Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Červenec 2012

Michel Telo-Ai Se Eu Te Pego

22. července 2012 v 12:23 | Bella |  Hudba, videa
Na této písničce jsem tak trochu závislá :-D

Kapitola dvacátá čtvrtá-S PŘÁTELI JDE VŠECHNO LÉPE

22. července 2012 v 11:34 | Bella |  Červánkové nebe
V rychlosti přidávám krátkou kapitolu k Červánkovému nebi. Snad se bude líbit :-).

Tmavovlasý hraničář se snažil vypovědět Gilanovi všechno podstatné. Když se však dostal k bodu, kdy se Allys obětovala, Will se zadrhl a nemohl pokračovat dál. Gilan rychle pochopil situaci a soucitně se na svého přítele podíval.
"Je mi to líto, Wille. Allys si nezasloužila zemřít. Byla však příliš odvážná a svým činem zachránila nejen tebe, ale i nás ostatní. Celé království si ji bude navždy pamatovat," řekl klidným hlasem.
Will se na něho podíval. V očích se mu třpytily slzy, ale zřejmě se snažil nedát smutek příliš najevo a nebrečet.
"Děkuji Gile. Já jen, že…vážně mi moc chybí," řekl Will a podíval se opět do země.
"Čas zahojí všechny rány," řekl Gilan a chápavě pokýval hlavou. Nějakou dobu všichni mlčeli.
Will nebyl jediný, kdo se cítil hrozně. Nikomu jsem neřekla, že jsem prakticky mohla zabránit Allysiné smrti. Všechno jsem to viděla. Kdybych jí pomohla, riskovala bych tím svůj život. Ale ona by žila. Netušila jsem, jak by reagoval Will, kdyby zjistil, co tajím. Strašně jsem se styděla a měla strach, že mě bude nenávidět. Gilan jako by vytušil mé myšlenky a vzal mě zase za ruku. Já jsem však nevzhlédla. Bála jsem se podívat do očí i jemu…
Každopádně Will dovyprávěl celý příběh. Nejvíc podrobností vypověděl při mé a Horácové směšné snaze zachránit Willa.
"Takže ty ses mu vážně postavila?" vložil se do debaty Gilan a úsmál se na mě.
"Já…vlastně jsem ani nevěděla, co dělám. Stejně jsem neměla žádnou šanci," řekla jsem.
"Halt by byl na tebe pyšný," řekl pro změnu Will.
Zčervenala jsem jako rajče. "Halt by mi vynadal a řekl, že to byla nezodpovědnost. Pak by dodal, jak mizerné jsou moje schopnosti v boji s noži," řekla jsem a snažila se, aby mě příliš nevychvalovali.
Všichni se zasmáli.
"Ale i tak," nedal se Horác. "Všechno to byl tvůj nápad."
"Má pravdu," přidal se Will. "Prakticky ti vděčím za svůj život."
"Vy jste mi ale taky zachránili život, takže jsme si vyrovnaní. A už nechte toho chválení!" řekla jsem a znovu zčervenala.
Zbytek dne jsme odpočívali a nabírali síly. Všichni jsme věděli, že musíme odtud co nejdříve pryč, ale bylo tu pár nepříjemných komplikací. Nejdřív moje ruka. Pořád bolela jako čert a neudržela jsem se sama v sedle, takže někdo musel jet se mnou. Doufala jsem, že tu bude Gilan…
Další nepříjemná věc byla, že jsme byli docela velká skupina. Já, Gilan, Will, Horác a Erik. Když jsem k tomu připočítala ještě koně, byli jsme pořádně nápadní. Dohodli jsme se tedy, že se rozdělíme. Hraničáři to takhle dělali na cestách normálně, jelikož byla menší pravděpodobnost, že je někdo spatří. Rozdělili jsme se tedy následovně. Já jsem jela s Gilanem. Mohla jsem jet prakticky s kýmkoliv, ale vysoký hraničář nedal jinak a já jsem ten nápad taky docela uvítala. My jsme však vyrazili jako poslední a celou sestavu uzavírali.
Will jel na svém Cukovi společně s Erikem, protože malý klučina jezdit neuměl, navíc se s Willem nejvíc spřátelil. Horác, který jel předposlední, měl dva koně. Svého Kirka a mou Apple. Neochotně jsem mu prozradila tajné slovo, které mu umožnilo na ní jet. Proti Horácovi jsem nic neměla a rozhodně jsem mu důvěřovala, ale ještě jsem nepoznala hraničáře, který rád a ochotně prozradil heslo ke svému koni. Já jsem nebyla výjimkou.
Nakonec jsme tedy sbalili všechny věci, zahladili stopy a vyrazili. Chtěli jsme do Corwey dorazit co nejdřív. Uháněli jsme tedy krajinou a doufali, že na svou neopatrnost nedoplatíme a nezastihne nás nějaké nepříjemné překvapení. Naštěstí jsme do vesnice dorazili zdraví a živí. Avšak netušili jsme, že pravé zlo na nás číhá teprve tam!

