Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Červen 2012

Kapitola dvacátá třetí-SHLEDÁNÍ

29. června 2012 v 22:08 | Bella |  Červánkové nebe
Opět přidávám kratší kapitolku, kterou bych chtěla věnovat Casion a Sprotte:-)

Gilan sesedl ze svého koně a namáhavě hekl. Byl už z dlouhé jízdy unavený, věděl však, že si nemůže dovolit odpočinek delší než patnáct minut. Sám by nejraději pokračoval nonstop, avšak koně potřebovali trochu vydechnout. Mladý hraničář se osvěžil trochou vody, protáhl si ztuhlé ruce i nohy a začal svému koni svazovat otěže. Blaze se na něho dotčeně podíval.
"Je to nutné," řekl svému koníkovi a přátelsky ho poplácal na krku.
Nutné? Neřekl bych, že je to nutné. Vždyť víš, jakou mám výdrž.
"To sice ano, ale nesmíš se vyčerpat. Ještě tě budu potřebovat."
Když to říkáš. Ale dlužíš mi šťavnaté jablíčko, prohlásil Blaze a něžně šťouchl svého pána do boku.
"Máš ho mít," řekl Gilan a usmál se. Už zase si povídal s koněm. Vždycky ho zajímalo, jestli to tak mají všichni hraničáři. Usoudil, že ano.
"Nevadí?" zašeptal vysoký hraničář Cukovi do ucha heslo, které mu nedávno prozradil Will. Žádný hraničář nerad vyzrazuje heslo, které umožní dotyčnému jezdit na jeho koni, přestože se jedná o přítele. Gilan na tom netrval, avšak Halt usoudil, že to tak bude nejlepší. A jak se ukázalo, jako vždy měl pravdu.
Gilan se tedy vydal opět na cestu, tentokrát však na Cukovi. Koník byl stejně vytrvalý jako Blaze, avšak pro vysokého hraničáře to nebylo zrovna pohodlné cestování, jelikož Cuk byl o něco menší, než jeho kůň. Přesto ve vytrvalém klusu uháněli dál.
Když se blížilo poledne, Gilan opět vyměnil koně. Měl pocit, že už co nevidět musí narazit na své přátelé. Travnaté planiny vystřídal hustý jehličnatý les. Mohl však narazit také na nepřátelé. Kde se však tábor černých vojáků nacházel teď, to netušil. Najednou Blaze s Cukem potichu zaržáli. To byl pro hraničáře jasný signál, že není sám! Pak ho něco napadlo. Rychle zalovil ve své brašně a vytáhl malou úzkou flétnu. Na pohled vypadala docela obyčejně, ale byla velice účinným prostředkem, jak se mohou hraničáři mezi sebou snadno domlouvat, aniž by nepřátelé něco zbystřili. Přiložil si ji ke rtům a zahrál snadnou melodii, kterou znal nazpaměť. Melodie byla vysoká a zněla jako zpěv nějakého zpěvného ptáka. Kdo nevěděl o co jde, těžko by poznal rozdíl. Chvíli počkal, ale žádná zpáteční odpověď se nedostavila. Samozřejmě bylo možné, že Will tu svou ztratil, avšak měla ji i Eclin, takže bylo nepravděpodobné, že by ji neměli oba. Ovšem stát se to mohlo. Reálnější však bylo, že lidé, které zvětřili hraničářští koně nebyli jeho přátelé, ale oddíl vojáků! Gilan to zkusil znovu.
Za pár sekund se ozval stejný zvuk odjinud. Gilan úlevně vydechl a celý šťastný seskočil z koně. Nemohl se dočkat, až uvidí Willa a Eclin. Radši však zůstával opatrný a šel se po nich podívat pěšky. Koně nechal ukryté ve křoví.
Plížil se lesem jako stín. Gilan byl sice vysoký, přesto byl jeden z nejlepších v umění plížit se. I pro cvičené hraničáře bylo někdy tvrdým oříškem Gilana spatřit.
******
"Zkus to ještě jednou," škemrala jsem. Ležela jsem pohodlně zabalená ve své pláštěnce, ale měla jsem sto chutí vyskočit a běžet svým přátelům naproti. Toho jsem však nebyla bohužel schopná, ale neustále jsem se rozhlížela, kdy z hustých lesů vyjde Halt nebo ještě lépe, Gilan.
"Neboj se, určitě to stačilo," řekl Will a usmál se na mě. Nebyl to však ten úsměv, který jsem čekala. Byl předstíraný. Věděla jsem, že Will neustále myslí na Allysinu smrt. Nejhorší na tom bylo, že jsem tomu tmavovlasému hraničáři, kterého jsem brala jako vlastního bratra, nedokázala pomoct. On se snažil nedat nic najevo, což bylo ještě horší.
Z mých úvah mě vytrhl příchod osoby v šedozelené pláštěnce, které jsem si všimla jenom díky tomu, že jsem věděla co mám hledat.
"Gilane!" vykřikla jsem překvapeně a pokusila se vstát, ale zamotala se mi hlava.
Tolik jsem toužila ho vidět! Jeho šedé přívětivé oči nebo ten veselý úsměv, který z jeho tváře téměř nikdy nevymizel. Zaplavila mě vlna klidu a štěstí.
"Eclin? Co se ti stalo? Wille! Rád tě zase vidím, ale co tu dělá i Horác? A ten malý kluk, kdo to je?" vyhrkl překvapný hraničář najednou. Pak několika rychlými kroky obešel ohniště a chytl mě za levou ruku. "Chyběla jsi mi," řekl a usmál se na mě, až jsem zčervenala jako rajče.
Will překvapeně vykulil oči, ale pak se upřímně zazubil. "Myslím, že nejsme jediní, kdo bude dnes něco vyprávět."
Gilan pokrčil rameny. "Ono vlastně ani není moc co říct. Prostě se to nějak seběhlo."
"To se dalo čekat. Nechat vás dva chvíli o samotě…" nedořekl Horác a hlasitě se zachechtal.
Tváře mi přímo hořely. Měla jsem chuť po tom drzém bojovníkovi něco hodit. Třeba by stačily hraničářské válečky…
"Dost o mně a o Eclin. Co se všechno stalo, když jsem byl pryč? A proč je Eclin zraněná?" zeptal se Gilan a zamyšleně se zamračil.
"Nešlo by to jindy?" zeptal se Will a na tváři se mu objevil nešťastný výraz. Bylo jasné, že nechce minulost rozebírat.
"Stalo se něco vážného?" zeptal se Gilan, který si pozorně prohlížel mladého hraničáře. Gilan určitě poznal, že se něco stalo. Vždyť on a Will byli jako bratři. Doufala jsem, že věčně veselý Gilan ho snad nějak rozptýlí.
"Totiž…stalo," řekl váhavě Will. "Ale začnu od začátku."

