Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Květen 2011

Zajímavé citáty

28. května 2011 v 21:50 | Bella |  Citáty, básně
Jsme tu, abychom se učili, ne poučovali. (latinské přísloví)

Čemukoliv se učíš, učíš se pro sebe. (Petronius)

Čtení je nejlepší učení. Sledovat myšlenky velkého člověka
-to je ta nejzajímavější věda. (Puškin)

Nos starý kabát a kup novou knihu. (Phelps)

Přátelské služby se neúčtují. (české přísloví)

I nejchytřejší se stávají obětí lichocení. (Moliére)

Krása pomíjí, blbost je věčná. (Nestray)

Svět je hezký a stojí za to o něj bojovat. (Hemingway)

Inteligence není choroba nakažlivá. (Wilde)

Chyby budou, dokud budou lidé. (Tacitus)

Cesta jde pořád dál a dál

28. května 2011 v 21:42 | Bella |  Citáty, básně
Další básnička z Pána Prstenů:-). Tuhle si dokonce zpíval Gandal i Bilbo v jedničce ve filmu. Je moje oblíbená.

Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Na těžkých nohou dám se vést
až k cestě větší, než-li znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám.

Ať žije koupel večerní

28. května 2011 v 21:38 | Bella |  Citáty, básně
Rozhodla jsem se přidat na blog básničku z knihy Pán Prstenů, kterou napsal J.R.R. Tolkien. Někteří z vás ji možná znají. Je trochu legrační, mně se každopádně moc líbí:-)

Ať žije koupel večerní,
když spláchne prach a blázo v ní!
Nezpívá jenom pitomec,
že horká voda je krásná věc!

Líbezný zvuk má tichý déšť,
potůček z kopce hopkuje:
je horká voda pařící.

Dobrá je v hrdle studená
pro toho, který žízeň má:
a horkou vodu v lázni mít.

Vodotrysk, to je nádhera,
když voda k nebi vyvěrá,
lepší než chladná fontána
je v horké šplouchat nohama.

Kapitola desátá-ČERNÍ MUŽI Z VÝCHODU

28. května 2011 v 21:28 | Bella |  Červánkové nebe
Zase po dlouhé době přidávám kapitolu k Červánkovému nebi. Snad se bude líbit a omlouvám se za chyby. Jo a tuto kapitolu bych chtěla věnovat Susan, která stejně jako já píše povídky na hraničářova učně.