Scotland Celtic music

11. července 2012 v 17:38 | Bella |  Hudba, videa
Já mám celkem takový typ hudby ráda :-) a tato písnička se mi docela líbí. Co na ni říkáte?

Leonardo da Vinci Deníky

10. července 2012 v 20:38 | Bella |  Co jsem přečetla
Autor: Emma Dickens
Počet stran: 147

O čem to je: V této knize je obsažen stručný životopis malíře, sochaře, konstruktéra, matematika, filozofa, vynálezce, architekta, anatoma a přírodovědce Leonarda da Vinciho.
Můžete se dočíst, jaký byl jeho život ve Florencii, Miláně nebo Římě. Najdete tu spoustu zajímavostí o jeho tvorbě a najdou se tam i různé perličky, například že Leonardo byl vegetarián. Další částí knihy jsou jeho rady ohledně malířství, sochařství i architektury. Je tam i spousta informací z oblasti anatomie nebo přírody. Nechybí tam ani jeho myšlenky, např. moudrost je dcerou zkušenosti.

Úryvek:
Jelikož tato kniha se nedá nazývat románem, bylo docela těžké vybrat nějakou ukázku. Nakonec jsem se rozhodla pro dvě krátké z oblasti jeho rad v malířství, kde popisuje gesta a charakter. Obě mi přijdou docela úsměvné :-).

Rozzlobenou osobu zobraz, jak někoho drží za vlasy, drtí mu hlavu na podlaze, s kolenem na žebrech, pravou paži zvednutou v pěst. Vlasy mu musí plát vzhůru a obočí má svraštěné a stažené dolů, zuby sevřené a koutky úst tvoří zlou grimasu. Na krku mu vyskakují žíly, a jak se opírá o svého nepřítele, má krk zvrásněný a vystrčený dopředu.

Není možné vymyslet zvíře tak, aby se nepodobalo jinému zvířeti. Avšak, chcete-li, aby zvíře podle vaší fantazie - řekněme drak - vypadalo přirozeně, použijte hlavu mastifa nebo loveckého psa, s očima kočky, s ušima dikobraza, nosem chrta, obočím lva, spánky starého kohouta a krkem vodní želvy.

Můj názor: Mně osobně se knížka zas tak moc nelíbila, protože zkrátka a dobře postrádala děj. Samozřejmě to není román, ale spíš krátká encyklopedie, životopis, takže co bych čekala :-).
Je tam však spoustu zajímavostí, které za přečtení stojí. Hlavně se mi líbily jeho filozofické úvahy a fakta o přírodě.

Kapitola dvacátá třetí-PŘIVÍTÁNÍ

8. července 2012 v 22:59 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Tak dneska ještě jedna kapitolka. Nějak jsem se rozepsala :-D.

