Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Duben 2012


Kapitola dvacátá-TRHLINA V PLÁNU

28. dubna 2012 v 22:11 | Bella |  Červánkové nebe
Tak další kapitola k Červánkovému nebi je tu :-D. Upozorňuju, že dneska to bude nejspíš nic moc, protože neumím moc psát boje. Ale snažila jsem se, tak to berte s rezervou :-D. A omlouvám se taky za chyby. Dneska jsem to po sobě nečetla. Přeju tedy příjemné čtení :-).

"Víš co máš dělat, že ano?" zeptala jsem se Horáce už snad po sté. Byla jsem velmi nervózní, protože jsem věděla, že se možná bitvě nevyhneme, přestože jsem si všechno naplánovali do těch nejmenších detailů. Zajímalo mě, jestli má Horác stejně sevřený žaludek jako já. Mladý rytíř však vypadal klidně jako vždy.
"Neboj se, budu řvát jako pardál. Budou si myslet, že na ně útočí obří jednotka skandijců," řekl optimisticky. Nedůvěřivě jsem se na něho usmála. Horác nevypadal, že dokáže takto zařvat. Za tu chvíli co ho znám ještě ani jednou nezvýšil hlas. Ale rozhodla jsem se, že mu budu zcela důvěřovat.
"Tady je několik výbušných váčků. Hlavně dávej pozor, i když Halt tvrdí, že bez ohně by to nemělo explodovat," řekla jsem a podala mu pět výbušnin. Tyto nebezpečné věcičky mi dal Halt před odjezdem. Prý čistě pro všechny případy. O jejich vlastnostech toho moc nevím, akorát to, že pocházejí od nějakého muže jménem Malcolm.
Moje myšlenky přerušil Horácův hlas. "Jdeme na to?" zeptal se. Jenom jsem přikývla.
Vešli jsme do tmavého lesa, kde se ponurná nálada zdvojnásobila. Netuším čím to bylo, obvykle jsem les milovala nejvíc ze všeho. Ale tentokrát…tentokrát na nás číhalo nebezpečí na každém rohu. A skutečně, po několika minutách jsme uviděli první stráž. Byl to muž v černém brnění. Přilbu na hlavě neměl, patrně nečekal žádný útok, což mohlo výrazně zlepšit naše podmínky. Pokud budou vojáci nepřipravení, máme velikou šanci, že Willa odtamtud dostaneme. Já jsem však momentálně musela udělat to, čemu se nedalo vyhnout. Potichu jsem si vyndala saxonský nůž z pouzdra a naznačila Horácovi, aby byl zticha a nehýbal se. Já sama jsem pak potichu jako kočka, která číhá na myš, opatrně našlapovala s nožem v ruce. Rychlým pohybem jsem muži podřízla hrdlo, takže nemohl vydat jediný zvuk. Bylo mi ho líto a měla jsem nepříjemný pocit z toho, že jsem ho zabila. Tentokrát jsem si však nemohla dovolit ho nechat žít, protože by se nám to pak mohlo vymstít. Mrtvého jsem opatrně položila na zem a snažila se nenadělat hluk.
"Rozdělíme se?" naznačil Horác rty. Kývla jsem a vyrazila doprava, zatímco Horác doleva. Takto jsem se předtím dohodli. Měla jsem strach, jestli Horác nebude příliš hlučný. On si však zřejmě dal záležet. Taky jsem doufala, že se mu nic nestane, protože kdyby ano, v životě bych si to neodpustila. Pomalu jsem se blížila k táboru. Cestou jsem narazila na další dvě hlídky, ale odstranila jsem je stejným způsobem, jako u prvního vojáka. V duchu jsem si říkala, kolik lidí budu muset ještě dneska zabít. Doufala jsem, že už nikoho.
Když jsem byla téměř u kraje, začala jsem šplhat po stromě, abych měla lepší výhled. Nebylo to nijak extra vysoko. Kdykoliv jsem mohla seskočit a v případě potřeby utéct. Sáhla jsem do své brašny a vytáhla první výbušninu, stejnou, jakou měl Horác. V táboře byly čtyři ohniště. Jeden velký oheň, který byl přímo uprostřed, jsem měla na starosti já. Ty další Horác. Můj byl rozdělaný přímo uprostřed, takže v tomto případě výška hrála v můj prospěch. Výbušninu jsem měla v ruce připravenou, avšak trpělivě čekala. Nejdříve jsem hledala Willa. Nebylo to těžké. Stál u velitelského stanu a rozmlouval s tím holohlavým vůdcem. O čem se asi bavili? Nechala jsem to plavat a zahájila náš plán. Kožený váček svůj cíl našel a ozvala se