kapitola dvacátá první-SEN

24. června 2012 v 21:43 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Tak, další kapitola je na světě! Jste rádi? Jestli ne, máte smůlu :-D. A dneska zdůrazňuju omluvu za chyby, jelikož jsem to po sobě nečetla :-D. No nic, užijte si to. Nevím, za jak dlouho bude další :-D.

Právě jsem šel školní chodbou a hledal Jane. Kde je? Letmo jsem koukal do každé tváře, kterou jsem uviděl, ale nikdo z těch lidí nebyla ona. Začal jsem panikařit. Nevím, jak dlouho už jsem pátral po chodbách, ale lidi se začali smát. Pak jsem uviděl ty divoce kudrnaté tmavé vlasy a úlevně si vydechl.
"Jane!" vykřikl jsem a cítil, že jsem našel to, co jsem hledal. Stála u své školní skříňky, avšak když jsem na ni zavolal, ani nevzhlédla.
"Dlouho jsem tě hledal. Kde jsi byla?" zeptal jsem se. Konečně se otočila, avšak oči měla zlostně přivřené.
"Já kde jsem byla?! Kde jsi byl ty?!" zeptala se mě zlostně.
"Ehm, víš, to je složité," snažil jsem se o omluvný tón.
"Víš co? Mě to vlastně nezajímá! Jsi nicka! Kdyby ses tu neukázal, ani bych si na tebe nevzpomněla," zasyčela Jane a pohrdavě na mě koukala. Pak se odněkud objevil Owen a objal Jane kolem pasu.
"On tu ještě je? Kašli na něj kotě. Ty přece víš, kdo je pro tebe nejlepší," zašeptal jí do ucha a ona se usmála. Pak se jejich rty spojily.
"Jane, prosím!" zkusil jsem, ale zároveň věděl, že je to k ničemu. Jejich jazyky byly tak propletené, že by mě nepřekvapilo, kdyby se z nich co nevidět stal uzel.
Přestali se líbat a oba se začali smát zlostným smíchem. Když jsem na ně tak koukal, tak jsem si všiml, že se najednou Janina hlava tak nějak zvětšuje. Najednou se objevila ohavná tlama s tesáky. Vrhla se přímo na moji hlavu!
S hlasitým výkřikem jsem se probudil. Byl to jen sen! Určitě to byl jen sen!
Cítil jsem, jak mi srdce zběsile tluče. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale pak jsem naštěstí nějakým způsobem procitnul a koukl se na hodinky. Půl čtvrté ráno. Skvělé!
Převalil jsem se na bok a doufal, že znovu zatuhnu. Nevím, jestli za to mohl fakt, že se začíná rozednívat nebo ještě příliš živý sen, každopádně se mi znovu usnout nepodařilo. Pomalu jsem se tedy vyhrabal ze spacáku a trochu se protáhl. Po očku jsem koukal po Liamovi, jestli jsem ho náhodou nevzbudil. Naštěstí to vypadalo, že starouš je tuhý jako poleno. Odolal jsem tedy pokušení udělat mu nějakou lumpárnu a radši zkusil najít něco k snídani. Měl jsem však podezření o normální stravě, jelikož jídlo nám zabalil Liam. A jak se dalo čekat, nemýlil jsem se. Balíčky s rýžovým chlebem, pár cereálních tyčinek a jablka. Hm, je to vážně hotový andílek. Měli by mu sebrat licenci za to, že mě chce utýrat hlady. Vždyť by to nežral ani pes.
Kručící žaludek však udělal svoje, takže jsem nějakou chvíli otráveně žvýkal tyčinku se sloganem ŽIJTE ZDRAVĚ a následně chroupal jablko, jako můj starý králík Jack, než mi omylem vyskočil z okna.
"Á, už jsi vzhůru," řekl Liam, který právě vstal.
"Hmf," zamručel jsem a dál chroupal jablko.
"Jsem vážně rád, že souhlasíš s novým stravovacím režimem. Víš, vždycky mě strašně deptalo, jak jíš nezdravě," řekl a zlomyslně se ušklíbl.
"Běžte s tím vaším stravovacím režimem někam," řekl jsem, ale tak, aby mě neslyšel.
Putovali jsme dalších několik hodin. Cesta byla ještě nepříjemnější, než včera. Se sněhem po kolena bych se ještě nějak smířil, ale nehorázně mi šly na nervy Liamovy poučky o tom co je slušné a neslušné. O co se to sakra snažil? To jsem měl poslušně kleknout na kolena a přísahat, že už budu čestný, poctivý, dobrotivý…bla bla bla?
Myslím, že ve skutečnosti si chtěl Liam užít tu chvilku mě moct deptat. Tedy ne že by to normálně nedělal.
"Už tam budeme?" přerušil jsem jeho přednášku o tom, jak prohnilá je dnešní mládež.
"Ještě kus zbývá," prohlásil s potměšilým úsměvem.
Po dvou dalších mučivých hodinách jsem však konečně spatřil v dálce nevyhnutelné.
"Ústav" pro anděly byla velká dvoupatrová budova obdélníkového tvaru. Vypadalo to, že výcvik bude probíhat i venku(bohužel). Nevím co to bylo. Snad hřiště? Hm, každopádně jsem tušil, že fotbálek tu asi hrát nebudeme. Z pravé strany byl taky…vážně to byl bazén???
Když jsem si představil smrtící ledovou vodu, ve které pravděpodobně plavaly kry, otřásl jsem se.
"Tak co, jak se ti to tu zatím líbí?" zeptal se Liam, ale tentokrát bez zlomyslnosti(k mému překvapení).
"Paráda!" utrousil jsem ironicky.
Soucitně se na mě zadíval. "Vím jak to myslíš, ale každý si tím musel projít. Zvládnul jsem to já, zvládneš to taky," řekl povzbudivě.
"Kdo mě bude učit? Vy?" zeptal jsem se. Upřímně, toto mi dělalo obavy nejvíc. Když se to vezme kolem a kolem, starouše Liama jsem si celkem oblíbil. Navíc už byl docela zvyklý na moje drzé poznámky, které samozřejmě jako vždy zlomyslně komentoval. Ale jiný učitel? No jestli to tak bude, nastane doslova peklo na zemi!
"Víš, většinou je nás tam víc, takže každý si bere různé hodiny. Samozřejmě budeš mít i mě, ale rozhodně počítej i s tím, že budeš mít spoustu nových učitelů. Já jako tvůj opatrovník budu mít za tebe samozřejmě pořád zodpovědnost, přesto počítej s tím, že tě tam já ani ostatní nebudeme moct vést za ručičku…"
"Mě za ručičko nikdy nikdo nevedl!" řekl jsem naštvaně a měl chuť po něm něco hodit.
Zasmál se. "Tak jsem to nemyslel," řekl a pořád se pochechtával.
"Fajn, jak jste to myslel? Nějak jsem neporozuměl řeči vašeho kmene!"
"Přesně toto jsem měl na mysli. Ty tvoje drzé poznámky. Dávej si na ně pozor, já ti nebudu neustále žehlit problémy," řekl a podíval se na mě varovným pohledem.
"Aha, tohle," řekl jsem trochu mírněji. Měj svým způsobem pravdu. V hlouby duše jsem věděl, že to bude ještě zajímavé A nemýlil jsem se!

Kapitola dvacátá-NOVÝ KAMARÁD

23. června 2012 v 22:02 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Konečně přidávám po dlouhatánské době kapitolu k Andělským křídlům. Já vím, docela to trvalo :-). Tentokrát jsem ji věnovala nedočkavé Maitter :-D. Tak snad se bude líbit. Jo a jako vždy se omlouvám za případné chyby
:-D.

Dnes byl jeden z těch vzácných deštivých dnů. Měla jsem v plánu se po dlouhé době dostatečně vyspat, ale díky velkým kapkám bubnujícím na okno se mi to moc nepodařilo. Probudila jsem se tedy o hodinu dřív, než jsem měla v plánu. Co se týče mého vzhledu, netřeba dodávat, že to začínalo být přímo alarmující. Hnědé oči podlité krví, kruhy pod očima tak velké, že jsem měla strach, aby mi nezůstaly, a moje vlasy? Ty vypadaly, jako kdyby se v nich utábořila slepice.
S klopýtavým krokem a značně podrážděná jsem vstala a šla si udělat snídani.
Když jsem však zrovna byla ve fázi kdy jsem tvořila v misce s jogurtem obrázky z cereálií, něco jsem zaslechla. Vážně tady někdo zakňučel? Otupěle jsem přemýšlela, jestli jsem se fakt dočista nezbláznila. Možná začínám trpět sluchovými halucinacemi. V duchu jsem si už potupně zapisovala další bod mojí nenormálnosti.
Pak se to ozvalo znovu! Tentokrát to bylo spíš kňourání, které začalo postupně přecházet v žalostné naříkání. Pak se zčistajasna objevilo u lednice rozkošné štěňátko labradora!
Chvíli jsme na sebe hleděli, pak jsem se však vzpamatovala, vyskočila a vzala to sladké psí mimino na klín.
"Kde ses tady vzal krasavče? Vždyť jsi úplně roztomiloučký čumáček. Takový loskošný ťutínek. Slaďoušký, miloušký…ňu ňu ňu!" Pes na mě chudák koukal, jako kdybych se dočista pomátla. Upřímně, neměla jsem mu to za zlé. Ale co teď s ním? Co když ho někdo ztratil?
A pak se objevil u tebe v kuchyni? Přemýšlej! Hádala jsem se sama se sebou.
Když mě však začal žužlat zápěstí, bylo rozhodnuto! Toho rozkošného broučínka se za žádnou cenu nevzdám! Jedině přes moji mrtvolu! Ano, opět se projevila moje schopnost zacházet do extrémů.
"Nechám si tě, co ty na to?" zeptala jsem se ho a mazlila se s ním. Pak po mě koukl rozkošnýma hnědýma očima a olízl mě na tvář.
"Beru to jak souhlas," řekla jsem a dál na něho dělala pitvorné obličeje. Byl přímo k sežrání!
Pak jsem si však všimla hodin a já se musela jít obléct a vydat se do té pitomé školy. Ano, pitomé, protože bez Sama to tam bylo teď téměř nesnesitelné.
Nesmíš na něho myslet! Jinak ti nakopu do zadku! Ozval se opět hlásek v mém duchu. Dotkla jsem se stříbrného anděla, trochu si povzdechla a položila tu chlupatou kouli na zem.
"Musíš tady na mě počkat," řekla jsem a pohladila ho. Překvapilo mě, že se vůbec nebál. Nejspíš jsme spřízněné duše.
S mírným zpožděním(obvykle to bývá horší) jsem se vydala do školy. První hodinu mě čekala matematika. Předmět, který Sam nesnášel z celého srdce. A jé, už zase! Chystej si zadek, to bude pořádný kopanec!
"Sakra sakra! Přijdu pozdě," říkala jsem si na chodbě a rychle házela pár věcí do skříňky. To zpoždění bylo nakonec větší, než jsem si myslela. Ale na co se vymluvím? Dopravní zácpa bude nejspíš to pravé…
Z myšlenek mě vytrhl něčí hlas, který volal mé jméno. "Jane! Počkej, Jane!"
Netrpělivě jsem se otočila. Byl to Bill. Co zase chtěl?!
"Co je?" vyštěkla jsem na něho nepřátelsky. Já vím, jsem hnusná, ale teď jsem opravdu neměla čas se s ním vybavovat.
"Neboj, je to jenom taková maličkost," řekl a zářivě se na mě usmál. Super! Maličkosti přímo miluju!
"Hm, ale rychle ano? Musím jít."
"Dobře, budu rychlý. Tedy já vím, že tě asi zdržuju. Nejspíš jdeš pozdě, tak se to trochu nehodí. Taky jsi asi na mě trochu rozzlobená, ale…"
"Bille! Prosím tě, mohl by ses dostat k podstatě věci?" řekla jsem a netrpělivě si prohrábla kudrnaté vlasy.
"Jej, promiň. Tak tedy, nešla bys dneska večer se mnou na večeři? Chtěl bych ti předat dárek od nás od všech. Víš, původně tam měli být i Katie s Willem, ale ti nakonec nemůžou," řekl a usmál se na mě.
Zůstala jsem ohromeně zírat. Co to má jako znamenat? Pozvánka na rande? Ne, nikam nejdu! Ani za nic! Bill je prostě kamarád a basta.
Ale kdyby to byl Sam, to by byla jiná, co? To bys hned šla…Kop!!!
"A nemohli bychom počkat na ostatní? Určitě by chtěli vidět můj výraz, až uvidím ten dárek," snažila jsem se a v duchu věděla, že to je předem prohraná bitva. Pořád to ale můžu odmítnout! Musím hlídat bráchu nebo k nám přijela imaginární nemocná tetička. Byl tu ale jeden problém. Odjakživa jsem neuměla lhát a bylo to o mně všeobecně známo. Nejspíš mě vždycky prozradil nějakým způsobem můj výraz v obličeji. Hm, takže kariéra herečky je tabu. Škoda.
"Fajn, dobře. Půjdu, ale nebudu se moct zdržet dlouho. Přijela k nám nemocná tetička a…" Sakra!
Bill se usmál. "Jasně, chápu. Neboj, určitě to bude super. Vyzvednu tě v sedm večer, platí?" zeptal se.
"Dobře," řekla jsem smířená s osudem naprostého blázna.
"Tak se měj a užij si hodinu," řekl a mrkl na mě.
"Hm, dík," ale když jsem k němu vzhlédla, byl pryč. Divné. Nechala jsem to však plavat a běžela po schodech. Patnáct minut zpoždění. Ajajaj. Díky Bille za tvoji maličkost! Pak jsem se nadechla, zaklepala na dveře a konečně přišla na tu strašnou hodinu, ve které mě vždycky přepadávaly chmurné myšlenky, totiž o Samovi.