Konečně jsme po dvou dnech dorazili na místo. Cítil jsem se jako vyžvýkaná žvýkačka. Právě teď jsem měl náladu tak akorát padnout a chcípnout, ale ani to mi nebylo dopřáno.
Liam stál u dveří a zuřivě cloumal klikou. Byl jsem v pokušení se rozesmát, protože vždycky vážný a klidný Liam nějak vypadl ze své role a vypadalo to, že brzy rozbije dveře.
Nejspíš měl všeho plné zuby stejně jako já a pomyšlení na další chladnou noc se mu asi příliš nelíbilo.
"Ale ale ale," zanotoval jsem vesele. "Nesmíte zapomenout, že násilím se nic nevyřeší," zopakoval jsem poučku, kterou mi asi tisíckrát vtloukal do hlavy.
On se na mě podíval zvláštním pohledem a pak řekl: "Omlouvám se. Už se to nestane."
Ohromeně jsem zůstal zírat. On mě vážně poslouchal? Tak teď mě fakt dostal!
"Pojď sem. Něco ti ukážu," řekl a usmál se. On se umí smát?? Tohle už vážně nebylo normální. Třeba se praštil do hlavy, když jsem se nedíval…
Přesto jsem ale došel ke dveřím.
"Teď ti něco ukážu, ale hlavně to nikomu neříkej. Je to užitečné, ale nemělo by se to."
"Tak to jsem fakt zvědavý," řekl jsem a se zájmem se díval, jak soustředěně zavírá oči. Liam položil dlaň na kliku, chvíli zůstával strnule stát a pak otevřel dveře jako nic!
"Jak jste to udělal?" zeptal jsem se se značným zájmem.
Usmál se. "Pomocí mysli toho dokážeme spoustu. Stačí jen trocha soustředění."
"Naučíte mě to?" zeptal jsme se a doufal, že řekne ano.
"Tady se naučíš spoustu věcí lepších, než tady toto. Ale ano, pokud budeme mít někdy trochu času, prozradím ti, jak na to," slíbil.
Procházeli jsme temnými chodbami. "Hlavně se drž u mě. Člověk se tu může snadno ztratit."
Rozhodně jsem mu věřil. Působilo to tu trochu děsivě. Rozhodně jsem nebyl nadšený z představy, že tu budu muset trávit dalších x měsíců.
Najednou se k nám blížila zářivá svíticí koule. Plula tiše tmou a její oslnivé světlo mě doslova uchvátilo. Když jsem na ni tak zíral, najednou jsem si uvědomil, že se nemůžu ani hnout! Byl jsem spoutaný nějakou neviditelnou silou. Nemohl jsem dělat nic, ani pohnout malíčkem.
Pak koule zmizela a já byl zase volný.
Rozsvítilo se další světlo, tentokrát to byla ale obyčejná baterka. Držel ji nějaký stařec a kroutil hlavou. "Tak! Kohopak to tu máme? Nejdřív se sem vkradou jako nic a pak se plíží tmou jako dva duchové. Jak mi to vysvětlíte?" zeptal se a vykulil modré oči.
"Omlouvám se," řekl Liam a pokorně sklonil hlavu. Nemohl jsem si pomoct a nad jeho chováním jsem se musel uchechtnout. Stařec okamžitě natočil baterku na mě. "Á, tak tobě je to směšné mladíku?" řekl a jeho tón byl najednou ostrý jako břitva.
"Tedy…ne, samozřejmě, že ne. Já…ehm, taky se omlouvám. Vážně. Co nejsrdečněji," vykoktal jsem a připadal si jako naprostý tupec. V tu chvíli to Liam zřejmě nevydržel a hlasitě se rozesmál. Stařec se k němu přidal a pak se navzájem objali.
"Luco!" řekl Liam a poplácal starce po zádech.
"Liame, starý příteli. Vůbec ses nezměnil."
Zmateně jsem koukal. Ti dva se už asi znali a akorát se bavili na můj účet. Úžasné! Pak se však otočili ke mně.
"Same, představuju ti anděla a mého přítele jménem Luca. Byl to můj učitel," řekl Liam nadšeně.
"Dobrý den," řekl jsem a potřásli jsme si rukama.
"Abych byl upřímný," řekl trochu tišeji, "Pořád ho někdy musím doučovat. Byl to neposedný žák a do učení se mu moc nechtělo."
Hlasitě jsem se rozchechtal. "Tak to si dovedu představit," řekl jsem a pořád se pochechtával.
