Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Duben 2011

Dotyk smrti

30. dubna 2011 v 22:24 | Bella |  Darren Shan
Název článku může znít trochu děsivě, ale věřte, že děsivé to vůbec není. Kde jsem narazila na tyto dvě slova a co vlastně znamenají? Pojem dotyk smrti jsem objevila v knižní sáze Darrena Shana. Konkrétně v pátém díle(zkoušky smrti). Když šel Darren vykonat svou první těžkou zkoušku, upíři mu přáli štěstí tak, že mu ukázaly tohle gesto. Dotyk smrti se dělá tak, že se dá prostředníček na čelo, vedlejší dva prsty na víčka a zbylé dva prsty se roztáhnou do stran. Znamená to: Kéž si i ve smrti vítězem! Upíři totiž věří, že upíří bohové si váží těch, ktěří zemřou důstojně. Věří, že jim posílají požehnání, když upír jde smrti vstříc a hrdě, a kletbu, když některý upír zemře poddajně nebo uboze. Upír raději zemře v boji, než v klidu. A smrti se postaví vstříc. Mně se toto gesto moc líbí. Souhlasím s tím, že bychom se neměli bát smrti. Raději jí čelit hrdě, než se bát.

Halt v 21. století

29. dubna 2011 v 19:13 | Bella |  Na Hraničářova učně
Napadlo mě zvláštní téma(zrovna když jsem jela autobusem do školy xD). Jak by to asi bylo, kdyby byl Halt v dnešní době? Je to tak trochu parodie, ale neděste se :-D.

Halt vstal velmi brzy jako vždycky. Chystal se totiž do práce, která byla jeho vášní a koníčkem. Byl policejní náčelník a v podstatě mohl rozhodovat o čem. Jeho funkce byla důležitá a bez něj by byla celá policejní stanice ztracená.
Rychle se tedy oblékl. Nenosil klasickou policejní uniformu, jak bylo zvykem. Místo toho dal přednost černým kalhotám, triku a šedo-zelené mikině. Kapuci měl věčně staženou do obličeje. Celkově vypadal jako normální chlapík, ale spousta lidí se ho bálo. Možná za to mohly krátce střižené vousy nebo taky tmavé brýle, které nosil jako nějaký tajný agent. Neměl rád, když mu ostatní zírali do obličeje. Na boku měl k opasku připevněné pouzdro a tam se leskla těžká pistole připravená k okamžitému použití. Vražednou kulku by dokázal vystřelit dřív, než by nepřítel mrkl. Postavu měl malou, ale vůbec ne drobnou. Naopak se mu rýsovaly pod oblečením svaly a široká ramena.
"Nazdar Wille." Pozdravil se se svým podřízeným. Will na něj jen kývl a zamyšleně hleděl do nějakých papírů.
"To je ta rodina, která se pohřešuje?" Zeptal se se zájmem.
"Ano. Mainwaringovi se ještě nenašli a to už to je skoro týden."
"Je to divné. Dneska asi vyrazím k nim do domu. Ještě tam nikdo nebyl a já chci zjistit, jestli tam nezůstaly nějaké stopy."
"A nechceš pomoct? Já bych šel s tebou." Nabídl se Will. Halt se zamyslel. Willa znal dost dobře a byl na něj spoleh. Přesto by mu byl užitečnější tady. Will vyslýchal podezřelé a taky příbuzné. Byl jednička v hledání informací a na lidi hodně působil. Ne, raději půjde sám.
"Promiň Wille, ale radši byl to omrknul sám. Potřebujeme tě tady." Řekl Halt mírně, aby mladíka neurazil. Will se však jen usmál a řekl něco v tom smyslu, že to chápe.
Halt teda nasedl na svou černou motorku, kterou miloval skoro stejně jako svou práci. Když ji nastartoval, ozvala se s hlasitým burácením, jakoby byla šťastná, že je její pán zase s ní.
Konečně policejní náčelník dorazil do domu. S hledáním stop a různých otisků začal už venku na zahradě. Vevnitř to vypadalo úplně normálně. Celý byt dokonale uklizený. Žádné střepy nebo kusy nábytku rozházené po místnostech, žádná krev ani žádné podezřelé otisky. Něco tu nehrálo. Tříčlenná rodina byla přece naposledy viděna doma, tak proč to tu nevypadá jako na bojišti? Že by odjeli někam na dovolenou a byl to jen nějaký falešný poplach vystrašených příbuzných? Už se chystal nastartovat a jet znovu na stanici, když něco zaslechl. Něco co sem rozhodně nepatřilo. Byl to slabý výkřik. Tak slabý, že si na chvíli říkal, jestli se mu to náhodou nezdálo. Chtěl to nechat tak, ale instinkt mu velel, že to musí prozkoumat. Jestli mu něco uniklo, tak on to objeví. Tentokrát se víc zaměřil na zahradu. Byl podzim a listí spadané ze stromů mu trochu bránilo hledat stopy. Proto si vzal hrábě a hrabal. Připadal si hloupě a měl chuť s tím praštit. Jenže další slabý výkřik ho přiměl ještě k většímu úsilí.
Po dlouhé době něco našel. Byl to dřevěný poklop na zemi. Halt už pomalu začal tušit co se stalo, ale chtěl se nejdřív ujistit. Zaklepal na poklop a ozvalo se stejné zabušení zevnitř. Halt namáhavě oddělal víko a zvědavě nakoukl dovnitř. Nic neviděl, ale přesto se odhodlal a sešel po schodech, které vedly dolů. Hned k němu přiběhly tři osoby. Muž, žena a malý syn.
"Ach díky bohu, že jste nás našel." Řekla paní.
"Jak jste se sem dostali?" Zeptal se honem Halt překvapeně a koukal, dalo by se říct, po místnosti.
Vypadalo to tu jako tajná místnost nebo bunkr.
"Náš syn si tu hrál. My jsme ho šli zkontrolovat a nevšimli jsme si, že se víko zaklaplo.
Zevnitř to otevřít nešlo, takže jsme byli nuceni tu zůstat tak týden. Ještě štěstí, že tu byly nějaké zásoby jídla." Řekl manžel té paní.
Halt se rozesmál na celé kolo. Tak s tímhle se ještě za celou svou praxi nesetkal.
"Vy jste mi teda případ. Máte opravdu štěstí, že jste tu nezůstali trčet až do Vánoc. My už jsme pomalu hledali vraha a únosce."
Rodiče se taky zasmáli a děkovali mu z celého srdce, že je osvobodil z jejich vlastního vězení.
Halt byl šťastný stejně jako oni. Byl rád, že to skončilo takhle dobře. Najednou mu zazvonil mobil. Byl to Will.
"Haló?"
"Nazdar Halte. Tak jak to jde?" Zeptal se Will zvědavě, jak to měl ve zvyku.
"Všechno se vyřešilo. Vysvětlím ti to, až se dostanu na stanici."
"Dobře. Jen jsem ti chtěl oznámit, že máme další případ. Zatím mi nikdo nic moc neřekl, ale vypadá to, že je v tom nějaká velká záhada."
Haltovi poskočilo srdce. Miloval záhady! A podle rozrušeného Willova hlasu poznal, že teď to bude fakt něco.
"Hned jsem tam." Řekl a zavěsil. Pak se rozloučil, nasedl na motorku a jel vstříc dalšímu případu.

