Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Červenec 2011

Hraničářská pláštěnka

23. července 2011 v 13:56 | Bella |  Hraničářův učeň
Hraničářská pláštěnka k hraničářům prostě patří stejně asi jako ruka nebo noha. Bez ní by byli více zranitelní. Je dlouhá, flekatá a zbravená do šedo-zelené. V teplejším prostředí(např. poušti) je zbarvená do pískové barvy a splňuje stejný účel. Slouží jim především k maskování. Díky ní dokáží splynout s krajinou a stát se téměř neviditelnými pro netrénované oko. Prostí lidé ji většinou neznali a hraničářskou schopnost zmizet připisovali černé magii. Právě proto má hodně lidí z hraničářů strach. Věří, že ovládají nějaké magické schopnosti. Hraničáři si ji ale oblíbili nejen pro tuto maskovací schopnost. V chladném a deštivém počasí je většina hraničářů ráda, že ji mají a poskytuje jim ochranu před nepřáteli, deštěm a větrem.

Gilanův kůň Blaze je ve skutečnosti klisna

23. července 2011 v 13:45 | Bella |  Hraničářův učeň
Dočetla jsem se takovou malou zajímavost. Všichni určitě znají Gilanova koně Blaze. Člověk by řekl, že to je kůň, ale ve skutečnosti to je klisna. Tak to alespoň uvedl spisovatel John Flanagan. A ještě jsem se dozvěděla, že Blaze jako kůň je akorát u nás v České republice. Jinde je to opravdu klisna. To mi přijde trochu divné, ale tak s tím se nedá nic dělat :-D.
Každopádně ať už je to klisna nebo kůň, je to prostě úžasné a krásné zvíře:-).

