Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Leden 2012

Kapitola osmnáctá-SMUTEK

28. ledna 2012 v 22:40 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Opět je tu nová kapitola k Andělským křídlům. Tentokrát z pohledu Jane. Tak snad se bude líbit:-)

Běžela jsem domů. Měla jsem pocit, že mi asi někdo rozerval srdce na tisíc kousků. Proč musí pryč? Vždyť všechno se zdálo tak normální. Jak dlouho jsem ho vlastně znala? Několik měsíců? V duchu jsem se kopala do zadku za svoji naivitu.
Jedna moje část osobnosti toužila běžet zpátky, obejmout ho a omluvit se. A taky mu říct, že…
Že co? Ať nejede? To by bylo hodně sobecké a já věděla, že tudy cesta nevede. Navíc jsem měla na něho příliš velký vztek. Vztek s kámošem strachem, který mě obmotával a škrtil. Co když ho už nikdy neuvidím?
"Taxi!" zakřičela jsem a mávala na oranžové auto. Musela jsem být doma co nejdřív. Měla jsem pocit, že se z toho zblázním a momentálně jsem potřebovala jen dvě věci. Něco při čem bych se mohla dokonale vyvztekat a taky pořádnou porci zmrzliny.
"Kam to bude slečno?" zeptal se muž ve středním věku s vlasy už značně prořídlými.
Řekla jsem mu jméno adresy. Pak jsem se schoulila na sedadle a smutně koukala z okýnka. Když jsem viděla všechny ty lidi, zajímalo mě, jestli mezi nimi není taky Sam. Představovala jsem si, jak sedí u kašny, vítr si hraje s jeho už tak rozcuchanými vlasy a v ruce drží pravděpodobně cigaretu(kterou mu vždycky tak ráda vytrhnu z ruky a zadupu) nebo plechovku piva(fuj). Povzdechla jsem si.
"Je vám něco?" zeptal se mě chlápek, který mě pravděpodobně celou dobu po očku pozoroval. Opět mě prozradily zrádkyně jménem slzy. To bylo tak potupné. Já nikdy nebrečela! A nehodlala jsem s tím začínat kvůli nějakému…(domyslete si tam radši co chcete)
"Jsem v pohodě," řekla jsem a automaticky jsem se na něho zamračila. Bylo možná hezké, že má starost, ale já nikdy neměla ráda příliš vtíravé lidi. Je to úplně stejné jako s prodavačkami. Pořád vás otravují a vy se nakonec neudržíte a pošlete je do háje(v lepším případě). Potřásla jsem hlavou. Zase jsem se dostala tam, kam nemám. Můj mozek mě neustále překvapoval, ale to nejspíš všechny. Konečně řidič zastavil.
"Drobné si nechte," řekla jsem a hodila mu peníze. Než stačil aspoň poděkovat, vyskočila jsem z auta a běžela do svého útočiště. Mořský vzduch mě hladil po tváři, jako by mě toužil uklidnit. Přesto jsem rychle odemkla dveře, které jsem vždycky zamykala aspoň na tři západy. Konečně jsem viděla známé ostře žluté stěny kuchyně, které zářily jako žhnoucí slunce, které jsem tak milovala. Zamířila jsem k dekoračnímu stolku a popadla první časopis, který jsem uviděla. Začala jsem ho okamžitě trhat. Řvala jsem, nadávala a vychutnávala si ten pocit, kdy můžu těm nebohým listům papíru, které se mi nikdy ničím neprovinily, ublížit. Když už mi pod nohami konečně ležely ty "zmasakrované" listy z časopisu, uklidnila jsem se. Neobtěžovala jsem se však z nějakým(zbytečným) úklidem a namířila si to rovnou k mrazničce. Čokoládová a velmi kalorická zmrzlina byla to pravé, co jsem zrovna potřebovala. S vervou jsem se do ní pustila a nepřestala hledat dno krabice, dokud jsem nefuněla jako hroch. Pro dnešek už to nejspíš stačilo. "Odplazila" jsem se do svého pokoje, padla na postel a toužila spát. Pak bych se snad probudila, venku by svítilo sluníčko a já bych zjistila, že to byl jen hloupý zlý sen! Přesto jsem v duchu věděla, že to je pravda. Když se Sam do mého života připletl, okamžitě jsem tak nějak vycítila, že to bude opravdový kamarád. Takový, který vás nikdy neodsoudí za vaši zmršenou povahu. Ten, který bude s vámi dělat blbosti klidně až do konce života. Byl to úplně první člověk, s kterým jsem si dokonale rozuměla. Byli jsme na stejné vlně. Věčně jsem se setkávala s ponižováním a opovrhováním. Kromě mého úzkého kruhu přátel mě neměl nikdo rád. Byla jsem pro ostatní příliš jiná. Divná. A to mi vlastně zůstalo. Jenže teď odešel člověk, který mě bral takovou, jaká jsem. Odešel. Je pryč! Ta slova mi pořád zněla v hlavě. Jsem zase sama. Jane Grankristnová, vítám tě opět do klubu vlčích samotářek.