Přežít s vlky

21. června 2012 v 20:56 | Bella |  Co jsem přečetla
Název knihy: Přežít s vlky
Autorka: Misha Defonseca
Počet stran: 222
Postavy: Mishke, dědeček a Marta, matka Gerusha, otec Reuven, Virago, Miša, Malka, "Beran", Sigui, Felix "Gorila", "Kanaďan"
Děj:
V této knize je popisován pravdivý příběh sedmileté holčičky, která se uprostřed 2. světové války vydá na východ hledat své rodiče.
Mishke žije v Belgii v židovské rodiče. Je po otci světlovlasá, tudíž málokdo pojal podezření, že jsou židé. Její matka však byla typicky tmavovlasá, hnědooká. Nějakou dobu žijí chudým životem. Mishke se se svou matkou neustále schovává doma kvůli Němcům. Otec Reuven se snaží obstarávat jídlo. Rodiče pak Mishke zapíší do školy, aby ji uchránili, kdyby je Němci odhalili. Jednoho dne se tak stane. Do školy ji přijde vyzvednout paní, která měla odvézt Mishke do bezpečí(rodiče dané rodině zaplatili předem). Dostane se tedy do úplně cizí rodiny, kde ji však nikdo nemá rád. Mishke je zmatená. Neví téměř nic o druhé světové válce. Netuší, jaké nebezpečí jí hrozí od Němců. Neustále myslí na své rodiče a slepě věří, že jsou živí, a že se s nimi brzy shledá. Mishke pak pomáhá na statku, kde žijí dva postarší lidé. Velmi brzy se s nimi spřátelí a říká jim dědečku a Marto. Hlavně dědeček se postará o její základní vzdělání. Naučí ji, jak rozumět zvířatům. Učí ji, že nikdy nemá dát najevo strach.
Mishke tedy nějakou chvíli vyrůstá spíš jako kluk. Je neohrožená, pere se s dětmi, je samostatná a nejvíc si rozumí se zvířaty. Jednoho dne jí ale dědeček řekne, že už na statek chodit nemůže, jelikož se blízko statku objevili Němci.
Mishe, která má v té době asi sedm let, se rozhodne, že půjde hledat své rodiče na východ. Naivně si myslí, že půjde jenom kousek. Vezme si s sebou tedy pouze kousek chleba a dvě jablka. Dále je popisováno její dlouhé putování. Přestože ji bolí nohy, neohroženě jde dál. Spí v lese. Pije z potoka. Krade jídlo z náhodných statků. A když už opravdu umírá hlady, jí všechno, co se namane. Bobule, červy, hlínu, dokonce žvýká kůru ze stromů, aby zahnala hlad. Jednoho dne se jí ujme stará vlčice. Mishke vůbec nemá strach. Napodobuje její chování, jí syrové maso, které vlčice ukořistí a přirovnává vlčici ke své matce. Mishke má dokonce i prsty na nohou zahnuté jako drápy! Poté se tam objeví ještě jeden vlčí samec a nějakou dobu všichni tři spolu putují. Brzy však jeden lovec vlky zabije a Mishke musí znovu putovat sama. V budoucnu se pak setká ještě jednou s vlky početnější skupiny a opět se jí ujmou. Abych to zkrátila. Mishke se během svého putování na východ často setkává se smrtí. Je svědkem mnoha vraž. Vidí, že nejsou ušetřeny muži, ženy ani děti. Nakonec se tedy "dočká" a dostane se přes Německo do Polska. Dobrovolně se tajně přes díru ve zdi ocitne v koncentračním táboře v naději, že tam najde své rodiče. Tam ale uvidí takovou krutost, že chce zpátky, ale díru ve zdi nemůže najít. Nastává jedna z nejnapínavějších částí, kdy utíká. Nakonec se jí to podaří a vydá se směrem na Rusko. Cestou opět zažívá krušné chvilky. V Rusku narazí na několik vojáku, kteří bojují proti Německu. Miša a Malka se jí na chvíli ujmou, ale jejich cesty se brzy opět rozejdou. Abych to zkrátila, Mishke konečně otevře oči a zjistí, že její rodiče na východě nejsou. Vrací se opět na západ. Tentokrát jde přes Ukrajinu, Moldávii a Rumunsko. Pak se také přes loď dostala do Itálie a nakonec se pěšky ocitla opět v Belgii. Hledá dědečka a Martu, ale jejich farma je pryč. Nějakou chvíli žije s dětmi a společně kradou a dělí se o jídlo i o oblečení. Pak nastává téměř konec příběhu. Přijíždějí Američané a 2. světová válka skončí. Nebudu vám prozrazovat, jak to celé dopadne. Najde Mishke přes to všechno své rodiče? Jak se vyrovná se svým životem v dospělosti? Čtěte a dozvíte se to:-).
Můj názor:
Na tuto knížku jsem narazila v knihkupectví a nejdříve ze všeho mě upoutal název knihy i obálka. Víte, mě vlci nějakým zvláštním způsobem fascinují. Takže jsem neváhala, letmo si přečetla obsah knihy a pak si ji spokojeně nesla domů :-D. A musím říct, že ani trochu nelituju! Knížka je neobyčejně čtivá a napínavá! Vlci tam sice nebyli popsáni v takové míře jak jsem si myslela, přesto jsem hrdá na to, že tuto knihu vlastním. Nikdy jsem nečetla knihu týkající se otázky 2. světové války. V této knize bylo popsané vše dost barvitě! Je neuvěřitelné, jakých krutostí se lidé dopustili! Co se týče Mishke, ta byla opravdová hrdinka. Přešla přes Nizozemí, Německo, Polsko, Rusko, Ukrajinu, Moldávii, Rumunsko a Itálii!!!
Žila s vlky! Dokázala přežít. Je neuvěřitelné, že to je pravdivý příběh. Pokud na tuto knihu někdy narazíte, určitě neváhejte. Stojí to za to!

Na závěr bych si ještě dovolila napsat sem citát, který se objevil v knize:
Neříkej nikdy, že jdeš svou poslední cestou!
P.S. četla jsem, že byl podle této knihy natočený i film, takže pokud jste odpůrci čtení, určitě se aspoň podívejte na film:-)