Kapitola třicátá sedmá-POMSTA A V ZEMI NIKDE

22. července 2011 v 23:24 | Bella |  Fialové oko I.
Sawa právě vyšla z hlavní budovy. Rozhodla se, že půjde na menší průzkum. Stejně měla další rozhovor s Jessem asi za dvě hodiny. Potřebovala si pročistit hlavu, jelikož se dostala do slepé uličky. Ne! Nepotřebovala žádnou pitomou procházku! Ví co jí teď pomůže. Čerstvá krev. Ano, to je to pravé pro špatnou náladu. Jenže kde ji sehnat? Pak se rozesmála. Umí si ji sama obstarat. Někoho si uloví. Jenže problém byl v tom, že hrála dvě role. Marron si myslel, že je na straně ochránců. Tušila, že je vůdce ochránců slabomyslný, ale že jí podlehne tak snadno? Ne, to tedy opravdu nečekala. Zatím si ale hrála. Ona byla kočka a ochránci pouze malé špinavé myši. Najednou se před ní objevila drobná dívka s jemným obličejem a krátkými blond vlasy.
"Dobrý den slečno Sawo," pozdravila dívka slušně.
"Á studentka. Nemáš být náhodou na vyučování?!" zeptala se Sawa přísně. Nesnášela, když se někdo tak věčně poflakoval.
"Vyučování skončilo před půl hodinou a já…"
"No tak skončilo před půl hodinou! Nemáš co na práci?" vyštěkla na ni Sawa. Dívka se trochu strachy přikrčila, ale pak se znovu sebevědomě napřímila.
"Prý držíte profesora Jesse. Proč?" řekla a podívala se jí upřeně do očí s novou odvahou.
Sawa její pohled opětovala a zároveň cítila, že chuť na krev už není jen chuť. Teď měla doopravdy žízeň. Od té doby co se stala upírkou se neuměla ovládat. Nechápala to. Ta upíří holka co se tak drží Charlieho to umí.
"Tak co?" zeptalo se kurážné, ale lehkomyslné děvče.
"Pojď ke mně. Nemusíš se bát," řekla Sawa a vábila ji svým nadpozemským hlasem. Blonďatá dívka k ní přistoupila s jistou nedůvěrou. Nutno říci, že oprávněnou.
Sawa ji pohladila po krku. Cítila to. Tlukot jejího srdce. Krev, která v ní koluje. Pak jí jedním rychlým pohybem kousla a hladově sála. Nezáleželo jí jestli tam někdo je a sleduje ji. Chtěla krev a tak si ji vzala. Krk se jí plnil a ona se málem zalkla, ale vychutnávala si tu chuť, ze které by se normální smrtelník pozvracel. Pak odhodila mrtvé tělo dívčiny na zem. Z rtů jí ještě odkapávala červená tekutina. Byla posílená a odhodlaná ke všemu. Nějaký bláznivý hlásek v její hlavě jí říkal, že dokáže cokoli. Věděla co musí udělat. Zabít svou lásku svého života. To on za všechno může. Musí Jesse zabít!
"Pomsta bude sladká," řekla si a pak za doprovodu svého zlověstného smíchu se vydala směrem k budově, kde byl uvězněný ten spoutaný a bezmocný muž.
*
"Teď pozor! Procházíme lesem temnoty. Jestli jím projdete a nenecháte se zmást, tak za ním už na vás bude čekat sídlo samotného Osudu," řekl jim varovně Modrásek.
Šli několik dní. Nebo snad měsíců? Tady to nejde poznat, pomyslel si Charlie.
"Modrásku?"
"Ano Charlie?"
"Čím se nemáme nechat zmást?" zeptal se Charlie.
"Přízraky minulosti. Je možné, že uvidíte sami sebe jak vás lákají, abyste sešli ze stesky. A to v žádném případě nedělejte! Budou vás lákat a vábit. Mějte svoji mysl otevřenou a bystré smysly připravené."
Charlie čekal sice nějakou příznivější odpověď, ale nedalo se nic dělat. Už byli v lese.
"Mám taky jednu otázku," ozvala se Anie. "Co by se stalo, kdybychom sešli ze stesky?"
"Ztratili byste v minulosti, přítomnosti a budoucnosti naráz. Zbláznili byste se z toho."
Charlie a Anie si vyměnili pohledy. Věděli, že tady je všechno možné. Museli si dávat dobrý pozor a toto byl jejich poslední úsek cesty. Jestli chtějí zachránit Jesse, musí to zvládnout.
Nějakou dobu spokojeně šli a nevnímali čas. Pak se ale Charliemu zdálo, že něco vidí.
"Co to je? Tamto mezi stromy!" vykřikl vystrašeně. Nebyl žádný strašpytel, ale teď po nějaké cizí společnosti netoužil.
"Přízrak. Nenech se jím zmást. Pamatuj." Zašeptala mu konejšivě Anie.
"Pojď za mnou Charlie. Vím na co myslíš. Všechno se může změnit. Pojď! Jen pojď a neostýchej se." Charlie už už chtěl vykročit za ním, když si vzpomněl co by se stalo. Je to jen vidina! Nesmím sejít ze stesky, říkal si v duchu pořád dokola. Charlie koukl na Anie, jestli zažívá něco podobného. V tmavém lese to šlo ale těžko vidět. Každopádně si v nepatrném světle všiml jejího nesmírně soustředěného výrazu.
"Charlie! Ach Charlie! Pojď za mnou. Ukážu ti správnou cestu. Ta tvá vede do pekel…"
Tmavovlasý kluk s šokem zíral sám na sebe. Připadalo mu, jako by zíral do zrcadla. Přece by se zas tak moc nestalo, kdyby z té stesky na chvíli sešel. Co by se mohlo stát? Ne! Nesmí!
A tak putovali dál.
"Když to neuděláš, tví přátelé se ocitnou v nebezpečí. Anie. Není sladká? Jess. Tvůj otec tě potřebuje. Pojď za mnou. Ochráním tě. Jen pojď," prozpěvoval hlas sladce. Charlie nemohl dovolit, aby někdo ohrozil jeho přátele. Co by si bez nich počal? Jeho odraz navíc slíbil, že ho ochrání. Sám sobě věřil. Tak proč z té stesky nesejít? Rozhodl se že to udělá. Sladký hlásek ho lákal a on za ním prostě musel jít. Byl krok od nich. Dva kroky. Při třetím kroku Anie hlasitě zařvala: "Charlie ne! Nesmíš sejít ze stesky!"
Bylo pozdě. Charlie došlápl. Hlásek se proměnil v zuřivou bouři. Nevěděl kde je, co dělá nebo s kým tam je. V hlavě mu hučelo tisíc hlasů. Všechny se smály kdákavým smíchem. Byl ztracen.

Severus s mrtvou Lily:-(

22. července 2011 v 18:58 | Bella |  Harry Potter
Našla jsem fakt smutnou animaci Severuse s mrtvou Lily Potterovou.

Kapitola třináctá-TAJNÝ ROZHOVOR

22. července 2011 v 16:35 | Bella |  Červánkové nebe
Přidávám opět další kapitolu k Červánkovému nebi :-D. Doufám že se bude líbit a omlouvám se za chyby.