Malý Dan ve filmu David Copperfield

25. ledna 2012 v 17:54 | Bella |  Harry Potter
Tento film je poněkud starší(abych byla upřímná, ještě jsem ho neviděla), ale patří mezi filmy, které odstartovaly kariéru Daniela Radcliffa. Vypadá tam vážně roztomile. Ještě takové hodné dítko :-D.

Rytířská přísaha

23. ledna 2012 v 21:07 | Bella |  Hraničářův učeň
Tato přísaha sice není z knihy Hraničářův učeň(ale z filmu Dračí srdce), přesto si myslím, že to docela sedí. Úplně si dokážu představit Horáce, jak to odpřísáhává. Mně osobně se to moc líbí. A co vám?
P.S. vím, že na tom obrázku není Horác, ale berte to prosím pouze jako doplňující obrázek. Tak nějak se mi líbil :-)

Vždycky budu jednat čestně.
Moje srdce zůstane čisté.
Svým mečem budu bránit bezbranné.
Budu stát na straně slabších.
Vždycky budu říkat pravdu.
Všechny nepravosti potrestám.

Citáty o lidech

22. ledna 2012 v 15:51 | Bella |  Citáty, básně
Také naši předkové věřili, že lidé budou v budoucnu lepší - tím mínili nás!

Člověk se plně projeví, teprve když změří své síly s nějakou překážkou.

Člověk obvykle považuje za nemožné to, co se dosud nestalo.

Člověk je velký ve svých předsevzetích, ale slabý v jejich provádění.

Člověk rád počítá své potíže, ale neumí počítat své radosti.

Člověk není nic jiného, než řada jeho činů.

Hraničářův učeň-komentářová povídka

22. ledna 2012 v 15:36 | Bella |  Na Hraničářova učně
Abyste se nenudili, přidávám opět komentářovou povídku. Princip je pořád stejný. Já příběh načnu a vy budete pokračovat tak, aby to na sebe navazovalo. Tato povídka je na Hraničářova učně, tak jsem zvědavá, co z toho vznikne. A prosím, nepište tu žádné úchylné nebo přisprostlé výrazy. Děkuju!

Halt s Willem a Gilanem seděli v chatě. Při šálku kávy probírali velice závažný problém.
Někdo unesl královsko dceru. Princezna Kassandra(nebo taky Evanlyn chcete-li) zmizela před třemi dny a nikdo ji neviděl. Král vyslal svou hlavní jednotku, aby po princezně pátrali. Když se ale vrátili s nepořízenou, oslovil hraničáře. Halt, Gilan a Will byli tímto úkolem pověření. Měl s nimi cestovat taky Horác, který už mnohokrát dokázal, že je na něho spoleh. Pro hraničáře ale zůstávalo otázkou, kde začít. Nakonec se rozhodli, že...

Hraničářův učeň 11-obálka

22. ledna 2012 v 15:18 | Bella |  Hraničářův učeň
Na internetu se už objevila obálka jedenácté knihy, ztracené příběhy. Upřímně jsem čekala trochu víc. Na obálce je pravděpodobně Gilan. Představuju si ho trochu jinak, hlavně hezčího :-D. Ale nemůžu samozřejmě hodnotit knihu podle obálky. Uvidíme, co ukáže uvnitř:-). A jak se líbí obálka vám?