"Morgarathova dcera? Nemožné." Namítl Halt. Hned když to uslyšel, připadalo mu to jako nesmysl. Kdyby měl Morgarath dceru, přece by se o tom hraničáři nějak dozvěděli. Chce to děvče snad být jenom zajímavé?
Halt přemýšlel o sto šest, nakonec jeho myšlenky přerušil Will.
"Možná…možná je Gabriela opravdu jeho dcera."
"Ale no tak Wille. Lidé by už dávno věděli, že má Morgarath nějaké dítě."
"Nevíme to určitě. Hraničářskému sboru něco mohlo uniknout."
"Promiňte," přerušila je Gabriela, "ale chtěla bych vám to vysvětlit."
Trochu ji rozrušilo, že oba dva náhle zmlkli a čekali, co řekne.
"Tedy, že je můj otec Morgarath je opravdu málo pravděpodobné. Jenže to není nějaký můj výmysl. Můj "otec" si začal s jednou prostou děvečkou. Nebyla moc chytrá a neměla v sobě žádnou vznešenou krev. On se chtěl ale pouze pobavit. Každopádně matka otěhotněla. Jenže byla vdaná. Její muž byl místní kovář, poctivý a hodný muž. Moje matka dostala strach, že zjistí to tajemství. Když jsem se narodila, tak dělala jako že nic. Nějakou dobu mě vychovávali, ale pak si pro mě přišel. Zabil mou matku i mého nevlastního otce a unesl mě. Celou tu dobu byl ke mně krutý. Rád si na mě vyléval zlost. Dodnes nevím, proč mě taky nezabil, ale zřejmě toužil se nějak pomstít mé matce. Je to složité. Utekla jsem od něj, když mi bylo teprve dvanáct. Těch několik dalších let jsem žila jako dítě divočiny. Stala se ze mě tak trochu divoška. Nakonec se mě ujala jedna rodina. Žila jsem s nimi a naučili mě všechno. Pak se začaly ztrácet děti a já byla brzy taky na řadě."
"To zní jako nějaká pohádka. Jak ti můžeme věřit?" Zeptal se Halt, ale tentokrát mírnějším hlasem.
"Mně se to taky nezdá." Přidal se Will a zamračil se na ni hnědýma očima.
"Můžete mi věřit. Já nelžu. Přísahám, že vám nelžu." Řekla tichým hlasem a vzlykla.
"Klid. Neboj, mi ti věříme. Stačí se ti podívat do očí. Je v nich vepsaná jenom pravda." Řekl Halt konejšivě. Will se taky nechal přesvědčit. Poprvé se na tajemnou dívku usmál.
"A nevadí vám, že jsem Morgarathova dcera?" Zeptala se a bylo jasné, že to jí dělalo doposud největší starosti.
"Ideální to sice není, ale budeme o tvém původu mlčet. Myslím, že na svého otce nemáš zrovna dobré vzpomínky. Snad jsi nezdědila stejnou krutost jakou měl on." Poznamenal Will trochu netaktně.
"Nezdědila. Nejsem jako on. A nikdy nebudu."
"Věříme ti. Teď už máme jen jedu otázku." Řekl Halt zamyšleně. "Co se tu sakra děje?"
"Únosy dětí začaly už téměř před měsícem. Mají to na svědomí cizinci, kteří si nechávají říkat černí muži z východu. Umí po našem, i když mají takový divný přízvuk. V životě jsme nikoho podobného neviděla. Chodí všichni v černém. Od bavlněného oblečení, až po brnění. Stejně tak i jejich zbraně. Mají u pasu dlouhé dýky, spousta z nich i střílí z luku. Nevím kam nás to vedli, ale slyšela jsem, že chtějí mladé lidi proto, aby vybudovali armádu. Chtějí děti vychovat k boji a krutosti. Berou dívky i chlapce. Cesta je těžká. Jsou tam i pětileté děti a hodně jich zemře vyčerpáním. Byla tam i skupina dá se říct rebelů. Mezi ně jsem patřila i já. Chtěli jsme se vzbouřit, dobít si svobodu. Jenže všechny pobili. Já jsem přežila jen šťastnou náhodou. Ztráta padesáti dětí pro ně nic neznamená. Snadno seženou další." Řekla a teď už se doopravdy rozvzlykala.
Will ji utěšoval a mezitím se zeptal proč chtějí vybudovat armádu.
"To je přece jasné. Na boj. Myslím, že vím co uděláme. Já půjdu po stopách bludiček a ty s Gabrielou najdete Nicka s Gilanem."
"Kdo je Gilan a Nick?" Zeptala se dívka zvědavě.
"Gilan je hraničář a můj bývalý učeň. Nick je u mě v učení." Řekl Halt rychle. Nechtěl ztrácet čas, když se dělo něco takového.
"Halte, rád bych šel místo tebe. Budu opatrný a jen co zjistím nějaké informace, připojím se k vám." Řekl Will váhavě. Nechtěl tam poslat Halta samotného. A všichni tri tam jít nemohli. Byli by moc nápadní. Halt taky zaváhal. Strašně nerad pouštěl svého bývalého učně na nebezpečné úkoly. O těch cizincích nikdo nic neví, takže to může být riskantní. Halt o nich taky neslyšel ani slovo, což ho znepokojovalo. Nakonec se rozhodl, že Willa bude muset přece jenom pustit. Koneckonců už prokázal, že je na něho spoleh. Je hbitý, důvtipný a docela mu to myslí.
"Dobře. Nerad to dělám, ale můžeš jít místo mě. Buď ale opatrný. Řiď se svým instinktem a měj se na pozoru." Řekl Halt a popřál mladému muži štěstí.
Ještě ten den Will nasedl na svého Cuka a upaloval, jako by mu za patami hořelo.
*
Bylo skvělé před Gilanem nic nepředstírat. Už jsem si nemusela dávat pozor na to co říkám. Nemusela jsem si obličej schovávat v pláštěnce. I když jsem měla krátké vlasy, pořád jsem bohužel vypadala jako holka. Škoda, že prostě nemůžu libovolně měnit svůj vzhled, pomyslela jsem si.
S Gilanem jsem si dobře rozuměla. Mladý hraničář byl zábavný a přemýšlivý. Hodně se vyptával na moji minulost. Taky pořád žasl nad tím, že jsem se rozhodla být hraničářkou. O mých schopnostech ale nepochyboval. Společně jsme si procvičovali lukostřelbu a on chtěl vědět, kde jsem se naučila tak mistrovsky střílet. Když jsem mu řekla, že od otce, tak dorážel, abych mu řekla kdo to je. Já si to ale zatím chtěla nechat pro sebe, takže měl smůlu.
"Eclin?" Zeptal se mě, když jsme odpočívali pod mohutným starým dubem. Se zájmem si prohlížel moje ruce. Na můj vkus byly ošklivé. Hrubé, sem tam nějaká za jizva a špinavé. V podstatě jako každý hraničář. On ale mou ruku držel tak, že by si člověk myslel, kdo ví jak nejsou nádherné.
"Copak?"
Gilan měl oči takové tajemně svůdné, takže jsem těžko dokázala odolat. Věřím, že by mě dokázal i zhypnotizovat.
"Co se ti na mě líbí?" Zeptal se. Naprosto strašná otázka. Úplně jsem cítila jak mi červená obličej.
"Líbí se mi, když se takhle červenáš." Poznamenal a měl ve tváři nezbedný úšklebek.
Tuhle otázku si fakt mohl odpustit. Nerada to přiznávám, ale mně se na něm líbí úplně všechno. Až na ty jeho otázky no.
"Tak tedy. Máš hezké oči." Řekla jsem s pocitem trapnosti.
"A dál? Pobídl mě rukou a nepřestával se usmívat.
"Obličej."
"A dál?
"Jsi laskavý, zábavný, umíš naslouchat, jsi chytrý." Vyjmenovávala jsem pracně.
"Hmmm. To je dobré vědět. Tak tedy co se ti líbí na mých očích?"
To už jsem byla rudá jako rak.
"Baví tě takhle mě mučit?" Zeptala jsem se.
"Mučit? To bych si v životě nedovolil." Řekl s předstíraným zděšením.
"Máš uhrančivé oči, které dokážou lidi ovlivňovat." Řekla jsem a rozhodnutá vstát a jít něco dělat nebo se z toho brzy zblázním.
"Tak ovlivňovat říkáš. To bych mohl zkusit na Halta. Třeba mi konečně vrátí ty peníze, které jsem mu půjčil před rokem a ještě mi nebyl schopný mi je vrátit."
"On ti nevrátil peníze?" Zeptala jsem se, abych odvedla řeč trochu jinam.
"To byla jen přátelská výpomoc." Řekl a usmál se.
"Vážně? A nebylo to náhodou za to, že jsi mu rozbil okno?" Zeptala jsem a potlačovala smích.
"To ti řekl Halt co?" Zeptal se Gilan a úsměv mu rychle zmizel. Místo toho nasadil kyselý výraz.
Neudržela jsem se a rozesmála se. Bylo zábavné vidět, jak se kaboní.
Jenže pak jsem začala ječet, jelikož mě Gilan začal lechtat, dokud jsem znovu celá nezrudla.