Liam se zamračil. "Zřejmě ti paměť slouží pořád dobře," zabručel.
"Ale ano, nestěžuji si," usmál se ten starý muž. Když říkám starý, tak to myslím doopravdy. Měl dlouhé bílé vlnité vlasy a stejně bílé krátce střižené vousy. Oči měl jasně modré a vyzařovala z nich taková ta děsivá moudrost. Oblečení měl taky divné. Byl oblečený do společenských kalhot a košile, jen sako mu chybělo. Místo toho měl dlouhou tmavě modrou kápi sahající až na podlahu. Na nohou měl bačkory.
"Proč neřekneš chlapci jak jsem stár?" zeptal se najednou. "Je zmatený mým vzhledem."
Liam pokrčil rameny. "Luco za pár dní oslaví přesně 1500 let."
Ohromeně mi poklesla brada. "Vážně?" zeptal jsem se jako naprostý idiot.
"Nerad to říkám, ale ano. Je to dlouhý věk i na anděla. Někdy je na obtíž být nejstarší," řekl.
"Promiňte, ale jak to, že jste se tak starý stal andělem?" zeptal jsem se, protože mě to mátlo. Andělé nestárnou. Já taky nezestárnu, takže bylo divné, že se někdo stal andělem nejspíš ve velmi pokročilém věku.
"Same! Chovej se slušně a nebuď drzý!" okřikl mě Liam jako nějaké malé děcko. Pak jsem si však uvědomil, že to bylo vážně neslušné.
"Promiňte, já…nemyslel jsem to tak."
Starý anděl nad tím mávl rukou. "To je v pořádku Liame. Je mladý a přirozeně i zvědavý," řekl a pak se otočil ke mně. "Andělé mě do svých řad vzali hlavně kvůli mému mozku. Nechci se vychvalovat, ale bylo mi požehnáno větší moudrostí, než u jiných. Nebo spíš umím svou hlavu patřičně používat."
"Luca pro nás všechny udělal opravdu spoustu věcí. Má za sebou řadu objevů, které pro nás mají obrovský význam," dodal Liam.
"Páni, to jsem nevěděl," řekl jsem ohromeně.
"Je toho mnohem víc," mrkl na mě Liam. "Až bude mít Luco oslavu, určitě si budeš moct poslechnout i spoustu historek."
"Teď ale na povídání není čas. V druhém patře má Sam pokoj s otevřenými dveřmi, takže to nemůže minout. Ty svůj pokoj už znáš Liame. Oběma vám tedy přeji dobrou noc, ráno se časně vstává," řekl Luco a odešel do svého pokoje, ještě než jsme se s ním stihli rozloučit.
"Tak jak se ti líbí?" zeptal se Liam se zájmem.
Zamyslel jsem se. "Totiž, ze začátku mi trochu nahnal strach, ale připadá mi docela fajn, řekl jsem rozpačitě. V duchu jsem se kopal do zadku. Muselo vyznít blbě, že jsem prohlásil o někom, kdo je skoro 1500 let starý, že je docela fajn.
"Je to opravdu skvělý člověk. Určitě si ho oblíbíš," řekl Liam a usmál se.
Vážně jsem pokýval hlavou.
"Tak to vyklop," řekl.
"Já…tedy…jak jste věděl, že se na něco chci zeptat?"
"Nějakou dobu už tě znám," pokrčil rameny. "Tak co to je?"
"Víte, vy jste nejvyšší z andělů, že?" zeptal jsem se ho, ačkoliv jsem znal odpověď.
"To jsem," přikývl.
"Ale…jak to? On je přece mnohem, ehm, moudřejší."
Povytáhl obočí.
"Chci říct, je o hodně starší než vy nebo ne? Patrně má víc znalostí a navíc vás učil," koktám.
"Máš pravdu. To je rozhodně dostatečný důvod, aby se stal nejvyšším. Nesmíš ale zapomenout, že je opravdu dost starý. Tuhle funkci vykonával staletí. Unavilo ho to. Sám se pak mohl rozhodnout, komu takové břemeno svěří. Já jsem nakonec souhlasil, ale upřímně," řekl trochu tišeji, "kdybych věděl co to bude obnášet, raději bych hned práskl do bot."
Zasmál jsem se. "Tak to vám věřím."
"Tak pojď, jdeme si lehnout. Zítra ráno tě někdo vzbudí. Patrně já, takže…sladké sny," řekl a zlomyslně se ušklíbl. Vydal jsem se tedy do svého pokoje a doufal, že zítřek nebude tak strašný, jak se Liam tvářil.