Kapitola sedmnáctá-CESTA

22. ledna 2012 v 13:21 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Dneska opět přidávám další kapitolu k Andělským křídlům. Snad se bude líbit :-)

Odchod z města byl velmi nenápadný. Přesně ve tři hodiny ráno, když všichni spali, jsme já a Liam sebrali své věci a odešli. Momentálně jsme seděli ve staroušově novém autě(Porsche 911 - na auta má docela vkus) a jeli přímo k letišti, kde už na nás čekalo soukromé letadlo. Abych byl upřímný, připadal jsem si jak celebrita. Pan Sam Smith jako Hollywoodská hvězda, jel v luxusním autě k ještě luxusnějšímu soukromému letadlu, a to vše patrně kvůli autogramiádě nebo snad za to mohla premiéra nového akčního filmu, kde ztvárnil hlavní roli.
Musel jsem se usmát. Bylo to docela pěkně vysněné. Rozhodně to vypadalo reálněji. Místo toho jsem jel podstoupit nějaký pošahaný výcvik, abych přežil. Člověk si prostě nevybere.
Přesto mě docela zajímalo, co mě tam čeká a jak to bude probíhat. Budu se muset plazit nebo běhat kilometrové pochody jako v armádě?
"Za chvíli tam budeme Same. Připrav se na přestup," řekl Liam svým hlubokým klidným hlasem. Jen jsem přikývl, jako že rozumím. Nějak jsem nebyl schopný ze sebe něco vydat.
Za malou chvíli se před námi opravdu objevilo velké letiště, kde zrovna jedno letadlo přistávalo. Bylo obrovské, ale kvůli nám tu rozhodně nebylo. Naše stálo pěkný kus stranou. Oproti tomu obrovi vypadalo žalostně malé. Asi jako když srovnáte orla s vlaštovkou.
"Proč musíme jet soukromým letadlem?" zeptal jsem se, když jsme s Liamem tuto cestu probírali ještě doma.
"Je to hlavně kvůli nenápadnosti a taky v tom hraje samozřejmě naše bezpečí," řekl, jako by to byla samozřejmost.
"A jak dlouho bude trvat let?"
"Dva dny," řekl a svým tónem naznačil, že je rozhovor u konce.
Dvoudenní let? Kam to jedeme, na konec světa? Nakonec jsem to však nechal plavat. Vždyť na tom vlastně ani tolik nezáleželo. Můj život už byl naruby tak jako tak. Starosti mi však dělala ještě jedna věc. V životě jsem neletěl letadlem. Co když mi bude špatně?
Nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zcela zbytečné. V klídku jsem si užíval let. Letadlo bylo luxusní, nechyběla ani obsluha(v podobě dlouhonohé blondýny). Co se týče Liama, tak ten si to zas tak neužíval. Našel si novou "lásku", totiž záchodovou mísu. Bylo mu vážně špatně a po celou dobu jsem ho skoro neviděl. Jen občas, když přišel v trochu lepším stavu, jsem se ho slušně zeptal, jestli nemá hlad. Netřeba dodávat, že se jeho výraz proměnil v obličej násilného vraha, který měl chuť něco po mně hodit. Nejzábavnější však na tom bylo, že na anděly moc prášky nezabírají. Starouš se tedy mohl dopovat Kinedrylem jak chtěl, ale bylo mu to houby platné.
Asi v jednu hodinu ráno se mnou někdo zatřásl. Ospale jsem zamžoural a přemýšlel, co se děje. Doufal jsem, že letadlo nemá poruchu nebo tak něco. Všechno ale vypadalo klidně.
"Děje se něco?" zeptal jsem se trochu ostřejším hlasem, protože nemám rád, když mě někdo budí.
"Obleč si tady toto. Za chvíli budeme na místě," řekl Liam. Už nebyl tak zelený, jak jsem ho teďka často vídával. Pořád však vypadal unaveně.
"Jak vám je?" zeptal jsem se a pomalu vstával. Vůbec se mi nechtělo, ale neměl jsem moc na vybranou.
"Ujde to. Ale teď už běž, nemáme času nazbyt."
Zalezl jsem si do převlékací kabiny a vytáhl věci z tašky, kterou mi dal Liam. Bylo trochu divné, že mi sháněl oblečení. S úlevou jsem zjistil, že jeho vkus opravdu není tak mizerný. Normální rifle, triko s dlouhým rukávem a svetr. Bundu jsem měl svoji. Našel jsem tam i nějaký ten pár ponožek a…RŮŽOVÉ TRENÝRKY SE SLONEM?!
"To si snad dělá srandu ne?" zeptal jsem se svého odrazu v zrcadle. Ten parchant! To je určitě pomsta za to, jak jsem se mu vysmíval, když mu bylo špatně. Ty teploušské trenky jsem si samozřejmě nevzal, takovou radost bych mu nikdy neudělal! Nechal jsem si svoje a v duchu doufal, že tam bude nějaký obchod s normálním oblečením.
"Tak co, připravený?" zeptal se Liam, když jsem vyšel z kabiny. Samozřejmě mi neušel jeho posměšný úšklebek.
"Já ano. Ale co vy? Nechcete se nejdřív rozloučit se záchodovou mísou? Určitě jí budete moc chybět. Všiml jsem si, jak jste se za tu dobu sblížili," oplatil jsem mu stejnou mincí a na tváři mi pocukával úsměv. Opravdu jsem se snažil, abych se nerozesmál.
On se však na mě jen podíval a řekl si pro sebe: "Přidrzlý spratek."
Mě to však ani v nejmenším nevykolejilo. Měl jsem radost, že jsem mu mohl oplatit ty trenky.
Když jsme vyšli z letadla, měl jsem pocit, že snad blouzním. Žhavé slunce, subtropické rostliny a ruch města vystřídala zasněžená krajina plná jehličnanů, ledový vítr mě podal do tváře a před námi nebylo nic jiného, než les.
"Kde to jsme?" zeptal jsem se a pořád nevěřícně koukal, kam jsem se to dostal.
"Vítej v našem výcvikovém táboře," řekl Liam a přitáhl si límec trochu víc ke krku. "Už jsem zapomněl, jaká je tu zima," dodal, když si všiml mého pohledu.
"Jaké tábořiště? Žádné nevidím," řekl jsem zmateně.
Liam se rozesmál, což pro mě neznamenalo nic dobrého.
"Vidíš ten les?" zeptal se a spiklenecky na mě mrkl. Samozřejmě, že jsem ho viděl. Ten by nepřehlédl ani slepý.
"Jasně," řekl jsem. A pak mi to došlo! "Za tím lesem že? Tam bude ten výcvik!"
Liam se pořád usmíval jako sluníčko. Nemýlil jsem se!

