Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Září 2011

Kapitola třetí-ZÁHADNÝ MUŽ A ROZLOUČENÍ

18. září 2011 v 18:26 | Bella |  Srdce oceánu
Shromažďovací sál byl docela velký, aby se tam všichni vešli. Jenže teď, když do místnosti vstoupilo jen deset dívek a slečna Steelová, působil prostě obrovsky.
"Seřaďte se děvčata a chovejte se slušně. Co nevidět by měla dorazit rodina, která si jednu z vás vezme domů."
Ve tváři všech holek bylo vzrušení. Všichni jsme doufali, že právě nás si vyvolí. Byla jsem zvědavá jaká ta rodina bude. Představovala jsem si mateřsky vyhlížející ženu a pohodovým pánem, kteří se pořád usmívají. Možná mají i nějaké děti. Ke smyšlené rodině, kterou jsem si představovala už od dětství jsem si přidala ještě jejich děti. Mladíka, který by byl starší než já. Potom děvče v mém věku a nakonec malého čtyřletého klučinu. Musela jsem se usmát. Byla to hezká představa. Najednou se rozrazily dveře. Do místnosti vešel nějaký pán. Vlastně slovo "pán" nebylo to správné. Byl děsivý. Vypadal jako pirát. Zajímalo mě, co tady chce. Byl hodně urostlý. Měřil snad dva metry a široká vypracovaná ramena vypovídala o každodenní fyzické práci, kterou musel nejspíš vykonávat. Vlasy měl světlé, ale už trochu šedivé. Velmi opálená pokožka se spoustou jizev kontrastovala s jeho zelenýma očima, které zřejmě neznaly strach. Jeho výraz byl netečný. Nemračil se, ale ani neusmíval. Co se týče oblečení, vypadalo úplně obyčejně. Bílá košile, tmavé kalhoty, k tomu ošuntělý hnědý kabát, který byl už na několika místech záplatovaný a na nohou se mu vyjímaly kožené vysoké boty.
"Co tady chcete pane?" zeptala se slečna Steelová a stoupla si před nás s roztaženýma rukama, jako by se nás chystala bránit. Což mi připadalo trochu k smíchu vzhledem k tomu, jak byla vychrtlá a malá. On se podíval na nás a mně to najednou došlo.
"Přišel jsem si pro dítě," řekl a kývnul hlavou směrem k nám. Všichni měli ve tváři vepsaný zmatek smíšený se strachem. A já určitě taky, protože můj sen o hezké rodině se najednou rozplynul, jako by někdo řekl nějaké zaklínadlo.
"Pro dítě? Myslíte, že vám dám jednu z našich dívek? Myslíte, že jsem úplně šílená? Vždyť ani nemáte manželku. Nebo se snad pletu?" zeptala se rozhořčeně slečna Steelová a zvedla obočí, jak to často dělávala.
Muž neodpověděl a pomalým krokem šel k nám. Každé z nás pohlédl do tváře, jako by z ní chtěl něco vyčíst. Když se jeho pohled zastavil na mě, přivřel oči. Statečně jsem opětovala jeho hrozivý pohled, ale srdce mi strachem bušilo tak hlasitě, že to snad museli slyšet i ve vedlejší místnosti.
"Dejte mi do péče toto děvče," řekl a ukázal na mě. Srdce mi spadlo až někam do kalhot. Copak bych měla bydlet u tohoto chlápka? To snad nedovolí! To nemůžou! Bůh ví, co má se mnou plánu. Naštěstí to slečna Steelová zatrhla. Nikdy jsem ji neměla příliš v lásce, ale teď jsem jí byla vděčná.
"Tak vy chcete toto děvče?! Tak to vás musím hluboce zklamat. My hledáme pro sirotky vhodný domov a úplnou rodinu. Leslie nepůjde k nějakému vandrákovi!" řekla zvýšeným hlasem.
"Zaplatím," řekl a konečně odtrhl pohled ode mě a upřel svůj zrak na slečnu.
"Pcha. Vy chcete platit? Tak prosím. Pochybuji, že máte tolik peněz. Nejspíš mi chcete dát tu trošku, co jste si vyžebral na ulici." V tu chvíli muž vytáhl jeden těžký váček a vysypal ho na zem. Vypadlo z něho spoustu zlatých mincí. Tolik peněz jsem v životě neviděla. Všichni zůstali ohromeně stát.
"Jeden váček? To můj názor nezmění," řekla slečna už trochu nejistě. K velkému překvapení všech vytáhl muž druhý váček a stejně jako u předchozího vysypal jeho obsah na podlahu. Teď už slečna Steelová nevěděla co říct.
"Je vám to snad pořád málo?" zeptal se ten boháč a začal hledat další peníze schované u sebe v kapsách toho ošuntělého kabátu.
"Tedy… Ne. Toho zlata je moc. Já…" nedořekla a podívala se na mě.
Ne! Ne! Prosím ne! Naříkal můj hlásek v hlavě. Moje modlitby zůstaly nevyslyšeny.
"Nemám na vybranou Leslie. Od teď se o tebe bude starat tento pán," řekla, smutně se na mě usmála a pak koukla na záhadného muže.
"Ale…" nedořekla jsem. Nevěděla jsem co na to říct. Mám protestovat? Mám se bránit nebo dožadovat se nějakého práva?
"Běž si sbalit několik svých věcí a rozloučit se. Za půl hodiny se sem vrať," řekl mi ten muž.
Když jsem šla ke dveřím, připadalo mi to jako několik let. A všichni na mě zíraly. Většině děvčatům se ulevilo a začaly si mezi sebou špitat a tiše se smály. Ani jedna mě neměla ráda, ale to mi bylo jedno. Teď jsem potřebovala vidět jen jednoho člověka. A to byl můj Mikky. Jediný člověk, který mě vždycky dokázal utěšit. Když jsem tak šla, ukápla mi nejedna slza, ale vždycky jsem ji otřela a statečně šla dál.
Mikky na mě čekal hned za dveřmi. Když viděl, že brečím, objal mě.
"Ale no tak Leslie. Neber si to tak. I když tě nevybrali, jednoho dne se odtud určitě dostaneš."
Snažila jsem se mu říct, jak to doopravdy je, ale spíš z mých úst vyšlo jen ubohé zakvílení.
"Ššš. No tak," řekl a ze srandy mi rozcuchal vlasy. Jenže teď mi bylo ještě hůř, protože mi došlo, že když odtud odejdu, přijdu i o něho. O svého nejlepšího přítele.
"V-víš, ono to je jinak. Vy-b-brali mě. Ale…" nedořekla jsem.
"No to je skvělé!" vykřikl nadšeně. "Co tedy šílíš? To brečíš tolik z radosti?"
Zase jsem chytla záchvat pláče a kvílivým hlasem mu naznačovala, ať se jde podíval do shromažďovacího sálu. On tedy nenápadně otevřel dveře a malou škvírou se koukl.
"Vždyť tam je jen nějaký chlápek a ta děsná ženská Steelová. A ty uhihňané holky. Kde je tvá rodina?" zeptal se zmateně a otočil se ke mně.
"No to je právě to! Já mám bydlet u toho chlapa!" křikla jsem beznadějně.
"To myslíš vážně?!" Ale…ale vždyť to nejde."
"Ale to víš, že to jde. Když má někdo peněz na rozdávání, vždycky dostane co chce."
"Aha. Tak to tedy je. Neboj, nenecháme to tak," řekl a usmál se na mě tím úsměvem, co jsem měla tolik ráda.
"Nech to tak Mikky. Nemůžeš nic dělat a já taky ne," řekla jsem smutně.
"Já tě přece nemůžu nechat jít. Kdo ví, co je zač. Co když ti něco udělá?"
Pokrčila jsem rameny. "Člověk si nevybere."
"Najdu si tě. Nezapomeň, že musíme uskutečnit tu cestu kolem světa, co jsem si naplánovali," řekl rošťáckým hlasem.
Zasmála jsem se. "Ale tu jsme si přece naplánovali když jsme byli malí."
"Nevím jak ty, ale já to myslel tenkrát vážně. Zase se setkáme, uvidíš," řekl a objal mě. Pevně jsem se ho držela. Nechtěla jsem o něho přijít. Byl to jediný člověk, který mi kdy rozuměl.
"Nechci tě ztratit," řekla jsem a pořád se ho pevně držela.
"Neztratíš. Slibuju," řekl a pak mě políbil na rty. Bylo to tak neočekávané a rychlé, že jsem si ani nestihla rozmyslet, jestli ji mám přijmout nebo raději odmítnout. Podívali jsme si na posledy do očí. "Musím si zajít pro věci," řekla jsem. On jen přikývl. Asi to bylo pro něho stejně těžké jako pro mě. Pustil mě tedy a já rychle zašla do dívčích ložnic, do brašny zabalila dvoje slušné šaty, kartáč na vlasy a safírově modrý kamínek, který jsem kdysi dostala od Mikkyho. Pak jsem rychle opustila ložnici, naposledy upřímně objala Mikkyho a šla znovu do shromažďovacího sálu. Tentokrát připravená. Už jsem nebrečela. Spíš jsem se cítila jako by ze mě odešlo kus mého já. Nevěděla jsem co mě tam venku čeká. Šla jsem do úplně cizího světa. Neznala jsem to tam venku. Bála jsem se, ale byla to jen další životní zkouška. Otevřela jsem tedy dveře od shromažďovacího sálu a vyrazila jí vstříc.

Kapitola čtrnáctá-SETKÁNÍ

18. září 2011 v 12:07 | Bella |  Červánkové nebe
Will věděl, že je v maléru. Teď když celé vojsko zbystřilo, včetně velitele, nemohl se jen tak nenápadně vytratit. Kdyby měl na sobě svoje hraničářské oblečení, nejspíš by to dokázal. Maskovací pláštěnka mu umožňovala splynout s okolím a ještě nikdy ho nezradila. Jenže teď…teď měl na sobě pouze těžké černé brnění, které mu navíc bylo trochu velké. Taky byl beze zbraně. Měl sice u sebe dlouhý meč, ale ten mu byl k užitku asi jako obyčejný klacek. Neuměl s mečem. V době kdy byl malý kluk o takovém básnil. Teď ho měl u sebe, ale přesto si s ním připadal jako nahý. Chyběly mu jeho zbraně. A ty tak snadno nezíská, protože je nechal dál od tábořiště. Jak jsem mohl být tak pitomý, vyčítal si Will v duchu. Nemělo ale smysl brečet nad rozlitým mlékem. Will hledal skulinku, kudy se vytratit. Nějaká možnost přece musela existovat. A postavit se celému vojsku, na to fakt neměl náladu.
"Seřaďte se! Každý voják bude podroben kontrole! Nikdo se odtud ani nehne! křičel velitel a udával rozkazy svým podřazeným, totiž generálům.
"Pane, ale co když je špeh dál od tábořiště?" zeptal se malý holohlavý mužík.
"Ne! On je ještě tady. Cítím jeho přítomnosti. Zkontrolujte každého!"
"Ano pane, zajisté pane. Jednotko A! Seřaďte se. Pěkně jeden po druhém!" pištěl vysokým hláskem a svolával vojáky k sobě.
Na tábořišti probíhal zmatek. Všichni se přesouvali z místa na místo a vráželi do sebe. Ti chytřejší se snažili sjednat nějaký pořádek. Will využil této zmatené situace. Možná by se mu mohlo podařit utéct. Očima ještě chvíli pátral a hledal, kterým směrem uniknout. Rozhodl se, že půjde kolem velitelského stanu směrem na sever. Pomalu a uvolněně šel, tak aby to vypadalo, jako by tam patřil. Před sebou neměl nikoho. Neustále se otáčel dozadu, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Zdá se, že měl štěstí. Nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornosti. Pořád se ohlížel a pozpátku klopýtal ke stromům. Pak se otočil a s hrůzou zjistil, že před ním stojí mohutný holohlavý muž. Will ho poznal. Padl přímo do rukou velitele. Zjizvený muž se zle ušklíbal. Meč v ruce měl připravený. Will byl v koncích.
***************************
Byla skoro tma, ale já pořád jela rychle, jako bych měla za sebou samotného Morgaratha. Nemohla jsem zastavit. Apple i já jsme musely vydržet. V té tmě bylo těžší udržovat směr. Halt mi sice dal stručné instrukce i mapu, přesto jsem se nemohla zdržovat tím, že se na ni budu neustále koukat při slabém měsíčním světle. Doufala jsem tedy, že jedu dobře. Sama ani nevím, proč tolik spěchám. Podle Halta se Will jen trochu zdržel. Měla bych se s ním údajně střetnout někde po cestě. Jenže já v srdci cítila, že je Will v nebezpečí. Nevěděla jsem jak, ale prostě jsem to intuitivně vytušila. Co se týče Halta, Gilana a té holky, jeli do města Corwey. Dali mi na tuto cestu tři dny. Pokud se i s Willem nevrátím, pojedou nás hledat. Proto jsem ho chtěla co nejdřív najít. Nechtěla jsem zkušenější hraničáře otravovat tím, že by museli jet tam a zpátky. Navíc co kdyby se nám opravdu něco stalo? Co kdyby ti muži připravili past a chtěli přes Willa a mě nalákat hraničáře? To jsem nemohla dopustit. Pak jsem si uvědomila, že se zbytečně zabývám budoucností. Teď to nemělo smysl řešit, tak jsem se raději znovu soustředila na jízdu.
Když bylo asi kolem půl druhé hodiny ráno, zastavila jsem. Byla jsem vyčerpaná a musela si odpočinout. Přesto jsem ujela kus cesty. Ten úsek bych normálně měla zvládnout za jeden den. Já ho zvládla jen za pár hodin. Bylo to až děsivé. Odsedlala jsem tedy Apple, protože byla stejně unavená jako já a potřebovala si odpočinout.
"Promiň mi to děvče. Vím, že tě přepínám, ale je to moc moc důležité," řekla jsem jí a poplácala po krku. Ona jen do mě přívětivě drcla, jako by chtěla říct, že jí to nevadí.
Musela jsem se usmát. Už zase jsem si povídala s koněm. Chystala jsem se konečně si lehnout. Zamuchlala jsem se do své pláštěnky a ještě chvíli koukala mezi stromy. Víčka mi klesala a já začala klimbat. Pak jsem znovu otevřela oči. Byla jsem v malém lesíku a ve škvíře mezi stromy prosvítalo malé světýlko. Bylo krásné. Sama nevím proč, ale připadalo mi tak nějak přívětivé. Fascinovalo mě to. Pořád jsem zírala na to světlo a pak jsem naráz vyskočila. Co když tam někdo rozdělal oheň? Určitě to tak muselo být! Ale kdo? Will? Bylo to v této oblasti bezpečné? Rozhodla jsem se to prozkoumat. Světlo bylo ode mě asi půl kilometru. Les byl větši než jsem si myslela. Tam kde měl už končit pořád pokračoval. Šla jsem zatím světlem, a když už bylo dost blízko, začala jsem se plazit. Nechtěla jsem riskovat, že by to byl někdo z nepřátel. Opravdu tam někdo rozdělal oheň. U něho seděly dvě osoby. Dva kluci. Tedy jeden z nich byl spíš už mladý muž. Byl urostlý a pohledný. Na sobě měl kroužkovanou košili a zrovna si brousil dlouhý meč, který vypadal, že je už tak dost ostrý. Z druhé strany ohně seděl malý kluk. Mohlo mu být tak maximálně šest. Hezčí dítě si nikdo nedovedl představit. Kudrnaté hnědé vlasy a oči tytéž barvy. V roztomilém kukuči však převládal příliš zvědavý a trochu drzý výraz.
