Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Březen 2012

Kapitola první-DÍTĚ JMÉNEM EVELYN

23. března 2012 v 19:47 | Bella |  Safírové srdce I.
Možná jste stihli zaregistrovat, že jsem se už dříve rozmýšlela, jestli přepsat povídku Safírové srdce. Jakmile jsem si přečetla několik starších kapitol, došlo mi, že je to nezbytně nutné. Snažila jsem se držet již napsaných kapitol, ale nakonec to bude pozměněné víc, než jsem plánovala. Můžete si všimnout, že jsem změnila i jméno hlavní postavy. Každopádně doufám, že se kapitola bude líbit. A samozřejmě vás nenutím, abyste to četli zase od začátku. Je to pouze na vás, ale pokud se rozhodnete zanechat nějaký komentář k povídce, budu jedině ráda :-)

V nehostinné drsné zemi s nebem zašedlým a větrem velmi ledovým, se plahočila drobná postava skrze křoviska. Byla to žena s mladou tváří, která by měla být rozkvetlá jako růže a plná života, avšak z jejího obličeje šly vyčíst pouze starosti. Dlouhé zacuchané vlasy černé jako eben jí spadaly až pod pás, bledý obličej normálně bez jediné vady byl samý krvavý šrám. To samé se dalo říci o jejích prostých šatech. Přestože byl vítr neúprosný, měla kolem ramen pouze vlněný přehoz, ale ona jako by ten chlad nevnímala. Zelené mechové oči měla pouze pro jednu věc.
V rukou držela malý uzlíček, který se jen občas pohnul, a nebo slabě zakňoural. Žena ho měla ochranitelsky přivinuté na prsou, teple zabalené do přikrývky a dobře chráněné proti zimě. Malý novorozenec však vůbec netušil, že jeho přežití závisí na vytrvalosti ženy, která jej před necelými dvěma dny porodila. Věděla, že je se silami v koncích. Porod, zima a hlad si vybraly nemalou daň. Ona se však nevzdávala. Hlava jí potvrzovala, co už dávno věděla: totiž že brzy následkem toho všeho zemře a zanechá ve velkém světě bezbranné dítě, které je odkázáno jen na ni. Ale srdce a mateřská láska byla silnější. Musela zachránit své dítě! Tato odhodlanost ji pořád popoháněla dál.
Najednou se sesunula na zem. Nohy se jí samy od sebe podlomily, a i když se snažila v sobě najít dávno ztracenou sílu, zůstala bezradně ležet.
"Pomoc," zašeptala téměř neslyšně. Věděla, že ji nikdo neuslyší. Ale nemohla svou dceru nechat napospas dravé zvěři a kruté zimě. V duchu se modlila, aby se stal zázrak. Malé děvčátko jako by vycítilo matčino zoufalství a hlasitě zakňouralo. Začalo slepě máchat drobnými ručkami, zřejmě se snažilo zachytit matčiny dlouhé vlasy. Když nic nenahmátlo, začalo se kňourání stupňovat, až z toho nakonec vznikl bezmocný pláč.
"Maličká," konejšila dítě žena. "Já jsem tady. Jsem tu s tebou mé malé děťátko."
Když se dítě neutišilo, začala mu zpívat tichou ukolébavku.
Novorozeně však plakalo pořád dál. Člověk by si myslel, že se snaží přivolat pomoc místo umírající mámy.
Najednou z křovisek vystoupil muž. Byl ještě poměrně mladý, přesto už byly jeho vlasy protkané stříbrem a z obličeje mu vyzařovala moudrost, která se v tomto věku jen tak nevidí. Tmavovlasá žena ho téměř přehlédla, nemohla si však nevšimnout, že její dítě někdo vzal do náručí, něco mu pošeptal a ono rázem ztichlo.
S dítětem v náručí k ní poklekl a odhrnul jí vlasy z čela. Ona jako by se vzpamatovala, nečekaně silně ho popadla za předloktí a bez známky slabosti řekla: "Prosím, zachraňte ji!"
Muž se na ni usmál. "Dávám vám své slovo, že o to dítě bude postaráno."
"Jmenuje se Evelyn," řekla a ještě než naposledy vydechla, položila do mužovi hrubé dlani tenký řetízek s medailonkem. Pak se podívala na svoji dceru a s úsměvem na rtech naposledy vydechla.
Muž jí zavřel oči, takže vypadala, jako kdyby spala. Pak nad ní symbolicky udělal kříž a řekl: "Kéž tvá duše dosáhne ráje." Ještě chvíli u ní klečel a přemýšlel, co se této ženě asi stalo. Když se dítě pohnulo a znovu zakňouralo, muž vstal a rychlým krokem opustil místo. Za normálních podmínek by býval její matku řádně pohřbil, ale tušil, že se nemůže zdržet.
Z lesa našel cestu velmi snadno, jak, to nikdo nevěděl.
U stromů stál statný hnědák. Čekal poslušně na svého pána, okusoval trávu a občas nastražil uši, aby se ujistil, že je sám. Když ucítil, že se jeho pán blíží, radostně mu zařehtal na uvítanou.
"Ale no tak, chlapče. Nesmíš nás prozradit," řekl a pohladil koně po lysině. Pak lehce vyskočil do sedla, z čehož bylo zřejmé, že v oblasti jezdectví už není žádný nováček. Jeho kůň byl rychlý jako vítr, přesto jeli lehce a téměř neslyšně. Muž, který vezl dítě z této nehostinné země se dokázal přizpůsobit rytmu kopyt svého koně.
Čím déle jeli, tím více se krajina měnila. Lesy, hustá křoviska a bažiny vystřídaly travnaté pláně, které byly po jarním dešti nezvykle zelené. Vzduch se oteplil a dokonce i hvězdy svítily jasněji a přívětivěji. Jezdec jel pod rouškou noci několik hodin. On i jeho kůň byli zmožení dlouhou cestou. Jen malé děvčátko Evelyn hluboce spalo, nic netušící o smrti své matky, ani o tom, že až vyroste, změní se jí život jednou provždy. Zatím však byla ušetřena všech trpkých starostí, které na ni dolehnou v budoucnu.
Jezdec zpomalil. Jeho cíl byl blízko. Hrad v Norgaltském lénu se už v dálce vyjímal. Noc pomalu přecházela v den a slabé slunce je vesele vítalo. Ještě za šera přejel bránu, kterou hlídali vojáci. Normálně by žádné cizince nepustili, ale pro obyčejného člověka je těch pár zlatých mincí velikým pokušením. Jezdec lidi znal. Oni se ho sice báli, ale uměl lidi ovlivňovat. Dusot kopyt se rozléhal po nádvoří. Aby na sebe příliš neupozorňoval, hbitě seskočil a šel pěšky. Vysoké kožené boty potřísněné bahnem a špínou si to mířily k vesnickým chalupám.
Věděl, co má hledat. Bylo tam jedno stavení úplně na kraji léna. Jezdec to tu příliš neznal, ale lidé nikdy nedokázali mlčet. Když se někomu přihodilo něco zlého nebo podivného, vědělo to celé léno.
Přesně takový případ byla i vdova Johana. Bylo jí teprve šestnáct, když se vdávala. Její muž byl obyčejný sedlák, moc peněz neměli, přesto si žili celkem spokojeně a hlavně s láskou. Johana se samozřejmě chystala být matkou. Netrvalo dlouho a manželé se začali těšit na dítě. Den porodu však nebyl radostný. Dítě leželo ve špatné poloze a zemřelo. Porodní bába měla co dělat, aby zachránila alespoň matku. Naštěstí se jí to podařilo, i když následky jí samozřejmě zůstaly dokonce života. Johana se po této události skoro zhroutila. Všichni čekali, že její manžel jí podá pomocnou ruku, avšak k velkému překvapení všech se tak nestalo. Oběsil se na půdě a Johana se musela postavit na vlastní nohy sama. Trvalo to dlouho, ale nakonec těžké období přestála. Začala se však stranit lidí a svůj život zasvětila tajům léčitelství. Sbírala bylinky, míchala různé masti a každému byla ochotná pomoci, pokud si o to řekl. Lidé ji však kvůli její zálibě přestali mít rádi a začali ji označovat jako čarodějnici. Všichni v ní viděli akorát tu podivínskou, dnes již třicetiletou ženu, s vlasy i očima černými jako havran. Už s ní neměli slitování a začaly o ní kolovat zvěsti, že své dítě i manžela zabila ona sama.
Jezdec, který mířil právě k tomu domku však věděl své. Samotářská žena nebyla zlá. Jediný, kdo by zasloužil potrestání byl tento pomlouvačný lid, který tak rád převracel skutečnost ve smyšlenou báchorku.
Konečně byl u jejích dveří. Opatrně položil dítě na práh, a do pokrývky, ve které bylo zabalené, položil stříbrný řetízek s medailonkem. Pak třikrát zabušil na dveře a běžel se schovat mezi stromy. Netrvalo dlouho a Johana otevřela. Vypadala tak, jak ji většina vesničanů popisovala. Dlouhé černé vlasy jako žíně a oči téže barvy vypadaly stejně divoce. Přesto tu byl rozdíl. Když se žena nejdříve rozhlédla kdo to bušil na dveře, všiml si jezdec, že její pohled nebyl takový, jak většina vesničanů říkala. Byl laskavý, ale zároveň se tam mísila i zmatenost se smutkem. Když pak holčička na prahu zakňourala, žena si jí okamžitě všimla a něžně ji vzala do náručí.
"Kde ses tu vzalo děťátko?" zeptala se a konejšivě ji houpala. V tu chvíli jezdec věděl, že musí splnit ještě poslední věc, kterou si matka děvčátka přála.
"Evelyn! Jmenuje se Evelyn!" křikl do šedého rána, a než stačila žena cokoli postřehnout, byl pryč.

Kapitola pátá-JAKO MYŠKA V KOUTĚ

9. března 2012 v 18:17 | Bella |  Srdce oceánu
Po dlouhé době opět přidávám kapitolu k Srdci oceánu. Asi tam budu mít hodně chyb, tak se nezlobte :-D. A věnuji ji Anie :-)

Kdybych tušila, co mě dneska čeká, nejspíš bych se jako největší zbabělec zabarikádovala ve svém pokoji. Já jsem však číst budoucnost neuměla, takže jsem byla nucena vstát z postele a zahájit nový den snídaní. Celou noc jsem se probouzela a byla jsem sužována nepěknými sny. Moje tělo si tedy úpěnlivě vyžadovalo dva pořádné krajíce chleba se sýrem a hrnkem čaje. Zatímco jsem spokojeně přežvykovala, vtrhl dovnitř ten muž Simon. Přestože patrně celou noc nespal, těšil se nejspíš skvělé náladě.
"Dobré ráno," pozdravila jsem ho.
"Dobré," zabručel "Tak jak ses vyspala?"
Oceňovala jsem jeho snahu, že je na mě hodný, přesto muselo být nad míru jasné, že první noc tady v tomto domě byla smutná, osamělá a plačtivá. Asi jako když někdo odtrhne malé štěně od maminky a jeho sourozenců. Po tomto přirovnání jsem žasla nad tím, že mě ještě nestrčili do blázince. Kdo ví, jestli nezačnu brzy ještě štěkat.
"Vidím, že dneska s tebou moc řečí nebude," řekl světlovlasý muž, což mě dokonale vrátilo do reality.
"Promiňte, já se jen zamyslela. Vyspala jsem se dobře," zalhala jsem jako profesionál.
"Dneska půjdeš pro vodu. Nezapomeň, že studna je na náměstí, takže se trochu projdeš. Samozřejmě nakrmíš zvířata, to je ti jasné. A pak uděláš pořádek v domě."
Po tomhle prohlášení jsem zůstala stát jako sloup. Ten chlap se ke mně choval jako k nějaké…služce.
"Na úklid vašeho nepořádku si sežeňte někoho jiného. Já nejsem vaše služka!" řekla jsem a vzdorovitě zdvihla bradu.
On se však na mě zle ušklíbl a prohlásil: "Nezapomeň, že jsem to já, kdo ti dává střechu nad hlavou, krmí tě a stará se o tvoje dobro! Tak si dobře rozmysli holčičko, jestli na mě budeš takhle drzá!"
"Já se o to neprosila! Proč jste mě vlastně chtěl?! Nejdřív jsem myslela, že mě budete chtít prodat do otroctví nebo tak, ale co se mnou vlastně zamýšlíte?!" vyřkla jsem otázku, co mě tížila na srdci a po tváři mi stekla slza vzteku a bezmoci.
"Třeba jsem chtěl jen hodnou poslušnou dceru," řekl ten neotesanec s velkou dávkou ironie.
"Nechte si ty řeči a řekněte mi radši pravdu!"
"Něco ti tedy prozradím, i když po tom tvém výstupu, jak jsi předvedla svou prudkou povahu, si to ani nezasloužíš," řekl a tentokrát se usmál, dokonce bych řekla, že i mile.
"Dobře, co je to?" zeptala jsem se a provrtávala ho zlostně očima.
"Bez práce, nejsou koláče. Takže milá Leslie určitě víš, že jedině práce ti časem otevře bránu k tvým odpovědím," řekl, zachechtal se a ukázal žluté zuby.
Měla jsem sto chutí mu vmést do tváře tolik nadávek, na kolik jsem byla schopná si vzpomenout. Měla jsem však tušení, že by se mi vysmál ještě víc, takže jsem to zazdila, hodila po něm akorát vražedný pohled a vyběhla ven. Naštěstí jsem byla převlečená do pracovních šatů, které jsme ještě dostali v sirotčinci. Byly jednoduše střižené a měly odporně béžovou barvu, ale svůj účel splňovaly. Přes ramena jsem si pak ještě přehodila vlněný šátek, které mě aspoň trochu chránil před chladným mořským větrem. Prakticky neupravená jsem vzala vědro a šla hledat studnu, jako poutník na poušti, který umírá žízní. Když jsem tak šla, všimla jsem si, že se městečko začíná probouzet. Téměř všechny chalupy byly stejné, jako ta, ve kterém jsem momentálně pobývala i já. Lidé začali pomalu vycházet, patrně kvůli práci. Všimla jsem si, že skoro všichni obyvatelé jsou světlovlasí, stejně jako Simon. Když po mě začali pokukovat a šeptat si, pořád jsem si neuvědomovala, jak musím být nápadná.
"Mami, podívej se na ni! Pojď se podívat, to musíš vidět!" křičel vzrušeně jeden malý chlapec, kterému mohlo být maximálně pět let. Jeho matka samozřejmě vyšla, a když mě uviděla, úplně strnula.
"Přeji dobré ráno," řekla jsem zdvořile, protože jsem si myslela, že mě mají za cizinku, kterou tu nikdy neviděli. Paní se však vyděšeně pokřižovala a rychle vtáhla malého hocha do domu. Pak za sebou zamkla. V tu chvíli mi došlo, čeho se vlastně lekla. Moje modré, na slunci zářící vlasy, byly nejspíš tou příčinnou. Když jsem k tomu připočetla i svoje oči tytéž barvy, museli si nejspíš myslet, že jsem ďábel nebo něco podobného. Nakonec jsem se rozhodla, že raději co nejrychleji naberu vodu a půjdu. Po nějaké době jsem si všimla, že jde za mnou malá skupinka lidí. Ukazovali si na mě prstem, někteří se smáli, jiní si zlostně šeptali.
Najednou se k nim přidala jedna stařenka a hrozila mi svou holí.
"Chyťte ji a upalte na hranici! Je to čarodějnice!" křičela skřehotavým hlasem. Přišlo mi to vážně směšné. Já a čarodějnice? To tedy rozhodně ne. Ale lidi si zřejmě mysleli něco jiného, protože se připojovali stále další a další, navíc si brali vidle i obyčejné hrábě na seno.
"Na hranici s ní!" křičel jeden muž, který si vzal na mě dokonce kosu.
"Chce nás všechny proklít! Modleme se a přejme si, aby nám Bůh dovolil potrestat toto démonické zlo," řekla pro změnu jedna žena.
"Já nejsem čarodějnice!" křičela jsem a po tváři už mi tekly slzy bezmoci. "Nic jsem vám neudělala. Nikdy jsem vám neublížila," řekla jsem prosebným hlasem.
"Mlč ty dítko ďáblovo!" křikl na mě kdosi.
Viděla jsem, že to je beznadějné. Ti lidé si mysleli svůj názor za nic na světě nezmění. Upustila jsem tedy vědro a dala se na útěk. Dav lidí samozřejmě za mnou. Hrozili mi pěstmi i zbraněmi a křičeli na mě ty nehorší nadávky, jaké snad na světě existovaly. Najednou jsem zakopla o kámen a upadla na zaprášenou cestu. Už jsem myslela, že se na mě vrhnou, když v tu chvíli přede mě skočila nějaká osoba. Byla to dívka velmi malé drobné postavy. Co mě napohled zaujalo byly dlouhé světlehnědé vlasy skoro po kolena, husté jako koňská žíně.
Na sobě neměla šaty jako většina dívek, nýbrž tmavé kalhoty zastrčené do vysokých kožených bot a bílou košili. V ruce držela od pohledu ostrý meč. Nejspíš byla připravená mě bránit. Čekala jsem, že vesničané se jí vysmějí. Oni se však ustrašeně přikrčili a váhavě couvali. Dívka jejich strach ještě umocnila tím, že hlasitě zavrčela jako kočka.
"Stejně jednou skončíš v pekle!" zakřičela na mě plavovlasá žena a utekla společně s ostatními. Byla jsem zachráněna. Pak se ke mně otočila ta drobná, sotva 150 cm měřící dívka a podala mi ruku. S vděkem jsem ji přijala a ona mě vytáhla na nohy. Oproti ní jsem si připadala jako obryně.
"Děkuji ti," řekla jsem vděčně. Ona se usmála a ukázala ostré drobné zuby.
"Nemusíš děkovat. Ty bys pro mě udělala to samé Leslie," řekla jemným zvonivým hlasem.
"Ty znáš moje jméno?" zeptala jsem se udiveně.
"Vím o tobě všechno, ale o tom později. Jsem Minnie. A teď se musíš někam schovat, protože oni se vrátí," řekla ta zvláštní dlouhovlasá dívka.
"Můžu se na něco zeptat?"
"To už jsi udělala, tak sem s tím."
"Proč mi pomáháš?" zeptala jsem se podezřívavě.
"Protože jsme stejné. Jsi jiná. Pro lidi jsi jako zvířátko, které neznají. Bojí se tě. A to máme společné. Teď pojď," řekla a znovu se usmála v tom zubatém úsměvu.

Kapitola devatenáctá-VLCI

2. března 2012 v 20:53 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Opět přidávám další kapitolu k Andělským křídlům. Tentokrát zase z pohledu Sama. Tuším, že tam mám celkem dost chyb, tak se předem omlouvám :-D. A věnování? Tentokrát Casion, tak snad se bude líbit :-)

Abych byl upřímný, ani za mák se mi nechtělo lézt do těch kopců. Ledový vítr byl pořád stejně úděsný, navíc se už začaly objevovat vločky sněhu. Ještě nikdy jsem neviděl sníh a byl jsem překvapený, jak dokáže být protivný. Vůbec to nebylo jako v těch filmech, kdy vidíte krásně nadýchaný vánoční sníh. Tento byl přímo nesnesitelný!
Každopádně jsme vyrazili na cestu, i když jsem netušil, jak to s tím ubručeným staříkem vydržím. Já i Liam jsme měli na zádech připevněný bágl, a každý po jednom spacáku. Ze začátku se mi zdál úplně lehký, skoro jsem ho na zádech necítil. Po několika hodinách té mučivé túry jsem však poněkud změnil názor.
"Už tam budem?" zeptal jsem se na svou obvyklou otázku.
"Ještě kus zbývá," řekl s potměšilým úsměvem Liam.
"Nemůžeme si aspoň udělat přestávku? Už jdeme snad tři hodiny," zkusil jsem to ještě.
"Když se tak zamyslím…ne, nemůžeme," řekl ten tvrďák.
Po dalších dvou hodinách však nakonec slevil a já šťastně padl na zadek. Byl jsem k smrti utahaný.
"Dneska už pokračovat nebudeme," řekl Liam rozhodně.
"Copak?" zeptal jsem se škodolibě. "Snad vám nedošla pára?"
Tmavovlasý muž zakroutil hlavou. "Byl bych pokračoval, ale za hodinu se už bude stmívat a tohle je nejpříhodnější místo na přenocování."
"Vždyť je to tu úplně stejné jako všude," namítl jsem zmateně. Byla to pravda. Všude byly jenom jehličnaté stromy, na zemi opadané jehličí a občas nějaké to kapradí.
"Vůbec ne," řekl Liam a pak ukázal na několik stromů. "Všimni si, že tyto stromy jsou blíž u sebe. Jejich větve nám dělají takovou živou střechu. Zem navíc není tolik šikmo. Normálně šlapeme do kopce, ale tady se to vyrovnává, takže můžeme rozdělat oheň."
Když jsem zjistil, že říká pravdu, ohromeně mi poklesla brada. Podobných věcí bych si asi nikdy nevšimnul. Nejspíš bych tady chcípl jako ubožák, který se ztratil. A pak by mě zaživa ohlodávali vlci. Počkat! Jsou tady vlci? V oboru biologie jsem tedy tupý jako poleno, ale to, že vlci žijí v oblasti jehličnatých lesů jsem věděl i já, naprostý nevzdělanec.
"Můžeme tady narazit na vlky?" zeptal jsem se, a tak trochu ve mně zahlodal červík strachu.
"Proč myslíš, že budeme muset rozdělat oheň?"
"A to jste mě nemohl varovat dřív?" vyjekl jsem nabroušeně, ale zároveň se značnou dávkou strachu. "Co když nás ve spaní roztrhají?"
"Uklidni se Same. Nikdo nás neroztrhá. Budeme držet hlídky. A když trošku pohneš zadkem a nasbíráš dřevo, něco ti o vlcích povím," řekl Liam a usmál se. Nechal jsem se tedy uklidnit tónem andělova hlasu a radši šel udělat, co mi nakázal. Dřeva tu bylo dostatek, koneckonců jsme přece trčeli v lese. Nejdřív jsem sbíral tenké a malé větvičky, které se hodily na podpal. Dlouhé silné větve mi pak pomáhal sbírat Liam. Kdybych byl na to sám, patrně bych to sbíral až do tmy. V duchu jsem se přistihl, že občas hledám větve značně zašpičatělé. Takové, které by dokázaly probodnout vlčí srdce, kdyby na mě nějaký přece jen zaútočil!
Když jsme konečně seděli u ohně(zatím zcela živí a zdraví) a vlci nám vyli za zády, Liam se rozhodl pokračovat v přírodopisném výkladu. Musel jsem však uznat, že jeho projev byl výrazně zajímavější, než u znuděného vyučujícího, který by nejradši celou třídu zabil, aby měl klid. Zjizvený muž věděl o čem mluví. Dalo by se říct, že se v tom přímo vyžíval.
"Když si představíš vlka, patrně si ho spojíš s jeho ostrými tesáky, které se mu zabodávají do tvého masa. Lidé se jich dřív báli a postupně je začali nenávidět, až si z nich vykreslili netvory. Dokonce si je spojovali s ďáblem. Začali je zabíjet, až se z nich stal ohrožený druh. Všechny ty povídačky jsou samozřejmě nesmysl."
"Chcete říct, že vlci nezabíjejí lidi?" zeptal jsem se se zájmem.
"Jsou velice plašší, a když už se s člověkem přece jenom setkají, většinou utečou. Proto je skoro nepravděpodobné, že by tě zabili na tvé oblíbené procházce v lese. Co se týče vyhládlých vlků, je to sporné. Mohli by na tebe zaútočit. Proto jsme dneska raději rozdělali oheň, přece jenom jsou to zvířata ovládána instinkty," řekl Liam, pak se zakousl do jablka a jedno mi taky hodil. Chytil jsem ho jednou rukou, ale přitom jsem pořád hltal každé jeho slovo.
"A co útoky na domácí zvířata nebo na psy?"
"Vlci jsou lovci, takže je přirozené, že raději zaútočí na nehlídané stádo ovcí, než aby se honili někde za kořistí. To je chyba lidí, že nehlídají. Psy z nějakého důvodu nesnášejí. Ovčáckého trénovaného psa se však bojí. Proto je dobré nechat hlídat stáda alespoň takovým psem," řekl s plnou pusou.
"Jak to, že toho tolik víte?" zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. "Je to taková moje záliba. Zajímám se o ně a troufám si říct, že o nich vím celkem dost."
"Řekněte mi ještě něco," zaškemral jsem, protože mě toto kupodivu strašně zajímalo.
"Tak mladý pán nám touží po vědění?" zeptal se se zvednutým obočím, ale zpozoroval jsem jeho neúspěšně zamaskovaný úsměv. Když viděl, že nereaguju žádnou drzou poznámkou(Že by se ze mě stal konečně hodný a ničím nezkažený slušňák?), pokračoval s ještě širším úsměvem.
"Vlci mají například velmi složitou, ale propracovanou hierarchii ve smečce. Celkem je jich tam asi 5-6 kusů, může jich být však i 30. Určitě víš, že hlavní je alfa pár. Jen oni mohou mít mladé a ostatní je mají v úctě. Samozřejmě jsou tu i další postavení, nejhorší je však omega. To je takový vyvrhel celé skupiny, prakticky ho šikanují. Ale postavení se může často měnit."
"A jak se tam dorozumívají? Vždyť udržet takovou skupinu musí být těžké," namítl jsem.
"Zkus se zamyslet. Není to tak těžké," řekl a přiložil do ohně několik dalších větví.
"Tak určitě vytím nebo pachem," řekl jsem po chvíli přemýšlení.
"Samozřejmě. Ale není to jen vytí. Využívají celou řadu zvuků, třeba vrčení. S pachem máš pravdu, ale ještě se dorozumívají řečí těla."
"To je zajímavé," řekl jsem vážně.
"Jsem rád, že tě konečně něco zaujalo z toho, co říkám. Většinou pouštíš moje řeči jedním uchem tam a druhým ven," neodpustil si uštěpačnou poznámku.
"Tak to vám teda pěkně děkuju," řekl jsem, ale v duchu jsem si připustil, že má asi pravdu.
Ještě nějakou dobu jsme seděli a povídali si o těch nočních tvorech, kteří mi byli tak neznámí. V tom nejzajímavějším však Liam prohlásil, že ukončuje výuku, jelikož chce spát. Dal mi první hlídku a samozřejmě mi nezapomněl připomenout, abych nenechal vyhasnout oheň. Takto ukončil dlouhý namáhavý den. Co však přinese zítřek netušil ani jeden z nás. Doufal jsem, že jen to dobré, avšak uvnitř jsem cítil, že to bude jako vždy, přesně naopak.