Will právě v duchu hlasitě zaklel. Plazil se vysokou trávou, když v tu chvíli pod ním křupla větvička. Tohle už se víckrát nesmí stát, řekl si v duchu. Nějakou dobu zůstal ležet bez hnutí, aby měl jistotu, že ho nikdo nezaslechl a nedej bože uviděl. Asi po pěti minutách úlevně vydechl. Nikdo si zřejmě ničeho nevšiml. Byl už docela blízko, ale ještě ne na místě. Pořád však hrozilo nebezpečí, že ho spatří rozmístěné stráže kolem velkého tábořiště. Will je však viděl už dávno. Uměl se pohybovat téměř neslyšně a hbitě klouzal po trávě kolem nich jako had. A díky své maskovací šedo-zelené pláštěnce splynul hladce s okolím a pro neznalce byl téměř neviditelný. Will se opatrně zvedl a potichu našlapoval. Blížil se večer a z tábora už byla vidět jasná rudá záře. Někdo rozdělal oheň. Přibližoval se pořád blíž a blíž. Když už viděl do otevřeného prostranství tábora, zastavil se a pozoroval.
"Ještě než začneš jednat, pozoruj. Někdy ti to ušetří nepříjemné překvapení," vybavila se slova ve Willové hlavě, která kdysi pronesl Halt, ještě když byl jeho učněm.
Will nejdříve očima hledal velitele. Když nepočítal děti, tak vojsko nebylo tolik početné. Kolem sto padesáti, maximálně dvoustovka mužů. Přesto potřebovalo nějakého velitele, protože pak by mezi nimi mohlo dojít k chaosu. Pak ho Will uviděl. Nešlo ho přehlédnout. Měl mohutnou vysokou postavu chráněnou silným brněním z nějakého černého kovu. Vlastně všechno měl černé, včetně zbraní, ale to už Will věděl dávno. Obličej měl samou jizvu, přesto ale nešly přehlédnout jeho studené černé oči. Vlasy neměl žádné. Will ho poznal hravě, ale ne díky vzhledu. Hádka dvou mužů nešla přeslechnout. Ten kterého Will označil velitelem dokazoval svým nadřazeným chováním, že pravdu má pouze on. Menší, ale stejně mohutný muž se mu snažil oponovat a rukama zoufale gestikuloval. Oba ne sebe řvali cizí řečí, což bylo divné. Neříkal Erik, že umí mluvit po našem? Přemýšlel horlivě Will.
"Dobře. Ale berte na vědomí můj pane, jaká je naše situace. Diskuse bude pokračovat ve stanu. Nechceme přece přilákat nějakého nevítaného pozorovatele, řekl menší muž divným přízvukem. Pak přejel očima místo, kde byl schovaný Will. Ten okamžitě ztuhnul jako socha. Netušil, jestli šlo jen o náhodu nebo ten muž tušil, že tu je někdo, kdo tu nemá co pohledávat. Raději ale nenechal nic náhodě. Ještě chvíli počkal, i když oba muži vešli do stanu. Pak se uvolnil a přemýšlel co dál. Musel zjistit o čem se teď spolu budou bavit, to bylo jasné. Willovi už došlo proč mluvili cizí řečí. V táboře bylo spoustu dětí, které byly zřejmě rozhodnuté při nejlepší příležitosti utéct a zjistit co se dá. Byly to vesměs ti starší a odvážnější. Velitel s tím mužem by mohli nechtěně něco vyzradit. A jak Will tušil, taky to bylo nejspíš proto, aby jim nerozuměl někdo jako byl Will. Ten se začal opět tiše plížit. Musel se vydat do tábora. Jenže tam se to jen hemžilo vojáky. Někteří peskovali a mlátili děti, které jim ještě zbyly, jiní jedli a hlasitě se mezi sebou bavili. Byli tam ovšem i tací, kteří tiše pozorovali krajinu a hledali něco, co tu nemá být. Will, který byl známý svými působivými nápady, jeden zrovna dostal. Nehodlal jít doprostřed tábora jen tak. Hlavní bylo dostat se ke stanu. Pomalu se tedy odplížil z okraje tábora hloub do lesa. Pak našel to co hledal. Několik kroků vpravo od něj stál muž a právě hlasitě zívl. Zřejmě už měl všeho plné zuby a toužil si lehnout aspoň na pár hodin. I tak se snažil být v pozoru a často se protahoval, aby neusnul. Will pořád ležel na zemi a přemýšlel o svém nápadu. Rozhodl se že to zkusí, ale musel být rychlý. Co nejtišeji vzal kámen, který ho už dlouho tlačil do žeber. Pak se odebral o kus dál a hodil ho několik metrů za unaveným mužem. Ten okamžitě zbystřil a vyrazil směrem, který Will určil.
"Někdo tu hodil kámen," řekl si pro sebe zmateně. A než muž stačil přijít na to co to znamená, Will vytáhl ze svého pouzdra krátký vrhací nůž a hodil ho směrem na jeho hlavu. Nůž našel rychle svůj cíl. Will ho ovšem nezabil, jen omráčil rukojetí. Hraničáři uměli házet i na tenhle způsob, což většinou bylo k užitku.
Z lesa do středu tábořiště chráněného stromy si kráčel Will. Nevypadal ovšem jako Will, kterého všichni dobře znají. Pláštěnka, dlouhý luk i pouzdro zmizeli. Dokonce si sundal řetízek se stříbrným dubovým listem, který byl znamením hraničáře. Místo toho všeho měl na sobě těžké kovové brnění, helmici i meč. Bylo mu to sice trochu velké, ale svůj účel to splnilo. Možná to bylo tmou, možná nepozorností vojáků. Willa si ovšem nikdo nevšímal, když procházel k velitelskému stanu. Will jen doufal, že ještě není pozdě a velitel se svým podřízeným svůj hovor už neskončili. Štěstí mu ale přálo. Will seděl u stanu jako by se nechumelilo a pozorně poslouchal. Donesly se k němu dva tiše se dohadující a těžko slyšitelné hlasy.
"Můj pane. Já vám nechci rozkazovat, to rozhodně ne. Ale jaký to má smysl tu zůstávat? Vím, že jste chtěl sesadit krále z trůnu, ale…"
"Buď zticha ty hlupáku! Sám dobře víš, že tohle nemáš nikde říkat! Ani ve velitelském stanu. Nikdy nevíš, čí uši nás poslouchají," řekl ostrý hlas.
"Vy-vy myslíte pane, že je tu některý z hraničářů?"
"Všechno je možné. Ale jestli ano, tak bych mu radil, ať se co nejrychleji spakuje! Jinak je po něm!"
Muž si s náznakem strachu odkašlal a pokračoval. "Vraťme se ale k předchozímu tématu. Naše vojsko tu nemůže zůstat. Risk je příliš velký. Naše armáda na nás čeká a musíme se dostat k ní co nejdřív a spojit se s ní. Navíc ty děti. Je to tak nevyzpytatelné."
"Ty mi nemáš co radit! Naše vojsko? Naše armáda? Moje! A tak to taky zůstane! Duncana sesadím jednou provždy. Jeho hrad není tak daleko. Máš pravdu, spojit se s mou armádou musím. Ale ještě je čas! Nejdřív se musím vypořádat s otravnými mouchami, které kolem poletují! Pak už nebude problém v ničem. Duncana zabiju a trůn bude můj! Tato Země nebude mít šanci mi odporovat!" řekl muž zaníceným hlasem plný hrozby.
Chvíli bylo ticho a Will slyšel jen pravidelné oddechování obou mužů.
"Měl bys jít Ancusi. Vím, že máš dobré úmysly, ale já se nehodlám právě teď projevit jako zbabělec a utéct odtud jak prašivý pes." A v tu chvíli Willa vyrušil křik po táboře.
Ancus i velitel rychle vyběhli ze stanu. Will měl čas jen tak tak se od nich odpojit.
"Veliteli! Veliteli!" křičel jeden voják.
"Co se děje?" vykřikl holohlavý muž.
"Někdo tu je! Marka jsme našli v bezvědomí a skoro bez šatů! Někdo se sem vplížil!" křičel pořád dokola.
"Tak vplížil říkáš. Tak to se tedy podívejme. Však mi ho dostaneme! Postarejte se, aby nikdo z tábora neodcházel! Pod trestem smrti!"