Kapitola patnáctá-ROZHODNUTÍ

21. ledna 2012 v 22:08 | Bella |  Červánkové nebe
Po velmi dlouhé době přidávám další kapitolu k Červánkovému nebi. Snad se bude líbit :-)

Uplynulo už pár dní od doby, kdy se od nich Will odtrhl. Halt se snažil nedělat si starosti, hluboko uvnitř ale cítil, že se něco stalo. S Gilanem a Gabrielou už dorazili do Corwey. Byla to malá vesnička. Halt to tu však znal jako velmi živé místo, plné pohody a veselí. Cizince vždycky přivítali velmi přívětivě, prakticky s nimi jednali jako s nejlepšími přáteli. Teď se to tu změnilo k nepoznání. Vládl tu strach. Hned u hlavní brány, kterou měli projet, aby se dostali dovnitř, se museli dohadovat s vrátným o vstupu. Za žádnou cenu je nechtěl pustit.
"Vážení pánové a dámo, je mi líto. Nikoho cizího tu nechceme," řekl nejdřív.
"Jsme hraničáři. Máme právo u vás požadovat nocleh," řekl Halt trochu ostře.
"Nepouštíme sem nikoho! Táhněte ke všem čertům," zabrblal starý muž a dával tím jasně najevo, že rozhovor skončil.
"Zaplatíme vám," přemlouval dál Halt. Peníze byly, jsou a vždycky budou pro člověka určitým lákadlem. A ani vrátný nebyl výjimkou. Na peníze slyšel velice dobře.
"Kolik dáte?" zeptal se vrátný.
"Pět zlatých," řekl Halt rázně.
"Všude máme plno," řekl vrátný škodolibě.
"Dám deset zlatých, ale víc už ne."
"Vítám vás v Corwey," řekl muž, když mu dal Halt vyhádanou částku.
"Je to had," řekl Gilan potichu, aby ho starý vrátný neslyšel. "Měl jsi smlouvat."
"Ten chlápek by nedal pokoj. Samozřejmě bych to mohl udělat i jinak, ale nechceme přece vzbudit podezření hned první den," řekl Halt a poškrábal se na strništi.
"Kam půjdeme teď?" zeptala se Gabriela. Sama byla mírně zmatená. Nechápala, co zamýšlí tihle hraničáři, ale radši se jich držela.
"Myslím, že v hostinci se tam pro nás místo najde," řekl Halt a pátravě se díval po vesničce. Byla tma, ale přesto tu bylo nepřirozené ticho. Ani pes neštěkl.
Hostinec byl téměř prázdný, až na hostinského a nějaké dva muže, kteří hráli karty.
"Chtěl bych dva pokoje prosím," řekl Halt, když si ho hostinský všiml.
"A něco k jídlu?" zabručel.
"Dáme si pečeného kance, nějaké housky, dvě piva a sklenici vína pro dámu."
Hostinského to evidentně překvapilo. "A co takhle platit panáčku?" chtěl se raději ujistit.
"První přines naši objednávku, pak zaplatíme," řekl Halt neoblomně.
Hostinský se mírně uklonil a pak pelášil chystat. Hraničáři i s Gabrielou usedli do kouta ke krbu.
"Mám hlad jako vlk," řekl Halt a opřel svůj luk s napnutou tětivou o stěnu.
"Halte?" zeptal se Gilan s nečekaně úzkostlivým hlasem.
"Copak?" řekl Halt, i když tušil, co asi dělá Gilanovi starosti.
"Myslíš, že jsou v pořádku? Will a Nick?"
"Jsem si tím naprosto jistý. Oba jsou chytří a umí si poradit. Nemusíš se o ně strachovat," řekl Halt a zamyšleně si prohlížel svého bývalého učně. Gilan se mu v poslední době zdál velmi zamyšlený. Málo mluvil, skoro nežertoval a taky jeho věčně dobrá nálada se někam vytratila. Všiml si, že taky často mluví o Nickovi, tedy vlastně o Eclin. Měl tušení, že ti dva mají nějaké tajemství. Zatím se však rozhodl, že to z Gilana tahat nebude, pokud o tom nebude sám chtít mluvit.
"Jde sem hostinský," upozornila oba hraničáře zcela zbytečně Gabriela. Haltovy i Gilanovy trénované oči viděli každý pohyb. Obtloustlého pomalého hostinského nebylo těžké zpozorovat.
"Tak dobře. Je čas," prohlásil Halt.
"Čas na co?" ozval se Gilan, i když předem znal odpověď.
"Je čas zjistit, co se tady opravdu děje."
**************
"Zeptám se tě ještě jednou," řekl velitel. "Kde jsou tví přátelé?"
Will však zarytě mlčel. Už se ho na tuto otázku ptali snad tisíckrát, ale mělo to stejný efekt, jako kdyby se ptali kliky u dveří. Voják, který přihlížel, se mu chystal jednu vrazit, ale velitel ho zastavil.
"Dost! Je příliš důležitý. Navíc má tvrdou palici, toho jen tak něco nezlomí."
"Mohli bychom ho mučit. Nějaké věcičky tu mám," řekl ten voják a Willovi se sevřel žaludek. Budou ho mučit? Jak? Dají mu španělskou botu?
"Říkám, že ne! Mám jiný nápad," řekl holohlavý vůdce s posměšným úšklebkem.
"Ale pane, nechcete to aspoň zkusit?" pokusil se ještě jednou krvežíznivý voják, ale když viděl velitelův výraz, raději se podřídil.
"Přineste mi tu holku! Hned!" křikl na něho a obrátil se k Willovi. "Dám ti poslední možnost. Buď mi to řekneš hned, nebo uvidíš tvou milou umírat strašlivou smrtí!"
Will měl pocit, že se mění v něco nicotně malinkého. Už tušil o koho by mohlo jít. A bohužel se nemýlil.
"Wille!" zakřičela blonďatá štíhlá dívka, kterou muž surově vlekl za vlasy.
"Allys!" vyhrkl dřív, než se stihl zarazit. "Nech ji být!" křikl na toho vojáka a snažil se osvobodit ze svých pout.
"Wille, promiň mi to. Já jim prozradila, že tě znám. Strašně mě to mrzí," naříkala Allys a slzy jí tekly po tváři. Byla v žalostném stavu. Postavu měla od tvrdých pochodů a nedostatku jídla úplně vychrtlou, vlasy bez lesku a tvář měla tak strhanou beznadějí, že ji Will málem nepoznal. Kam se poděla ta silná diplomatka, která se nebála ničeho?
"To je v pořádku Allys. Taky bych promluvil," řekl Will.
Ona se však ještě víc rozvzlykala. "Jsem tak hloupá. Ach jsem tak hloupá," naříkala.
"Jo, to teda jsi!" řekl voják, který chtěl Willa nejdřív mučit a zlomyslně se zasmál.
"Tak co Wille? Prozradíš nám odpovědi na naše otázky?" zeptal se klidným hlasem vůdce.
Will nevěděl co dělat. Pokud by jim to prozradil, bude to královská zrada. A navíc by nejspíš způsobil smrt svých přátel. Ale pokud odmítne, bude muset přihlížet, jak Allys umírá.
"Tak co?! Nedávám času nazbyt!" řekl velitel a vše bylo umocněno tím, že voják přiložil Allys na krk ostrý černý nůž. Neměl na vybranou. Musel souhlasit. Musel ji zachránit. Jiné řešení neviděl…

