. Ráno jsem se zeptal Halta jak se vyspal. "Nebylo to zrovna nejlepší. Vlastně jsem ani nebyl ve vlastní posteli." Řekl a zasmál se. Svraštil jsem čelo. "Jak to? Já myslel, že jste spal?"
"Mýlíš se Horáci. Ale nepřekvapuje mě, že si nepostřehl, jak jsem vyklouzl z pelechu a šel hledat stopy. Pro netrénované oko jsem neviditelný, že Wille?" Všiml jsem si, že Will rychle otočil hlavu na Halta. Zrovna si šeptem povídal s Allys. Evanlyn je pozorovala o kus dál a zřejmě nevěděla jestli se má usmívat nebo mračit. "Ehm samozřejmě Halte." Odpověděl Will a k mému překvapení mu zčervenaly tváře. Halt na něj jen mrkl a pak pokračoval. "Šel jsme na průzkum a co nevidím. Kousek od našeho tábora pochodovali zástupy vojáků. Nikdy jsem se s nimi nesetkal, takže nemám páru, kdo jsou a co tu dělají. Podle toho ale jak se pohybovali, tak je zřejmé, že nic dobrého nechystají." "A vy myslíte Halte, že mají krále Duncana?" Zeptal jsem se a hned jsem litoval svých slov. Byl to přece Kassandřin otec a Kass ho má moc ráda. Rychle jsem k ní pohlédl, ale ta se na měj jen statečně usmála a řekla pohledem něco jako: "Nic se neděje." Z jejích nádherně zelených očí mi přecházel zrak. Něco jim ovšem chybělo. Vždycky jsem je znal veselé a radostné. Dneska se v nich odrážel akorát smutek. "Víš, taky jsem nad tím přemýšlel. A myslím, že by to mohli být oni. Pokud ještě nejsou na moři, tak je můžeme porazit. Chtěl bych ale jet na před. A vzít si s sebou Willa, a když to ani jinak nepůjde tak Allys. Zvládnete to tady sami? Pojedete za námi s odstupem pěti mil." Přikývl jsem. "Samozřejmě." Halt se usmál, pak sbalili věci a vyjeli.
                                                                       *
Nastalo mírně trapné ticho. Musela jsem se v duchu usmát. Potřásla jsem blonďatou hlavou a koketně našpulila rty. "Tak co budeme dělat teď?" Zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo tajemně. "Hmm možná bychom měli uklidit ne? Nechali tu pěkný nepořádek." Řekl Horác a já si povzdechla. Jak jinak. Takže jsem asi hodinu strávili pomalým uklízením a zametáním stop. Pak už jsem to ale nevydržela a řekla jsem: "Nechceš se na chvíli projít?"
Horác chvíli váhal a pak přikývl. Začali jsme se bavit a já nadhodila téma budoucnost. Chtěla jsem tím zjistit, jestli se mu někdo třeba líbí a jestli se chce někdy oženit nebo tak něco. Ale zřejmě si to vyložil jinak a místo toho začal mlet o bojových taktikách apod. Už jsem myslela, že usnu, ale najednou mě zaujala nádherná rudá růže. Zajímalo mě, proč tady roste. V lese přece růže nerostou. Chtěla jsem ji utrhnout a tak jsem se odpojila od Horáce, kterého to zřejmě vyvedlo z míry. "Kass, kam jdeš?" Zeptal se. Otráveně jsme se otočila. "Už se vrátím neboj." Ale pak jsem ztuhla. Za Horácem byl nějaký muž plně ozbrojený a potichu vytahoval svůj mohutný meč. Horác ho zřejmě neslyšel, protože byl zabraný do svých vlastních myšlenek. "Horáci pozor!" Křikla jsem a rozběhla se proti němu, ale pak jsem zakopla. Třískla jsem hlavou o kámen a pak už si nic nepamatuju. Jen tmu.