Kapitola dvacátá druhá-NEČEKANÉ

8. července 2012 v 17:01 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Přidávám opět další kapitolku k Andělským křídlům :-). Je docela dlouhá, tak si toho važte :-D. A omlouvám se za chyby, nečetla jsem to po sobě.

Otráveně jsem otevřela svou skříň z dubového dřeva. Uvnitř to vypadalo pořád stejně, totiž naprostý binec. Nejdřív jsem si chtěla na sebe vzít svoje jediné šaty. Byly ostře žluté s tenkými ramínky a dlouhé asi po kolena. Chvíli jsem se v nich kriticky prohlížela v obřím zrcadle, pak jsem se na sebe ušklíbla, svlékla si šaty a hodila je do kouta. Vypadala jsem v nich příliš romanticky, což se k dnešnímu večeru absolutně nehodilo.
Nakonec jsem si vzala krátké khaki šortky a bílým tílkem. Ještě než jsem vyrazila, rychle jsem si spletla vlasy do jednoho copu, nakrmila Codyho(tak jsem pojmenovala své labradoří mimino) a šla čekat před dům. Bill měl přijet zhruba v sedm, ale já jsem stále doufala, že na to třeba zapomněl. Bohužel se tak nestalo. Byl tady přesně na minutu. Vyklonil se z okýnka a radostně na mě mával. Nasadila jsem tedy příjemný úsměv a šla si sednout do auta.
"Nazdárek, jak se daří?" zeptala jsem se ho a snažila se být milá.
"Docela dobře, díky za optání. Co ty? Připravená na dárek?" zeptal se a pomalu vyjížděl z naší ulice.
"Upřímně, spíš se těším na tu večeři. Mám hlad jako vlk," řekla jsem a hned mi zakručelo v břiše, jako kdyby to chtěl můj žaludek potvrdit. Zasmál se. "Tak to abych pořádně šlápl na plyn."
Zbytek cesty proběhl relativně ve stejně přátelském duchu. Povídali jsme si o všem možném. On mi vypověděl všechny novinky, co se staly od té doby, co odešel Sam. Dozvěděla jsem se, že se Katie a Will rozešli, což bylo docela překvapení. Bill ale tvrdil, že se stejně nakonec dají zase dohromady. Já jsem mu zase řekla o svém novém psím kamarádovi. Nakonec se ukázalo, že to byl dárek od mých bratrů Jeremyho a Jakea. Billovi přišlo strašně vtipné, že jsem si lámala hlavu s tím, jak se ten pes dostal do naší kuchyně. "Co sis myslela? Že vás přišel vykrást?" smál se.
Konečně jsem dojeli k restauraci. Nikdy jsem tam nebyla, ale vypadala celkem dobře, takže jsem věřila, že se opravdu dobře najím.
"Můžeme jít?" zeptal se a mrkl na mě.
"Ehm, asi jo," odpověděla jsem inteligentně a pak zůstala zírat s otevřenou pusou na velký dárek obdélníkového tvaru. "To má být jako pro mě?" zeptala jsem se ohromeně.
Zakoulel očima. "Ne, to je pro číšnici," řekl vážným tónem. Když viděl, že nic neříkám, rozesmál se. "Jasně, že je to pro tebe. A už pojď, nebo nám ta rezervace propadne."
Šla jsem tedy za ním a pořád přemýšlela o tom dárku. Co v něm asi tak může být?
Odpověď na svoji otázku jsem dostala těsně po objednávce(objednala jsem si hranolky se smetanovým kuřecím masem a pomeranči).
"Tak to rozbal. Všichni jsme se na to složili, ale vybírala to hlavně Katie," řekl Bill a usmál se. Okamžitě jsem začala nedočkavě trhat papír. Pár lidí mě pohoršeně sledovalo, ale mně to bylo fuk. Byla to obyčejná obdelníková krabice a uvnitř byly…rudé společenské šaty????
Projelo mnou zklamání. Společenské šaty jsem nějak extra nemilovala. Tyhle byly navíc hooodně červené a patrně taky hooodně drahé. Nedokázala jsem si v nich samu sebe představit.
Když Bill viděl, že neprojevuju vůbec žádnou radost, objevil se na jeho tváři smutný výraz.
"Nelíbí se ti?" zeptal se zklamaně.
Snažila jsem se sebrat, ale byla jsem mizerná herečka. Pokusila jsem se o radostný úsměv.
"Ale ne, jsou nádherné! Takové jsem vždycky chtěla. Jak jste to věděli?" zeptala jsem se a doufala, že otázka zamaskuje moje zklamání. Naštěstí to Bill nepoznal a obličej se mu trochu rozjasnil.
"Jak jsem říkal, to Katie. Já jsem spíš navrhoval míň výrazné, ale ona tvrdila, že červená se ti bude víc líbil," řekl s nadšením v hlase.
"Katie má vážně dobrý vkus. Červená je moje nejoblíbenější barva," řekla jsem a přejela s předstíraným štěstím ve tváři po hedvábných šatech. Nebyla to pravda. Moje nejoblíbenější barvy byly zelená a bílá. Doufala jsem, že Bill tu lež neprokoukne, ale vypadal celkem spokojeně. Asi se ve lhaní začínám zlepšovat.
Večeře proběhla celkem v klidu. Jídlo bylo dobré a ani hovor s Billem nevázl. Nakonec zaplatil(přes moje hlasité protesty) a nasedli jsme do auta.
"Moc děkuju Bille, bylo to fajn," řekla jsem co nejupřímněji. Opravu jsem se docela bavila. Upřímně, čekala jsem to horší.
"Tak to jsem rád, že sis to užila. Will s Katie budou mít radost."