Láska jako rudá růže-druhá část

23. dubna 2011 v 18:34 | Bella |  Na Hraničářova učně
Po dlouhatánské době přidávám pokračování a zároveň ukončení povídky na přání pro Evanlyn(nevím jakou máš teď přezdívku, takže za případné špatné oslovení se omlouvám). Snad se ti bude líbit a promiň, že to tak dlouho trvalo. Za případné chyby se omlouvám.

Zůstali jsme v Araluenu tři noci. Mně to však připadalo jako rok. Celou dobu jsme probírali různé možnosti, ale nikdo nemohl na nic přijít. Kassandra už byla zoufalá. Když jsem ji viděl takhle nešťastnou, zjistil jsem, že zoufalství neopouští vlastně ani mě.
"Takže ty si myslíš, že to jsou vážně skandijci?" Zeptal se už snad po sté Will Eraka.
Erak smutně přikývl.
"Rád bych se mýlil, ale zřejmě nás zase někdo zradil."
"Ale vždyť jsme spolu uzavřeli dohodu. Ze Skandie nás nemůže takhle nikdo napadnout." Namítl jsem. Prostě jsem tomu nemohl uvěřit. Skandijci se stali našimi věrnými přáteli.
"Věř mi Horáci, já jsem z toho nešťastný stejně jako ty. Tohle udělal můj národ a já jsem za něj zodpovědný. Nechci válku." Řekl mohutný Erak.
Halt se zamyšleně škrábal na strništi.
"Možná by to nemuselo znamenat válku. Ti skandijští zrádci unesli akorát krále. To není otevřená výzva k válce."
Kassandra se rozčílila tak, že jsem měl strach dokonce i já.
"No jasně! Oni unesli akorát krále! Však co to znamená? Je to jen král no ne? Toho můžeme postrádat! Co na tom, že je to i něčí otec!" Prohlásila a do očí jí vhrkly slzy, až se doopravdy rozbrečela. Objal jsem ji a snažil se ji utišit.
"Tohle jste nemusel Halte." Řekl jsem opatrně, abych nikoho neurazil.
"Vy jste nepochopili, co Halt naznačuje. Král byl unesen, to ano. Ale skandijci nevyhlásili válku. Nepřiřítily se sem tucty lodí připravené se vylodit a srovnat to tu se zemí. Předpokládejme, že král zatím žije. Jestli ho osvobodíme včas, tak zabráníme otevřené válce. Skandijské země nám dají odškodné za to co spáchali a o co se pokusili. Kdyby byl král ovšem zabit…" Odmlčel se Will.
"Skandie by tím vyhlásila válku." Dokončil Halt.
"Děkuju Wille. Vystihl jsi to docela přesně."
Chtě nechtě jsem musel souhlasit s tím, co tu bylo řečeno. Když zachráníme krále Duncana, zabránili bychom válce. To znělo logicky.
"Otázkou ovšem zůstává, jak ho osvobodíme. A jestli dosud žije." Řekl jsem.
"Žije. Vím to. Cítím to ve svém srdci." Řekla Kass. Už nebrečela, ale chvěla se jí ramena.
"Musíme na výzvědy. Pokud chceme zachránit krále, nejdřív musíme vědět, kde je." Navrhl Will. Halt se na něj usmál a kývnutím souhlasil.
Halt a Will byli pryč dva dny. Chtěl jsem jít s nimi a Allys s Kassandrou zřejmě také, ale oni nesouhlasili. Prý by nás bylo slyšet na sto honů. A tak jsem seděl jak trouba na hradě, zatímco mým přátelům hrozilo nebezpečí.Společnost mi dělala hlavně Kassandra. Konečně jsme byli sami. Mohl jsem ji hladit po vlasech a utěšovat. Mohl jsem jí oplácet hřejivé polibky.
"Myslíš, že se nám ho podaří zachránit?" Zeptala se mě Kass a v očích se jí objevil ten známý strach.
"Halt a Will jsou skvělí hraničáři. Oni ho najdou neboj. A pak nejspíš půjdeme do boje." Řekl jsem a pohladil ji po světlých vlasech.
Konečně jsme uviděli dva zaprášené koně a na nich jezdce v pláštěnkách. Jeli rychle. Doufal jsem, že nenesou špatné zprávy. Hradní brána se otevřela a oba hraničáři byli vpuštěni dovnitř.
"Tak co? Co jste zjistili?" Ptal jsem se nedočkavě, když jsem byl u nich.
"Spoustu věcí." Řekl Halt stručně, jak měl ve zvyku.
"Doufám, že pro nás máte připravené jídlo a pití. Potřebujeme se posilnit, než vyrazíme znovu na cestu."
"Ehm. Takže jste je našli?"
"Našli. A viděli jsme i tvého otce Evanlyn." Řekl Will a seskočil hbitě z koně.
Kassandra si úlevně oddychla. Věděl jsem co prožívá a byl jsem za tak dobré zprávy rád.
"Jak daleko je to?" Zeptal jsem se.
"Den jízdy. S trochou štěstí tam ale můžeme dorazit dřív. Cestou zpátky jsme narazili na zkratku."
"A kolik skandijců tam je?" Zeptal jsem se znovu.
"Něco kolem stovky. Nechápu co si mysleli. Vždyť jim musí být jasné, že se na to přijde a porazíme je." Ozval se Will a unaveně hladil Cuka.
Tak jednoduché to ovšem nebylo. Byli prakticky hned u moře. Kdykoliv je mohlo napadnout vyplout a to by naše šance byla ztracena. Skandijci byli taky plně vybaveni zbraněmi. A museli jsme postupovat opatrně, protože tam byl král.
Ráno za svítání jsme vyrazili. Erakovi jsme museli půjčit koně. Moc nadšený nebyl a hlavně ho štvalo to, že si z něj Halt zase utahoval.
"To musíš s citem. Ten kůň se tě bojí víc než ty jeho. Jestli pojedeš jak to ty umíš, tak tě shodí a zlomíš si vaz." Řekl Halt s úšklebkem. Erak vztekle zavrčel.