Les

27. května 2011 v 21:51 | Bella
Co pro mě znamená les? Každý si pod tímto pojmem určitě něco představí. Není to ovšem jen místo kde jsou stromy, pár veverek, klíšťata a úchyláci, kteří na vás při první příležitosti vybafnou. No dobře, ta poslední věc je trochu nadsázka, ale i tak. Abych se dostala k podstatě věci. Já věřím, že každý les má duši. Když jste tam, tak všechno na vás svým způsobem mluví. Sromy povídají vrzáním a šustěním listí, v potoce mluví zurčící voda a zvířata vám neustále něco šeptají do ucha.
Já osobně chodím do lesa, když potřebuju zapřemýšlet, odpočinout si od reality nebo když mám strach. V tu chvíli mi připadá, že jsem skryta v náručí lesa. Má nade mnou ochrannou ruku. Dovolí mi utřídit si myšlenky. Dodává mi odvahu, sílu a jakousi energii. Asi si myslíte, že jsem blázen, když tak básním o obyčejném lese. Jenže ten obyčejný les je tak strašně neobyčejný, že to prostě ani jinak nejde. Příroda je moje spřízněná duše. Jí je jedno jestli jste hloupí či chytří. Krásní nebo ošklivý. Ona vás přijme takové jací doopravdy jste. Je to prostě místo, kde nikdo po vás nebude nic chtít a nemusíte se přetvařovat. Tohle je můj názor na les a celkově na přírodu. Jaký máte vy? Je pro vás les důležitý? V čem?

kapitola třicátá první-POMSTA

27. května 2011 v 15:19 | Bella |  Fialové oko I.
Přidávám dneska ještě jednu kapitolu. Včera jsem měla čas a tak jsem psala a psala. Docela mě bolela ruka :-D. Doufám, že se kapitola bude líbit. Snad tam nemám moc chyb xD.

Byla temná noc. Měsíc, kterému chybělo jen kousek do úplňku úplně zářil stejně jako hvězdy.
V Londýně byly ulice prázdné, celé město spalo. Akorát jeden obyvatel noci se právě chystal k hostině.
"Jak já to nenávidím." Vzdychla Anie a nařízla tomu staříkovi kůži na zápěstí. Pak přitiskla rty a hladově sála. Hrdlo se jí okamžitě zaplnilo lahodnou slanou krví, až se málem zalkla. Štěstí, že se aspoň umím ovládat, pomyslela si upírka. Když cítila, že už si vzala tolik krve kolik potřebovala, tak se odtrhla od tenké ranky, utřela si zbytky krve rukávem a nechala starého muže tak. Potichu jako myška se vytratila z pokoje. S pocitem spokojenosti mohla zase pokračovat v cestě. Nevěděla ještě úplně jak Charlieho najde. Na zrak už se nemohla spolehnout a tak využívala jiné smysly, hlavně čich. Charlie totiž za sebou zanechal vůni, která byla pro Anie nezaměnitelná. Pomocí čichu dokázala rozeznat lidi, upíry a ochránce. Kdyby právě teď stál za ní třeba Jess, poznala by to. Samozřejmě se mohla orientovat i podle sluchu, ale Charlie mohl být od ní několik mil, a tak jí to nebylo moc platné.
Musela si ale pospíšit. Zdržela se ve městě příliš dlouho. S pocitem nejistoty tedy vyrazila do okolní krajiny. Postupovala rychle. Jako upír se dokázala pohybovat mnohem rychleji než lidé, dokonce rychleji než ochránci. Velmi brzy narazila na první stopu a objevovala další a další. Nakonec došla k hospodě. Tam zatím stopa končila, ale rozhodla se to prozkoumat. Zkusí něco vyčmuchat, tušila, že hospodský bude mluvit. Hospoda se otevírala velmi brzy. Anie měla štěstí, že byla ještě tma. Jako upír se musela vyhýbat slunci i dennímu světlu. Pokud se nechtěla vážně popálit, tak musela být každá část jejího těla schovaná. Po dvou hodinách by jí však nepomohlo ani to.
"Co si přejete?" Zeptal se hostinský nevrle. Anie neměla ráda, když se někdo tak choval, ale rozhodla se využít svého osobního kouzla.
"Potřebuju hodnou duši, která mě pochopí. Chci rameno na vyplakání." Řekla, potřásla krátkými fialovými vlasy a smutně si sedla na barovou židličku u pultu.
"Tady není žádná hodná duše! Běžte si řvát a naříkat někam jinam." Řekl hostinský ještě nevrleji. Tohle teda na něho neplatí. Tak dobrá, pomyslela si Anie. Zkusíme jinou zbraň. Tahle zřejmě není dost účinná.
Anie měla na sobě oblečené upnuté džíny a mikinu. Nikdo však netušil, že pod ní má vyzývavé tričko s hlubokým výstřihem.
"Že je tu ale horko, viďte?" Zeptala se, pak se protáhla jako kočka a pomalu si začala rozepínat mikinu. Hostinský nic neříkal, ale Anie věděla, že je v rozpacích. Za chvíli vyklopí všechno.
"Dáte si něco nebo tu budete jen tak sedět?" Ozval se znovu hostinský, tentokrát však mírnějším hlasem.
"Colu. A dejte mi tam led. Spoustu ledu." Řekla a svůdně zamrkala řasami. Upřela na něj své kočičí zelené oči a snažila se ho omámit pohledem. Na Anie nešlo vidět, že je slepá a postarší muž jí tedy s potěšením oplácel pohledy.
"Tady to máte." Řekl a přistrčil k ní sklenici s colou.
"Děkuji. Je pěkné, že se ještě najdou džentlmeni." Pak se odmlčela a vypila to na ex.
"Mmm. Je skvělá." Řekla koketním hlasem.
"A co máte vlastně za problém? Nevypadáte, že byste se nějak moc trápila."
Anie věděla, že hostinského ještě úplně nepřesvědčila, a tak pokračovala ve hře.
"Je to moc složité, víte? On…ten hazl. Načapala jsem ho s jinou. Rozdávali si to spolu v mém bytě. A to jsme měli před svatbou!" Zakvílela a dala si obličej do dlaní, jako by už nemohla zadržet slzy. "Kam se ztratil ten slib, že mi bude věrný až za hrob? To jsem snad tak strašná? Jsem ošklivka?!" Kvílela Anie dál a čekala na reakci hostinského.
"Ale no tak. Nač ty slzy slečno? Ten vám za to nestojí. Vždyť se podívejte do zrcadla. Takhle krásného jsem nikoho ještě jaktěživ neviděl." Řekl hostinský, který se zřejmě snažil Anie utěšit.
"Ale no tak! Nelžete mi! Já vím, že jsem úplně hnusná. Jinak bych už dávno stála u oltáře."
"Víte co, mám pocit, že vám pomůže spíš panák. A hned dvojitej. Máte to gratis. Jinak vám asi nedokážu pomoct, i když bych fakt chtěl." Řekl a místo coli jí přistrčil whisky. Anie se trochu usmála a kopla ho do sebe. Ve vnitř se radovala, jak jí pěkně vychází plán. Hostinský jí podával panáka za panákem, pak ho ale Anie pobídla, ať se napije s ní. Na upíry alkohol neúčinkoval, takže měla celou dobu čistou hlavu. Narozdíl od hostinského.
"A neviděl jste tu náhodou někdy takového černovlasého kluka? Má velice bílou pleť a fialové oči. Teď už fakt nevím co jsem na něm viděla! Utekl ode mě a podle známých prý někde sem."
"No jak by ne. Byl tu takovej kluk, ale měl tu ještě kámoše. Nějakého blonďáka. Cosi spolu řešili. Slyšel jsem něco o nějaký upírce. Divný co? Byl to vůbec on? Vypadal, že je zralý spíš na blázinec." Řekl potichu, jako by jí právě teď sdělil nějaké velké tajemství.
Anie se v duchu zaradovala. Přece jen tu byl Charlie. Její Charlie. A podle toho, co říkal ten chlapík, ještě na ni nezapomněl.
"On hodně čte věděcko-fantastické romány." Řekla na vysvětlenou. Hostinský zřejmě nevěděl o co vůbec jde, ale přikývl, jako že rozumí.
"Mám už jen jednu otázku. Je tu ještě?" Zeptala se ho s nadějí.
"Není. Odešli ještě v noci. Kdybyste přišla dřív, možná byste je zastihla. Oni zmizeli hned. Jako nějací čarodějové. A hlavně ho nehledejte. Ten vám za to nestojí. Kdyby bylo na mě, tak bych ho našel a odvlekl ho k oltáři, kde by musel říct ano. Jenže o tom já nerozhoduju. Jen se drže od něj co nejdál." Varoval jí.
"Nemějte strach. Jen jsem mu chtěla všechno říct. Jak mi ublížil. Ale děkuju, že jste mě vyslechl. Na světě nechodí tolik krasavců, co jsou ochotní mě vyslechnout. Schválně zdůraznila slovo krasavců, aby chlápkovi ještě trochu polichotila. Než odešla, tak mu ještě poslala vzdušnou pusu. Trochu si vyčítala, že ho takhle ovlivnila, ale na druhou stranu, udělala to pro dobrou věc. S dobrým pocitem pokračovala v cestě. Jenže pak se zarazila. Něco tu nesedělo. Nebo spíš nevonělo. Cítila něčí přítomnost. Ten někdo byl ochránce, ale Charlie to nebyl. Pak zbystřila smysly, rychle vytáhla dýku a přitiskla ji neznámému ke krku.
"Nezabíjej mě." Zachrčel.
"Kdo jsi? A nepokoušej se uniknout pomocí nějakých zvláštních schopností. Zabila bych tě dřív, než bys řekl švec."
"Jsem Marron."
"Kdo?" Zeptala se Anie zmateně. Jednooký muž se usmál. Přesně před pár hodinami se na podobnou otázku zeptal jeden hloupý kluk. A Marron už věděl, jak se mu pomstí.
"Jsem Charlieho přítel. Učil jsem ho ve škole. Dokud nezmizel." Řekl s předstíranou lítostí.
"Jak ti mám věřit?" zeptala se ho a nůž dolů nespustila.
"Ty jsi ta upírka. Víš, nedávno jsem ho potkal. Pořád o tobě mluvil. Jenže…"
"Jenže co?" Vyštěkla.
"Je smutné, že ti to říkám zrovna já. Byl to…byl to tak skvělý kluk. Mohlo z něj vyrůst něco pořádného."
"Jak to myslíš?" Ptala se pořád Anie a cítila, jak se jí nepříjemně sevřel žaludek.
"Je mrtvý. Našel jsem ho nedaleko téhle hospody. Ležel v potoce, kůži měl bělejší než kdy dřív a podříznuté hrdlo."
"Ne!! Já ti nevěřím! Charlie žije a ty to víš ty parchante! Řekni kde je nebo tě hned teď zabiju!" Vřeštěla Anie úplně jako smyslů zbavená.
"Muč si mě, vyhrožuj si mi jak chceš, ale moje odpověď se nezmění." Řekl Marron úplně klidně.
Anie na něho ještě chvíli nenávistně hleděla. Pak se ale vzdala naděje.
"Věřím ti." Řekla a slzy jí už úplně přetekly.
"Kdo ho zabil?" Zeptala se a předem rozhodnutá, že ho pomstí.
"Nejspíš upír. A taky jeho kámoše. Pohřbil jsem je v lese, dřív než je stihnou ožrat mrchožrouti."
Anie už sundala nůž z mužova krku. Slepě mu věřila. Opravdu si myslela, že je Charlie mrtvý. Vzdala se veškeré naděje a srdce jí zaslepilo rozum.
Marron si nebyl jistý co teď dělat. Namluvit upírce to, že je ten kluk mrtvý byla hračka. Teď měl dvě možnosti. Buď rychle zmizí a nechá tu holku žít nebo ji zabít. Měl chuť udělat to druhé, ale zatím se to rozhodl nechat tak. Ona teď bude stejně na dně. Zabiju ji, až ji žal sežere celou, pomyslel si Marron. Však ona mu neuteče. Půjde po ní klidně na kraj světě. Ale dokud bude živý, chce si být jistý, že ona už je v pekle. A pak zmizel. Anie si toho ani nevšimla. Ležela schoulená pod stromem a potvoři jí tekly slzy bezmoci. Už nechce žít. Ale musí ho pomstít. Musí! I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá.

Kapitola třicátá-VŮDCE OCHRÁNCŮ

27. května 2011 v 15:17 | Bella |  Fialové oko I.
Charlie šel tmavým lesem. Na nebi zářily hvězdy a měsíci zbýval pouze kousíček do úplňku.
Les byl i ve tmě jako živý. Nedaleko byl potok plné zurčící vody a taky stromy jako by si mezi sebou povídaly. Charlieho taky hodně vylekala tichá srnka, která však i přes své nenápadné kroky nadělala trochu hluku. Když se Charlie uklidnil, znovu nabyl pocitu, že je sám. Kdo by se přece v takovou dobu procházel v lese? Jak hluboce se mýlil.
Zrovna když se unaveně opřel o mohutný kmen starého dubu, ucítil na krku studenou chladnou čepel nože. Někdo mu přitiskl ke krku nůž a zasípal: "Copak? Mladý pan Davis si vyšel na procházku? Není to pěkné?" Charlie stál jako přimrzlý. Cítil, že už mu po krku teče teplý pramínek krve. Rád by se otočil a zjistil kdo je to, ale kvůli noži se neodvážil.
Konečně nůž z jeho krku zmizel a Charlie si úlevně oddechl. Otočil se a zděšeně zjistil, že to je ten jednooký muž z hospody.
"Proč myslíš, že jsem tě hned teď na místě nepodřízl?" Zeptal se a zle se šklebil.
"Ehm, protože jste tak hodný?" Řekl Charlie hned to, co mu přišlo jako první na jazyk.
Muž se rozesmál. "To je poprvé co mi někdo řekl, že jsem hodný. Většinou o mně všichni říkají, že jsem starý parchant, který patří do pekla."
Charlie nevěděl jestli se má smát nebo se mračit. Jedním si byl však jistý. Ten muž ho zabít nechtěl. A nejspíš ani nebyl zlý. Jen ten zevnějšek trochu klamal.
"Kdo jste?" Zeptal se ho. Když na mužskou tvář zasvítil měsíční svit, hned měl Charlie jasno. To jedno oko, které mu zbylo, mělo fialovou barvu. A to znamenalo jen jedno. Ochránce.
"Jsem Marron." Odpověděl a hlasitě zívl, jako by rozhovor považoval za ukončený.
"Promiňte, ale já pořád nevím kdo jste."
"Copak tys o mně nikdy neslyšel?" Zeptal se udiveně, ale zároveň se zdálo, že ho to pobavilo.
Charlie pátral v paměti. Měl pocit, že jeho jméno už někde slyšel, ale vzpomenout si, to by stálo moc úsilí. A tak radši zavrtěl hlavou a dělal hloupého.
"Jsem hlavní ochránce. Všechno vedu, řídím, nařizuji, dávám rady(i špatné) a hlavně," zdůraznil rukou, "slyším všechno co se kde šustne."
"Takže jste něco jako místní drbna." Řekl Charlie a nedokázal potlačit ušklíbnutí.
Pak mu došlo co řekl.
"Teda tak jsem to nemyslel. Já…mně to uklouzlo. To nebylo myšleno vážně. Koktal Charlie a snažil se z toho nějak vybruslit. "Omlouvám se." Řekl pak a trochu se zastyděl.
"Vyřízl bych ti jazyk, ušmikl uši i nos, ale nechci, aby sis hned o mě udělal špatné mínění."
I to znělo legračně, ale Charlie nasadil veškeré své schopnosti, aby se ovládl a nerozesmál se.
"Tak tedy. Abych se dostal k podstatě věci. Už dlouho se chci s tebou setkat. Bohužel mi to překazily jisté okolnosti. Víš proč?"
"Hmm." Zabručel Charlie a přemýšlel co má odpovědět. Teď už se mu to jméno totiž v hlavě vybavilo. Jess mu o něm vyprávěl. Varoval Charlieho, že Marron se ho pokusí dostat jen na stranu ochránců a využít ho jako nástroj proti upírům. Marron si totiž myslel, že je Charlie vyvolený.
"Rozpoutala se válka." Pokračoval Marron jako by četl Charliemu myšlenky.
"Válka ještě není." Odporoval mu Charlie a nebyl si tak ještě úplně jistý, jestli Marronovi věřit nebo ne.
"Ale ano, už bohužel začala. Ochránci záhadně mizí. A nejenom ochránci. I lidé. Upírů je čím dál víc a pořád na ně narážíme. Ztratili jsme spoustu dobrých lidí. Už moc dlouho jsme se snažili tomuhle zabránit. Nejde to. Nemůžeme prostě přijít za upíry s bílou vlajkou…"
"Ani jste se o to nepokusili." Přerušil ho chladně Charlie.
"Už jsme čekaly příliš dlouho! Už jsme ve válce a ty to nezměníš. Teď se můžeš přidat na naši stranu nebo zemřít."
"Co tím myslíte? Vydíráte mě snad?" Ohradil se Charlie a mozek mu pracoval na plné obrátky.
"Slyšel jsem, že se dlouho pohybuješ ve společnosti jedné upírky. A taky mi neušel tvůj útěk ze školy ochránců. Řekni mi: Byl to tvůj nápad nebo za to mohl ten mizera Jess?!"
Charlie měl sto chutí mu vmést do tváře ty nejhorší nadávky, které ho napadaly, ale věděl, že musí zachovat chladnou hlavu. S bodnutím u srdce si vzpomněl na svého otce a upírku Anie. Bylo to, jako by je viděl včera.
"A vy mi řekněte jedno. Vy mě chcete že? Myslíte si, že jsem vyvolený a umím úžasné věci, které nikdo jiný nedovede."
Marron se zle zašklebil. "Nejsi zas tak hloupý jak jsem si myslel. Ano. Chceme tě. Potřebujeme tě. A jak vidím, sám přiznáváš své schopnosti."
"Tak to jste se teda spletl. Já nejsem ničím vyjímečný. Vaši nabídku si můžete strčit za klobouk!"
"Volíš tedy stranu upírů? Zradíš vlastní lid?"
"Ne. Já nevolím zatím ničí stranu. Byl bych rád na straně ochránců, ale musel bych mít jistá práva. Nenechal bych sebou zametat podlahu. Nebudete mi nařizovat co mám dělat, ovládat mě, zacházet se mnou jenom jako s nástrojem a klidně vám hned teď řeknu, že se k vám přidám. Pokud mě ale budete chtít pouze využít, tak máte smůlu a nabídka padá." Rozhodl Charlie a v duši věděl, že dobře. Chvíli trvalo, než význam Charlieho slov Marron plně pochopil.
"Vidím, že ti rádoby profesor Jess měl čas vtlouct do hlavy plno nesmyslů. Kdybys znal naši situaci a byl obeznámen s našimi zvyky, mluvil bys jinak."
"To si nemyslím."
"Zvolil sis tedy cestu utrpení. Mohl si dokázat spoustu. Být slavný a ukázat, že nemáš v hlavě jen piliny. Jenže ty jsi to celé zahodil. Budeš ještě litovat Charlie Davisi. Litovat. O to se osobně postarám. Za zradu budeš potrestán a tví nejbližší taky. Vzpomeň si na má slova." A potom zmizel jako pára nad hrncem. Zanechal Charlieho zmateného, osamělého, plného chmurných myšlenek, které se týkaly budoucnosti.