                                                                       *
Zděšeně jsem vyjekl, když jsem viděl Kassandru ležet na zemi. Myslel jsem, že je mrtvá. Teďka jsem se musel ale postarat hlavně o to, aby mě ten chlápek za mnou nezabil. S nacvičenou rychlostí jsem vytasil meč a pustil jsem se do boje. Nějakou chvíli byl souboj vyrovnaný, ale pak jsem začal mít převahu. Od mečů létaly jiskry, jak jsme zuřivě bojovali. Byl to prostě boj na život a na smrt. Najednou ale muž zrychlil. Došlo mi, že to jen hrál. Chtěl mi dát pocit falešné jistoty. Sir Rodney nám o tom kdysi vyprávěl, bohužel jsem si na to vzpomenul až teď. Najednou mě upoutala mužova tkanička u boty. Byla rozvázaná a mně se v hlavě začal rodit nápad. Možná jsem to pochytil od hraničářů a nebo jsem prostě zlepšil svoje uvažování. Každopádně jsem na tkaničku nenápadně šlápl a ten skvělý bojovník upadl. Nečekal jsem na nic a dorazil ho jednou rychlou ranou. Asi bylo kruté ho takhle zabít, ale když se to vezme kolem a kolem, tak on mě chtěl taky zabít. Měl prostě smůlu. Silnější vyhraje. V mém případě to byla spíš chytrost a štěstí. Každopádně jsem pustil meč a běžel za Kassandrou. Vzal jsem ji do náručí a odnesl ji do tábora. Rozdělal jsem znovu oheň a vyvařil obvazy. Omotal jsem jí hlavu. Doufal jsem, že to není nic vážného. Zatím se ale neprobrala. Nakonec mi došlo, že mi nezbývá nic jiného než čekat. Šel jsem zase do lesa. Zjistil jsem totiž, že jsem tam něco zapomněl.
Když jsem se vrátil, tak ležela u ohně pořád stejně. Začínal jsem si dělat starosti, ale přinutil jsem se zůstat v klidu. Po pár hodinách to bylo ale čím dál těžší. Co chvíli jsem jí měřil tep a kontroloval jí obvaz. Nakonec jsem začal i žadonit, aby se probrala. Říkal jsem jí, jak ji mám rád a že ji nechci ztratit. Přesvědčoval jsem ji, ať zůstane se mnou. Při tom jsem jí jednou rukou hladil po tváři a druhou jsem ji držel za ruku. Pak její dlaň tu mou sevřela. "Zopakuj to." Řekla tiše pořád se zavřenýma očima. "Miluju tě." Řekl jsem. Otevřela oči pohlédla na mě. "Myslíš to vážně?" Zeptala se tiše. Jako důkaz jsem jí políbil. "Hmm. To jsem pořádně neslyšela." Řekla a usmála se. Znovu jsme se políbili. "Počkej." Řekl jsem a odtrhli jsme se od sebe. "Něco pro tebe mám." Dodal jsme na vysvětlenou. Usmála se a pomalu se posadila. Pak jsem k ní přišel a do rukou jsem jí dal rudou růži. "Je tvoje." Řekl jsem. Zřejmě nevěděla co říct. Pohladil jsem ji po tváři. "Nemusíš nic říkat. Jen si ji nech a nos ji na srdci." Přikývla. "A co budeme dělat teď?" Zeptala se a šibalsky se usmála. Oplatil jsem jí úsměv. "Teď jdeme zachránit tvého otce."

NOČNÍ PŘÍŠERA

8. ledna 2011 v 17:22 | Bella |  Na Hraničářova učně

Přidávám jednu povídku na přání na téma hraničářův učeň. Je pro Casion. Snad se bude líbit :-D

"Sbal si věci Gilane." Řekl mi jednou můj učitel. Překvapeně jsem vyjekl. "Proč? Stalo se něco? Kam jedeme?" Halt protočil oči. "Zase samé otázky. Proč jsou ti mladí tak nesnesitelní?" Zeptal se Halt spíš sám pro sebe. Věděl jsem, že to byla chyba a tak jsem trpělivě čekal, až mi Halt odpoví. "Tak já ti to teda řeknu nebo
pukneš zvědavostí. Každý rok se koná hraničářský sněm a jelikož jsi Můj učeň, tak tě musím jít představit Crowleymu a budeš dělat zkoušky." "Jaké zkoušky?" "Zkoušky abys postoupil do dalšího ročníku. Říkal jsem ti o nich před několika měsíci ty natvrdlá palice." Odsekl Halt. Zamračil jsem se. Jak jsem si měl asi pamatovat co všechno Halt říká? Myslím, že ke mně byl trochu nespravedlivý. Asi si začnu nosit kus pergamenu a budu si všechno psát. Řekl jsem si v duchu. Pak jsem se ale probral do reality. "Takže kdy vyjíždíme?" Zeptal jsem se. "Za půl hodiny." Odpověděl Halt s úšklebkem. Za ten rok, co jsem jeho učeň jsem si zvykl na náhlé změny plánů. Halt nikdy nic neoznámil dopředu. Tohle mě každopádně docela překvapilo. Taky se mohl ozvat dřív. Povzdechl jsem si a šel si sbalit to nejnutnější. Při balení jsem přemýšlel co mě asi čeká. Měl jsem trochu strach, že tam budu za hlupáka, ale snad mě Halt vycvičil dobře. Ještě před odjezdem jsem se převlékl a osedlal koně. Svého koně jsem miloval. Blaze byl chytrý a neuvěřitelně rychlý. "Připraven na cestu?" Zeptal se mě ten malý starouš v šedozelené pláštěnce. Přikývl jsem. Pořád jsem obdivoval, jak se Halt dokázal rychle vyšvihnout do sedla. Vlastně jsem ho obdivoval skoro ve všem, ale to Halt nemusel vědět. Jediné co jsem nesnášel byla přezdívka obr. Halt mi tak často říkával, když mě chtěl naštvat. Jsem totiž dost vysoký, dokonce vyšší než Halt. Nejraději bych mu řekl prcku, ale to jsem se neodvážil.