"To se mě jako snažíš povzbudit?"
"Samozřejmě." Odpověděl Halt .
"Tak ti to jde dost mizerně. Počkej jestli se dostaneme na moře. To teprve uvidíš." Řekl Erak a zlomyslně se zachechtal, ale pak mu úsměv zmrzl na tváři, protože mále spadl.
Já jsem myslel na Kassandru jako vždy. Myslel jsem na to, co by se stalo, kdybych ji už nikdy neviděl. To pomyšlení mě děsilo.Nepočítal jsem s tím, že by nás mohli porazit. Někdy se to ale stávalo. Proto jsem si nedával pocit falešné jistoty.
Hraničáři měli jako vždy pravdu. Zkratka tam opravdu byla, takže jsme dorazili o tři hodiny dřív než jsme měli. Měli jsme s sebou asi dvě stovky vojáků. To byla veliká převaha. Halt s Willem jako organizátoři celé akce rozhodli, že skandijské vojsko obklíčíme ze čtyř stran. Na každou stranu bylo přiděleno padesát vojáků. Byl jsem nervózní jako při každé bitvě, ale zároveň jsem cítil známé vzrušení. Prostě adrenalin. Popřál jsem si hodně štěstí s Willem, Haltem a Erakem. Každý z nás vedl jednu padesátičlennou skupinu. Šli jsme ještě kus cesty a pak jsem je uviděl. Nebyli absolutně připravení. Věděl jsem, že vítězství bude naše. Konečně jsem zachytil znamení, že už mám vyrazit. Vytasil jsem mohutný meč a vojáci za mnou udělali totéž. Skandijci sice nebyli připraveni, ale hned vytušili co se děje. Jejich jednotka byla dokonale organizovaná. Okamžitě se pustili svými mohutnými sekerami do nás. Bitva začala! Všude létaly jiskry, šípy, lidé křičeli. Umíralo se na obou stranách. Zrádci skandijci věděli, že nás nemohou porazit, ale zřejmě byli odhodlaní vzít do hrobu co nejvíc nepřátel.
Já jsem zatím schytal jen pár tržných ran. Viděl jsem ovšem jak Willa smetl jeden skandijec k zemi. Ležel tváří dolů, takže jsem nepoznal jestli je zraněný neboj jenom omráčený.
Když už bojovalo jen pár skandijců myslel jsem, že to máme v kapse. To bohužel byla naivní myšlenka. Bojoval jsem s jedním velkým, který se pořád nechtěl vzdát. Zle se pochechtával a kroužili jsme kolem sebe, abychom zjistili protivníkova slabá místa. Udeřil první a byl rychlý jak blesk. Jiskry od mečů jen létaly a já po půl hodině cítil, jak jsem unavený. Soustřeď se! Přikázal jsem si v duchu. Pak ho ale něco odlákalo. Nejdřív jsem byl rád, ale pak jsem s hrůzou zjistil, že zaútočil na krále Duncana, který bezmocně ležel svázaný tlustými provazy. Snažil se osvobodit, ale to nedokázal ani tak silný muž jako byl Duncan. Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo. Už už se mu chystal dát smrtící ránu. A opravdu ji stihl dát. Ovšem ne do krále Duncana. Do mě. Skočil jsem před krále, abych mu zachránil život a to se zřejmě podařilo. Dostal jsem ránu do ramene. Skandijec překvapeně vytáhl ze mě meč a chystal se mě dorazit. To mu ovšem zabránil Willům šíp. Jeho majitel byl zdráv a znovu se řítil do boje. Padl jsem na kolen a potom na zem. Někdo se ke mně přiřítil. A…dal mi pusu. Nejdřív jsem myslel co ten Will sakra blbne. Podle blonďatých vlasů jsem však poznal, že to není Will. Byla to Kassandra!
"C-Co tu sakra d-děláš?" Zeptal jsem se jí namáhavě.
"Ach Horáci. Tolik jsem se o tebe bála." Řekla a vyhrkly jí slzy, které mi padaly na tvář.
"Neboj. J-Já jsem v pořádku. A-Ale co tu děláš?" Zeptal jsem se a čekal na odpověď.
"Přemluvila jsem Halta, ať mě vezme s sebou. Ani se neptal proč a dovolil mi to. Byla jsem dobře schovaná neboj."
"Ty jsi ale číslo." Řekl jsem a zasmál se, až mě celé tělo bolelo.
Ona se taky usmála. Byl to ten úsměv, který jsem tolik miloval.
"Měla bys jít ke svému otci."
Byla na rozpacích. Z jedné strany chtěla být jen se mnou, ale z té druhé se chtěla přivítat se svým otcem. Pak si konečně uvědomila, že mám pravdu.
"Za chvíli přijdu. A postarám se o tebe." Řekla a políbila mě na čelo.
O pět let později:
Byla to velká sláva. Moji přátelé mi z lavic mávali a dávali mi najevo, jak jsou šťastní, že jsem to zrovna já.
Musel jsem pokleknout a přednést slavnostní řeč, která byla zároveň i slib.
Přísahal jsem na spoustu věcí, ale hlavně na věrnost své Zemi.
Pak si král Duncan sundal svou korunu a položil mi ji na hlavu.
"Vstaň synu. A vy ostatní. Přivítejte nového krále Horáce a s ním i taky novou královnu, mou dceru Kassandru.
Vstal jsem a uchopil svou ženu za ruku. Oba jsme se uklonili a celým sálem duněl potlesk.
Tleskali mi jako novému králi. Mně, tomu klukovi, co vyrůstal v opatrovně a byl jen otrhaný kluk. Teď jsem ale král. A vím, že se svou ženou po boku budu ten nejšťastnější král, který měl kdy štěstí kráčet po tomhle světě.