Kapitola dvacátá devátá-STARÝ PŘÍTEL

22. května 2011 v 18:54 | Bella |  Fialové oko I.
Dneska večer jsem ještě sesmolila jednu kapitolu k fialovému oku. Příští týden přidám další asi až o víkendu. Jak už jsem psala v předchozím článku, tak tu nebudu. Každopádně doufám, že se bude kapitola líbit a omlouvám se za případné chyby:-)


"Steve, jsi to ty?" Zeptal se Charlie nevěřícně a běžel obejmout svého kamaráda, který pro něho byl téměř bratrem. Steve byl zřejmě stejně nadšený, jako Charlie.
"Co tu sakra děláš? A co jsi celou tu dobu dělal?" Zeptal se světlovlasý kluk.
"To je na dlouhé povídání. Radši mi řekni co se stalo, když jsem s Jessem utekl." Řekl Charlie.
"Když zjistili, že jsi zmizel, tak se strachovali. Nevím proč, ale všichni vypadali, jakoby přišli o něco cenného. Ale pak nemohli najít i profesora Jesse a spojili si to dohromady. Mají podezření, že tě buď unesl nebo ti nakecal nějaký nesmysl a utekli jste." Charlie se rozesmál, ale pak mu úsměv na tváři roztekl, když si vzpomněl na Jesse.
"Vlastně jsem šel spíš dobrovolně, i když ve spěchu. Kdybych měl předtím možnost si to promyslet, tak bych se na tu cestu asi nevydal. Je mi líto, že jsem se s vámi nestihl rozloučit." Dodal Charlie.
"Tím se netrap. Hlavně že jsi tu. Ale abych pravdu řekl, vůbec jsem nečekal, že bych tady mohl na tebe narazit. Kam vlastně jdeš? Zpátky do školy?"
Charlie se poprvé od svého útěku zamyslel nad tím, kam půjde. Na otázku však odpověď nenašel.
"Nemám tušení." Přiznal po chvilce ticha.
"Kousek odtud je malý hostinec. Není nic moc, ale pro dnešek to stačí. Dáme si něco k jídlu a pokecáme, co ty na to?" Navrhl Steve. Charlie žádný lepší nápad neměl, a tak souhlasil.
Hospoda byla trochu omšelá a moc zákazníků tam neměli. Hostinský je uvítal nevrlým: "Přejete si?" Zatímco Steve objednával pokoje a jídlo, Charlie si sedl k dřevěnému stolu, který byl úplně v koutě. Zvědavě se rozhlížel po ostatních hostech. Na druhé straně v koutě seděl starší muž, který z něho nespouštěl oči. Měl delší vlasy na ramena, zacuchané a špinavé. Cestovní oblečení taky neměl zrovna čisté a tak nějak vyselo na tom vyhublém těle. Měl jenom jedno oko, barvu Charlie neviděl, na to byla moc tma. Místo druhého oka měl pásku, asi takovou, jakou viděl Charlie na pirátech ve starších filmech. Jinak tam ještě kromě toho chlápka byl další muž, ale zřejmě zpitý do němoty.
"Jídlo nám prý za chvíli přinesou. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem usmlouval i pivo. Nevěřil, že jsem dospělý." Řekl Steve otráveně, když si přisedl k Charliemu.
"Ale vždyť nejsi dospělý." Reagoval Charlie a musel se přemáhat, aby se nerozesmál.
"No to ano, ale on to nemusí vědět. To víš, stačí trocha kouzla osobnosti."
"Pch. Jaké kouzlo osobnosti? Ty nějaké máš?" Zeptal se Charlie a už to nevydržel a začal se řehtat.
"Aby ses nedivil." Zabručel Steve, ale chtě nechtě se taky musel usmát.
Když jim přinesli jídlo, tak se do něho s chutí pustili. Brambory sice byly nedovařené a maso neslané, ale jak se říká, hlad je nejlepší kuchař. Charlie dokonce ochutnal pivo, na kterém Steve tak lpěl. Nejdřív si nemohl zvyknout na tu hořkou chuť, ale pak si řekl, že mu to docela chutná. Když se najedli, tak Steve spokojeně prohlásil: "Tak co se teda stalo? Kam jste zmizeli?" Charlie se dlouho rozmýšlel s odpovědí. "Je to dlouhý příběh." Řekl varovně. Steve to ale jen odbyl mávnutím rukou a pobídl ho, ať vypráví. Charlie mu popsal všechno. Jak nejdřív hledali Anie, jak se postupně dozvěděl, že je vyvolený, a taky že je Jess jeho otec. Po tom prohlášení Stevovi poklesla brada o dobrých pár centimetrů. "Tak proto jsi byl jeho oblíbenec." Prohlásil. Charlie to pak rychle zrychlil. Řekl mu o Anie a taky o tom, jak jí pomohl. Urychlil návštěvu v upířím doupěti. Říkal jen takové drobnosti jako: Sawa, jeho matka, slepá Anie, útěk, vize, hádka s Jessem a zakončil to dalším útěkem.
Steve vypadal, že má v hlavě úplný guláš. V jednom kuse se ptal na další a další podrobnosti.
Charlie už byl z toho mluvení psychicky vyčerpaný. Nechtělo se mu vracet pořád do minulosti.
"A teď mi řekni co jsi dělal ty. Sára mi řekla, že jsi zmizel stejně jako Courtney." Řekl zvědavě Charlie.
"Popíšu ti to zítra. Teď mám hlavu plnou informací a bude chvíli trvat, než si je můj mozek trochu utřídí."
"Víš Steve, já jsem udělal hodně chyb. Vím, že bych se měl usmířit s Jessem, jenže ani nevím kde teď je. A taky bych rád viděl Anie. Všechno je to celé zamotané. Hrozící válka mezi dobrými a zlými upíry a ochránci. Navíc se mě podle Jesse každý pokusí přetáhnout na svou stranu."
"Musíme najít profesora Jesse a znovu se k němu připojit." Prohlásil Steve rozhodně.
"Tak pojď. Hned odtud vypadneme. Sbalíme své saky paky, zaplatíme a vyrazíme." Řekl Steve energicky, jak to měl ve zvyku.
"Klid. Přemýšlej. Je tma. Máme málo peněz. Pokoje jsou už objednané a teď by byla pitomost nepromyšleně vyrazit někam ven."
Steva to zřejmě neuklidnilo, ale Charliemu úsudku věřil.
"Tak dobře. Nejspíš máš pravdu. Jednám moc zbrkle a pak to dopadne vždycky nějakým fiaskem."
"Trochu přeháníš. Já bych taky nejradši hned šel, ale to by nebylo moc chytré. Dneska tu zůstaneme a popřemýšlíme." Řekl Charlie rozhodně.
Steve souhlasil. Když se chystal Charlie vstát od stolu, Steve ho ještě zarazil.
"Počkej, chtěl jsem se na něco zeptat." Řekl a bylo jasné, že to co se chystá vyslovit nebude příjemné.
"Tak do toho." Pobídl ho Charlie.
"Kde je Courtney? O ní ses vůbec nezmínil, ale mám takový pocit, že jsi na ni musel narazit. Vždyť jste ji šli zachránit s tou upírkou."
Charlie tuto otázku čekal, ale stejně se mu nechtělo s odpovědí ven. Styděl se, že se ji nepokusili zachránit dřív. A taky věděl, že Steve si Courtney hodně oblíbil.
"Totiž, jak bych to řekl. Víš, přišli jsme moc pozdě, za což se dost stydím. Je to moje chyba." Řekl Charlie vyhýbavě.
"Takže je mrtvá." Řekl Steve. Nebyla to ovšem otázka. Steve to tak trochu tušil, ale i tak doufal, že se plete.
"Je mi to líto. Měl jsem přijít dřív. To co si musela prožít muselo být…."
"Strašné." Doplnil ho Steve. "S tím už se nic nenadělá Charlie. Ty za to nemůžeš. Aspoň ses pokusil o její záchranu. Já neudělal nic."
"Tys to nemohl ovlivnit. Máš pravdu. Teď už se s tím nic nenadělá. Courtney byla naše kamarádka, ale je pryč. Asi to zní hnusně, ale musíme se teď zabývat jinými věcmi. Nastávají zlé časy. Nad smrtí Courtney můžeme truchlit později."
Oba chlapci se zvedli. Steve zamířil k pokoji, ale Charlie mu řekl, že se půjde ještě na chvíli projít. Potřeboval si pročistit hlavu. "Dobře, ale nebuď pryč moc dlouho." Pak ho nechal o samotě. Charlie šel ven před hospodu a vydal se směrem k lesu. Tam vždycky našel útočiště a na pár minut mu les umožnil v klidu přemýšlet. Jenže si nevšiml, že není sám. Stejně jako Charlie se nenápadně z hospody někdo vykradl a šel po Charlieho stopách. Celou dobu ho sledoval jako tmavý přízrak v mlhavé noci.