Na Větrné hůrce-rozbor

21. června 2012 v 18:53 | Bella |  Co jsem přečetla
Tato kniha patří mezi mé nejoblíbenější. Četla jsem ji asi 3x a ještě mě neomrzela. Jelikož jsem si ji v čj vybrala i jako referát, rozhodla jsem se s vámi o svůj rozbor podělit. Předem upozorňuju, že jsou to moje myšlenky a názory, tudíž bych byla nerada, aby to někdo zkopíroval a použil jako "vlastní" referát. Ovšem jako pouhý studijní materiál se povoluje :-D. Celkový názor na knihu najdete na konci článku. Já doufám, že to někomu pomůže. Třeba si na tento článek vzpomenete u maturity:-).
Děj:
Pan Lockwood je novým nájemníkem na Drozdově a chce se něco víc dozvědět o svém panu domácím-Heathcliffovi, který bydlí na Větrné hůrce.
Služebná Nelly mu tedy vypráví po kouskách jeho minulost.
Příběh začíná tím, jak se Heathcliff vlastně dostal na Větrnou hůrku. Na Větrné hůrce žije celkem spokojeně čtyřčlenná rodina Earnshawů, služebná Elena Deanová a sluha Josef. Jednoho dne se ale pan Earnshaw vrátil z obchodních cest s cikánským dítětem, které našel na ulici. Dal mu jméno Heathcliff a požadoval, aby cizí dítě bylo přijato do rodiny. Paní Earnshawové se to moc nelíbilo, stejně jako dětem Kateřině a Hindleymu. Kateřina se však s Heathcliffem brzy spřátelila a stala se z nich prakticky nerozlučná dvojka. Hindley se však se svou nenávistí, která neustoupila ani v dospělosti, příliš netajil. Často a rád Heathcliffa ponižoval a využíval i násilné prostředky. Myslím, že za to mohla hlavně žárlivost. Hindley už nebyl pro pana Earnshawa jediným synem a Heathcliffovi často procházely věci, které by Hindleymu normálně neprošly.
Po smrti obou rodičů se situace ještě zhoršila. Hindleyho také vytáčelo, jak pevné je přátelství mezi jeho sestrou a Heathcliffem. Zakázal mu vzdělání a uděloval mu spoustu venkovských prací, až se z něho stal pouhý sedlák. Podle mě doufal, že se Kateřině takový nevzdělaný a neohrabaný člověk zprotiví a přestane vyhledávat jeho společnost. V tom se ovšem spletl, naopak je to oba ještě víc sblížilo. Kateřina se mu snažila pomoci dohnat učení, avšak Heathcliff už sám pak neměl žádnou snahu. V tomto čase se taky Hindley oženil s mladou ženou Frances, která mu porodí syna Haretona. Krátce po porodu však Frances zemře na tuberkulózu. Hindley její smrt nese velice těžko a začne ve velké míře pít. Stane se z něho agresivní alkoholik, který by byl v podnapilém stavu schopný zabít i vlastního syna.
Malého Haretona vychovává stejně jako Kateřinu a Heathcliffa Nelly.
V této době se Kateřina sblížila s rodinou pana Lintona na Drozdově, což se Heathcliffovi moc nelíbí. Kateřina se od první chvíli s Isabelou velice spřátelí a její bratr Edgar se jí brzy začne dvořit a nabídne ji sňatek. Kateřina řeší zapeklitou situaci. V hlouby duše věděla, že ve skutečnosti miluje Heathcliffa. Edgard měl však dobré postavení, byl bohatý a choval se jako pravý džentlmen. Se vším se svěřila jednoho večera Nelly. Heathcliff, který Kateřinu taky miloval však tajně poslouchal. V okamžiku, kdy řekla, že život s Heathcliffem by neměl budoucnost, utekl z Větrné hůrky.
Zdrcená Kateřina si nakonec vzala Edgara a děj se přesouvá do Drozdova. Společně s nimi tam žije i Edgarova sestra Isabella a také Nelly, která musela opustit Hindleyho i malého Haretona.
Jednoho dne se po třech letech Heathcliff ukáže v Drozdově. Není to už však ten nevzdělanec. Jeho vystupování bylo elegantní, měj majetek i vzdělání. Jak k tomu všemu přišel zůstává záhadou. Kateřina ho přivítá s otevřenou náručí. Mezi Lintonem a Heathliffem však roste napětí. Je to způsobené i částečně tím, že Isabella se do Heathcliffa zamiluje a ten toho využije. I přes zákaz svého bratra si ho vezme a odjede s ním. Kateřina se velmi brzy duševně zhroutí a její zdraví je velice oslabené. Ještě než zemře, tak porodí dceru, kterou Edgar pojmenuje po matce, avšak říká jí zkráceně Katko.
Isabela hned po svatbě zjistí, jaký je vlastně Heathcliff člověk. Dojde jí, že je mu zcela lhostejná a vlastně ji nenávidí stejně jako Edgara. Uteče z Větrné hůrky a daleko od ní i od svého domova porodí syna, který dostane jméno Linton.