Kapitola pátá-SKUTEČNOST

22. dubna 2011 v 22:00 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
"Tak jak bylo ve škole?" Zeptal se Liam posměšně, když jsem se vrátil.
"Fajn." Odpověděl jsem a toužil co nejrychleji vypadnout do svého pokoje, abych měl konečně klid.
"Vážně? A co to máš pod okem? Doufám, že si na tebe hned první den nezasedli školní šikanisti." Řekl Liam a zakousl se do jablka z mísy na stole.
"Nestarejte se." Zavrčel jsem a chystal se vyběhnout nahoru.
"Ještě počkej. Chci s tebou mluvit." Otráveně jsem si povzdechl a rozplácnul se na židli u stolu. Pak jsem se zakousl do jablka stejně jako Liam.
"Tak co máte na srdci?" Zeptal jsem se s plnou pusou.
"Už sis vybral osobu, kterou budeš chránit? Nezapomeň proč tu jsi. Jsi anděl a taky se od tebe něco očekává."
"Hm. A co se vlastně stane, když si toho člověka vyberu?"
"To poznáš neboj. Koho sis teda vybral?"
Přemýšlel jsem(což teda nedělám moc často). Moc lidí jsme zatím neznal. Pak jsem si ale vzpomněl na někoho, na kom mi dost záleží. Dobrý vztah jsem sice s ní neměl, ale mám pocit, že jí to dlužím.
"Myslím, že to mám." Řekl jsem.
"A kdo to je smím li se zeptat?"
"Moje matka." Odpověděl jsem a ponořil se na chvíli do minulosti. Vytrpěla si toho díky mně dost. Byl jsem ten nejhorší syn, jakého kdy mohla mít. Co se týče otce, tak toho jsem nikdy nepoznal. S matkou mě zplodili prakticky někde na diskotéce, což se pak dost projevilo na mě. Až teď mi došlo, co všechno pro mě v životě udělala a snažila se udělat.
Liam anděl se na mě soucitně podíval. Pohladil se po zjizvené tváři a pak promluvil.
"Tvá matka je mrtvá Same."
"C-cože? Jak může být mrtvá?" Vyjekl jsem.
"Bohužel to tak je. Spáchala sebevraždu po té, co se dozvěděla, že jsi skočil z mostu."
Jablko, které mi před chvílí tak chutnalo mi najednou připadalo jako otrávené.
"Ale jak to víte?" Zeptal jsem se a konečně se projevily výčitky za to, co jsem spáchal než jsem se stal andělem.
"Mluvil jsem s ní."
"Jak to myslíte? Vždyť jste ji v životě neviděl. Nebo jo?"
Liamovi trvalo dlouho, než našel vhodná slova.
"Víš, já s ní mluvil..v nebi."
Nevěřícně jsem zíral a doufal, že vyskočí a vykřikne apríl!
"Ona je v nebi? A můžu s ní taky mluvit?" Zeptal jsem se s nadějí.
"To bohužel ne. To mohu jen já jako nejvyšší z andělů. Většinou na duše nemluvím, ale u tvé matky jsem udělal výjimku."
"Jak jste poznal, že to je má matka?"
"To je složité. Vysvětlím ti to někdy jindy. Ale je tu ještě něco. Když jsem jí pověděl, že jsem ti dal druhou šanci, abys neskončil ve věčném zatracení byla štěstím bez sebe. Řekla, že ti věří. A má tě moc ráda, přestože kvůli tobě trpěla. Měla velké srdce víš?" Řekl Liam a usmál se. Snažil jsem se taky, ale spíš z toho vzešel jen takový úšklebek. Měl jsem chuť brečet. Kvůli sobě, kvůli mé matce i kvůli svému dřívějšímu životu. Chtěl jsem být sám.
"A ty máš velké srdce po ní." Pokračoval dál anděl.
"Co tím myslíte? Sám dobře víte, že to není pravda. V životě jsem akorát škodil. Svou matku jsem nenáviděl a ona toho udělala pro mě tolik. Všechny jsem zklamal." Řekl jsem skřehotavě.
"Ale ty máš opravdu velké srdce. Dokážeš projevit lítost a lásku. Přiznáš si své chyby. To dokáže jen málokdo. Ve starém životě jsi byl sobec, tyran a doslova hazl. Teď máš nový život. Dokaž, že jsme si tě nevybral zbytečně. Jestli ti tvá matka přesto všechno věří, já taky.
Přijmeš nový život Same?" Tolik emocí jsem vážně nečekal. Musel jsem už slzy zadržovat. No jo, drsňák projevil city.
"Ano." Řekl jsem a v duchu se smířil s tím, že nejsem obyčejný smrtelník. Smířil jsem se s tím, že budu vykonávat dobro. Že budu chránit nějakou zranitelnou osobu. Mnohem zranitelnější než jsem já.
"Dobře. A myslím, že zítra začneme s lekcí." Řekl Liam
"Ehm, jakou lekcí?" Zeptal jsem se s mírným zděšením.
Liam se zlomyslně ušklíbl, jak to měl ve zvyku, když došlo na něco co se mi nebude líbit.
"Co by to bylo za anděla, který ani neumí létat?"

Bude Gilana hrát v hraničářovi Orlando Bloom?

22. dubna 2011 v 11:26 | Bella |  Hraničářův učeň
Někde na blogu(bohužel už nevím kde) jsem četla, že by měl Gilana údajně hrát Orlando Bloom. Nevím co je na tom pravdy, musím ale přiznat, že by se do té role docela hodil. Gilana si v knížce představuju docela jinak, ale Orlanda bych tam snesla. Není to jen nějaký hezounek, ale hraje fakt skvěle. Mohli jste ho vidět např. v Pirátech z Karibiku nebo Pánovi Prstenů. Myslím, že pokud bude hrát Gilana máme se na co těšit. A jaký názor máte vy?