"To ano. Je opravdu škoda, že tu dneska nemohli být," řekla jsem, ale v duchu byla spíš ráda. Předstírat radostný výraz i před nimi by mi nejspíš neprošlo.
Cestou domů jsme toho už moc nenapovídali. Oba jsme byli příliš unavení a příliš ponoření do svých myšlenek. Najednou jsem ho uviděla. Stál u školy, kolem které jsme zrovna projížděli. Měl na sobě otrhané džíny a černé tričko, které obepínalo jeho svaly. Ale ten obličej…ten bych poznala i v miliónovém davu! Měl sice černé brýle, ale ten přidrzlý úsměv tam pořád byl, stejně jako hnědé mírně vlnité vlasy a úzký rovný nos.
"Zastav!" zaječela jsem hystericky.
Bill okamžitě dupl na brzdu. "Co se děje?" zeptal se zmateně.
"Sam! On se vrátil!" řekla jsem a snažila se co nejrychleji odepnout pás, ale ruce se mi příliš třásly. Billův výraz okamžitě zvážněl, což mi přišlo divné. Vrátil se jeho nejlepší kamarád. Měl by být přece rád, ne?
"Jane, uklidni se. To není on. Je to jen nějaký kluk, který mu je hodně podobný," snažil se mě přesvědčit.
"Ale ano, je! Tys ho neviděl? Stál přímo u školy," řekla jsem a pořád bojovala s pásem. Konečně se mi ho podařilo odepnout a já rychle vyletěla z auta. Slyšela jsem Billa, jak zaklel, ale bylo mi to jedno.
"Jane, vrať se do auta," řekl prosebným hlasem, když vystoupil z auta.
"Ne!" řekla jsem důrazně a hledala Sama očima.
Konečně jsem ho uviděla. Stál tam a usmíval se na mě. Přijel! Kvůli mně! Věděla jsem to.
Rozběhla jsem se k němu a Bill samozřejmě za mnou. Teď už ho musel taky poznat a nejspíš ho chtěl společně se mnou pozdravit.
"Same!" vykřikla jsem a nadšeně jsem se mu vrhla do náruče.
"Jane," řekl a usmál se na mě mile. "Hledal jsem tě," dodal a začal si pohrávat s mým copem.
"Kdy ses vrátil? Proč jsi mi napřed nezavolal? Tolik jsi mi chyběl!" vyhrkla jsem ze sebe najednou a pořádně se mu zavrtala do náruče. Dokonce mi ukáplo pár slz, ale bylo mi to jedno.
"Neměl jsem čas ti zavolat," řekl tichým hlasem a objal mě pažemi.
"Tys mě chtěl překvapit, viď?" zeptala jsem se a usmála se.
"Ano, to jsem opravdu chtěl," řekl a taky se usmál. Byla jsem teď neuvěřitelně šťastná! Konečně jsem ho měla zase u sebe. Myslela jsem si, že ho už neuvidím. Těch pár dní bez něho bylo k nevydržení.
"Bill. Můj starý kámoš," řekl překvapeně. Bill se kupodivu zamračil a probodl Sama nenávistným pohledem.
"Proč?" zeptal se Bill zlostně.
Sam se na něho usmál. "Protože mě to baví."
Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pak mi došlo, že se nejspíš před Samovým odjezdem pohádali.
"Hele, mně je jedno, co jste si udělali, ale teď se prosím nehádejte. Kvůli mně," řekla jsem a prosebně se na oba podívala.
"Samozřejmě kotě," řekl Sam a dal mi jednu ruku kolem pasu. To oslovení "kotě" se mi vůbec nelíbilo, ale teď na tom stejně nezáleželo. Záleželo jen na jediném - je tu!
"Jane, měli bychom jet," ozval se opět Bill. Co mu pořád vadilo?
"Teď? Vždyť jsme s ním prohodili sotva pár slov," namítla jsem. Omyl. Já jsem s ním prohodila pár slov! Oni se vůči sobě chovali…prostě divně. Ti kluci!
"Doma si o tebe budou dělat starosti," předhodil mi Bill argument, který jsem nemohla jen tak ignorovat.
"Promiň Same, ale má pravdu. Vážně bych už asi měla jít," řekla jsem smutně.
"Ale no tak, puso. Kam ten spěch?" zeptal se. Puso? Co to mělo znamenat? Takhle mě nikdy neoslovoval. V duchu jsem doufala, že nezačal brát drogy nebo tak. Ale choval se celkem normálně. Vůbec jsem tomu nerozuměla.
"Je mi to líto. Musíme se ale co nejdřív sejít. A jdeš zítra do školy?" zeptala jsem se.
"Víš, teď si dám asi pár dní volno. Trochu se vzpamatovat. Dát si voraz."
"Aha," řekla jsem a přemýšlela nad tím, proč se tak změnil. Pak mi došlo, že je to jedno. Za pár dní si ho znovu převychovám. Aspoň bude sranda.
"Pojď už Jane," řekl netrpělivě Bill.
Sam mě však rychle chytl za ruku. "Počkej ještě," řekl a znovu se na mě usmál. "Zítra kino, co ty na to?"
Už jsem chtěla odpovědět, ale Bill byl rychlejší. "Ne! Nikam nejde!" řekl hrozivým hlasem.
Sam povytáhl obočí. "Jsi snad její mluvčí?"
"Ne, to není" zavrčela jsem a zlostně probodla svého kamaráda očima. "A do toho kina samozřejmě půjdu. Vyzvedneš mě?"
Přikývl. "Tak sladké sny," řekl a pohladil mě po tváři.
Nechala jsem se Billem doslova odtáhnout a otráveně si sedla do auta. Nechtělo se mi jet domů, ale to pomyšlení, že ho zítra uvidím mě udržovalo při životě. Vypadalo to, že se můj život opět obrátil k lepšímu. Štěstí se na mě usmálo!