Cesta ubíhala velmi rychle. Koně vytrvale běželi, jenom občas jsme zastavili, aby si mohli odpočinout. A vlastně mi taky. "Halte jak dlouho ještě pojedeme?" Zeptal jsem se. "Tak dlouho jak je třeba Gilane." Odpověděl mi a znovu se vyšvihl na koně.
Po nějaké době jsem si začal něčeho všímat. Občas jsem zahlédl obrys postav, které se míhají v křoví. Zeptal jsem se na to Halta. "Velmi dobře. Vidím, že tvůj zrak je pořád stejně dobrý. To jsem hraničáři, kteří se chystají na sněm. Možná se nás pokusí překvapit nebo tak něco. Mají to v oblibě."
Dneska na nás už ovšem nikdo nevybafl. Vlastně to ani nestihli, protože za několik mit jsme konečně dorazili do tábora. Všude byly postavené stany a v jednom místě se pásli koně. "Vítejte na sněmu. Jak vidím, tak jsi přivezl s sebou i svého učně. Byli jsme na něj zvědaví." Řekl jeden hraničář. Kapuci měl odkrytou a na tváři mu pohrával veselý úsměv. "Děkujeme za přivítání. Jsem zvědavý na novinky. Tohle je Gilan." Řekl Halt. "Rád vás poznávám." Řekl jsem a potřásl hraničářovi rukou. "Nápodobně. Mimochodem jsem Peter. Pojďte si postavit stany. Vedle mého je ještě volné místo." Halt mě pobídl kývnutím a tak jsem šel. Sám šel do nějakého stanu, nejspíš do Crowleyho.
Začal jsem stavit stan a Peter mi s tím pomáhal. A přitom se vyptával. "Tak co, ještě tě život s tím bručounem neunavil?" Usmál jsem se. "Zatím to zvládám." Peter chápavě přikývl hlavou. "Vím jak to myslíš. Halt může někdy působit nepříjemným dojmem, ale lepšího učitele jsi nemohl dostat. Už víš, jakou zkoušku budeš dělat první?" Zeptal se mě. "Vlastně ne. Ptal jsem se Halta, ale ten mi jenom řekl, že mi to neřekne, protože by mě připravil o překvapení." Peter se rozesmál. "Ten všivák jeden. No já ti to taky neprozradím, ale řeknu ti jen, že budeš pobíhat po lese. A dej si pozor na noční příšeru." Řekl mi. Zrazil jsem se. "Jakou příšeru?" "No vždycky, když se koná sněm, tak se zničehonic objeví nějaká příšera. A při každém sněmu se ztratí nějaký hraničář a už se nikdy nenajde. Já tě nechci strašit, ale dej si pozor. Většinou mizí právě učňové a nebo čerství hraničáři, kteří s tímhle nemají zkušenosti." Pak se zasmál a odešel za nějakým jiným hraničářem. Já jsem nad tím ale musel pořád hloubat. Dělal si jenom srandu nebo to myslel vážně? Peter vypadal celkem důvěřivě, ale jistý jsem si nebyl. Samozřejmě, že jsem byl připravený na cokoli se svými zbraněmi, ale aby se na mě vrhla nějaká trojhlavá příšera o to jsem fakt nestál.
Po nějaké době pro mě přišel Halt. "Pojď se mnou. Půjdu tě představit Crowleymu a ten ti taky řekne o tvém prvním úkolu."