hlasitá rána, kterou doprovázel plamen do výšky čtyř stop. Rychle jsem tam hodila další dvě a nezahálel ani Horác, který nejenom že házel výbušniny do okolních ohýnků a sto šest, ale také řval, jako když ho na nože berou. V táboře nastala okamžitě panika. Vojáci křičeli a stejně jako děti utíkali před plameny a výbuchy. Rychle jsem do tětivy vložila šíp a takto jsem jich vystřelila několik za sebou. Několik jich našlo svůj cíl, avšak mně se jednalo hlavně o to, udržet paniku. Zároveň jsem si všimla, že mě Willovo bystré oko rychle objevilo, takže jsem seskočila. Will se za mnou rozběhl a já ho radostně objala.
"Eclin! Kde se tu bereš? Musíš rychle pryč!" křičel a zoufale se rozhlížel, jestli si mě už někdo všiml.
"Jdeme si pro tebe. Horác je tu taky, ale…" , nedořekla jsem.
"Horác? On tu je?" zeptal se Will.
Rychle jsem kývla. "Musíme ho rychle najít a zmizet!"
"Dobře. Já ho najdu. Ty zůstaň zatím tady," řekl a než jsem stihla něco namítnout, zmizel.
Zoufale jsem zaklela a chystala se vrátit na své stanoviště na stromě. Měla jsem v plánu vystřelit několik dalších šípů, abych Willovi dala čas.
"Kam ten spěch?!" zeptal se mě drsným hlasem holohlavý voják. Poznala jsem ho okamžitě. Byl to velitel a v ruce měl připravený meč. V duchu jsem zvažovala všechny své možnosti. Mám utéct nebo bojovat? První možnost byla zcela vyloučená. Ale jakou šanci jsem měla se dvěma noži proti meči?
"Co ode mě chceš?! zeptala jsem se ho a snažila se, aby to vyznělo nebojácně. Hlas se mi však třásl, takže můj pokus ho zastrašit byl žalostně ubohý.
"Chceš mi překazit mé plány. A víš co udělám lidem, kteří jsou proti mně?" zeptal se a zle se ušklíbl. Žaludek se mi sevřel. Věděla jsem to. Ten muž touží po jediném. Zabít mě.
Vytáhla jsem oba nože a sebejistě sevřela jejich rukojetě. Oproti černému meči vypadaly žalostně malé. Velitel si zřejmě myslel to samé.
"Ty chceš se mnou bojovat?" zeptal se a chladně se rozesmál. "Tak prosím. Aspoň se pobavím."
Věděla jsem, že moc šancí nemám. Vzpomněla jsem si však na obranu dvěma noži, kterou mi nedávno vysvětloval Gilan. Když je zkřížím, získám páku, tudíž budu moci meč zastavit.
Velitel na mě zaútočil ze strany, ale já jsem pohotově zareagovala, takže meč narazil na páku a já ho bezpečně odklonila ze svého dosahu.
Bylo jasné, že už zuří. "To bylo chytré," procedil skrze zuby a rychle znovu zaútočil. Několik minut jsem se úspěšně bránila, pak však moje soustředění polevilo a on prolomil moje obranu. Ostří čepele projelo mou pravou paží, až jsem hlasitě vykřikla. Pustila jsem oba nože a držela si krvácející ránu.
"Ale ale," prozpěvoval si posměšně můj soupeř. "Jak jsem si myslel, bylo to příliš snadné. Teď aspoň budu mít to potěšení zabít tě," řekl a zle se usmál. Pak špičkou svého nože mi setřásl z hlavy kapuci pláštěnky.
"Vždyť ty jsi obyčejná malá holka!" řekl nevěřícně, ale zároveň posměšně.
Podívala jsem se mu nenávistně do očí. "Ale jdi. Já jsem mnohem víc," řekla jsem a než stačil zaregistrovat co chystám, jsem vyskočila a přes všechnu bolest v ruce jsem ho pořádně praštila hraničářskými válečky, které jsem předtím nenápadně vytáhla z kapsy. Padl na zem omráčený. Já jsem prakticky ve stejném okamžiku padla na zem vedle něho a myslela, že bolestí omdlím. Podívala jsem se na ránu. Nevypadala vůbec dobře. Byla hluboká a pořád z ní tekla krev. V tu chvíli přiběhl Will s Horácem. V tábořišti se to už pomalu začalo zklidňovat. Rozumnější vojáci udávali rozkazy a snažili se zachovat klid.
"Musíme rychle pryč!" řekl Horác.
"Horác má pravdu. Eclin?" zeptal se, když si mě pořádně prohlédl.
"Já…nic mi není," řekla jsem a přemáhala nutkání se vyzvracet.
"Vypadáš strašně," řekl mi upřímně Horác.
"Vážně, je mi…"
A pak nic. Jen tma.