Mozkomorové

6. července 2012 v 19:47 | Bella |  Harry Potter
Mozkomorové jsou stvoření, která hlídají kouzelnické vězení zvané Azkaban. Jsou popisovaní jako odporná stvoření, která se vznášejí ve vzduchu a mají na sobě černé pláště.
Jakmile se objeví ve vaší blízkosti, velice rychle se ochladí, zhasnou světla i hvězdy na nebi a všude zavládne nepřirozené ticho. Jsou schopní vysát z člověka i ten nejmenší kousek štěstí a často ho donutí vidět ty nejstrašnější vzpomínky. Když se mozkomor dostane k člověku příliš blízko, může mu dát tzv. polibek. Zkrátka mu vysaje duši a z dotyčného nezbude nic jiného, než prázdná schránka. Mozkomory cítí dokonce i mudlové, avšak nevidí je.
Jedinou účinnou věcí proti mozkomorům je patronovo zaklínadlo zvané Expecto patronum.
Každý kouzelník má jiného patrona, např. u Harryho je to jelen. Do patrona lze taky nahrát krátký vzkaz a ten ho pak doručí na předem určené místo.
Mozkomory většina kouzelníků nemá příliš v lásce, třeba takový Albus Brumbál nebo Artur Weasley. Když Voldemort získal znovu moc, přidali se na jeho stranu a bojovali společně s ním.

Azkaban:

Patron Harryho Pottera: