Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Únor 2012

Kapitola osmnáctá-VYPTÁVÁNÍ

29. února 2012 v 18:01 | Bella |  Červánkové nebe
Přidávám další kapitolu k Červánkovému nebi. Snad se bude líbit a omlouvám se za chyby :-D

"Už se to nese urození pánové a slečno," řekl hostinský a podával objednané jídlo i pití na stůl. Halt děkovně kývl a chvíli zamyšleně koukal do rohu. Pak se však vzpamatovat a zavolal na hostinského.
"Stalo se něco pane? Nejste spokojený?" zakňoural a střídavě odvracel oči z Halta k hraničářskému luku a zpět.
"Ne, vůbec nic, jen mám takový malý dotaz," řekl Halt a mírumilovně se usmál. "Víte, chtěli jsme si tu hlavně odpočinout, ale nepopírám, že trochu zábavy by nebylo na škodu. Je tu nějaký hudebník nebo kejklíř?"
"Víte pane, poslední dobou se tu dějí divné věci. My místní o tom radši moc nemluvíme, a už vůbec ne s cizinci. Jedno vám ale povím. Tady zábavu ještě pěkně dlouho nenajdete," řekl buclatý muž šeptem.
"Ach tak," zatvářil se Halt zklamaně. "V tom případě bychom možná měli dneska odejít dřív a nezdržovat se tu. Když říkáte, že jsou tu nepokoje, tak to asi není nejlepší nápad. Škoda, škoda jen. Vesnička je to pěkná." Halt vstal ze židle, jako kdyby chtěl co nejrychleji odejít. Gilan ani Gabriela netušili, co má v plánu, ale taky se zvedli, aby nepoutali pozornost. Najednou Halt zavadil o svůj váček s penězi, který spadl. Zlaté mince se rozkutálely po podlaze.
"Jsem to ale nešika," řekl Halt a potměšile mrkl na svého bývalého učně.
Když hostinský najednou uviděl tolik peněz, ve tváři se mu objevil výraz údivu s nerozhodností. "Ale kam spěchat. Dlouho ještě nenarazíte na žádnou vesnici. A ani jste si ještě nesnědli vaši objednanou večeři," namítl hostinský.
"Halte, já nevím. Vždyť nevíme, co se tady děje. Nerad bych, aby nás někdo přepadl," zapojil se do hovoru mladý hraničář.
Hostinský nevěděl co říct, aby ty bohaté zákazníky ještě chvíli pozdržel. "Jestli chcete, vypovím vám tedy, co se tu děje," vyslovil poslední šanci na zisk.
Hraničáři i Gabriela byli najednou velmi povolní. "V tom případě se tedy s námi posaďte a povídejte," řekl Halt a sám se pohodlně usadil na své židli.
Ostatní ho napodobili.
"Tak tedy co byste rádi věděli?" zeptal se hostinský, vytáhl si dýmku a spokojeně bafal.
"Kdy začali ty nepokoje?" zeptal se Halt.
"Už je to několik týdnů. Nejdřív si nikdo ničeho divného nevšiml. Prvně jsem to zpozoroval já. Jako hostinský si samozřejmě všímám lidí. Hlavně těch divnejch. A jeden takový chlápek tu jeden večer přišel. Voják, pomyslel jsem si. Hned mi to bylo podezřelé, protože byl celý v černém a pořád se tu rozhlížel, tak se ho ptám, co chce. On si objednal, ale přísahám, že se toho jídla ani nedotkl, jako by si myslel, že to je otrávené. Když tu byl dobré čtyři hodiny a jídlo pořád na stole, požádal jsem ho, ať zaplatí. Odmítl s tím, že ještě jí. Po dvou dalších hodinách nakonec odešel, samozřejmě bez placení. Nějak mi ta prašivá krysa vyklouzla," začal hostinský.
"Co se stalo pak?" zeptal se Gilan, který nedokázal potlačit svoji vrozenou zvědavost.
"Další den na to se ztratilo jedno děcko. Byl to statný chlapec, čtrnáct mu myslím bylo. Od té doby ho nikdo neviděl, takže si myslím, že je mrtvý."
"A objevil se ještě ten voják?" zeptal se Halt.
"Ne, ten už tu ani nepáchl. Nejspíš měl nahnáno," odpověděl hostinský.
"Takže říkáte, že ten kluk zmizel. Ztratil se po něm ještě někdo?"
"Ano, tím to začalo. Stačilo, když nějaké děcko šlo večer samo, najednou bylo pryč. Ale všecko se tu změnilo.
"Co například ještě?" zeptal se Gilan a vyměnil si s Haltem rychlý pohled.
"Už to tu zkrátka není jako dřív. Moje hospoda má každý den maximálně tři návštěvníky, uvažuju, že to tu zavřu. Lidi jsou strašně podezíraví. Jsou na sebe navzájem naštvaní, ale bojej se. Při takové záhadě se divte."
"To je zajímavé. Moc moc zajímavé," řekl si Halt pod vousy. Hostinský ukončil vypravování s tím, že to jde se světem úplně do kytek, pak se sebral a šel leštit špinavou hadrou sklenice.
"Halte, co si o tom myslíte?" zeptal se Gilan šeptem.
"Řekněme, že všechno co tu padlo jsme si mohli domyslet. Ale budiž, i tak nám to možná trochu pomůže. Přesto musíme pátrat dál. Zítra budeme hledat mezi vesničany. Hostinský nám nemusel říci všechno, nebo mu možná něco uniklo," řekl Halt.
"Není moc bystrý," ušklíbl se Gilan.
"O to teď nejde. Zkrátka je toho míň, než jsem čekal."
"Máš pravdu. Navíc stejně musíme počkat na Willa s Nickem, takže aspoň budeme mít o zábavu postarané," řekl Gilan. Halt kývl na souhlas, ale přesto si nenápadně prohlížel výraz svého bývalého učně. Gilan měl na čele opět hlubokou vrásku, která se mu vždycky vytvořila, když měl s něčím starosti. Halt měl pocit, že ho něco trápí a rád by věděl co, aby mu mohl pomoci. Člověk by se neměl se svými problémy uzavírat do sebe, pomyslel si Halt. Pak najednou zpozorněl.
"Gilane?" zeptal se a rychle se rozhlédl po místnosti.
"Děje se něco?"
"Jestli děje nebo neděje to netuším. Ale kam zmizela u všech čertů Gabriela?"
************
Pod rouškou tmavé noci šla tiše jako myška malá postava. Obličej měla schovaný do černé kápi, ze které koukaly jen hnědozelené oči, avšak plné vzrušení. Nikdo z vesničanů si jí nevšiml. Potichu otevřela příjezdová vrata, které měl hlídat strážný. Teď však hluboce spal pod keřem a v ruce měl placatku s nějakým alkoholem. Zavřela opatrně za sebou a pokračovala v cestě. Zastavila se až u malého lesíka. Chvíli tiše pozorovala okolní krajinu, ale pak přiložila dva prsty ke rtům a pronikavě zapískala. Z lesa se vynořil nějaký vysoký muž.
"Má paní," řekl a s úctou se uklonil.
"Vstaň Arle," řekla postava v kápi ledovým hlasem. "Tak co? Jde všechno podle plánu?"
"Ano. Ale máme pouze toho tmavovlasého kluka. Velitel ho teďka uvedl v přesvědčení, že se může přidat mezi nás. Samozřejmě až nastane správný okamžik, zbavíme se ho, přesně, jak jste si přála."
"Výborně," odpověděla postava v kápi. "Ale musíte chytit všechny! Je tam ještě jeden kluk, Nick. Myslím, že může být nebezpečný. Až ho chytíte, nemeškejte a zabijte ho!"
"Jak si přejete. A co vy, víte něco nového?" zeptal se muž, který předtím vyšel z lesa.
"Co se staráš hlupáku?! Samozřejmě vím spoustu věcí, ale teď o tom mluvit nemůžu. Zatím řekni vašemu veliteli, že zatím jde všechno podle plánu. Už brzy budeme mít dost informací, abychom krále sesadili. Nejdřív se ale musím dostat hraničářům pod kůži. A tuším, že to dlouho trvat nebude!"

Snape chce utopit Harryho aneb Šup hlavičku pod vodičku :-D

27. února 2012 v 20:33 | Bella |  Harry Potter
Na tento obrázek jsem narazila prakticky náhodou, ale stejně mě to docela pobavilo :-D. Ten obrázek je sice upravený, ale vypadá to celkem věrohodně. Harry vypadá, jako kdyby nevěděl, která bije a Snape zas, jako kdyby se úplně vyžíval v tom, že může Harryho utopit :-D.

Kapitola sedmnáctá-NABÍDKA

25. února 2012 v 21:46 | Bella |  Červánkové nebe
Přidávám další kapitolu k Červánkovému nebi. No, abych byla upřímná, dneska to asi bude nic moc :-D. Nějak mi mizí moje inspirace a mám pocit, že jsem to ještě víc celé dopletla :-D. Ale snad se bude aspoň trochu líbit :-)

Tuto situaci nikdo nečekal. Myslela jsem si, že vojáci Willa okamžitě zabijí, nebo alespoň svážou. Rozpačitě však přešlapovali kolem truchlícího hraničáře, který pořád držel v náručí mrtvou dívku. Dokonce i velitel vypadal na rozpacích. Že by přece jenom měli srdce?
Pak se však jeden z nich vzpamatoval, dal zajatci ruce za zády a svázal je silným provazem.
"Je nám to líto. Tohle z nás nikdo nechtěl, ta dívka si smrt zvolila sama. Mohla být zachráněna," řekl jeden z vojáků hlubokým hlasem.
"Jděte k šípku!" zařval Will. Už neměl v očích slzy. Díval se na ně tak nenávistně, až jsem měla strach, že po nich Will nerozvážně skočí.
"To kvůli vám zemřela! Vy jste ji zabili!" křičel na ně pořád, jako by doufal, že si uvědomí svou vinu. "Zabili," opakoval už tiše pořád dokola.
"Zabila ji její hloupost!" zavrčel holohlavý velitel a podíval se na Willa, jako na něco zkaženého. "Přivažte ho ke stromu! A nespusťte toho kluka z očí! A tebe varuju," řekl a ukázal ukazováčkem na Willa, "jestli se pokusíš uprchnout, na místě tě zabiju!"
Will ho však nevnímal a bez známky odporu se nechal přivázat. Uplynulo dost času, než se tábor uklidnil. Když polevilo to vzrušení, vojáci se začali opět chovat jako vždy. Někdo vytáhl placatku s nějakou tekutinou, patrně alkoholem. Ta právě kolovala z ruky do ruky, vojáci se začali rozveselovat a chovat agresivněji. Opět kroužili kolem skupiny dětí, nadávali jim a surově do nich kopali. Zkrátka a dobře, byli ve svém živlu.
"Co je to tady za hluk!" vykřikl velitel, který právě vyšel ze stanu. Na krku mu zběsile pulsovala žíla a bylo jasné, že zuří. Když nikdo neodpovídal, rozzuřilo ho to ještě víc. Měla jsem pocit, že on sám si nejspíš ve stanu dal lahvinku nebo dvě, jelikož se opravdu choval jako šílenec. "Kdo to způsobil? Kdo?!" křičel. Bylo až ironické, že tam nastalo ticho jako v hrobě.
"Já," ozval se silný a vzdorovitý hlas. Byl to Will. Jeho netečnost byla ta tam. Měla jsem sto chutí tam vběhnout a dát mu pár facek, aby se vzpamatovat. Chce snad zemřít? Co ho to napadlo, takto ho popuzovat?
Ty?! zeptal se nevěřícně vrčivým hlasem.
"Ano!" zakřičel Will tak hlasitě, až ze stromu vzlétlo hejno zpěvných ptáků.
V duchu jsem prosila Boha, ať Will mlčí. Měla jsem zlé tušení, že se něco špatného stane.
Nastala dlouhá chvilka napětí, která by se snad dala krájet nožem.
Velitel se však rozesmál upřímným smíchem. "Rozvažte ho!" nařídil a pořád se pochechtával. Všichni, včetně mě, z toho byli dokonale zmatení. Velitelův rozkaz však někdo uposlechl a Will se mohl postavit bez pout.
"Hej ty, Wille, jmenuješ se Will, že ano?" zeptal se ten muž, který ještě před chvíli budil takovou hrůzu.
"Ano," odpověděl Will a nevěřícně hleděl do mužových černých očí.
"Mám pro tebe nabídku. Jsi odvážný chlapík. A taky silný. Jsi schopný oběti. Jak by se ti líbilo přidat se k nám? Určitě by se tu pro tebe práce našla a upřímně, někoho chytrého jako jsi ty tady potřebujeme."
"A když bych řekl ne?" zeptal se Will, jako by šlo čistě o teoretickou otázku.
"Tak zemřeš strašlivou smrtí," řekl velitel milým hláskem, jeho oči však zůstávaly chladné.
"Rád bych si to na chvíli promyslel."
"Přemýšlet si už mohl! Teď chci odpověď. A neotálej dlouho. Já nemám ve zvyku čekat!"
"Samozřejmě. Jen-jen minutku prosím," zažadonil Will a ve tváři měl výraz nerozhodnosti, který jsem u něj téměř neznala.
"No? Tak co?" zeptal se velitel s nedočkavým výrazem, jako sup.
"Dobře. Moje odpověď je tedy…"

Emma Watson bude hrát ve film Kráska a zvíře

24. února 2012 v 20:06 | Bella |  Harry Potter
Hodně lidí to už asi ví, ale Emma dostala novou roli. Bud hrát podle klasického románu krásku Belle. Režírovat to má Guillermo del Toro a film uvidíme asi někdy v roce 2014. Takže si sice ještě nějakou chvíli počkáme, ale určitě se máme na co těšit :-). Zajímalo by mě, jak to režisér podá. Jestli jako klasickou pohádku nebo nějak jinak. No, uvidíme řekl slepý :-).
Každopádně Emma tu roli určitě zvládne dokonale.





Život tady a teď

20. února 2012 v 12:26 | Bella |  Mé zbloudilé myšlenky
Náš život ovládá čas. Často máme pocit, že ten život plyne nějak neskutečně rychle. Ale proč? Přiznejme si, kolikrát za den přemýšlíme o minulosti nebo budoucnosti? Neumíme se zastavit. Plánujeme a pořád si říkáme, co za ten den musíme všechno stihnout. Ale život není jenom o spěchu. Ano, každý máme své úkoly, ale někdy je potřeba se zastavit. Vůbec si neumíme ten den pořádně užít. Někdy jsme dokonce sužováni strachem, ale opět kvůli myšlenkám, které většinou patří budoucnosti. Zkuste se někdy zastavit a vydechnout. Pozorovat tichou přírodu, která k nám však hovoří. Nebo lidi různých povah, strastí i radostí.
Když jste s přáteli a bavíte se, užívejte si tu chvilku. Když si dáváte doma horkou sprchu, vychutnávejte si ji. Vždyť život není jenom o tom, abychom neustále byli myšlenkami v minulosti nebo budoucnosti. Měli bychom žít tady a teď. Prostě žít. A nezabývat se tím, co stejně ukáže čas.

Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře

19. února 2012 v 22:34 | Bella |  Mé zbloudilé myšlenky

Kdybyste náhodou potkali nádhernou ženu, která je oblečená do těch nejluxusnějších věcí a navíc vlastní zbrusu nové Porsche, co byste si o ní pomysleli? Záviděli byste jí? Nebo byste snad zoufale pátrali v paměti, ve kterém filmu jste tuto herečku viděli hrát? Na toto vám bohužel odpovědět nemůžu. Tou úspěšnou ženou jsem totiž já, Manuela Montez.
Právě vycházím z obchodu a v růžové papírové tašce si nesu kabelku od Larpha Lorena, jako by to byla samozřejmost. Taky že je. Mám takový rituál chodit každé ráno v deset nakupovat. Většinou si vyberu nějakou maličkost, jako třeba dnes. Pak nasednu do svého Porsche a nechám se odvézt. Mám svého vlastního šoféra, který mě odveze, kamkoli si budu přát. Já zrovna dneska byla po včerejší párty s Cameron Diaz velice unavená. Proto jsem chtěla jet do své vily, kde mi bude zajištěno to největší pohodlí a snad se i zbavím té odporné kocoviny.
Doma mě čeká taková ta nudná klasika. Nejdřív si nechám udělat masáž, kde si snad i trochu pospím, pokud tedy nepřijde ta masérka, která mě minule tak zřídila. Ale jelikož jsem ji vyhodila, počítám s tím, že si užiji příjemnou masáž s relaxační hudbou. Pak následují takové ty věci jako kondiční trénink, opalování se u bazénu(musím do příští párty konečně chytnout bronz) a pak už to bude jen nudný rozhovor pro MTV. Doufala jsem, že pak už mi snad dají všichni pokoj a já si budu moci užívat zaslouženého klidu. Jako dědička mám na to nárok.
O pět let později:
Jsem chudák. Úplná nula! Kam zmizely všechny ty peníze, které mi rodiče odkázali? Vzpomínám si na ty dluhy. Teď vůbec nevím, odkud se vlastně vzaly. Když si vzpomenu na svůj pohodlný a úspěšný život, chce se mi brečet. Najednou na mě dolehne ta děsivá pravda. Jsem bezdomovec! Společnost mi dělají jen ti, kterými jsem celý život opovrhovala, totiž žebráci. Jak se to stalo, že najednou patřím mezi ně?
Procházím se bezmyšlenkově ulicí. Nějaká parta puberťáků si na mne ukazuje prstem a směje se. Pak po mě začnou házet jablka, takže se radši běžím schovat do obchodu.
"Tady nemáš co dělat, špíno!" řekne mi ostře prodavačka. Se strašným pocitem tedy vyjdu ven a znovu začnu brečet nad svým zkaženým životem. Proč? Proč já? Nevěděla jsem. Byl to snad trest? Řekla bych, že ano. Podívala jsem se do skla výlohy a nevěřila vlastním očím. Kdo to je? To jsem přece nemohla být já. Vlasy jsem měla vždycky krásně husté a odbarvené na blond. Teď mi však zplihle rámovaly pohublý obličej a byl tam už minimálně pěticentimetrový tmavý odrost. Prostě děs. Byla jsem špinavá. Mé oblečení bylo potrhané. A podle toho jak jsem smrděla jsem soudila, že potřebuju velkou sprchu. Už jsem to nevydržela. Tolik měsíců jsem byla o hladu a zimě. Tohle nebyl život. Neměla jsem pomalu ani na rohlík.
Sesunula jsem se na zem, hlavu si dala do klína a rozbrečela jsem se. Modlila jsem se, aby se stal zázrak. Najednou mi došlo, jak jsem si nevážila všech těch věcí. Byla jsem sobecká a rozmazlená. Kéž bych to teď mohla napravit. Kéž by…
Najednou uslyším kroky. Zvedla jsem oči a všimla si, že to je nějaká žena. Byla asi stejně stará jako já. Přestože měla na sobě jen obyčejné triko, rifle a botasky, byla velmi krásná. Kudrnaté hnědé vlasy jí rámovaly milý usměvavý obličej. Krása ale nebyla jen vnější. Cítila jsem její laskavost a dobrotu. Okamžitě jsem věděla, že tato žena mi pomůže. A taky že ano.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se zvonivým hlasem, který zněl jako hlas anděla.
"Manuela. Manuela Montez," odpověděla jsem chraptivě a dívala se do té milé tváře.
"Zdravím tě Manuelo. Víš, proč tu jsem?" zeptala se.
"Nevím," řekla jsem popravdě.
"Tady máš ode mě dar. Nalož s ním, jak uznáš za vhodné," řekla a dala mi do klína nějaký balíček. Vůbec jsem nevěděla co to je. Trochu jsem měla strach, že si ze mě někdo utahuje. Každopádně jsem jí chtěla poděkovat, ale když jsem vzhlédla, nikdo tady nebyl. Otevřela jsem tedy balíček. Bylo v něm asi pět miliónů. Ohromením mi poklesla brada. Sním snad?
Jak mi někdo může dát tolik peněz? Cizí ženské, navíc žebračce? Byla jsem zmatená a měla strach, že snad trpím schizofrenií. Peníze tu ale pořád byly. Pak jsem si vzpomněla na slova té ženy. Nalož s ním, jak uznáš za vhodné.
Současnost:
Kdyby mi někdy někdo řekl, že se můj život změní úplně od základů, nevěřila bych mu. Kdyby mi někdy někdo řekl, že v té nejtěžší chvíli přijde zázrak, nevěřila bych mu.
Ale proč samé kdyby? Můj život je neuvěřitelný. Kdybych věděla, co mě předem čeká, asi bych to nezvládla. Člověk by neměl znát svůj osud. Často se člověku přihodí něco, co by v životě nečekal. Přesně toto potkalo mě. Nejdřív bohatá žena, která se zajímá jen o sebe, potom chudá žebračka, která lituje svých činů a prosím Boha o smilování a nakonec?
Za peníze od té laskavé ženy jsem si nekoupila vilu, ani žádné drahé auto či oblečení. Pro sebe jsem si nechala jen minimální částku, abych dokázala vyžít a mohla si najít práci. A ten zbytek? Darovala jsem ho, stejně , jako mi ho darovala ta žena. Peníze jsem věnovala do Afriky na výstavbu škol a nemocnic. Tam budou užitečnější než u mě. A doufala jsem, že díky tomu daru se změní spoustě lidem život, stejně jako se změnil mně. Když máme tu šanci, můžeme změnit svět k lepšímu. Záleží jen na nás, jakou cestu si vybereme.

Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.



Několik srandovních obrázků z HP

19. února 2012 v 19:58 | Bella |  Harry Potter
Našla jsem několik pár fakt povedených obrázků. Já osobně jsem se u nich docela nasmála :-)


Kapitola šestnáctá-OPRAVDOVÁ HRDINKA

19. února 2012 v 19:25 | Bella |  Červánkové nebe
Konečně přidávám další kapitolu k Červánkovému nebi. Ehm, doufám, že mě moc nezabijete. Ale jinak to nešlo. No, každopádně čtěte, jestli chcete vědět, jaký zvrat jsem zas vymyslela :-D. A omlouvám se za chyby. Jo a tato kapitola je věnovaná Emily.

Přestože už byla tma a hrozila velmi malá pravděpodobnost, že mě někdo spatří, raději jsem se plížila. Nehodlala jsem nic riskovat. Nakonec se ukázalo, že jsem udělala dobře, protože jinak bych nejspíš přehlédla Willovu pláštěnku, zbraně i stříbrný znak, totiž hraničářský dubový list. Polilo mě horko. Došlo mi, co to znamená. Will se pravděpodobně převlékl za jednoho z nepřátel s myšlenkou, že ho takto nebudou podezřívat. Teď už jsem jenom doufala, že se něčím neprozradil. Ale podle vzrušeného povyku, který panoval v tábořišti jsem měla neblahé tušení, že je něco špatně. Plazila jsem se po zemi co nejrychleji a přestala být opatrná. To se mi málem vymstilo. Všiml si mě jeden chlapík, pravděpodobně tu měl stráž. Už už chtěl začít křičet, ale já hbitě vytáhla svůj vrhací nůž a hodila. Našel svůj cíl v hrdle dotyčného. Z jedné strany mi ho bylo líto, ale nebyl čas přemýšlet nad tím, že jsem poprvé někoho zabila. Samozřejmě jsem ho mohla pouze omráčit rukojetí, ale tuto schopnost jsem ještě neovládala natolik dobře, abych to mohla risknout. Rychle jsem se dostala skoro až na kraj tábořiště a vycvičenýma očima hledala Willa. Klečel na zemi a nějaký muž mu držel ruce za zády. Když jsem uviděla osobu před ním, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byla to ta dívka Allys, která údajně zmizela. Momentálně však nevypadala tak hezky jako dřív. Byla zubožená, až mi jí bylo líto.
"Wille, neříkej jim nic! Nesmíš vyzradit své přátelé," zanaříkala blondýnka.
"Už mlč ty huso! Chce ti zachránit tvůj půvabný krček, tak být tebou, raději se do toho moc nepletu," řekl voják, který tiskl nůž na její krk.
Už mi pomalu docházelo, co se tam děje. Chudák Will, rozhodnutí neměl jednoduché. Vypadalo to, že nás raději zradí, než aby nechal zemřít svou lásku. No jo, ale co mám teď dělat já? Myšlenky mi v hlavně skákaly jako blechy a já se snažila přijít na nějaké řešení. Co by na mém místě dělal Halt?
Šlo o vteřiny. Kdybych měla alespoň čas, tak bych mohla pomoci Willovi nějak utéct. Nejlepší by bylo zastřelit Allys a byl by klid, ale to jsem samozřejmě udělat nemohla. Byla bych velezrádce a čekala by mě šibenice. Zabít diplomatku určitě nebyl ten nejlepší nápad. To samé platilo o Willovi. Navíc bych ho nebyla schopná zabít. Nenapadlo mě nic lepšího, než zastřelit velitele nebo někoho z jeho vojáků, aby to odvedlo jejich pozornost. Ale co pak? Pokud utečeme, budeme mít za sebou rozzuřené vojsko. Pokud zůstaneme, pravděpodobně nás budou mučit a pak nás zabijí. Ale měla jsem snad lepší plán?
"Pomoc, prosím, pomoc. Co by si jen dělal Halte?" zeptala jsem se potichu, i když jsem věděla, že mi nikdo neodpoví. Nic lepšího jsem nevymyslela. Ze všeho nejdůležitější bylo odvést pozornost. S tím, co se stane pak, se budu zabývat později. Přichystala jsem si šíp a napnula tětivu. Věděla jsem, že to proběhne během několika vteřin. Najednou se stalo něco, co mě úplně přikovalo k zemi. Allys měla plán. Kdybych si jen všimla jaký, možná jsem jí to mohla ještě zarazit. V ruce držela dýku. Kde ji vzala, netuším. Měla ji schovanou za zády. Pak všechny překvapila tím, že bodla. Rána byla smrtelná, prakticky přímo do srdce. Jenže bohužel nemířila do toho nepřítelova. Dýka skončila v srdci samotné Allys!
Z úst mi vyšel výkřik, který se však ztratil ve Willovém nešťastném zařvání. Allys se obětovala pro nás. Zachránila nám prakticky život. Ještě než se Allys sesunula na zem, podívala se Willovi do jeho hnědých očí a s neuvěřitelnou námahou zašeptala: "Odpusť…mi." A pak její tělo spadlo na zem jako hadrový panák. Byla mrtvá.
Will se vysmekl tomu statnému škodolibému vojákovi a rozběhl se k Allys.
"Ne, prosím ne. Nesmíš být mrtvá!" křičel. Když zjistil, jaká je pravda, vydal ze sebe zvuk tak srdcervoucí, že mi stejně jako jemu začaly téct po tváři slzy bezmoci a smutku. Tu dívku jsem téměř neznala, ale tento čin mi řekl víc, než jsem kdy o ní mohla vyslechnout. Byla to hrdinka. Obětovala svůj život pro království. A za to si jí budu vážit do konce života.
Will pořád křičel a tiskl si na prsa její tělo. Měla jsem sto chutí se za ním rozběhnout a utěšit ho. Chtěla jsem mu říct, že jsem s ním. Podělit se s ním o tíhu jeho žalu. Ale…
Nemohla jsem. Když už se někdo měl vzchopit, musela jsem to být já. Utřela jsem si slzy a zhluboka se nadechla. Někdo musel odtud Willa dostat. A musela jsem to být já. Teď už zbývala jen poslední otázka, na kterou jsem neměla odpověď. Jak?

Magická slova: Příběh J.K.Rowlingové

3. února 2012 v 12:30 | Bella |  Harry Potter
O filmu:
Tento film vypráví inspirující příběh jedné ženy, která se stala jednou z nejvlivnějších spisovatelek na světě. Sledujte její začátky, coby skromné holčičky s obrovskou fantazií, později podivínské puberťačky, nevyjímaje hlubokou bolest, kterou zažila, když ztratila svou matku, až po zrození fenoménu Harryho Pottera, když jí bylo jen něco přes dvacet. Příběh také vypráví o bouřlivém prvním manželství Rowlingové, jak se stala matkou a následném rozvodu, který ji přivedl až na společenské dno. Musela vyžít ze státní podpory a vyrovnat se s tím, že jeden vydavatel za druhým odmítal vydat její román … A nakonec fenomén jménem Harry Potter, který se stal světovým bestsellerem. Zajistil J.K. Rowlingové zasloužené místo v literární i kulturní historii.

Můj názor: Vůbec jsem netušila, že tento film existuje. Až dneska ráno jsem na něho narazila v televizi. A samozřejmě jako vášnivý fanoušek knižní ságy Harry Potter jsem se od něho nedokázala odtrhnout:-). Spoustu věcí jsem o Jane nevěděla. Třeba to, že pracovala jako učitelka a byla matkou na státní podpoře. A když napsala Harryho Pottera, změnil se jí celý život. Určitě doporučuju všem zkouknout. Nebojte, není to dokument. Určitě se vám film zalíbí stejně jako mně. Jinak, Jane ztvárnila herečka Poppy Montgomery. A svou roli hrála opravdu přesvědčivě. Takže klobouk dolů:-)

Co mě zaujalo: Na konci filmu byly divákům oznámeny různé zajímavosti, co se týče knihy Harry Potter. Zaujalo mě, že každých 30 sekund někdo sáhne právě po nějakém dílu o mladém čarodějovi. Z toho lze usuzovat, že Harry Potter je opravdu velmi čtenou knihou. Což už samozřejmě víme, ale stejně je to úžasné!

Obrázky z filmu:

J.K.Rowlingová: