Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Listopad 2011

Taťánin dopis Oněginovi

27. listopadu 2011 v 17:37 | Bella |  Citáty, básně
Přidávám úryvek z knížky Evžen Oněgin. Je to část, kdy se nešťastně zamilovaná Taťjána rozhodne napsat Evženovi milostný dopis, ve kterém se vyzná ze svých citů. Podle mě je to vážně romantické:-). Bohužel ji však odmítne a ještě ji nabádá, aby své city držela příště víc na uzdě. Nakonec na to ale sám doplatí, jak se dočtete v knize:-)


"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.

Jiného?... Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to prozřetelnost žádá...
Tak chtějí nebesa: Jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a ztrnulá jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on !
Och, ano... Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se, co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní...
Já studem, strachy umírám...
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám..."

Kapitola třináctá-BILL V ŘADÁCH ANDĚLŮ

27. listopadu 2011 v 17:12 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Utíkám! Křičím! Ulice jsou tiché, slyším jen jemnou líbeznou melodii, která by měla uklidňovat. Jenže já se musel odtud okamžitě dostat pryč. Někdo byl za mnou a chtěl moji hlavu. Chtěl jsem se otočil, ale nemohl jsem. Běžel jsem dál. Dál, až…až jsem se propadnul do černočerné tmy.
Pak mi někdo násilím otevřel pusu a něco se mi snažil nalít do krku. Automaticky jsem vyprsknul a bránil se.
"Uklidni se pitomče."
Já jsem se však dál snažil dotyčnému vytrhnout , jako by na tom závisel můj život. Pak se mi protočily panenky a já upadl do dalšího útrpného spánku, ve kterém jsem byl vystaven lidem jako zvíře v kleci.