Heathcliff se mezitím stává pánem Větrné hůrky, přestože Hindley i jeho syn Hareton pořád žijí. Heathcliff Haretona vychoval po svém. Udělal z něj to, co kdysi býval on sám. Hareton měl nedostatečné vzdělání, neustále klel a žil život sedláka. Heathcliff se tak pomstil Hindleymu, který po čase nakonec zemře kvůli alkoholu.
Po několika letech Isabella zemře a v dopise prosí svého bratra, aby se postaral o mladého Lintona. Edgard tedy přiveze Lintona do Drozdova, ale jeho otec Heathcliff si pro něho ještě ten den přijde a odvede si ho na Větrnou hůrku, protože jako otec má na to právo. Přestože svého syna nenávidí jako všechny Lintony, velice ho rozmazluje. Když vyroste, tak úmyslně zařídí, aby se setkal se svou sestřenicí Katkou. Ti dva se do sebe zamilují, přesně, jak Heathcliff plánoval. Katčin otec to však neschvaluje. Kvůli otcově chatrnému zdraví to Katka toleruje, avšak Heathcliff ji naláká na Větrnou hůrku a nechce ji pustit za umírajícím otcem, dokud si svého bratrance nevezme. Nakonec si ho vzala a ještě se stihla se svým otcem rozloučit. Linton, který měl odmalička chatrné zdraví však velmi brzy také umírá.
Heathcliff tedy dosáhl svého. Patřila mu Větrná hůrka, Drozdov a učinil spoustu lidí nešťastných. Nějakou dobu všichni žili na Větrné hůrce, avšak Heathcliff je nechával čím dál častěji samotné. Podle mě ho už nebavilo se neustále mstít. Svých činů však nikdy nelitoval. Na konci knížky už toužil jen po jediné věci, a to setkat se s Kateřinou. Neustále si přál vidět jejího ducha. Přestal jíst a podle mě už byl téměř na rozhraní šílenství. Jednoho dne ho našli v pokoji mrtvého.
Rodokmen:
-snad vám trochu pomůže orientovat se lépe v ději
Rozbor postav:
Heathcliff: Tak jak už z děje vyplývá, je to člověk velice krutý a nelidský. Neustále toužil po pomstě a téměř všechny nenáviděl. Bylo mu jedno, že trpí nevinné osoby, chtěl vždycky dosáhnout svého. Dokázal spoustu lidí zmanipulovat. Přesto všechno si myslím, že se takový nenarodil. Podle mě, kdyby se Hindley k němu zachoval lépe, nemuselo to tak skončit. Největší ránou ale byla asi ta skutečnost, že Kateřina dala přednost Lintonovi. Jinak si myslím, že to byl člověk velice inteligentní. Já osobně jsem doufala, že si nakonec uvědomí, co všechno spáchal, ale bohužel se tak nestalo.
Kateřina: Je to velmi nevyzpytatelná osoba. Velmi rychle se rozzuří, je tvrdohlavá a vždycky chce dosáhnout svého. Celkově je taková temperamentní. Přesto nerada někomu ubližovala a milovala člověka, kterého společnost odsuzovala.
Hindley: Myslím, že i když Heathcliffa nenáviděl a prováděl mu špatné věci, nebyl zlý. Je to pouze nešťastný člověk, kterého přivedl na dno alkohol. Pak už se nechal snadno zmanipulovat a využít Heathcliffem.
Edgar Linton: Patřil mezi vyšší společnost. Byl vzdělaný, měl elegantní vystupování, oproti Earnshawovým byl jemný, velmi citlivý. Kateřinu miloval, myslím, že víc než ona jeho.
Isabella: Ze začátku mi přišla trochu naivní, ale přesto byla velice chytrá a rychle rozpoznala nakonec Heathcliffovu povahu. Byla podobná svému bratrovi. Stejně jako on byla elegantní a citlivá.
Katka: Popsala bych ji jako velice citlivou osobu, která má na srdci hlavně dobro ostatních. Je to prakticky taková hodná duše, která vidí na každém jenom to dobré, takže je poněkud zranitelná.
Elena Deanová: Podle mě to byla jediná objektivní postava, která přesně viděla, co se na Větrné hůrce všechno děje.
Linton Heathcliff: Vzhledem podobný svému strýci, avšak povahově byl rozmazlený, myslel jen sám na sebe a Katku vlastně nikdy doopravdy nemiloval. Na to byl moc velký sobec.
Myšlenky:
-touha po pomstě
-nešťastná láska(nenaplněná, zakázaná)
-společenské rozdíly(mezi Lintonovými-žili v přepychu, trochu zhýčkaní, vzhledově drobní, světlovlasí s bledou pletí, poměrně citlivější a klidnější povahy, Earnshawovi-velice temperamentní, žili více v souladu s přírodou, vzhledově byli tmavovlasí, tmavá pleť)
-důležitou roli hrála i příroda(často popisována)
-alkohol(Hindley)
Moje hodnocení:
Mně se knížka četla velmi dobře, určitě bych ji doporučila každému. Četla jsem ji už několikrát a zatím mě teda neomrzela. Líbilo se mi, že tam nejsou popsané žádné dlouhé popisné pasáže, takže děj plynul docela svižně. Akorát co se týče postav, tak jsem musela dávat hodně pozor, protože každá ta postava je podle mě klíčová.
Úryvek z knížky:

"Víte, Nelly, mně by se těžko žilo v nebi."
"Však se tam taky nedostanete," odpověděla jsem.
"Hříšné duše nemají v nebi co dělat - to dá rozum, že by se jim tam zle vedlo."
"To není proto. Mně se už jednou zdálo, že jsem v nebi."
"Slyšela jste přece, slečno Kateřino, že o snech nechci nic vědět! Dobrou noc!" zakřikla jsem ji znovu.
Ale ona se zasmála a nedovolila mi vstát.
"Tenhle je docela nevinný," uklidňovala mě. "Chtěla jsem vám jenom říct, že jsem se tam necítila doma. Mohla jsem si oči vyplakat, jak se mi stýskalo po zemi. Andělé se tak urazili, že mě odtamtud shodili doprostřed vřesoviště nahoře nad Větrnou hůrku. Když jsem se tam probudila, rozplakala jsem se štěsím. To je celé moje tajemství - rozumíte už, proč jsem tak nešťastná? Nebe pro mě není - a Edgar Linton taky ne. Kdyby ten bídák Hindley nebyl z Heathcliffa udělal takového sprostého nádeníka, vůbec bych na Edgara nepomyslela. Ale jak to teď je, Heathcliffa si vzít nemůžu - to bych se znemožnila. A tak se nikdy nedoví, jak ho miluju. Ne proto, že je hezký, ale protože v něm žiju daleko víc než sama v sobě. Naše duše, Nelly - těžko říct, co v nich je -, ale jsou z jednoho kusu. Kdežto Linton a já - to je jako měsíční paprsek proti blesku, mráz proti ohni!"

Kapitola dvacátá druhá-V NEBEZPEČÍ

20. června 2012 v 21:09 | Bella |  Červánkové nebe
Přidávám další kapitolu :-). Věnováno: Fukalova10 a Argo. Snad se bude líbit. A omlouvám se za chyby :-D.

Zmítala jsem se někde mezi snem a realitou. Cítila jsem, jak mě někdo drží v náruči a běží se mnou pryč. Ten někdo mi pak pomohl nasednout na koně. Sama bych to určitě nezvládla. Připadala jsem si jako loutka. Kůň byl rychlý a vytrvalý. Dotyčný, který jel se mnou, byl nepochybně výborný jezdec. Nějakou chvíli jsme vnímala jen pravidelný dusot kopyt a hlava mi bezvládně klimbala, jak jel kůň rychle. Nevím, jak dlouho jsme jeli. Pak se však opět ozvala bolest v pravém rameni.
Oheň. Travnatá pláň najednou zmizela a místo ní se objevilo ohnivé peklo! Je všude kolem nás. Cítím ho.
Plameny nás hladově svírají a olizují svými dlouhými jazyky. Tak strašně to pálí! Škubu sebou a křičím, někdo mě však pevně drží. Proč mi nepomohou? To chtějí, abych shořela?
Najednou mi někdo poleje ruku vodou. Ta úleva! Z ohně zbylo jen několik nepatrných plamínků, ale neřeším to. Stejně musím mít ruku úplně zčernalou. Mám strach se podívat. Neměla jsem však tušení, že oheň brzy zaútočí znovu…
*****
"Musíš ji držet pevněji," řekl Will a držel v ruce malou lahvičku.
"Snažím se, ale nechci jí ještě víc ublížit," řekl Horác nešťastně.
"Já vím. Škoda, že u sebe nemám svoji lékárničku. Hojivá mast by se teď hodila," zabědoval tmavovlasý hraničář.
"Ještě že jsem vzal trochu pálenky. Samozřejmě pouze pro případy jako je tenhle," řekl rychle mladý bojovník.
"To určitě," zasmál se Will, ale pak zvážněl. "Dobře, jdeme na to. Drž ji co nejpevněji."
Mladý hraničář polil ránu několika kapkami. Eclin se znovu dala do křiku a škubla sebou.
"Neboj, už to bude," konejšil ji malý Erik, který se snažil být nějak užitečný. Navíc, přestože byl ještě hodně malý, chápal, co to znamená bolest.
Will nechal pár minut působil alkohol, který měl zabránit případné infekci. Pak opět vzal Horácovu čutoru a ránu trochu omyl. Krátkovlasá dívka přestala křičet. Teď už zbývalo akorát ránu obvázat. Horác se trochu začervenal, když viděl Eclinino odhalené rameno. Tajně pokukoval po Willovi a doufal, že jeho kamarád je na to podobně. Mladý hraničář však nedal nic najevo a soustředěně se věnoval práci stejně, jako kterékoli jiné.
"Tak," řekl Will spokojeně. "Teď už nezbývá nic jiného, než čekat."
"Dobrá práce," pochválili ho Horác s Erikem naráz. Will se na ně usmál. Byl to však smutný úsměv. Vzpomínka na umírající Allys byla pořád ještě živá. Navíc přišel o své zbraně, bez kterých si teď připadal jako nahý. Oblečení i stříbrný dubový list mu naštěstí vrátili černí vojáci, když se "přidal" na jejich stranu. Přesto všechno musel nechat minulost minulostí a zabývat se tím, co udělají dál. Museli okamžitě pryč, to bylo jasné. Kdyby je vojáci znovu zajali, už by je nezachránilo nic! Teď museli hlavně najít Halta. Will mu musel říct, co slyšel. To spiknutí proti králi nebyly jen plané řeči. Král byl v nebezpečí. A s ním i celý Araluen!
*****
Gilan uháněl pod rouškou tmavé noci jako blesk. Připadalo mu, že už jede snad hodiny. Bylo to však teprve před necelou hodinou, co mu Halt poradil, aby odjel. V duchu doufal, že to Haltovi nepřinese nějaké potíže. Hostinský nejspíš rád strkal všude nos. Pak ale usoudil, že prošedivělý hraničář se umí o sebe postarat. Halt však nebyl to jediné, co mu dělalo starosti. Will a Eclin, to byl důvod jeho nečekané výpravy. Gilan věděl, že se Will uměl o sebe postarat. Koneckonců byl už plně kvalifikovaný hraničář. Byl rychlý, vychytralý a jeho očím nikdy nic neunikne. U Eclin měl větší obavy. Nepodceňoval ji, jen prostě pořád viděl tu malou zbrklou holku, kterou tolik miloval. Chápal, že až dokončí hraničářský výcvik, bude se muset s podobnými případy smířit. To ale patřilo daleké budoucnosti. Teď však toužil po jediném. Znovu spatřit její úsměv a pevně ji obejmout. Najednou ho z myšlenek vytrhlo koňské zaržání. Nejdříve si myslel, že mu chce něco povědět jeho kůň Blaze, pak mu ale došlo, že to musel být cizí kůň. V dálce viděl jasně koně. Honem popohnal Blaze, aby mohl cizího koně lépe rozeznat. Malý, hnědý kůň s huňatou hřívou, válcovitým tělem a trošku křivýma nohama. Polilo ho horko.
"U všech rohatých!" vykřikl Gilan. Byl to jasně hraničářský kůň! Vysoký hraničář rychle sesedl a šel pěšky, aby cizího koně nevyplašil. Když už byl od něho jenom pár metrů, zjistil, že ten kůň vůbec není cizí. Byl to Cuk! A v sedle nikoho nenesl. Gilan mě v hlavě už jenom jedinou otázku. Kam zmizel jezdec?