Souboj vášní

20. července 2011 v 9:43 | Bella
Chce ji chránit, ale v jejím náručí bude ztracen Když se Maylis dozví, že má být provdána proti své vůli, před svým nastávajícím uprchne. Na útěku se setkává s udatným rytířem Drystanem, který se chce připojit k vojsku nového krále. Společně tedy dál putují v jeho doprovodu. Maylis si brzy získá přízeň krále, Drystan však trpí zběsilou žárlivostí, neboť dívku již dlouho miluje... (váz., 256 str., 13x21 cm)

Můj názor: Tuto knihu jsem nečetla a asi ani nebudu :-D. Možná vás zajímá proč ji sem tedy dávám. Dneska ráno jsem snídala a co nevidím. Mamka čte jakousi knížku a z obálky na mě mrká Aragorn z Pána prstenů. Ale co tam sakra dělá? :-D. Já doufala, že to bude souviset s ním, ale vůbec. Děj je úplně o něčem jiném. Nevím, ale pod tím obrázkem si vždycky budu představovat Aragorna a ne nějakého udatného rytíře Drystana :-D. Tento článek berte prosím jenom jako zajímavost. Asi se už vážně nudím:-D



Kapitola třicátá šestá-VÝMĚNA NÁZORŮ

17. července 2011 v 22:30 | Bella |  Fialové oko I.
Přidávám další kapitolku k Fialovému oku. Je docela o hodně kratší než normálně, ale psala jsem to teď večer, tak se nedivte :-D. Zítra možná napíšu další. Záleží na mojí náladě:-).

Jsem posel Osudu, řekl mladý muž, který stál před nimi. Jako posel docela vypadal. Na sobě měl cestovní oblečení, přes rameno brašnu z věcmi a na tváři mu pohrával milý úsměv. Ale jako člověk by tedy rozhodně neuspěl. Charliemu připomínal nějaké neznámé exotické zvířátko. Mladík měl dlouhé vlasy tmavě modré barvy, spletené do drobných copánků. Obličej měl taky trošku namodralý, ale oči měl skoro černé. Charlie si nemohl pomoci, ale při pohledu na něj si vybavil seriál Šmoulové, který jako kdysi malý s oblibou sledoval.
Oblečený byl taky velmi zvláštně. Měl dlouhé černé kalhoty s kabátem tytéž barvy. Boty neměl žádné.
"Posel Osudu říkáš? Jak ti můžeme věřit? A proč jsi tady?" zareagovala okamžitě Anie.
Charlie s ní naprosto souhlasil. On obvykle proti lidem jiné rasy nic neměl, ale tohle bylo trochu moc. Navíc když se posel usmál, ukázal celou řadu ostrých špičatých zoubků.
"Samotný Osud mě poslal sem za vámi. Už o vás ví. Taky ví, proč s ním chcete mluvit a náramně ho to zajímá. Mám vám dělat průvodce a pomoci vám, abyste se v těchto končinách neztratili."
"Fakt jo?" vyjel Charlie. "V tom případě bych ti chtěl oznámit, že se obejdeme bez tebe."
"Jestli odmítnete, bude to znamenat vaši smrt. Jen poslové znají skrytou cestu, která vede k mému pánovi. Obyčejní tvorové jako vy tady nemají co pohledávat a pán Osud je obvykle nechává napospas divoké zvěři. U vás ale udělal výjimku, tak byste si toho měli vážit!" Rozzuřil se tvor.
"Charlie má pravdu. Neznáme to tu a sami si nevystačíme," řekla Anie, leč nerada.
Černovlasý kluk chvíli uvažoval. Měla pravdu, ale nechtěl si k nim pouštět něco, co neznají. Nadruhou stranu tady ale neznali prakticky nic. Rozhodl se, že tedy nakonec ustoupí, ale…
"Nejdřív nám řekni co jsi zač!" řekl své podmínky Charlie ostrým hlasem.
Modrý tvor se usmál a znovu vycenil své zoubky.
"Netuším co jsem zač a ani kde jsem se tu vzal. Vím jen, že nás stvořil samotný Osud. Má s námi dobrý záměr, ale o nás téměř nemluví. Dokonce ani nemáme jméno. Bohužel. Víc vám toho neřeknu, sám o sobě téměř nic nevím."
Charliemu ho bylo trochu líto, ale věděl, že s tím nic nezmůže.
"Je nám to líto. Můžeš být tedy naším průvodcem, i když chvíli potrvá, než ti budeme věřit," řekla Anie profesionálně.
"No a když už ses k nám tak přidal do party, co kdybychom ti dali jméno?" zeptal se Charlie trochu veseleji.
"To je výborný nápad. Jsi pro?" oslovila Anie modrého tvora.
Jen pokrčil rameny, ale pořád se usmíval. Zřejmě se mu nová společnost líbila.
"No a ehm, jsi muž nebo žena?" vyslovil Charlie otázku, která mu vrtala dlouho hlavou. Od začátku mu připadal jako tvor mužského pohlaví, ale jistý si tím úplně nebyl.
"Nevím," odpověděl tvor, "myslím ale, že muž. I když u nás se to dá těžko rozeznat."
"Dobře tedy. Líbí se ti jméno Jack?" zeptala se Anie nadšeně.
"Tak to teda ne. Jack je jak pro nějakého homouše. Ani nápad. Joe je ideální," prohlásil Charlie a v duchu si gratuloval k tak skvělému nápadu.
Anie se rozesmála. "Joe? To si děláš srandu?! To bys nemohl dát ani zvířeti. Owen je dobré."
Tentokrát se pro změnu rozesmál Charlie. "Dneska sršíš jenom vtipy. Jak to jen děláš Anie? Všichni vědí, že Owen je děsně zastaralé jméno. No schválně. Kolik znáš na světě Owenů?" rýpl si do ní Charlie.
"Docela dost abys věděl!" řekla Anie, která už doslova zuřila.
"Tak dost!" ozval se hlas chudáka posla. "Když nad tím tak přemýšlím, jméno radši nechci. Vy byste se byli schopni pozabíjet," řekl jim rozpačitě.
Anie s Charliem se na sebe ještě chvíli mračili, ale pak se začali usmívat. Oba byli velmi tvrdohlaví a dobře to věděli. Dokázali se chytnou i kvůli každé prkotině.
"Možná jsme to trochu přehnali," řekl Charlie a doufal, že tím se zároveň i omluvil.
"Možná trochu dost," přiznala Anie.
Pak ji šel Charlie obejmout. Miloval pocit, když ji měl takhle pro sebe. Dodávalo mu to pocit, že ji dokáže uchránit před světem. Co na tom, že si byli se silami celkem rovní. Pak ji ale od sebe jemně odstrčil.
"Hm, ale stejně bychom ti měli nějaké jméno dát. Něco jednoduchého. Na co složitá jména," řekl Charlie.
A pak jako by si to spolu nacvičovali řekli Anie a Charlie naráz: "Modrásek!"
Modrásek byl z nového jména trochu nesvůj, ale přiznal, že se mu líbí. Charlie byl nakonec docela rád, že získali takového průvodce. A jak se ukázalo, vyklubal se z něj nejen dobrý průvodce, ale i přítel na život a na smrt.


Kapitola dvanáctá-TOHLE SE PROSTĚ SLOVY POPSAT NEDÁ

12. července 2011 v 21:49 | Bella |  Červánkové nebe
Smutně jsem koukala na pár krátkých tmavých pramenů. Opět jsem si po dlouhé době musela oškubat své vlasy na krátko. Mé kaštanové vlasy rostly rychle a po několika týdnech už je nutné je zas upravit do požadovaného tvaru. Nůžky jsem neměla, ale stejně dobře mi posloužil saxonský nůž. Gilan si ze mě utahoval, že si můžu podat ruku s Haltem.
"Je to opravdu nutné?" Zeptal se Gilan, když viděl můj sklíčený výraz.
Nutné? Samozřejmě že to bylo nutné. Pokud se jednalo o mě, tak nikdo nesměl nic poznat. Věděla jsem, že to Gil myslí dobře, ale rozčilovaly mě dny, kdy dokázal být takhle natvrdlý.
"Už jsi někdy viděl kluka s dlouhými vlasy?" Zeptala jsem otráveně.
"Třeba by z toho byl nový módní trend." Pokusil se o žert.
Když viděl, že se nesměju, tak mě rozcuchal vlasy(takže jsem vypadala jako slepice) a dodal: "Víš, mně se krátkovlasé holky stejně líbí víc."
Po tom zjištění jsem pořád mlčela, ale chtě nechtě jsem se musela usmát. Pak jsem se konečně vzchopila.
"Máš pravdu. Jsou to jen vlasy." Řekla jsem a snažila se, aby to znělo lhostejně. Gilan se jen usmál a šel osedlat Blaze. Já ho následovala, jelikož Apple na cestu taky nebyla ještě připravená a navíc nedočkavě čekala, až jí přinesu nějaké to jablko. Když viděla že se k ní blížím, přivítala mě hlasitým zařehtáním.
"Ahoj krásko." Řekla jsem jí a pohladila ji. Ona jen do mě drcla a hledala, kde mám zašitou známou dobrotu. Podala jsem ji jablko.
"Neměla by ses tolik cpát. Budeš tlustá." Domlouvala jsem jí a v duchu si říkala, jestli je normální, že mluvím s koněm. Ona se na mě jen lhostejně koukla, jako by jí to bylo jedno.
"Můžeme vyrazit?" Zeptal se Gilan, který už seděl v sedle.
Jen jsem kývla, vyskočila do sedla a pobídla Apple do klusu. Zbýval nám ještě kus cesty, než dorazíme do městečka Corwey. Doufala jsem, že tam třeba potkáme Halta s Willem. I když byl Gilan zkušený hraničář, po Haltově jistotě se mi trochu stýskalo. Navíc když udělám chybu před Gilanem, tak ten mi jenom naznačí co dělám špatně. Halt by mi to řekl tak, že už bych stejnou chybu nejspíš v životě neudělala. Najednou Apple hlasitě zařehtala. Věděla jsem, že hraničářští koně jsou tak vycvičení. Když ucítí náznak nebezpečí, upozorní nás.
Najednou jsem viděla, kvůli čemu mě Apple upozornila. Z jižní strany se k nám blížili dva jezdci. Jeden kůň mi připadal jako Haltův Aberlard. Byl to ale určitě on? A když jo, tak kdo byl ten druhý jezdec? Tak černého koně totiž neměl nikdo z nás.
"Gile?" Zavolala jsem na mladého hraničáře.
"Děje se něco?"
"Máme společnost." Řekla jsem a ukázala směrem k nim.
"Všiml jsem si. Raději zastavíme, ale měj svůj luk připravený."
Tohle mi říkat nemusel. Tětivu jsem měla napjatou. Halt vždycky říkal, že povolená tětiva jen zbytečně zpomaluje. S vloženým šípem jsem namířila na jezdce. Zatím jsem nechtěla střílet, ale je lepší být připravená. Jezdci se pořád víc přibližovali, až byli na dosah jen několika metrů. Poznala jsem Halta. Starý hraničář měl obličej schovaný ve stínu kapuce, takže jsem nemohla vidět jeho výraz ve tváři. V podstatě jako vždycky.
"Nestřílejte! To jsem já." Řekl a rychle seskočil z koně. Vypadalo to, že ho postihlo něco nepěkného. Byl samý prach, špína a…krev.
"Halte co se vám…" nedořekla jsem.
"Nic se mi nestalo. Hned vám to vysvětlím, jen se potřebuju trochu vydýchat. Dostihnout vás nebylo lehké, to vám povím. Upalovali jste, jako by vám za zády hořelo. Potřebuju si odpočinout a koně taky.
"Mám uvařit trochu kávy?" Zeptala jsem se.
"Není třeba. Je tu málo stromů, nebudeme raději nic riskovat. Jen dej prosím koním trochu vody." Řekl Halt a pak si sedl na zem a úlevně hekl.
"Kdo je to?" Zeptal se Gilan a ukázal na postavu na černém koni. "A kde jsi sebral toho koně?"
Pozorně jsem si postavu prohlédla. Byla to dívka zhruba v mém věku. Měla mahagonové vlasy trochu pod ramena, hnědé oči a velmi světlou pleť. Když jí Gilan pomáhal z koně, doufala jsem, že si nikdo nevšimnul žárlivého výrazu v mém obličeji.
"To je Gabriela. Dcera Morgaratha." Řekl Halt, jako by se nic nedělo.
"Co?! To není možné! Morgaratha? Víš to určitě? V tom případě jí nemůžeme věřit!" Vykřikla jsem. Všechno to ve mně vřelo. Souviselo to s mou minulostí, ale zatím jsem o ní nikomu nic neřekla. A zatím to tak hodlám nechat. Ale ta holka? Haltovi a Gilovi věřím. Ale jí? To nehodlám riskovat. Jestli si Halt myslí, že budeme nejlepší přítelkyně, tak to se šeredně spletl.
"Proč mají všichni mladí tolik otázek?" Bědoval Halt kamsi do nebe.
"Odpovíš mi na ně nebo ne?" Zeptala jsem se rozčileně.
"Uklidni se Nicku. Halt nám to jistě vysvětlí." Řekl Gilan. Překvapeně jsem zamrkala při tom oslovení. Úplně jsem zapomněla, že Halt neví že Gilan už všechno ví. V normální situaci by mi to přišlo srandovní, ale teď jsem měla úplně jiné starosti. Najednou jsem si všimla, že chybí jistá osoba. Vždy optimistický hraničář, který byl srdcem celé skupiny. Ten by mě jistě pochopil. Nakonec jsem to nevydržela a musela jsem se zeptat.
"Halte?" Zkusila jsem to.
Povzdechl jsi. "Tak jaká otázka to je tentokrát?"
"Víš, něčeho jsem si všimla a prostě se musím zeptat. Kde je Will?"
*
Mladý hraničář měl právě velké dilema. Od té doby co měl na starosti malého Erika se toho moc nedalo stihnout. To dítě mělo neobyčejnou výdrž ve vyptávání. Začínal obdivovat Halta, že měl takovou trpělivost. Přemýšlel, jestli byl dřív taky tak otravný. A nebo to snad u něj přetrvávalo pořád? Rozhodl se, že si raději bude dávat pozor kolik otázek Haltovi dává.
"Wille?" Přerušil jeho myšlenky Erik.
"Co je?"
"Proč pořád mlčíš?" Ptalo se zvědavé dítě.
"Protože prostě proto."
"Ty nerad mluvíš?"
Will si povzdechl. Skončí to někdy? "Prostě nemám náladu mluvit Eriku." Řekl mu trochu ostřejším hlasem, než měl v úmyslu. Will si vždycky myslel, že to s dětmi docela umí. Teď o tom začínal pochybovat. Erika ale ostřejší hlas zřejmě vůbec neodradil a pokračoval stejnými nesmyslnými otázkami. On ale potřeboval přemýšlet. Co má teď udělat? Halt ho pověřil úkolem, ale s dítětem na krku to šlo dost těžko. Nemohl jít na průzkum s dítětem, které se nedalo utišit. Will zjistil, že umlčet ho jde jedině tehdy, když jí. Zásoby jídla se ale začínaly ztenčovat a malý Erik nebyl nenasytný. Měl ještě možnost ho nechat na chvíli tady a jít na průzkum. Zkusit zjistit nějaké informace. Zhruba znal polohu tábořiště těch černých mužů. Erik mu to ochotně prozradil. Taky mu řekl jak utekl. Chytře předstíral, že je mrtvý a oni ho nechali tak. Když se jim ztratilo nebo zemřelo nějaké dítě, nebyla to katastrofa. Snadno si byli schopni opatřit další. Jenže teď to podstatné. Tábor se určitě večer přesune někam jinam. Má teď poslední možnost je vyslechnout. Jenže co Erik? Nelíbila se mu představa, že ho tu nechá samotného. Nakonec rozhodl, že nemá ne vybranou. Musí tu Erika nechat samotného. Je hraničář a hraničáři mají nějakou práci. Nejsou to chůvy, které hlídají děti. Většina hraničářů si rodinu nikdy nezaloží. Pár vyjímek je, ale hraničáři prostě na rodinný život nejsou. Jsou to samotáři.
"Eriku? Budu tě tu na chvíli muset nechat samotného. Musím, ehm, musím jít něco zařídit." Oznámil Will svému malému společníkovi.
"Ty potřebuješ něco zařídit? Je to nějaká tajná mise? Tak to jdu s tebou. Dvě ruce a dvě nohy navíc se vždycky hodí." Řekl Erik mudrlantsky.
"To nejde. Nemůžeš jít se mnou. Je to nebezpečné."
"Já ale chci jít s tebou!"
Will si povzdechl. Proč to dítě musí být tak tvrdohlavé? Malý Erik využil té odmlky a pustil se znovu do boje. Byl chytrý. Odvážný. Ale bylo to ještě dítě.
"Prosím prosím. Vem mě s sebou Wille. Budu užitečný." Prosil a naříkal.
"Řekl jsem, že to nejde."
"Ty mě tam nechceš! A víš co? Můžu si jít kam chci! A já taky půjdu abys věděl! Já tam chci, chci a chci!" Křičel Erik a Will začínal mít strach, že ho někdo uslyší.
Najednou se u nich někdo objevil. Někdo koho by Will zrovna v té chvíli nečekal.
"Potřebuješ pomoct Wille? S dětmi to docela umím." Řekla osoba, která mu už mnohokrát zachránila život. Will v té chvíli děkoval bohu, že mu seslal pomoc. Na Horáce prostě bylo vždycky spolehnutí.

Matthew Werkmeister by mohl hrát Willa

10. července 2011 v 19:29 | Bella |  Hraničářův učeň
Dneska jsem zuřivě hledala na googlu nějaké obrázky týkající se hraničářova učně. Narazila jsem na tohoto herce(asi), který by se podle mě docela hodil na postavu Willa. Vím, že nevypadá úplně jako Will, ale docela mi na něho sedí. Hnědé oči, tmavé vlasy, malá postava a takový šibalský úsměv. Abych pravdu řekla, tak o tomhle herci(?) nevím absolutně nic :-D. Bohužel ani věk. Co si myslíte vy? Dokázali byste takového Willa snést? Samozřejmě jako hraničáře:-)