Crowley byl milý a spravedlivý hraničář. Přivítal mě velmi vřele, možná až podezřele moc. "Tak co Gilane? Jaká bude tvoje první zkouška, co myslíš?" Zeptal se mě. Už už jsem chtěl říct, že budu dělat něco v lese, ale pak jsem se kousl do jazyka. "No asi střílet z luku ne?" Zeptal jsem se a snažil se, aby to neznělo nejistě. Halt jenom zamručel něco v tom smyslu, že mladí jsou dneska čím dál víc hloupější. "Uvažuješ správně, ale nebude to jenom tohle. Tvým úkolem bude najít to co je pro tebe nejcennější, ale zároveň to, co tě štve nejvíc. Výběr bude jenom na tobě. Ale jenom z lesa." Pak mě vyhnal ze stanu. Bezradně jsem chodil po táboře. Sem tam jsem se zastavil s pár lidmi na kus řeči, ale to bylo tak všechno. Pořád jsem přemýšlel nad tím nemožným úkolem. Pak jsem to hodil za hlavu. Prostě budu muset něco najít. Večer, když jsem šel zase ke Crowleyho stanu se o mě zajímalo víc hraničářů. Většina mi popřála hodně štěstí a Peter mě přátelsky poplácal po rameni a řekl jenom: "Dej si pozor." Věděl jsem na co, ale pořád jsem netušil, jestli si dělal srandu.
"Jsi připraven na dnešní zkoušku?" Zeptal se mě Crouwley hlubokým hlasem. Jenom jsem přikývl. Doufal jsem, že uvidím Halta, který mi aspoň popřeje hodně štěstí, ale nejspíš jsem byl naivní. Po Haltovi jako by se slehla zem. Šel jsem teda do lesa a začal s hledáním. Do zad se mi ještě zabodávaly pohledy hraničářů, ale pak jsem osaměl. Začal jsem s hledáním. Měl jsem jenom hodinu čas, ale i přes tak malý limit jsem postupovat pomalu. Radši postupovat pomalu, než být zbrklý. Uběhlo zhruba patnáct minut a já pořád chodil po lese jako náměsíčný. Všude bylo pořád to samé. Stromy, dříví, keře nebo sem tam nějaká ta srnka a liška. Ale copak mě tyhle věci nějak štvaly? Vůbec. Po pár dalších minutách jsem uslyšel kvílení. Vzpomněl jsem si na Peterovu radu. Příšera se asi opravdu probudila. Po celou další půlhodinu křik a chrčení nabývalo na síle. Jako by bylo blíž u mě. Sem tam se zatřásla větev nebo na mě něco spadlo. Řekl jsem si, že když už se mám stát obětí příšery, tak budu bojovat. Bez boje se nevzdám. Začal jsem ustupovat a obcházet třesoucí se křoví. Chtěl jsem zaútočit jako první. Vytáhl jsem si vrhací nůž. A pak jsem to stvoření uviděl. Nejspíš si mě nevšimlo, protože silně třásl křovím. Nakonec jsem jedním pohybem vyslal nůž přímo na to stvoření. Ale nezabil jsem ho. Jenom omráčil. Jenže jsem tímhle ztratil spoustu času. Nemohl jsme nic najít. Ale přesto jsem něco měl.
Pomalu jsem se vracel do tábora. Crowley už na mě čekal a za ním spousta hraničářů. Chtěli vědět, jak tímhle úkolem propluju. Když mě uviděli a taky co nesu propukli hraničáři v bouřlivý smích. Crowleymu dokonce tekly slzy po tváři. "Tak tohle bych hochu nečekal. Skvěle si splnil úkol." Řekl Crowley a chytl další záchvat. Nejspíš jsem ještě nezmínil co jsem vlastně vzal s sebou. Jednu malou příšerku jménem Halt. Nejspíš ho vyslali, aby šel dělat příšeru a trochu mě postrašit. "Tys ho ale doběhl." Smál se Peter. Bylo mi chudáka Halta trochu líto, ale musel jsem se v duchu usmát. Pak se Halt začal probírat. "Jak vám je?" Zeptal jsem se s přehnaně starostlivým hlasem. "Zmiz nebo tě praštím." Zaskučel Halt, čímž zase rozesmál dav. Chtěl jsem teda jít radši pryč, ale přerušil mě Haltův hlas. "A nebo víš co. Zůstaň tady. Pomož starci na nohy." Vytáhl jsem teda Halta na nohy a tentokrát jsem se doopravdy usmál. "A víš co, za tu bouli na hlavě mi můžeš uvařit misku kávy." Úsměv na tváři mi pomalu roztával, když jsem pochopil co tím následuje. Za pár minut jsem strčil prošedivělému hraničáři misku s voňavou kávou. "Hmm moje boty jsou pěkně zablácené že? V tom lese bylo dost bahna." Řekl si tak nějak pro sebe.
Nakonec jsem celý večer čistil díky Haltovi jeho a své boty. Nějakou chvíli jsem byl pěkně naštvaný, ale pak jsem musel uznat, že to co jsem provedl Haltovi nebylo moc pěkné. Tak nějak jsem ho trošku zesměšnil. Když se to ale vezme kolem a kolem, splnil jsem úkol. Teď jen vědět, co si pro mě připravili na příští den.