Kapitola čtvrtá-"MILÉ" PŘIVÍTÁNÍ

21. dubna 2011 v 21:48 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Probudilo mě hlasité píp píp píp. Ospale jsem zabručel a vypnul budík na mobilu. Ještě pár minut přece můžu ležet. Jenom pět minut a….
Prudce jsem vstal. Sakra! Asi jsem usnul. S rychlostí blesku jsem si oblékal ponožky a další věci. Hodil do tašky snickersku, pití a vyrazil jsem do té mučírny, totiž do školy.
Škola nebyla daleko, ale přesto jsem přišel pozdě. Hlavu jsem si z toho nedělal. Bez tak se musím nejdřív přihlásit u ředitele, jak bylo řečeno Liamovi, když mě zapisoval. Škola byla velká a moderní. Před ní se na parkovišti blýskala rychlá auta. Porsche tu nebylo vůbec neobvyklé. Uvnitř mi chvíli trvalo, než jsem našel ředitelnu. U dveřích, na kterých bylo velkým tiskacím písmem napsáno ředitel jsem chvíli váhal. Ještě mám šanci couvnout z tohoto bláznovství. Nakonec jsem hlasitě zaklepal.
Otevřel mi malý tělnatý mužík, s výrazně rostoucí pleší a hranatými brýlemi.
"Jdete pozdě pane Smithi." Řekl a zřejmě čekal na omluvu nebo tak něco.
Když viděl, že je mi to fuk, tak pokračoval.
"Nejdřív vyřídíme ty běžné záležitosti. Už vás někdo provázel po škole?"
"Ne." Odpověděl jsem.
"Hmm, to je zlé," bručel si sám pro sebe, "To se nejspíš budete muset obejít bez průvodce. Ano, ano. Já čas opravdu nemám. Opravdu nemám."
Všiml jsem si, že říďa má ve zvyku opakovat slova.
"A jak jako budu hledat učebny?" Zeptal jsem se, jelikož jsem první den nechtěl vypadat jako trouba, co neví kudy kam.
"Dám vám jednoduše plánek. Teď k další věci. Budete chodit na školní obědy?" Zamyslel jsem se. Bude mi Liam ochotný platit jídlo? Nakonec jsem řekl, že jo. Když už mě dotáhl sem, tak ať si to taky vyžere.
"Dobře dobře. Tady máte rozvrh hodin. Kdybyste měl nějaký problém, tak můžete přijít za mnou nebo k některému vyučujícímu. A jak vidím, tak první hodinu jste zmeškal. To není dobrý začátek co? Takže teď běžte do učebny 333. Máte hodinu dějepisu."
"Dík." Řekl jsem a vzal si od něj plánek. Malý muž si povzdechl, nejspíš smířený s tím, že do školy byl přijat další nezodpovědný a věčně se poflakující student.
Nakonec jsem řekl něco ve smyslu "nashledanou" a odešel jsem z ředitelovi kanceláře.
Učebnu nebylo těžké najít, takže aspoň v tom se mi dneska dařilo.
Nejdřív jsem ale musel počkat, až zazvoní na přestávku. Teprve když se z učebny 333. vyřítili studenti, mohl jsem tam v klidu vlézt. Sedl jsem si úplně dozadu, až k oknu, aby na mě učitelé málo viděli. Velmi brzy se začali objevovat moji spolužáci. Někteří vypadali v pohodě, jiní si mě podezřívavě prohlíželi. Ti drsňáci vypadali, že by mi mohli pěkně zavařit život. A taky že se tak stalo. Zrovna jsme si vybaloval věci do dějáku a všiml jsem si, že jeden velký kluk s nagelovanými vlasy a hnusným úšklebkem vedle mě stojí. Já sice byl taky dost vysoký a svaly mi rozhodně nechyběly, ale proti tomu opičákovi bych neměl sebemenší šanci.
"Čau. Ty jsi ten novej co?" Zeptal se s divným přízvukem, který mezi sebou používalo několik studentů. Myslel jsem si, že mě šel přivítat do nové třídy, tak jsem se snažil být kamarádský.
"Jo, to jsem já. Moje jméno je Sam a přišel jsem…"
"Mě je úplně u prdele kdo jsi. Ty mě asi ještě neznáš co? Tady určuju pravidla já, takže si pěkně sbal svý učeníčko a vypadni! Tady sedím já. Jenom já! Rozuměl?" Zeptal se a naklonil se nade mě, jakoby čekal odpověď. Neměl jsem se chuť se s ním hádat, ale nesnáším lidi, kteří se chovají fakt hnusně. Samozřejmě nejsem žádný andílek, ale…
"Rozuměl?!" Zeptal se ještě jednou a přidal na důrazu.
"A víš co? Já na tebe seru! Sedl jsem si sem první. Kdo dřív přijde ten dřív mele." Řekl jsem staré známé přísloví.
Namachrovaný kluk vypadal, jakoby dostal pěstí.
"Co si to sakra říkal?"
"Že na tebe seru!" Řekl jsem zpěvavě. No jo, odvaha mi rozhodně nechyběla. Samozřejmě že jsem se musel hned první den zamotat do problému. Na tváři mi přistála jeho pěst a já spadl ze židle. Něco takového jsem mohl očekávat, ale přesto mě to dokonale překvapilo. Pak ten kluk vzal mé věci a švihl jimi po mě. S vítězným úsměvem si sedl na židli a čekal na reakci ostatních. Pár lidí se zasmálo, ale většina jen přihlížela nebo to ignorovala. Jedna holka už to nevydržela a šla mi pomoct na nohy. Byla malá a na první pohled upoutala divoce kudrnatými černými vlasy až po pás a pronikavě hnědýma očima. "Jsi v pohodě?" Zeptala se a začala zvedat mé věci ze země. Kluk-machr se rozesmál. "Á samozřejmě. Jane si toto nemůže nechat ujít. Seznamte se milý Same. Toto je Jane alias divnoholka. Jane toto je Sam poseroutka." Měl jsem sto chutí mu rozbít hubu, ale ta malá holka mě zadržela pohledem. Jo divné, ale bylo to tak. A na Owena (dozvěděl jsem se pak, jak se jmenoval) ukázala jen prostředníček s cvikem, jako by to dělala každý den.
"Jestli chceš, můžeš si sednout vedle mě. Moje lavice je třetí uprostřed." Navrhla a prohrábla si své kudrliny dlouhé až po pás tak, že vypadaly ještě neupraveněji. Samozřejmě bych měl po té nabídce skočit, ale já si musel hrát na pána důležitého.
"Víš, já si radši sednu do první lavice k oknu." Řekl jsem.
Dívka pokrčila lhostejně rameny a šla si sednout na své místo.
Pak vytáhla něco jako minipřehrávač nebo mp3 a pustila nahlas metalovou hudbu. Okamžitě jsem pochopil, proč jí ten kluk Owen označil za divnoholku. Začala si při tom hlasitě zpívat a třásla vlasy jak na rockovém koncertě a začala trhat papír na malinké papírky(nejdřív jsem netušil proč, ale v hodině se mi to objasnilo. Začala papírky rozfoukávat po třídě, takže ji učitelka poslala pro smeták s lopatkou a pak nakázala, ať to řádně uklidí. Tím se zabavila během vyučování).Někteří ji okřikli, ať se trochu ztiší, ale většina vypadala, že je na něco podobného zvyklá. Musel jsem přiznat, že hlas měla skvělý, ale to chování…
Celý den jsem pak strávil o samotě. Po tom ranním incidentu jsem nehodlal riskovat dalšího modráka nebo výsměch. Byl jsem ale se svým osudem v celku smířený. Kdyby jen tušili, že mezi nimi sedí pravý anděl. To by se divili. No jo, zkrátka škola. Divné a nevšední věci se tu dají jenom očekávat.

Duchové bradavických kolejí

17. dubna 2011 v 17:35 | Bella |  Harry Potter
Je to jen taková zajímavost. Určitě je všichni znáte. Úplně zleva je Krvavý Baron(duch zmiozelské koleje), pak Tlustý mnich(duch Mrzimorské koleje), Skoro Bezhlavý Nick(duch Nebelvírské koleje) a nakonec Šedá Dáma(duch Havraspárské koleje). Já osobně mám samozřejmě nejradši Nicka, ale třeba ta Šedá Dáma je taková tajemná. A v sedmičce se ukáže kdo to vlastně je, takže tu jsem si taky docela oblíbila. Nejlepší je ovšem stejně strašidlo Protiva :-D
A teď taková malá blbost. Chcete si pokecat s Voldemortem? Tady je odkaz. Bohužel je to anglicky, ale zas tam můžete psát úplné blbosti. Třeba já jsem mu napsala, že má sexy červené oči :-D. A on mi poděkoval. Sranda no.

Kapitola devátá-NEČEKANÉ

17. dubna 2011 v 12:49 | Bella |  Červánkové nebe
Konečně přidávám další kapitolu k Červánkovému nebi. Trvalo mi to dlouho, ale kapitola je konečně na světě. A docela dlouhá, tak si toho važte :-D. A prosím o komenty.

A Byl nový den. Já i Gilan jsme brzo vstali, zametli stopy a rychle vyrazili. Dneska jsem myslela, že mě Apple shodí, jelikož měla strašně rozvernou náladu. Musela jsme ji trochu krotit. Jeli jsme až do oběda a konečně po několika hodinách namáhavé jízdy zastavili.
Od té doby, jak mě Gilan nachytal při mé náměsíčnosti jsme spolu nepromluvili téměř ani slovo. Celou dobu mi vrtala hlavou otázka, jestli jsem mu něco vyzradila. A jelikož se Gilan pořád záhadně usmíval, i když pršelo a foukal ledový vítr, měla jsem zlé tužení, že ano.
Rozhodla jsem se mu položil pár otázek. Půjdu na to systematicky a vezmu to přímým útokem. Nic to není. Prostě se ho zeptám a on mi odpoví. Jdu na to! V hlavě jsem měla přesný plán, ale v duchu jsem věděla, že jsem moc velký zbabělec na to, abych se ho zeptala. Musela jsem to ale překonat. Jestli chci znát odpověď, musím pro to něco udělat. Když jsme seděli na trochu suché trávě pod stromem, kde tolik nepršelo, vyrazila jsme do útoku.
"Ehm Gilane?" Zeptala jsem se nejistě. Hraničář ke mně zvedl své tajemné usmívající se oči a já náhle ztratila odvahu.
"Jak daleko je to ještě do Corwey?" Sakra, sakra a do třetice sakra! Já jsem ale zbabělec. Hraničář se ovšem usmál.
"Ještě kus zbývá." Řekl vyhýbavě. Pokývala jsem hlavou jakože rozumím a v duchu jsem si nadávala do všech nadávek, které mě zrovna napadly. Pak jsem se nadechla a zkusila to znovu.
"Ehm Gilane?" Mladý hraničář si povzdechl.
"Co je zase Nicku?" Tím, že mě oslovil Nicku mi dodal chuť pokračovat. Musela jsem to vědět.
"Musím se tě na něco zeptat."
"To by mě fakt nenapadlo." Dodal s úsměvem a pobídl mě, abych pokračovala. Teď už nešlo vycouvat.
"Tu noc, jak jsem v noci trochu pochodoval." Vysvětlovala jsem pomalu a snažila se najít vhodná slova.
"Rozumím. A dál?" Zeptal se a bylo jasné, že svůj úsměv skrývá jak jen to jde. To mi na náladě moc nepřidalo.
"Co se stalo? Mluvil jsem ze spaní? Co jsi slyšel? Co jsem všechno říkal?" Vyhrkla jsem najednou. Hraničář mlčel a hleděl do prázdna, jako by si rozmýšlel odpovědi. Pak se nadechl.
"To je moc otázek najednou. Než si rozmyslím co ti řeknu, tak se tě Eclin zeptám, co si myslíš ty."
"No, já myslím, že jsem něco říkat musel. Ale spíš bych radši věděl…" Sakra! On mi řekl Eclin. Tak to je konec.
"Ajaj." Řekla jsem.
"Ajaj." Souhlasil s úsměvem. Nastalo trapné ticho. Nervózně jsem se kousla do rtu a přemýšlela, jestli mám radši něco plácnout nebo mlčet. Ticho naštěstí přerušil Gilan.
"Proč jsi mi neřekla, že jsi holka?" Zeptal se a koukal na mě laskavýma očima. Pak mi sundal kapuci, aby si mě lépe prohlédl. Cítila jsem jak se červenám.
"Halt by mohl mít kvůli tomu problémy." Řekla jsem potichu.
"Problémy? Jaké problémy? Vždyť ví, že mi může věřit. A to, že udělal hraničářku z dívky mě nepřekvapuje. Halt byl vždycky jedna velká neznámá."
"Ale i tak. Bylo lepší tě do toho nezatahovat. Kdyby se to Crowley dozvěděl, tak by trest nečekal jenom mě, ale i Halta a Willa. Ti to podstoupili dobrovolně, ale u tebe by to bylo nespravedlivé. Chápeš?" Zeptala jsem se a přemýšlela nad tím, co můžu všechno způsobit.
"Na to je trochu pozdě, nemyslíš? Když už jsem tě takhle odhalil."
"Zlobíš se?" Zeptala jsem se provinile.
"Vůbec. Naopak, přijde mi to fascinující. Proč ses vlastně rozhodla stát hraničářem? Není to snadné a celý život je pekelná dřina."
"Je to můj sen. Vím, že si takhle hraju s ohněm, ale nemůžu si pomoct. Halt mi dal šanci, což by nikdo jiný neudělal."
Gilan přikývl a pak se rozesmál. Nechápavě jsem na něho hleděla, co jsem řekla tak směšného.
"P-promiň. Jenom jsem si na něco vzpomněl." Řekl namáhavě v dalším záchvatu smíchu.
"A můžeš mi prozradit co?" Řekla jsem kousavě.
"To jak jsi mě držela za ruku nebo jsi na mě zírala. Musím říct, že se mi docela ulevilo."
Tváře mi studem přímo hořely a radši jsem odvrátila oči. To mi teda k smíchu zas tolik nepřipadalo. Gilanovi už nejspíš došlo, že se mi docela líbí. Vlastně docela bylo slabé slovo.
Přestal se smát a koukl na mě psíma očima.
"Nezlob se červánku. Já to myslel dobře." Řekl a koutky úst mu zacukaly.
"To je tak trapné." Prohlásila jsem a radši si nasadila zelenou kapuci pláštěnky zpátky.
Gilan mě ale zadržel a prohlásil: "Nemusíš se hned zbaběle schovávat. Takhle bych neviděl tvoje krásné oči." A než jsem stihla něco říct, naše rty se setkaly.
*
"Za jak dlouho myslíš, že se zotaví?" Zeptal se Will a zíral na schoulenou postavu, která spala. Halt i Will vyčerpané děvče vzali s sebou a na chvíli zastavili stopování. Ukryly se do křovisek a s malým váháním rozdělali oheň. Bylo neuvěřitelné, že přežila. Na první pohled bylo vidět, že si toho hodně prožila. Byla podvyživená a tak trochu ušmudlaná. Naštěstí žádné velké zranění neměla, takže s tím si oba hraničáři nemuseli dělat starosti. Dívka byla i přes zřejmě těžké časy docela hezká. Mahagonové vlasy měla dlouhé skoro po prsa, tvář velmi bledou a oči, které otevřela jen na chvíli měla zelenohnědé. Nad očima měla ještě ustřiženou ofinu, díky které vypadala tak trochu nezbedně. Mohlo jí být tak patnáct, maximálně šestnáct. Přestože byl Will rád, že našli někoho živého, byl by radši, kdyby místo ní našli Allys. Uběhlo už několik dní co se ztratila. Will nepochyboval, že ji unesli stejně jako další pohřešované. S Haltem o tom sice nemluvil, ale zařekl se, že ji najde, ať je kdekoli. Ze zamyšlení ho vytrhla neznámá dívka, která se probudila a posadila se.
"Kde to jsem?" Zeptala se namáhavě. Halt k ní rychle přiskočil.
"Klid. Už jsi v bezpečí. My jsme královští hraničáři, s námi se ti už nic nestane." Řekl jí uklidňujícím hlasem. Dívka sebou trhla při slově hraničáři, jinak ale nedala najevo, že Halta vnímá.
"Neměli jste mě zachraňovat. Vy nevíte kdo jsem. A až to zjistíte, tak mě necháte zabít." Řekla se slzami v očích. Hraničáři vypadali zmateně.
"Dávám ti slovo, že ti neublížím, ať jsi kdokoli." Řekl Halt tiše.
Dívka se podívala ještě na Willa. Ten zakoulel očima a s úsměvem jí řekl: "Neboj. Taky ti dávám slovo. Vážně."
"Dobře. Pamatujete si na pána Deštných a temných hor?" Zeptala se. Will a Halt byli dokonale překvapení.
"Myslíš Morgaratha? Ten už je přece dávno mrtvý." Řekl Will.
"Naštěstí." Řekl Halt kousavě. Dívce stekla další slza po tváři.
"Já vám to nemůžu říct." Zakvílela.
"Uklidni se děvče. Nejdřív nám řekni jak se jmenuješ a pak teprve to tajemství, které se nám tolik bojíš říct." Řekl jí Halt.
"Mé jméno je Gabriela. A…"
"A?" Zeptal se Halt.
"Jsem Morgarathova dcera."

Harry Potter 7 part 2

16. dubna 2011 v 18:55 | Bella |  Harry Potter
Našla jsem ukázku ze druhé části Harryho Pottera sedmičky. Musím říct, že to vypadá fakt dobře. A nejspíš to bude v 3D, takže to jsem taky zvědavá. Už abych si šla pomalu rezervovat místo v kině :-D