"Horáci, proč ty ses nestal hraničářem?" zeptal se klučina zvědavě.
Muž jménem Horác se na něho přívětivě usmál. "Prostě jsem na to neměl předpoklady," odpověděl.
"A ty jsi rytíř? Už jsi bojoval v nějaké bitvě? A mohl bych se taky stát rytířem?" vychrlil ze sebe otázky jedním dechem.
Horác si povzdechl. Zřejmě ho ty otázky dítěte trochu otravovaly, každopádně to nedal najevo a trpělivě mu odpověděl: "Víš, aby ses mohl stát rytířem, musíš chodit do školy. Až budeš velký, můžeš to zkusit. Ale není to život pro každého. Už jsem v pár bitvách bojoval. Ale vždycky jsem měl po boku přátele. A Will byl ve většině z nich."
"Ty jo. To jsem nevěděl. On sice nemá meč, ale ohromný luk. Škoda, že se nemůžu stát hraničářem i rytířem," povzdechl si malý chlapec. Musela jsem se usmát. Vypadalo to, že Horác je Willův kamarád. Už mi o něm vypravoval, ale přesto jsem si chtěla být jistá. A tak jsem ještě pár minut poslouchala.
"Nevěš hlavu. Určitě jednou budeš buď to nebo ono. Na," řekl Horác a podal mu kus suché placky s masem," "ať nemáš hlad."
Chlapec si jídlo směle vzal a hladově se do placky zakousl.
"Eriku? Jak se ti vlastně podařilo utéct od těch mužů?" zeptal se Horác.
"Já nevím. Byla noc a většina bojovníků něco oslavovala. Hodně pili."
"To by mě zajímalo, co oslavovali," řekl Horác zamyšleně.
Už jsem si zhruba domyslela, kdo byli ti dva. Will nejspíš našel toho malého kluka. A pak ještě narazili na Horáce. Aspoň jsem si myslela, že by to tak mohlo být.
Rozhodla jsem se, že se jim ukážu. Pomalu jsem vykročila ze křoví, ale tvář jsem měla pořád zahalenou.
Horácovi chvíli trvalo, než si mě všiml. Upozornil ho na mě ten malý kluk, který začal křičet.
"Ticho!" křikla jsem.
"Kdo jsi?" zeptal se Horác a meč měl připravený.
"Jsem Nick. Haltův nový učeň a Willův kamarád. Přišel jsem ho hledat." Řekla jsem. Chvíli jsem přemýšlela, že ji řeknu kdo doopravdy jsem. Rozhodla jsem se však ještě počkat. Jako kluk Nick jsem byla míň podezřelá.
Horác trochu spustil meč níž. I malý kluk se uklidnil.
"Jak nám to chceš dokázat?" zeptal se Horác.
"Bohužel nemám žádný důkaz. Jen to, že znám Halta, Willa i Gilana. A taky vím, že se tu děje něco nekalého," řekla jsme trochu nesměle.
"V tom případě myslím, že tě bereme do party," řekl Horác, usmál se na mě.
"Jo! Tímto jsi členem našeho tajného spolku. Ale musíš mi někdy půjčit svůj luk!" řekl ten kluk Erik důležitě a významně se na mě podíval.
"V tom případě to beru," řekla jsem a musela jsem se už opravdu smát.