Kapitola dvacátá osmá-PLAMÍNEK LÁSKY

15. května 2011 v 21:49 | Bella |  Fialové oko I.
Charlie se už toulal sám několik dní. Vlastně ani nevěděl kam má namířeno. Vztek, který ho naplňoval když s Jessem mluvil, už pomalu vymizel. Místo toho ho vystřídala spokojenost. Charlie se cítil prostě skvěle. Bylo nádherné počasí a společnost mu ani trochu nechyběla. Teda až na Anie. Na upírku myslel během celého dne, ale zpátky se vrátit nehodlal. Teda aspoň ne zatím.
Cesta mu ubíhala rychle. Už se dostal z města a postupoval směrem ke škole ochránců. Neměl v úmyslu tam jít, ale zatím se rozhodl zdržovat se poblíž. Ale ne zas tak blízko, nechtěl aby ho někdo našel. Zrovna když se chystal rozdělat oheň, zaslechl slabé zašustění v blízkém keři. Charlie napjatě koukal na keř a přemýšlel co má udělat. Několik minut zůstal stát téměř nehnutě. Pak se pousmál a úlevně si oddechl. "Začínám být paranoidní." Řekl si sám pro sebe.
Pak se bavil tím, že zkoušel zapálit dřevo vlastními schopnostmi. Podle profesorky Mii měl nadání pro oheň. Nejdřív se objevovaly jen slabé jiskry, ale pak dřevo vzplálo a o hodinu později se už Charlie cpal pečenou veverkou. Večer už tak spokojený nebyl. Počasí se prudce zhoršilo, jako mávnutím kouzelného proutku. Slunce a bezmračnou oblohu vystřídal déšť s prudkým větrem. Charlie byl promočený až na kost a neměl se kde schovat. Krčil se pod mohutným dubem a drkotal zuby. Ještě že nebyla bouřka, pomyslel si Charlie.
Najednou uslyšel křupnutí větvičky. Co to je? To bude jen nějaké zvíře, říkal si Charlie, ale v takovém počasí to bylo nepravděpodobné. A pak to zase uslyšel. Křup. Křup. Křup. Někdo tu byl! Pro Charlieho to bylo dilema. Má zůstat tam kde je a doufat, že si ho ten dotyčný nevšimne? Nebo má zkusit utéct jak vystrašený králík? Ta druhá možnost mu nebyla příjemná a tak se rozhodl, že zůstane. Křup. Křup. Křup. Kroky se pořád přibližovaly. Mezi stromy se rýsovala nějaká postava. Charlie se postavil a snažil se zaostřit pohled. Vypadalo to, že to je spíše klukovská postava, ale jistý si tím nebyl. Zahlédl v něm taky něco povědomého, ale vůbec si to nedokázal spojit. Až pak, když dotyčný vyšel. Byl to kluk zhruba stejně starý jako Charlie. Poznal ho, i když měl oblečení špinavé a potrhané a byl promočený stejně jako Charlie. Vlasy měl světlé, oči fialové a na tváři mu pohrával nezbedný úsměv. Byl to člověk, kterého by v takovou dobu čekal nejméně.
*
"Tys ho nechal odejít? Proč? Proč si to udělal? Měl si ho nějak zastavit!" Křičela na Jesse Anie hystericky. Bylo ráno, tedy vlastně noc, ale upíři to tak brali. Anie právě zjistila, že Charlie utekl a strašně ji to rozrušilo. Nemohla bez Charlieho existovat. Ona byla jeho součástí. Kam se jde on, tam jde i ona. Bez něho byla jako prázdná schránka bez duše.
"Je mi to líto. Nemohl jsem nic dělat. Už nemůžu ovlivňovat jeho rozhodnutí." Řekl Jess a smutně potřásl hlavou.
"Ty…ty ses o to ani nepokusil! Mohl jsi ho zastavit tisíci způsoby. Ale ne. Ty ho prostě necháš běžet!!" Rozkřičela se znovu Anie a sesunula se na podlahu. Slzy jí okamžitě přetekly. To bylo tak potupné. Upíři přece nebrečí.
"Anie, je mi to vážně líto. Já ho mohl zadržet, ale bylo lepší, když jsem ho nechal jít. Kdybych ho býval zadržel, jen by mě nenáviděl ještě víc."
Anie k němu vzhlédla. "Ale vždyť on tě má rád. Jen neunesl minulost."
"Jsi hodná že to říkáš, ale mám pocit, že je to mnohem horší než to vypadá. On už mi nevěří. Navíc po mně zdědil tvrdohlavost, což tomu moc nepomohlo."
Chvíli bylo ticho. Anie už nebrečela. Slzy se zastavily stejně rychle jako když přišly.
"Ale Jessi. Ty to nechápeš." Řekla drobná dívka, objala si kolena a položila si na ně hlavu.
"Co konkrétně nechápu?" Zeptal se jí a sedl si vedle ní. Dívka na něho koukla velikýma zelenýma očima. Jessovi připadalo zvláštní, jak na něho kouká a přitom je slepá. Vypadalo to, jakoby byla úplně v pořádku. Pak jeho myšlenky přerušil Aniin hlas.
"Já bez Charlieho nemůžu existovat." Řekla a prohrábla si rukou své krátké vlasy.
"Ty ho miluješ." Řekl Jess. Nebyla to otázka. Jessovi neuniklo, jak moc se ti dva spřátelili. Bylo jen otázkou času, kdy z toho vznikne mnohem víc.
"Máš pravdu. Já ho opravdu miluju. Strašně moc. Jenže láska mezi upíry a ochránci prostě není možná. Jsme jako oheň a led."
"I oheň a led mohou být vedle sebe." Řekl Jess mírným hlasem.
"Ach kdyby to byla pravda." Usmála se Anie.
"Nějaký způsob se určitě najde. Neměj strach." Řekl jí Jess, ale v hloubi duše věděl, že žádný způsob nejspíš není.
"I kdyby. Co by to bylo platné? Charlie mě nemá rád. Teda aspoň ne tak, jak jsem si myslela. Jinak by se se mnou býval aspoň rozloučil."
"To si jenom myslíš. Nevěř ale jenom mysli. Někdy může být zrádná. Já věřím, že v Charliem se rozhořel plamínek lásky stejně jako u tebe." Řekl a pak se odmlčel, jako by horoucně přemýšlel.
"Běž za ním." Řekl po chvíli tichým hlasem.
"Cože?"
"Běž za ním. Odejdi od nás. Určitě ho najdeš."
"To myslíš vážně?" Zeptala se nevěřícně Anie.
"Naprosto. Tak běž, dokud je ještě čas."
Anie na nic nečekala. Nevzala si s sebou nic, jen srdce. Nerozloučila se s ostatními. Neohlížela se a jen běžela. Potřebovala s ním mluvit. A hlavně mu říct, co k němu cítí. Musela se ujistit, jestli ten plamínek lásky v jeho srdci opravdu hoří.

Happy Birthday

15. května 2011 v 13:34 | Bella
Přesně 15. května 2010 ve 13:04 jsem přidala na tenhle blog historicky první článek. Začátky s blogem byly těžké. Téměř nulová návštěvnost a s blogem jsem prakticky nic neuměla. Když se mě kámoška zeptala, jestli chci být její sb, tak jsem se zmateně zeptala: "Co je to sb?" Nebo si pamatuju, jak jsem se naučila dávat na blog odkazy. Jak já byla šťastná. Je toho mnohem víc a teď se jenom divím. Ušla jsem s blogem už kus cesty. Nebyla lehká, ale ten rok stál za to. Teď už jsem podstatně dále než před rokem. Naučila jsem se spoustu věcí(jak sama, tak od mých sb) ohledně grafiky, blogu apod. Tím ovšem nechci říct, že už všechno umím. Pořád se učím a je toho ještě hodně co bych chtěla umět. Návštěvnost se mi zvýšila na 130 lidí denně. Článků přidávám víc a troufám si říct, že i na lepší úrovni než předtím.
Za celý rok jsem jich přidala neuvěřitelných 633. Ani se mi tomu nechce věřit. Abych se však dostala k tomu podstatnému. Bez vás bych to nezvádla. Chci poděkovat svým skvělým sb, které vždycky drží při mně, dávají mi rady a píšou vlastní názory na články. To jenom díky vám jsem postoupila tak daleko. Doufám teda, že nám to spolu ještě hodně dlouho vydrží:-).
Taky chci hlavně poděkovat vám. Věrným čtenářům mého blogu. Doufám, že se vám mé články líbí. Některé možná víc, některé míň. Já jsem ale šťastná za to, že je vůbec čtete. Taky děkuju věrným čtenářům mých povídek, kteří mi píšou názory na povídky. Vím, že někdy nejsou zrovna takové, jaké byste si představovali, ale nic v životě není dokonalé. To je všechno co jsem chtěla říct. Teď s chutí do dalšího roku.