Kapitola dvacátá šestá-NICK

16. dubna 2011 v 12:43 | Bella |  Fialové oko I.
Charlie se s křikem probudil. Věděl co to znamená. To ale nemohla být pravda! Musel tomu nějak zabránit. Jess okamžitě věděl co se děje.
"Charlie, co jsi viděl?" Zeptal se ho a přiskočil k němu. Černovlasý chlapec to měl už už na jazyku, ale pak si to rozmyslel.
"Nic, co by tě mohlo zajímat." Zalhal.
"Nelži. Já vím, že jsi na mě naštvaný, ale.."
"Nemusí tě to zajímat. Třeba už nemám důvod ti věřit." Přerušil ho Charlie.
Pak ale cítil, že mu někdo stiskl ruku. Jak se dalo čekat byla to Anie. Okamžitě cítil nával klidu.
"Dobře. Ale nevím jak to popsat." Varoval své přátele.
"Řekni to jak to umíš." Poradila mu Anie.
Charlie se nadechl a začal. Povídal o každé podrobnosti. Jak cítil všude okolo to zlo, strach a napětí. Jediné, co si nechal pro sebe byl okamžik, kdy stanul před zrcadlem a jak viděl ten děsivý odraz. Všichni mu pozorně naslouchali, jen se občas zhluboka nadechli, jakoby se chtěli na něco zeptat.
"Takže co si o tom myslíte?" Zeptal se, když domluvil.
Jessův výraz byl prazvláštní. Nikdo z něj nedokázal číst, kromě Charlieho. Ten poznal, že ho to hodně znepokojuje. Nakonec přece jen promluvil.
"To, co jsi viděl mě znepokojuje víc než by mělo." Potvrdil Charlieho domněnku.
"Nejsem se jistý o co se přesně jedná. Jako ochránce jsem se ještě s žádným takovým tvorem nesetkal. Ale z tvé vize je zřejmé, že nebudou šetřit nikoho. V nebezpečí nebudou jenom lidé, ale nejspíš taky ochránci a upíři.
"Ale stane se to vůbec? A kdy?" Zeptala se Mia.
Charlie pokrčil rameny. "To netuším."
"Vidím jediné řešení." Řekla Anie po chvíli a zasmála se zvonivým hlasem.
"Tak povídej." Pobídl ji Charlie a zároveň ji uvěznil do své náruče.
Anie se skrytě usmála, aby nešlo poznat, jak je spokojená, že jí někdo věnuje tolik pozornosti.
"Myslím, že je načase vytáhnout bílou vlajku." Řekla a čekala na reakci ostatních.
Ticho, které na chvíli nastalo přerušil Jess.
"To myslíš usmířit se s upíry?" Zeptal se nevěřícně. Anie přikývla.
"Podle mě je to skvělý nápad." Řekl rychle Charlie, ještě než stihl Jess něco říct.
"Charlie já chápu proč to tak bereš, ale ne všichni upíři jsou jako Anie. Spousta z nich zabíjí lidi a zabíjet bude. Jsou to upíři."
"Mně je jedno co jsou zač. Jen si myslím, že bychom se měli sjednotit už kvůli tomu, co nám hrozí." Pomalu začala probíhat diskuze, která se měnila v hádku.
"Tak dost!" Zakřičel Jess.
"Tohle nikam nevede. Myslím že bude nejlepší, když to načas uložíme k ledu." Všichni souhlasili a nastalo opět ticho.
Čas utíkal rychle. A nikdo nepřicházel. Charlie čekal, že se brzy objeví Sawa nebo někdo a bude je mučit. Zatím se každý zabavil jak mohl. Charlie pořád nemluvil s Jessem, ale společnost mu dělala Anie. Bylo zvláštní za jak krátkou dobu se sblížili. Často ji tajně držel za ruku, aby si toho ostatní nevšimli nebo ji pohladil po její sněhobílé tváři.
"Charlie?" Zeptala se ho nenápadně.
"No?"
"Máš tušení jak se odtud dostaneme?"
"Zatím ne, ale nějaké řešení přece musí být. Mají upíři nějakou slabinu? Ty je znáš líp než já." Odpověděl Charlie.
"Jediné co mě napadá je slunce. Ale to je nám k ničemu."
"Víš, chtěl jsem se omluvit. Do tohoto maléru jsem všechny zatáhl já. Navíc zbytečně." Řekl Charlie v rozpacích.
"Charlie, za tohle se nemusíš omlouvat. Hlavně si nic prosím nevyčítej. Nikdo za nic nemůže. Dělal jsi jen to co jsi musel. Já bych na tvém místě udělala to samé."
Z rozhovoru je vytrhl nějaký zvuk. Do místnosti vtrhl nějaký upír. Charlie ho ještě nikdy neviděl. Byl vysoký a štíhlý s krátkými blond vlasy a modrýma očima. Nevypadal ani nepřátelsky.
"Nicku?" Vykřikla Anie. Modrooký upír se rychle otočil a spatřil malou postavu vedle Charlieho. "Anie, jsi v pořádku?"
"Co tu děláš?" Odpověděla místo odpovědi otázkou.
Charlie otáčel hlavu od jednoho k druhému zcela zmatený. Naštěstí zakročil Jess.
"Kdo jste a odkud se vy dva znáte?" Blonďák se otočil k Jessovi a omluvným hlasem dodal: "Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Moje jméno je Nick River. Jsem upír."
"To by nás vážně nenapadlo." Skočil mu do řeči Charlie.
"Znám se s Nickem už delší dobu. Vždycky byl mým věrným přítelem a je ochotný mi pomoct v každé situaci."
"Á, tak věrný přítel. To se podívejme. Že ses o něm nikdy nezmínila. Ale asi si měla dobrý důvod co?" Řekl Charlie žárlivě. Nick se zarazil. "Je tu snad nějaký problém?" Zeptal se zmateně. Anie se na Charlieho zamračila a dodala: "Vůbec ne. A co tu vlastně děláš?"
"Mám jen chvilku. Když jsem se dozvěděl co se stalo spěchal jsem sem, abych vás dostal pryč."
"To je od tebe šlechetné." Řekl Charlie kousavě. "Charlie!" Okřikl ho Jess.
"Myslím, že nemáme na vybranou. Vaši nabídku přijímáme." Nick jen kývl.
"Tak pojďte. S trochou štěstí vás dostanu ven nepozorovaně."
"Nicku počkej. Co uděláš, až se odtud dostaneme? Půjdeš s námi viď?" Zeptala se Anie a Charlie vedle ní si posměšně odfrkl.
"Uvidíme. Myslím, že ale nebudu mít na vybranou. Kdybych se vrátil, Sawa by to stoprocentně zjistila a zabila by mě." Anie se pokusila skrýt úsměv, ale moc se jí to nedařilo.
"Můžeme teda vyrazit?" Zeptal se ještě jednou. Všichni, nakonec i Charlie přikývli a vyrazili za svobodou.