Úžasná animace Emmy

28. dubna 2012 v 10:21 | Bella |  Harry Potter
Mně osobně to přijde strašně směšné :-D. Nevím, co ta Emma blbla :-D

Čarodějka z Redmontu

28. dubna 2012 v 10:12 | Bella |  Hraničářův učeň
Čtete rádi povídky na Hraničářova učně? Tak toto je to pravé pro vás :-). Ne, tentokrát nepíšu já, ale mé dvě úžasné sb Sprotte a Casion! Vymyslely zcela nový originální příběh, kde nechybí úžasně napínavý děj, staré i nové tváře a samozřejmě i nějaký ten románek mezi...no, to se dočtete sami :-).
Pokud tedy máte zájem, tak určitě navštivte jejich blog TADY. Myslím, že pokud rádi čtete, určitě nebudete litovat.
Já osobně se od toho nemůžu odtrhnout, takže určitě doporučuju :-).

Celtic Woman-Granuaile´s Dance

9. dubna 2012 v 11:46 | Bella |  Hudba, videa
Já osobně tuto písničku miluju :-)


Kapitola devatenáctá-PLÁNOVÁNÍ

8. dubna 2012 v 12:56 | Bella |  Červánkové nebe
Konečně mě napadlo řešení, jak osvobodit Willa, tak tedy přidávám další kapitolu k Červánkovému nebi. Jako vždy doufám, že se bude líbit a prosím o komentáře :-D :-P