Probudil jsem se pár minut před svítáním. Světlo procházející okny mi po tom všem připadalo jako zázrak. Chvíli jsem se snažil vzpomenout co se stalo. Vzpomínky mi naskočily rychle, asi jako fotky na promítacím plátně. Jenže kde to jsem teď?
Rozhlédl jsem se po místnosti. Vypadalo to jako obývák a nemocniční pokoj zároveň. Obyvatel tohoto domu byl zřejmě velice bohatý. Bylo tu snad všechno moderní zařízení, včetně robotnického vysavače, který tiše jezdil po podleze a krmil se prachem. Vedle mě byla nemocniční kapačka s výživou. K čemu, to jsem nechápal. Když jsem ale letmo pohlédl na svou ruku, bylo mi to jasné. Ta kapačka byla pro mě. V žíle jsem měla zavedenou jehlu, která mě nejspíš držela při životě. Ale který dobrák se o to tak snažil? Pokusil jsem se vstát, ale byl jsem moc slabý. Nezbývalo nic jiného než čekat.
Čekání se nakonec vyplatilo. O půl hodiny později přišel můj zachránce. Člověk, kterého bych tu absolutně nečekal. Na bílé kůži mu pohrával radostný úsměv a přestože jeho načervenalé oči vypadaly trošku děsivě, hrály v nich veselé jiskřičky.
"Co ty tady děláš Bille?" zeptal jsem s šokem svého kamaráda.
"Čekal bych teda víc nadšení," řekl a pak se rozesmál. "Udržet tě naživu je někdy docela kumšt. Jak ti je?"
"To tys mě našel? Jak? Co se stalo?" vyhrkl jsem bezmyšlenkově. Nemohl jsem to pochopit.
"Zavolal si mi na mobil Same. Chápeš? Mobil je taková věc, která…"
"Já vím co je to mobil Bille! Jen…nechápu to. To číslo mi dal Liam, ehm, totiž táta," opravil jsem se rychle. Nikdy se mi nelíbilo vydávat Liama za svého otce.
"Tak táta jo? Co to tedy je za otce, který ti dá křídla?" zeptal se s úšklebkem.
"Jak to víš?!" zeptal jsem se ho s krajním podezřením.
"Jsem totiž taky anděl. S Liamem se znám, tak mi řekl, ať po tobě hodím očkem. Prý máš nepříjemný zvyk dostávat se do problémů," řekl Bill.
"To je takový hazl!" vyštěkl jsem vztekle. Něco takového se dalo čekat. Neměl jsem rád, když mě někdo hlídal a on to věděl.
"Měl jen o tebe strach. Já byl jistota."
"Tak jistota jo? Nejspíš už tě na mě nasadil hned první školní den co?" zeptal jsem se podrážděně.
"To vážně ne. Že jsi anděl jsem vůbec nevěděl. Došlo mi to až na pláži, když jsi získal Jane," řekl.
Na chvíli jsem nevěděl o čem mluví. Získal? Jane přece nebyla moje.
"Jak získal?" zeptal jsem se.
"To znamená, že jsi ji vzal pod ochranná křídla. Je to tvoje osoba. Chápeš?"
"Jo, je mi to jasný."
Chvíli bylo trapné ticho. Připadal jsem si, jako by mě někdo zradil. Bill a anděl? Nemožné. To prostě nešlo!
"Jak dlouho jsi andělem?" zeptal jsem se se skrývanou zvědavostí.
"Od roku 1913."
"Aha," řekl jsem inteligentně.
"Same, proč to prostě nedokážeš vzít jako fakt? Vždyť jsem pořád stejný. Tvůj kámoš Bill," řekl se značnou obavou.
"Jo. Můj neuvěřitelně otravný kámoš Bill," řekl jsem a musel jsem se usmát.
"Nezapomeň, že jsem ti zachránil život," řekl s důrazem a zašklebil se na mě.
"Máš pravdu. Ani jsem ti nepoděkoval. Jsem tvůj dlužník," souhlasil jsem.
"Nekecej kraviny. Vždyť bys udělal to samé."
"Hm, jasně," zalhal jsem. Moc dobře jsem věděl co bych udělal. Nejspíš bych odtamtud utekl a nechal ho tak. Tak by to teda udělalo mé staré já. Ale kdo ví. Třeba jsem se změnil.
"Ještě mi vrtá hlavou jedna věc," řekl jsem a podíval se na kapačku.
"Vševědoucí Bill vám dá odpověď na každou otázku pane," řekl Bill s vážnou tváří.
"Nech těch šaškáren. Řekni mi radši proč mě tak zřídili," řekl jsem a marně hledal něco k pití.
"To ti teď bohužel nemůžu říct, ale jestli tě to potěší, brzy se to dozvíš."
"Skvělé!" vyštěkl jsem podrážděně.
"Teď jdeme udělat zatím jen jednu věc, která by tě mohla zajímat."
"To jsem fakt zvědavý," řekl jsem ironicky.
"Jdeme zhodnotit tvůj zdravotní stav."



Celtic Woman

17. listopadu 2011 v 13:49 | Bella |  Hudba, videa
1)Ave Maria

2)Granuaile´s Dance by Maierad Nesbitt

3)Danny boy

4)Dulman

Svatba

16. listopadu 2011 v 21:59 | Bella |  Lily a James
Po sto letech jsem se konečně uráčila napsat nějakou jednorázovku. Tak tentokrát je to o Lily a Jamesovi z Hp. Snad se bude líbit :-)

P.S. Ten konec jsem trochu přehnala :-D

Lily stála před zrcadlem a vyplašeně na sebe koukala. Opravdu to udělá? Doopravdy se odváží k tomuto velkému kroku? Nepoznávala se. Na sobě měla nádherné bílé šaty jednoduchého střihu. Rudé vlasy měla vyčesané do slušivého drdolu, jen dva pramínky se jí neposedně uvolnily. Zelené oči byly stejné jako vždycky, akorát vystrašené z nového kroku. Byla velmi nervózní. Vždycky ji provázela Lily Evansová. Ale za malou chvíli bude Potterová. Ona však věděla co chce. Pokaždé když pomyslela na Jamese, trochu se zklidnila. Konečně budou spolu. Pak si na něco vzpomněla a musela se usmát. Kdyby jí někdo před pěti lety řekl, že bude stát u oltáře s Jamesem Potterem, nevěřila by mu. Ji samotnou nikdy nepřestávalo udivovat, jak se to nakonec vyvinulo. Od nenávisti, až k hluboké lásce. Z hlubokých myšlenek ji vytrhl příchod její nejlepší přítelkyně, totiž Clare. Drobná blondýnka měla tendence ji vždycky povzbuzovat a ani teď tomu nebylo jinak.
"Lily, tak jak se cítíš? Neboj se, to zvládneš. Hlavně mysli na to, že konečně budete manželé. Chápeš to? Ty a James! Věřila bys tomu?" vychrlila na Lily Clare. Lily se pokusila ze sebe vypravit nějaké slovo, vyšlo však z ní jen nervózní zakňučení.
Clare se na ni soucitně podívala. Věděla, co její kamarádka právě prožívá. Objala ji a povzbudivě se na ni usmála.
"Na," řekla a strčila jí do ruky obří kytici rudých růží, "ty máš přece nejradši."
"Děkuju ti Clare. A teď upřímně. Myslíš, že se Jamesovi budu líbit?" zeptala se s obavami Lily. Clare ji na malou chvíli sjela pátravým pohledem a pak s určitostí v hlase řekla:
"Nespustí z tebe oči."
**************
"Siriusi, já to nezvládnu!" zvolal James Potter, který právě nervózně přešlapoval po pokoji a neustále si nevědomky cuchal vlasy.
"Hele, když to zvládli jiní, zvládneš to taky. A navíc Lily s tebou počítá. Přece ji nezklameš," domlouval mu Sirius, který oproti Jamesovi v klidu stál před zrcadlem a upravoval si motýlka.
"Tobě se to říká! Ty se neženíš," vyhrkl James a s hrůzou se zastavil, jako by si právě uvědomil ten fakt, že má dneska svatbu. Remus, který všechno sledoval z kouta vstal a poplácal Jamese po rameni.
"Lily s tebou vážně počítá. A přece to opravdu chceš ne?" zeptal se ho Remus a zkoumavě na něho koukal.
"Samozřejmě, ale…"
"Tak co to řešíš kámo?" ozval se Sirius a ušklíbl se na něj.
"Vážení, já si myslím, že Dvanácterák je jen nervózní," ozval se malý baculatý mužík. Byl to Peter, který se snažil nějak zapojit do debaty.
"Vážně jo? To by nás teda fáákt nenapadlo," ozval se znovu Sirius a štěkavě se zachechtal. Remus na svého netaktního kamaráda jen vyčítavě koukl a pak jen řekl:
"Prostě to zvládneš. Jsi jeden z Pobertů, na to nezapomeň. Zvládl jsi i těžší věci. Oproti nim je svatba brnkačka."
"Jenže co když se tam úplně znemožním?" zeptal se James zoufale a znovu si rozcuchal vlasy.
"Tak budeš vypadat přede všemi jako trouba. Tak už pojď, je čas. A přestaň si laskavě cuchat ty vlasy. Lily to nemá ráda," řekl Sirius a společně se svými přáteli vyšli z pokoje vstříc tomu radostnému dni.
****************
Den vypadal opravdu radostně. Už počasí jako by chtělo vyjít budoucím novomanželům vstříc. Přestože byl podzim a všude se povalovalo listí všech barev, svatba se konala za přítomnosti sluníčka. Hosté se mezi sebou hlasitě bavili. James už čekal na místě, kde si řeknou své ano.
A pak to přišlo. Začal hrát známý svatební pochod. Krásná nevěsta za doprovodu jejího otce přicházela k Jamesovi uličkou. Rudé vlasy se jí na slunci leskly a zelené oči jí zářily štěstím. Už nebyla nervózní. Věděla co chce. Čím víc se blížila k Jamesovi, tím si byla jistější svým rozhodnutím. Už nezáleželo na tom, že se každý na ně dívá. Patřili k sobě a nějaké zvědavé pohledy jí v tu chvíli byly ukradené. Když však byla už jen pouhý metr od svého štěstí, ozvalo se hlasité práskání, jak se sem nějaké osoby přemisťovaly. Byli to smrtijedi, kteří začali ihned po svém nevítaném příchodu vzbuzovat děs. Jedna část svatebních hostů se dala na útěk. Ta druhá vytáhla své hůlky a zuřivě se bránila. Všude byl slyšet křik. Krásné místo se změnilo v bojiště. Lily nezajímalo, jak se sem dostali. Chtěla akorát vědět, kde je její snoubenec.
"Jamesi?! Jamesi?!!" volala, ale v tom hluku ji nebylo slyšet. Napodobila tedy ostatní a vytáhla svou hůlku, kterou měla připevněnou k lýtku, takže ji pod dlouhými šaty nebylo vidět.
"Mdloby na tebe!" vykřikla a srazila jednoho smrtijeda. Pak ji však někdo strhl na zem ve stejné chvíli, kdy Belatrix Lestrangeová vyslala na Lily smrtící kletbu.
Jak se dalo čekat, byl to James, který zareagoval velmi pohotově.
"Běžte!" vykřikli Remus a Sirius naráz. James neváhal, vzal Lily rychle za ruku a pak se spolu s hlasitým prásknutím přemístili.
****************
"Lily?! Jsi v pořádku?" zeptal se okamžitě James, když byli mimo nebezpečí.
"Já…ano. Ale co ostatní? Remus, Sirius, Clare a Červíček? A co moje rodina? A…?
"Ššš. Lily uklidni se. Budou v pořádku. Chtěl jsem tě jenom dostat do bezpečí," uklidňoval ji James a díval se na ni láskyplně svýma hnědýma očima.
"Proč my? Proč zrovna v náš svatební den se to musí takhle pokazit?" zeptala se zoufale Lily a po tváři ji stekla slza bezmoci.
"Nevím. Asi prolomili naši obranu. Jsou stále silnější víš?" řekl a setřel ji slzu polibkem.
"Ale co naše svatba? Třeba je to nějaké znamení," řekla mudrlantsky Lily.
"Odkdy jsi takhle pověrčivá? Možná se tento den nepovedl, ale já ti přísahám, že nás od sebe odtrhne jedině smrt. Nic jiného! Žádní smrtijedi, žádný Voldemort! Jsme jenom ty a já."
"Ale když já si tě chtěla vzít a…" nedořekla Lily. James jí položil prst na pusu. Vzal ji za ruku, kterou si chvíli přemýšlivě prohlížel. A pak řekl:
"Lily Evansová. Prokážete mi tu čest a vezmete si mě teď a tady?"
"To myslíš vážně? Vždyť nás tu ani nemá kdo oddat," namítla Lily, zatřepala hlavou, až se jí ohnivé vlasy úplně uvolnily.
"A komu to vadí? Můžeme se vzít hned. Nevím jak ty, ale já nikdy nebyl moc na předpisy. A nepotřebuju je ani teď," řekl James a mrkl na ni. Lily se rozesmála.
"Tak dobře. Vezmu si tě hned. Ale naše líbánky tak lehce neodbudeš," řekla výhružně.
"To bych si nikdy nedovolil," řekl veselým hlasem a pak zvážněl.
"Já, James Potter, si beru tebe Lily. V bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí," řekl a podíval se jí do očí tak hluboce, až zčervenala.
"Já, Lily Evansová, si beru tebe Jamesi. V bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí," zopakovala Lily. Chvíli na sebe šťastně koukali a pak se políbili vášnivými polibkem.
"Tak to bychom měli," řekl James, jako by to byla formalita.
"A to má být jako všechno?" zeptala se trošku vyčítavým tónem Lily.
"Ne. To je teprve začátek," odpověděl James a pak se znovu políbily tak vášnivě, jako by je už nic na světě nemohlo rozdělit.

Kapitola dvanáctá-POMOC

11. listopadu 2011 v 20:48 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Opět je tu další kapitola k Andělským křídlům. Sice trochu kratší než minule, ale já doufám, že se vám i tak bude aspoň trochu líbit:-)


Bylo už skoro půl dvanácté večer. Já jako největší trouba jsem stál před zrcadlem a snažil se, abych vypadal trochu k světu. Oholit, ostříhat(snad ty zuby Jane vadit nebudou) a hlavně jsem jako největší manekýn koumal co si vezmu na sebe. Nakonec jsem to vyřešil jako obvykle riflemi a obyčejným trikem.
Vlastně jsem ani nevěděl, co od toho očekávám. Jane mě přece nepozvala na rande nebo tak něco. Jenže proč se mi tedy neustále vkrádali do hlavy myšlenky spojené s Jane? Nakonec jsem to prostě zazdil. Jsme přece pouze kamarádi. Prakticky jako sourozenci. Takže žádné rande, pouze bláznivé kamarádské setkání.
Konečně jsem v rychlosti opustil dům a vyrazil na to zvláštní půlnoční setkání. Bylo zvláštní se zase potulovat po těch temných a prázdných ulicích. V dřívějším životě mi to přišlo normální. Tma pro mě byla jako kamarádka. Jenže jsem cítil, že už to není jako dřív. V té tmě jsem se cítil víc zranitelný. Nebyl jsem to už prostě já. Cítil jsem, jak ten starý Sam pomalu umírá. Za malou chvíli jsem dorazil ke starému kinu. Neměl jsem to moc daleko, ale přesto jsem už posledních pár metrů musel běžet. Jenže staré parkoviště bylo opuštěné, až na jedno staré auto, které snad drželo pohromadě jen pomocí izolepy. Podíval jsme se na hodinky. Bylo pět minut po dvanácté. Kde je? Po patnácti minutách už jsem toho měl plné zuby. Nejspíš to byl nějaký fakt ubohý vtípek Jane nebo někoho jiného. Žádné jiné vysvětlení jsem neměl. Kdyby nešlo o mě, tak bych se tomu nejspíš taky smál. Ale bohužel jsem v tom trapném postavení musel být já. Najednou jsem uviděl, jak se ke mně blíží pět postav. Byli to nějací kluci s nasazenýma kapucema na hlavě, takže jsem jim neviděl do tváře. Pár metrů ode mě se zastavili, ale pak vykročili směle ke mně. Ten první a nejvyšší si jako jediný sundal kapuci. Na světle jsem ho okamžitě poznal. Byl to Owen, ten který mě hned první den ve škole dal přes hubu. Povýšeně si mě měřil a šklebil se na mě. Pak mi sklouzl pohled na kovovou tyč, kterou držel v ruce. Všiml jsem si, že stejnou vlastní i jeho společníci. Okamžitě mi došlo, že to je past. Od toho incidentu jsem se tomu trotlovi radši vyhýbal. Přesto mě občasné naschvály jako podkopnutí noh nebo vyhazování mých sešitů nesmírně štvaly. Každopádně jsem se musel soustředit, jak z této pekelné situace vybruslit. Rvát jsem se uměl dobře a svaly mi rozhodně nechyběly, jenže…
Jenže měli přesilu. Bylo jich pět a navíc měly ty tvrdé tyče. Zřejmě si to naplánovali opravdu skvěle.
"Ale ale. Maličký Sam a chycený jako myš v koutě. Nechal ses opravdu rychle přesvědčit poseroutko! Upřímně jsem od tebe čekal víc," řekl a pak se rozesmál. Ostatní se zasmáli s ním.
"Já že jsem poseroutka? V tom případě ty jsi největší srab na světě. Nevím kdo neměl dost kuráže přijít sám. Jestli mě chcete zmlátit, tak klidně do toho. Ale stejně se ti budu smát, protože pět proti jednomu je prostě ubohost," řekl jsem s klidem a drze jsem se usmál.
"Však tě ten smích přejde," zasmál se jeden kluk vzadu.
"Jak jsem říkal, jste všichni srabi," řekl jsem a sledoval Owenovu reakci. Nějakou chvíli jako by se rozmýšlel(pokud to vůbec umí) a pak se na mě se vzteklým řevem vrhl. Přesně to jsem čekal a profesionálně jsem se vyhnul nebezpečné tyči, kterou tak dokonale ovládal.
Když viděl jak jsem uhnul, rozzuřilo ho to ještě víc. Teprve až teď začal souboj.
"Nechcete mi dát jednu tu tyč, ať se to aspoň trochu vyrovná?" zeptal jsem se nadějně, i když jsem předem věděl jaká bude odpověď.
"Dostaneš akorát tak přes hubu!" zasyčel Owen.
"Fajn," řekl jsem naštvaně. Nesnáším lidi, co nehrají čestně. S takovou jsem moc šancí neměl.
Všichni se vrhli na mě. Kdyby neměly ty tyče tak bych se snad i ubránil, ale bohužel to tak nebylo a já dostával jednu ránu za druhou. Snažil jsem se jim podkopnout nohy a sebrat jim zbraně, ale šlo to velice těžko. Pár kopanců jsem dal tomu nejmenšímu a nejspíš i zlomil nos Owenovi. Ale to bylo tak všechno. Většinou jsem se spíš snažil krýt rukama a odrazovat rány. Pravé rameno, rána do žaludku, bedra, hlava…už jsem to přestal vnímat. Jak přibývalo úderů, byl jsem čím dál tím neschopnější. Hlava, na které jsem měl velkou tržnou ránu mě bolela jako čert. Taky jsem měl nejspíš zlomených několik žeber, ale to jsem v tu chvíli považoval za nejmenší problém. Když už jsem spíš klečel a plival krev, přestali mě tolik mlátit. Už jsem ani nedokázal pořádně zaostřit pohled. Sesunul jsem se na zem.
"Tak vidíš, nemáš si s námi nikdy nic začínat. A to je jen začátek. Uděláme ti doslova peklo ne Zemi. A žádný strážný anděl ti nepomůže," řekl Owen, pak si ještě do mě párkrát kopl a se svou partou odešel. Ani jsem nestihl zaregistrovat, jak mohli tak rychle zmizet. Bylo mi to ale jedno. Starosti mi kromě toho jak se odtud dostanu dělala ještě jedna věc. Owenova poslední věta. Peklo na Zemi? Strážný anděl? Ta slova mi byla velmi blízká. Byla to jen náhoda nebo něco víc? Mohl něco vědět? V dalším záchvatu kašle a plivání krve mi to však přestalo připadat podstatné. Potřeboval jsem vědět jen jednu věc. Jak se odtud sakra dostanu? Pak jsem si na něco vzpomněl.
"Kdyby se něco vážného stalo, opravdu něco důležitého, zavolej na toto číslo."
Z posledních sil jsem si sáhl do zadní kapsy a vytáhl skrčenou cedulku, na které byla snad moje záchrana. Díky Bohu, že jsem si vzal s sebou mobil. Velmi pomalu jsem vytočil číslo. Prakticky ihned to někdo zvedl. Měl jsem sílu říct jen jednu věc.
"Pomoc."

Kapitola jedenáctá-VZKAZ

6. listopadu 2011 v 14:48 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Přidávám novou kapitolu k Andělským křídlům. Snad se vám bude líbit. Jako vždy se předem omlouvám za případné chyby. Jo a je věnovaná věrné čtenářce Maitter :-)

"Odcházím," řekl mi jednoho večera nečekaně anděl Liam, jak to měl ve zvyku.
"Jak to myslíte? Slíbil jste mi přece, že…"
"Same já vím. Ale o andělích si popovídáme jindy. Opravdu se nemůžu zdržovat."
"Týká se to vaší osoby?" zeptal jsem se zvědavě. Strašně mě zajímala andělova minulost.
"O to se teď nestarej. Chci ale vědět, jestli to tu sám zvládneš. Nevím jak dlouho budu pryč. Možná jen týden možná taky měsíc," řekl a v rychlosti si balil několik věcí do batohu.
Už dlouho jsem ho neviděl tak ustaraného. Většinou měl jízlivé poznámky, ale dneska…
"A hlavně nedělej žádné problémy."
No jo, to by nebyl Liam. Ten zachmuřený chlápek si prostě žádnou jedovatou poznámku nemohl odpustit.
"Já a problémy? Za koho mě máte?! zeptal jsem se dotčeně.
"Řekněme, že nějaký pátek už tě znám. Takže žádné divoké večírky, žádné cigarety a alkohol a hlavně," dodal s důrazem, "zkus čas od času používat mozek."
"To vám teda pěkně děkuju," odsekl jsem kysele.
"Nemáš zač," řekl jako by se nechumelilo. "Jo a ještě něco. Kdyby se něco vážného stalo, něco opravdu důležitého, zavolej na toto číslo," řekl a podal mi cedulku. Neochotně jsem si ji vzal a zastrčil ji do kapsy.
"Tak se tedy měj. A pilně se uč a studuj."
"Hmm," zabručel jsem. Pak se na mě naposledy Liam podíval a zmizel jako pára nad hrncem.
Byl jsem zase sám. Potlačil jsem chuť sehnat si někde pivo a raději jsem si stoupl před zrcadlo. Viděl jsem v něm obyčejného kluka. Vypadal zanedbaně. Vlnité oříškově hnědé vlasy potřebovaly zastřihnout a na bradě už mu rašilo strniště. Hnědé oči vypadaly zmateně. Tak nějak cize. Najednou jsem se ani nepoznával. Sundal jsem si košili. Neobdivoval jsem však své svaly, jak to dělávala většina kluků v pubertě. Představil jsem si bělostná křídla. A opravdu. Velmi brzy se objevila. Když jsem však dal do představy i jiný podnět, křídla zmizela. Naštvaně jsem se na svůj odraz zašklebil, pak jsem toho nechal a padl v obýváku na sedačku. Byl jsem úplně bez energie. Taky jsem si připadal jako někdo jiný. Jako někdo, kdo mi byl neuvěřitelně cizí. Nechal jsem myšlenky ať si běží a jen jsem poslouchal tikající hodiny, které visely na zdi. Ráno mě probudily paprsky světla. Včera večer jsem zapomněl zatáhnout žaluzie. Neochotně jsem vstal a začal se chystat do školy. První hodinu jsme měli hudebku. Na rozjezd docela dobrý. Byl to snad jediný předmět, ve kterém jsem byl fakt dobrý. "Tak co Same? Už sis to rozmyslel s tou kapelou?" zeptal se mě po hodině profesor Black.
"Tedy, tak trochu jsem nad tím, ehm, přemýšlel. A asi od toho upustím," řekl jsem lhostejně.
"Tak to jsi mě moc nepotěšil. Myslel jsem, že hudba je tvůj koníček," řekl a pozorně si mě prohlížel svýma černýma očima. Neměl jsem rád, když mě lidi takhle prozkoumávali skrz na skrz. Připadal jsem si pak jako nahý.
"Tak co Same? Nerozmyslel sis to?"
"Nejsem moc týmový hráč," odpověděl jsem vyhýbavě.
"No tak Same. Zkus aspoň jednu hodinu. Jestli tě to opravdu pak odradí, můžeš jít. Nechceš to aspoň zkusit?" zeptal se mě profesor.
Už už jsem se to chystal odmítnout, jenže najednou se u dveří ozval hlas: "Samozřejmě že chce."
Jak se dalo čekat byla to Jane. Klidně stála opřená o rám dveří a natáčela si jeden kudrnatý pramen vlasů na prst.
"Takže jsme dohodnutí Same? Vezmeš to místo?" využil krátkého ticha profesor a usmíval se.
"Jen jednu hodinu, víc ne," podotkl jsem.
"Pokud se ti tam nebude líbit," přikývl Black a pak dodal: "První schůzka kapely bude tedy příští středu v pět. Snaž se přijít v čas." Pak odešel.
Chvíli jsem počkal, pak jsem se ale profesionálně pustil do Jane.
"To se ti fakt povedlo!" řekl jsem a naštvaně ji provrtával očima.
"Jednou mi za to poděkuješ," nenechala se vyvést z míry a zářivě se na něho usmála.
"Hmm," zabručel jsem a radši to víc nekomentoval. Popravdě jsem netušil proč jsem to chtěl odmítnout.
"Hádej co je dneska nového?" zeptala se zpěvavým hlasem.
"Nevím," odpověděl jsem nakvašeně.
"Ale no táák. Aspoň to zkus," pobízela mě a dělala na mě smutné pohledy.
"Nechce se mi nic zkoušet!" řekl jsem trochu ostřejším hlasem.
Udiveně zvedla obočí, ale radši nic neříkala. Když jsme vyšli na chodbu, mlčeli jsme.
"Tak fajn, co je teda dneska nového?" zeptal jsem se, protože upřímně jsem byl sám trochu zvědavý.
Její tvář se rozzářila. "Mám narozeniny!" vykřikla nadšeně.
To mě úplně vyvedlo z míry.
"Jé, tak teda, ehm, všechno nejlepší. Ať žiješ!" Nejspíš jsem se musel úplně zbláznit. Ať žiješ? Jak mě to mohlo jen napadnout? Jane se ale rozesmála.
"Dělám si srandu. Narozeniny mám až v prosinci, chtěla jsem jen vidět tvoji reakci."
"Skvělé," zabručel jsem a znovu se stáhl do té zamračené masky.
"Tak promiň, měla to být jen legrace," řekla a znovu na mě koukla smutným pohledem.
"A co je teda dneska nového?"
"Nic. Jen jsem tě…"
"Zkoušela," doplnil jsem. Přikývla a obličej měla stažený do bolestného výrazu. Vypadala jako pes, který provedl něco špatného a měl být za to potrestán. Musel jsem se usmát.
"Tak pojď," řekl jsem a šťouchl ji do ramene, "jdeme přežít hodinu dějepisu."
Vyučování proběhlo rychleji než jsem čekal, ale byl jsem rád. Miloval jsem ten okamžik, kdy jsem otevřel dveře té mučírny o mohl jsem svobodně odejít. Dneska jsem na Jane ani nečekal. Odešla dřív, takže jsem se mohl ještě stavit pro cigarety do trafiky. Zmizí dřív, než se Liam stačí vrátit, tím jsem si byl jistý.Už jsem byl skoro tam, jenže najednou mě zastavila jedna holka. Byla vysoká a vypadala jako kopie panenky Barbie. Uculila se na mě.
"Ty jsi Sam?" zeptala se medovým hlasem.
"Jo," řekl jsem a podezřívavě přimhouřil oči. Tu holku jsem už někde viděl, ale nemohl jsem si vybavit kde.
"Mám ti předat vzkaz od Jane Grankristnové."
"Ty se znáš s Jane? Odkud?" zeptal jsem se a nechtělo se mi věřit, že by Jane mohla mít s touto fiflenou něco společného.
"Jsme nejlepší kamarádky už od školky," řekla a znovu se falešně uculila.
"Zajímavé, nikdy se o tobě nezmínila," řekl jsem. Vždycky jsem si myslel, že Janina nejlepší kámoška je Katie. Že bych se spletl?
Rozesmála se. "To je celá Jane. Nikdy o svých nejlepších přátelích nemluví. Chceš ten vzkaz nebo ne?"
"Fajn, tak co to je?" zeptal jsem se a měl sto chutí se otočit.
"Dnes o půlnoci se máte sejít na parkovišti u starého kina. Prý má pro tebe překvapení."
"To je všechno?" zeptal jsem se.
"Jo a prý máš přijít včas," řekla, pak se otočila a s klapáním, které vydávaly její podpatky odešla. Bylo to divné. O půlnoci? A u starého kina? To se mi nějak nezdálo. Každopádně jsem se rozhodl, že tam půjdu. Nejspíš to byl zase nějaký Janin bláznivý nápad. Nebyl jsem přece žádný poseroutka. Nemusel jsem se bát ničeho. Nebo ano?