Kapitola šestnáctá-ODCHÁZÍM

21. ledna 2012 v 18:09 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Věnováno všem čtenářům!

"No konečně!" pustila se do mě s takovou vervou Jane, že jsem se ustrašeně přikrčil. "Měl jsi vůbec tušení, jaký jsem měla o tebe strach?! Celý týden ses vůbec neozval! A najednou si mladý pán usmyslí, že se se mnou sejde. A smím se zeptat, proč mimo školu?" vyštěkla naštvaně.
"Promiň mi to. Můj táta měl, ehm, autonehodu. Vím, že jsem ti měl aspoň zavolat, ale zkrátka jsem měl jiné starosti," zalhal jsem. Přece jí nebudu vykládat, jak mě zmlátila parta démonů.
Okamžitě se její naštvaný výraz proměnil ve smutné štěně, které něco provedlo.
"Promiň mi to Same. Já…neměla jsem po tobě tak vyjet," řekla a konejšivě mě chytla za ruku. Kýval jsem hlavou jako že v pohodě, ale ve skutečnosti jsem byl potěšený a málem se usmíval jako blažený blbeček.
"To nevadí, já to chápu. Měl jsem se ozvat. Víš, chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit," řekl jsem a spokojený výraz mi z tváře zmizel.
"Jo, jasně. Ale co tvůj táta? Je v pořádku?" zeptala se starostlivě a očekáváním poskočila, až jí dlouhé kudrliny poskočily.
"Chvíli to vypadalo děsivě, ale bude v pohodě." Kdyby tak věděla…
"Tak to jsem moc ráda," řekla a usmála se. Pak si všimla, že mě ještě pořád drží za ruku, začervenala se a rychle mě pustila. "Promiň, nechala jsem se trochu unést. Bála jsem se o tebe," řekla a pořád červená se na mě usmála. Připadal jsem si jako starodávný hrdina. Představil jsem si, jak Jane sedí v křesle a brečí srdcervoucím pláčem a myslela na to nejhorší, totiž že mě třeba přepadl nějaký drsný gang a samozřejmě pak i zabil.
Pak jsem procitl zpátky do reality. Vypadalo to, že Jane chce, abych něco řekl. Ale co?
Víš Jane. Kvůli démonům tu nějakou dobu nebudu. Jsem sice tvůj anděl strážný, ale musím podstoupit výcvik. Ale nedělej si starosti, budou tě hlídat, jen o tom nebudeš moct vědět. A já se vrátím brzy, počítám tak za rok.
Hm, tohle asi ne. Nejspíš by si myslela, že jsem se zbláznil. I když abych pravdu řekl, někdy mi to tak připadalo.
"Musím odjet," řekl jsem potichu a hleděl do země, jako by mě tam něco zajímavého upoutalo.
"Cože?" zeptala s nechápavým výrazem. Nechápavý vlastně není to správné označení. Její velké hnědé oči odrazovaly také strach a beznaděj. Ta jiskra, která tam vždycky byla najednou pohasla. Abych pravdu řekl, rvalo mi srdce, že jí musím oznámit takovou věc. Za poslední měsíce jsme se opravdu sblížili. Ale na druhou stranu bude možná lepší odejít na nějaký ten čas. Mezi námi jiskřila jakási energie, kterou jsem nikdy nepoznal. Věděl jsem, že kdybych zůstal v její přítomnosti dalších několik týdnů, asi bych jí řekl, že jsem se do ní zamiloval(což jsem si nikdy nechtěl přiznat ). Jako andělovi se mi změnil život a pevně stanovená pravidla porušit nemůžu.
"Víš, dostal jsem jednu nabídku. Jeden sportovní fotbalový tým si mě vybral v Sydney jako hráče. Nechci se chlubit, ale už jsem vyhrál několik soutěží dřív a já mám teď Austrálii reprezentovat. Dobře mi zaplatí," řekl jsem tu lež, kterou jsem si včera před zrcadlem tak nacvičoval.
"Teda…nevím co na to říct," řekl po chvíli ticha.
"Já vím, je to narychlo. Ale je to pro mě životní šance. A nebudu tam napořád. Samozřejmě se sem plánuju zase vrátit, ale ještě nevím, jak dlouho tam zůstanu."
"Vždyť určitě budou skvělé nabídky i tady. Proč zrovna Austrálie? Je to tak…daleko," řekla a kousla se do rtu, což dělávala vždycky, když ji něco trápilo nebo byla nervózní.
"To může trvat moc dlouho. Mám teď konečně šanci ukázat, co ve mně je," řekl jsem a v duchu si nadával za svoji netaktnost.
"Aha. Jasně, máš pravdu. Je to tvůj sen že?" zeptala se, ale ani se mi nepodívala do očí. Bylo mi jasné, že je kvůli mně hodně smutná. A samozřejmě taky naštvaná. Byl bych radši, kdyby se na mě rozeřvala, jak to občas dělala, když jsem něco provedl. Ale teď…nebyla to prostě ona. Jen přetvářka, která se snažila ukázat, že jí to nevadí. Ale já jsem ji znal, takže jsem tušil, že pod tím silným tygrem se ukrývá taky malé bezmocné hříbě.
"Ano, to opravdu je. Chtěl jsem ti to ale nejdřív říct," řekl jsem inteligentně.
"To je od tebe hezké," řekla, ale bylo jasné, že hezké jí to ani trochu nepřipadalo. "Přišel ses rozloučit?" zeptala se.
"No ano, ale…" nestihl jsem doříct, protože Jane se otočila a řekla jen: "Tak ti přeju hodně štěstí Same."
Pak odešla. Věděl jsem, že bych ji ještě dohonil. Možná bych se s ní ještě stihl rozloučit jako opravdový kamarád. Potom by to však bylo ještě složitější. Pro nás oba. Teď už mně nezbývalo nic jiného než doufat, že se s tím Jane vyrovná dobře. Odchod z tohoto města byl složitější než jsem myslel. Bylo to jako včera, když jsem sem přišel poprvé. Poutalo mě tu spoustu věcí. Ale musel jsem jít dál. Přijal jsem svůj osud.
Poznámka:
Vím, že většina z vás si oblíbila jednu z hlavních postav, a to Jane. Po přečtení této kapitoly si možná kladete otázku, co s ní teď bude. Proto jsem se rozhodla, že další kapitoly rozdělím mezi Sama a Jane. Nemusíte se tedy obávat, že vaše ztřeštěná hrdinka vymizí z příběhu:-)

Strom v srdci

19. ledna 2012 v 17:42 | Bella |  Co jsem přečetla
Autor: Kim Edwardsová
Počet stran: 318
Hlavní postavy: Norah Henryová, David Henry, Caroline Gillová, Paul Henry, Phoebe
Vedlejší postavy: Al, Doro, Leo, Sandra, Robert, Rosemary
Děj: Norah a David jsou manželé a oba dva se těší na miminko. Porod však přijde nečekaně v zuřivé vánici. David ji odveze do nemocnice. Jenže porodník, který měl přijet, měl autonehodu. David porod musel vzít do svých rukou, přestože jako lékař se zabýval spíše zlomeninami. Všechno se zdálo v pořádku. Norah porodila krásného zdravého chlapečka Paula. Jenže přišlo překvapení. Jeho manželka porodila i holčičku Phoebe. Ta však byla postižená Downovým syndromem. Vzhledem ke svojí minulosti se rozhodl, že nechá svoji dceru odvézt do ústavu. Tímto úkolem pověřil zdravotní sestru Caroline. Své ženě řekl, že její dcera zemřela. Caroline nejdříve zamířila do ústavu, ale když viděla, jaké jsou tam podmínky, rozhodla se malou Phoebe vychovat sama. Odjela do jiného města a začala nový život. V celé knize se prolínají příběhy dvou rodin. Davidovo tajemství má navíc negativní vliv na jejich manželství. Žádné tajemství však netrvá věčně. Trvá mnoho let, než se Norah dozví, že její dcera vlastně žije. Dokáže odpustit svému muži takovou zradu?

Můj názor: Knihu jsem četla jedním dechem. Příběh byl velmi dojemný, navíc se mi líbilo, že autorku inspirovala k napsání této knihy skutečná událost. Bylo zvláštní, jak se pomalu začalo bortit manželství Norah a Davida, kvůli velkému tajemství. Tato kniha vás chytne opravdu za srdce.

Úryvek:

Druhé dítě bylo menší a přišlo na svět snadno, vyklouzlo mu do rukou v rukavicích tak rychle, že se předklonil, aby hrudníkem zajistil, že nespadne na podlahu. "Je to děvče," vyhrkl a podržel dítě jako míč obličejem dolů a poklepával je do zad, dokud nevykřiklo. Pak je obrátil, aby mu viděl do tváře.
Na jemné pleti se holčičce bělal smětanově bílý maz, byla kluzká od plodové vody a zbytků krve. Modrá očka byla zamlžená, vlásky černé jako uhel, ale on tohle skoro nevzal na vědomí. Viděl jen ty nezaměnitelné rysy, očka protáhlá nahoru jakoby v smíchu, řasu přes víčka, zploštělý nosík. Klasický případ, vzpomněl si na profesorova slova, když vyšetřovali podobné děcko. Mongoloid. Víte co to znamená? A lékař poslušně odříkal příznaky, které se naučil z knihy: ochablý svalový tonus, opožděný růst i mentální vývoj, možné srdeční vady, kratší život. Profesor přikyvoval a pak lřiložil stetoskop na hladkou dětskou hruď. Chudák hošíček. Nemůžou pro něho dělat nic, než ho pokud možno držet v čistotě. Měli si to ušetřit a poslat ho do ústavu.
Lékař se v duchu přenesl dál do minulosti. Jeho sestra se narodila se srdeční vadou a rostla velmi pomalu a dech se jí zadrhával, kdykoliv se zkusila rozběhnout. Mnoho let, až do té první cesty na kliniku v Morgantownu, neměli tušení, co je s ní v nepořádku. Pak užto věděli a stejně nemohli nic dělat. Maminka jí věnovala všechnu svou pozornost, ale sestra stejně ve dvanácti umřela. Jemu bylo tehdy šestnáct, už bydlel ve městě, aby mohl studovat střední školu, a plánoval přesun do Pittsburghu a studium na lékařské fakultě a styl života, jaký vede dnes. Přesto si dobře pamatoval hloubku a vytrvalost matčina žalu, s jakým každé ráno chodila do kopce ke hrobu, paže založené na hrudi jako ochranu i před tím nejhorším počasím.
Sestřička přistoupila k němu a dítě si prohlédla.
"Je mi to moc líto, pane doktore," řekla.
Držel novorozence a ani si nevzpomněl na to, co má ještě dělat. Drobounké ručky byly dokonalé. Ovšem ta mezera mezi velkým palcem u nohy a ostatními prsty byla nápadná jak chybějící zub, a když se děcku zadíval pozorně do očí, spatřil v duhovkách Brushfieldovy skvrny jak vločky sněhu. Představil si srdíčko velikosti švestky, pravděpodobně vadné, a pak si vybavil dětský pokoj, tak pečlivě vymalovaný, s tou spoustou plyšáků a jedinou postýlkou. A pak si vzpomněl na manželku, stojící na chodníku před jejich zářivě zasněženým domem, jak říká:
Náš svět už nikdy nebude stejný jako dřív.