Pomalu svítalo. Slabé sluneční světlo změnilo ponurný temný les v magické místo plné života. Já jsem se však neradovala. V hlavě se mi neustále přehrávaly vzpomínky. Allys, hrdinka, která se obětovala pro království. Willovo nešťastné zajíknutí, když zjistil, co se stalo. A taky slovo. To slovo, kterému jsem nemohla věřit. Vážně vyšlo z Willových úst?
Nejdříve jsem byla z jeho odpovědi otřesená. Pak mi však pomalu docházelo, co má asi v plánu. Svým rozhodnutím získá čas. Tak drahocenný. Kdyby se tak dal vrátit zpátky. Nemělo však smysl se podobnými věcmi zabývat. Co se stalo, stalo se. Bohužel.
Každopádně nemělo smysl zůstávat u tábora. Zatím. Musela jsem vymyslet plán, jak Willa odtamtud dostat. A k tomu budu potřebovat jednoho rytíře a malého vychytralého kluka.
Když jsem byla dobrých dvacet metrů od tábora, přestala jsem se plazit. I když byla situace hodně zlá, nemohla jsem se ubránit spokojenému úsměvu. V plížení po lese jsem ještě nebyla příliš zručná. Díky této výpravě se moje učení na chvíli zastavilo. Při vzpomínce na Halta a hlavně na Gilana mě bodlo u srdce. Stýskalo se mi po tom věčně zamračeném hraničáři, který měl samé pichlavé poznámky. A Gilan? To byla kapitola sama o sobě.
Horác s Erikem naštěstí zůstali na stejném místě a počkali na mě. Rozhodla jsem se, že přiznám barvu. Musí vědět, kdo doopravdy jsem. Nejsem Nick. Jsem Eclin, budoucí hraničářka.
***
"Takže ty jsi nám vlastně lhala," řekl Horác, když jsem jim vypověděla celý příběh.
"Netušila jsem, jestli vám můžu opravdu věřit," řekla jsem na svoji obhajobu.
"To zní logicky," pokýval Horác hlavou, "ale stejně si nám to měla říct."
"Ano, asi měla. Každopádně teď musíme vyřešit závažnější problém. Jak Willa vysvobodíme?" zeptala jsem se a nedokázala potlačit obavy. Will byl pro mě jako bratr.
"No jak znám Willa, určitě už sám nějaký plán vymyslel," řekl malý Erik mudrlantsky. Museli jsme se s Horácem usmát. Ten kluk mluvil, jako by znal Willa celý život a ne jen pár dní.
"To je asi pravda Eriku, ale stejně musíme něco vymyslet. Vždycky si pamatuj, že musíš mít i nějaký plán do rezervy," řekla jsem to, co mi často vtloukal do hlavy Halt.
"Tak proč prostě nesebereme zbraně a nezaútočíme na ně? Třeba se i pak zajaté děti vzbouří a porazíme je," navrhl nevinně Horác, i když tušil, že to u mě nejspíš neprojde. Horác nejspíš rád řešil věci bojovou taktikou. Koneckonců to byl rytíř. Nebyl zvyklý hledat různé cestičky. On upřednostňoval přímou cestu. Útok. A to by se nám mohlo vymstít.
"Je jich o hodně víc, než nás. Já, ty a Will bychom možná něco svedli. Ale porazit všechny? Nemožné. Mají dobré zbraně a určitě s nimi umí i zacházet. Co se týče dětí, většina ani neumí bojovat. Jsou zranění, mají hlad a je jim zima. Co myslíš, že by zmohli? Je tam sice malá skupinka rebelů, ale ty by zabili dřív, než by stačili mrknout."
Horác pokýval hlavou. Sám věděl, že to není dobrý nápad, ale jiné řešení zatím neměl.
"Co tedy navrhuješ ty?" zeptal se mě.
Nastalo trapné ticho. Sama jsem ještě nevěděla, co udělat. Chtělo to nějakou lest. Zatím se mi nejednalo o to, porazit ty vojáky. Ale Will u nich nesmí zůstat. Byla jsem si jistá, že mají v úmyslu se ho brzy zbavit! A to jsem nemohla dopustit.
"Musíme vymyslet nějakou lest. Ještě nevím jakou, ale jde nám hlavně o to, dostat Willa pryč," řekla jsem a povzdechla si. Vypadalo to beznadějně. Co by udělal Halt?
"Asi budeš potřebovat být nějaký čas sama," řekl Horác a dobrosrdečně se na mě usmál.
"Děkuju," řekla jsem. "Asi se tedy půjdu projít. Pokud se do hodiny nevrátím, nejspíš mě buď zajali nebo rovnou zabili."
"Trochu optimismu by neškodilo," zašklebil se na mě.
"Vždycky jsem raději připravená na nejhorší. Pak už tě to totiž nemůže tolik překvapit," řekla jsem, vzala si svůj luk a vyrazila si na špacír.
***
Rozhodla jsem se, že na to půjdu vylučovací metodou. Ta v podstatě fungovala vždycky, i když výsledek nemusel být takový, jaký měl být. Tak tedy první řešení. Omráčit stráže a Willa pak tajně odvést. Jenže vždycky byla možnost, že mě někdo zahlédne a zburcuje celý tábor. To bych Willovi moc nepomohla,taky by mě nejspíš zabili. Navíc, Will byl teď přece na jejich straně. Velitel určitě bude trvat na tom, aby spal v jednom z hlavních stanů. Chtějí ho mít na očích. Co kdyby se přece jen rozhodl utéct…
Tuhle možnost jsem tedy vyloučila. Možná bych ji použila, kdyby mě nic jiného nenapadlo. Zatím jsem si však troufala tvrdit, že dokážu vymyslet i něco lepšího. A pak že nejsem optimista.
Druhé řešení bylo o něco přijatelnější, ale pořád to nebylo ono. Mohla jsem unést někoho důležitého. Ideální by byl velitel, ale bylo to trochu směšné. Určitě nikdy nezůstával sám. A nejspíš by to byl těžký soupeř. Snad jedině se k němu nenápadně přiblížit zezadu a pořádně ho praštit třeba hraničářskými válečky(chytrá a užitečná zbraň). Pak bych mohla požadovat výměnu za Willa. Ale jak bych velitele dostala nepozorovaně mimo tábor? Ten obr určitě vážil dvakrát víc než já. Tak silná nejsem. Tohle řešení jsem tedy taky musela dát k ledu.
Třetí nápad byl pro mě nejlákavější. A měla jsem pocit, že toto řešení by mohlo fungovat. Chce to prostě vyvolat paniku. Zapálit stany, přinutit děti křičet, možná bych mohla vystřelit i několik šípů(ale zas proč zbytečně plýtvat). Zdálo se mi to jednoduché, ale dobré. V panice dělají lidé spoustu hloupostí. A s trochou štěstí by se na Willa mohlo zapomenout.
Běžela jsem zpátky ke svým novým přátelům. Celá zadýchaná jsem jim vypověděla, co mě napadlo. Čím víc jsme to spolu probírali, tím víc se Horác usmíval. Bylo ujednáno. Zbývalo jen zařídit několik věcí. Příprava na velkou noc začala.

Kapitola šestá-NÁVŠTĚVA U MAIRRŮ

6. dubna 2012 v 21:39 | Bella |  Srdce oceánu
Po dlouhé době přidávám další kapitolu k Srdci oceánu. Upozorňuju, že kapitola je celkem divná, takže nezaručuju, že se vám bude líbit :-D. Ale snažila jsem se. A věnováno Jane, která mě neustále zasypává otázkami ohledně další kapitoly.

Minnie mě vedla uličkami kamsi pryč. Myslela jsem, že mě vede na náměstí(vědro jsem naštěstí stihla sebrat), ale vypadalo to, že jdeme úplně jinam. Začínala jsem o ní pochybovat, přestože mi prakticky zachránila život. Šla přede mnou a díky silnému větru mě její luxusně dlouhé vlasy šimraly po tváři.
"Minnie? Kam mě to vedeš?" zeptala jsem se a snažila srovnat s ní krok. I když byla vážně maličká, byla neuvěřitelně rychlá.
"Uvidíš Leslie. Buď trpělivá a věř mi," řekla, jako by mi četla myšlenky.
"Pokusím se," řekla jsem a netrpělivě se kousla do rtu.
Šly jsem dlouho. Odhadem bych to tipla klidně na půl hodiny, možná déle. Docela mě udivilo, že mě vedla dál od města. Velmi brzy jsem už tušila, kam jdeme. Náš cíl byl nejspíš jehličnatý les, položený výš nad městem.
"My jdeme do lesa?" zeptala jsem se, ale zároveň se snažila, aby to neznělo moc dotěrně.
"Jsi všímavá. Vítej u mě doma," řekla a znovu vycenila ty své špičaté zoubky. Nikdy jsem nikoho takového neviděla. Byla vážně zvláštní. Minnie měla ladný krok a našlapovala potichu jako kočka. Když jsme došly do stínů stromů, přísahala bych, že spokojeně zapředla.
"Co teď?" zeptala jsem se. Připadala jsem si už vážně hloupě. Jak by mohl být les její domov? Není třeba bláznivá? Možná proto se jí vesničané báli. Za tuto myšlenku jsem však měla sto chutí si nafackovat. Vždyť ona mi zachránila život. Takže ať byla bláznivá jakkoliv, určitě bude správné zjistit, co chce.
"Trpělivost Leslie. Za chvíli se všechno dozvíš. Přísahám, že se ti nic nestane."
"Dobře," odpověděla jsem a pořád přemýšlela, co se bude dít.
Najednou se Minnie zastavila, chvíli probodávala okolí žlutýma očima a pak vydala takový zvláštní zvuk. Úplně mě zamrazilo v zádech. Byl to vysoký táhlý skřek, který drásal ušní bubínky. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Člověk by toho rozhodně nebyl schopen. Tento zvuk vydala pak ještě dvakrát. Byla jsem úplně ochromená strachy. Co byla Minnie vlastně zač?
"Promiň," řekla, když se ke mně otočila. "Neměla jsem v úmyslu tě vyděsit."
"To je dobré," řekla jsem.
"Bojíš se," řekla a mírumilovně se usmála.
"Nebojím!" řekla jsem trochu nazlobeně, ale pak mi došlo, že má stejně pravdu. "No vlastně trochu ano," připustila jsem.
"Nedivím se. Umíme být hodně děsiví. Ale neublížíme ti."
"My? Koho přesně myslíš?" zeptala jsem se zmateně.
"Jsem mairru," řekla a opět vycenila tu ostrou řadu jehel.
"Mai-co?" zeptala jsem se zmateně.
Povzdechla si. "Vidím, že jsi o mairrech vůbec neslyšela." Když viděla, že nic neříkám, vzala mě za ruku. "Pojď. Někoho ti představím."
Připadala jsem si jako ve snu. V jakém světě to vlastně žiju? Neblouzním? V hlouby duše jsem však věděla, že to je skutečnost. Najednou jsem uviděla světlo. Nebylo to světlo na konci tunelu, takže jsem si byla jistá, že ještě vážně neumírám. Bylo slabě růžové a tak nějak přívětivé. Vycházelo z velkého kulatého palouku. Nechápala jsem, jak se uprostřed lesa mohl vůbec objevit. Minnie znovu vydala ten vřeštivý zvuk.
"Vítám tě u nás doma," řekla znovu, jako když jsme byly předtím na kraji lesa. "Abys věděla, na toto místo nikdo kromě nás, tebe a pár dalších tvorů vkročit nemůže. Získala sis naši důvěru. Tedy spíš zatím hlavně moji, ale…Všechno se dozvíš."
Ten palouk byl prostě…nádherný! Všude bylo listí všech barev. Zlaté, stříbrné, modré, slabě fialové…nešlo to spočítat. Uprostřed bylo jezírko obklopené tmavými vrbami. Na břehu ležel nějaký kluk. Byl Minnie velmi podobný. Drobný, malý, akorát dlouhé světle hnědé vlasy měl stažené do ohonu. Mrkl na mě, pak rychlým pohybem sekl rukou do vody a než jsem se nadála, vzduchem letěla drobná rybka, která skončila v puse toho kluka. Ten se jen olízl. "Zákusek," řekl a novu se usmál. Bylo mi špatně.
"Are!" křikla Minnie. "Děsíš nám návštěvu."
"Omlouvám se," řekl ten kluk jménem Ar a hbitě vyskočil. Než jsem stačila mrknout, byl u mě, chytl mě za ruku, kterou pak letmo políbil.
"Vítám tě v našem doupěti Leslie," řekl a laškovně na mě mrkl.
"Hej, nebuď hamoun!" zakřičeli na Ara tři další kluci, kteří se nečekaně objevili. Byly si velmi podobní. Všichni měli dlouhé vlasy svázané jako Ar, oči žluté, akorát jejich obličeje se mírně lišily.
"Leslie, dovol mi, abych ti představila své brášky. Ara už znáš. Tamto je Bainy," ukázala na černovlasého kluka s ostře řezanými rysy. Šaškovsky předvedl úklonu jako pro královnu, čímž mě dokonale rozesmál. "Ten vedle něho je Tark," kývla hlavou směrem ke klukovi se světlehnědými vlasy, mírně nazrzlými. Usmál se na mě. "Ten poslední je Duck," řekla. Vypadal úplně přesně jako Ar. Že by dvojčata? Napadlo mě.
"Jednovaječná," řekl Duck a mrkl na mě.
"Vy umíte číst myšlenky?" zeptala jsem se ohromeně.
"Umíme spoustu věcí," řekli Duck s Arem naráz.
"Skvělé. Ale pořád nějak netuším, co jste vlastně zač," řekla jsem a zamyšleně svraštila čelo.
"Jsme mairrové a…" nedořekla Minnie, protože ji Tark přerušil.
"Prostě se měníme ve velké chlupaté potvory," řekl a uličnicky se na mě zašklebil.
"Jo. Potvory podobné kočce a medvědovi naráz," dodal Ar.
"NECHÁTE MĚ DOMLUVIT?!" rozzuřila se Minnie. I když byla maličká, tak vypadala vážně děsivě. Doufala jsem, že se tu nestrhne bitka nebo tak něco.
"Klid Leslie. Ona je jen trošku víc vznětlivá, ale brzo vychladne, viď sestřičko?" řekl Duck a rozesmál se. Minnie na něho zaprskala jako kočka. "Nezapomínej, že jsem tady nejstarší! Takže mě budeš POSLOUCHAT!"
"Bla bla bla. To povídej myším," řekl a vyplázl na ni jazyk.
"Myslím, že je načase si dát malé občerstvení a v klidu si popovídat," navrhl Tark.
"To jsem chtěla říct, kdybys mě nepřerušil!"
"V tom případě se co nejpokorněji omlouvám," řekl Tark s vážnou tváří.
Minnie už chtělo něco odseknout, ale Tark ji zase přerušil. "Hele, jestli se budeme pořád hádat, Leslie se nic nedozví. A jak tak poslouchám její myšlenky, je celá žhavá se o nás dozvědět víc." Všichni se otočili ke mně, takže jsem úplně zčervenala jako rajče.
"No," řekla jsem rozpačitě, "vážně bych se ráda o vás dozvěděla víc věcí."
"Neboj, dozvíš. Ale musíš nám něco slíbit," řekl Ar a usmál se na mě.
Pokrčila jsem rameny. "A co?"
"Že nám pak na oplátku zase povíš, co jsi zač ty."