Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Srpen 2012

Malý zázrak

26. srpna 2012 v 21:45 | Bella |  Fotky


Proč na všechno pořád nadáváme?

26. srpna 2012 v 20:54 | Bella |  Mé zbloudilé myšlenky
Už jste někdy potkali člověka, který by si v životě nikdy na nic nepostěžoval? Já tedy ne. Na každého někdy přijde chvíle, kdy si potřebuje zanadávat, postěžovat si. I já nejsem výjimkou. Lidé jsou už prostě takoví… Někdy mi však přijde, že my lidé trávíme podstatnou část života nadáváním. Kritizujeme to nebo ono, nikdy nejsem spokojení. Když je léto a je moc horko, je to špatně. Jakmile začne zima a s ní i nevyhnutelná nadílka sněhu, lidé opět nadávají. Nepřijde vám to trochu na hlavu? Tak co tedy vlastně chceme ? :-) Takhle je to ale úplně se vším. Nejsme spokojení s politickým systémem, nelíbí se nám státní maturity, všichni skuhrají nad tím, že se vajíčka zdražila… Ale my za to samozřejmě nemůžeme. My jsme ti chudáci a se světem to jde do kytek :-). Víte co, buďme šťastní za to, co máme. A když můžeme náhodou nějakou věc ovlivnit, neignorujme to. A nezapomínejte, vždycky může být hůř, ale i líp!


Albus Brumbál je ve skutečnosti homosexuál

26. srpna 2012 v 19:59 | Bella |  Harry Potter
Teď si připadám trošku jako stará drbna, ale nedá mi to :-D. Dočetla jsem se, že ředitel Bradavic Albus Brumbál je ve skutečnosti homosexuál! Prohlásila to prý sama Rowlingová. Docela síla, co? Pro mě to bylo docela překavapení, ale na druhou stranu...něco takového se dalo čekat :-D. Brumbál byl prý zamilovaný do Gellerta Grindewalda, ale jelikož se z něho vyklubal tak trochu parchant, zlomilo mu to srdce. Každopádně toto nové(i když pro někoho možná už starší) zjištění nijak nemění můj názor na Albuse. Vždycky pro mě bude tím hodným ředitelem, ochráncem Harryho Pottera a hlavně člověkem se srdcem na správném místě :-).


Paul Haggis bude režírovat Hraničářova učně!

25. srpna 2012 v 14:04 | Bella |  Hraničářův učeň
Jak už nadpis napovídá, konečně byl potvrzen režisér k filmu Hraničářův učeň. Tato informace už je trochu starší, takže je možné, že už jste to někde četli. Pro mě je to však novinka, proto ji s chutí posílám dál :-). Skoro šedesátiletý režisér, producent a scénárista Paul Haggis se podílel na těchto filmech: Casino Royale, Dopisy z Iwo Jimy, Vlajky našich otců, Crash nebo filmové pokračování známého seriálu Walker, texas ranger: Falešné obvinění. Upřímně, trošku mám obavy, jak si poradí s Hraničářovým učněm. Tím nechci říct, že je špatný, ale čekala jsem, že to do rukou vezme nějaký známější režisér. Doufám, že to nedopadne podobně jako Eragon. Ale co, třeba nás ještě překvapí :-).

Kapitola dvacátá sedmá-NOVÁČCI

24. srpna 2012 v 20:39 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Přidávám opět další kapitolku, ale tentokrát to asi bude nic moc, tak se předem omlouvám. Slibuju, že se příště budu víc snažit :-D.

Nikdy jsem nebyl ranní ptáče a tato skutečnost se na mě začala docela podepisovat. Snažil jsem se spočítat, kolik hodin jsem to vlastně naspal. Příchod uprostřed noci, brzký hovor s Billem a následná hádka se staroušem…z toho všeho jsem byl…jak to říct? Asi jako vyžvýkaná žvýkačka. Byl jsem schopný jenom tupě zírat do zdi. Dokonce jsem nevnímal ani Liama, který seděl se mnou u stolu a patrně mě pozoroval. Možná si myslel, že jsem duševně nevyrovnaný a hledal u mě první příznaky.
Kolem osmé hodiny se do jídelny začali hrnout první andělé. Ty už jsem bohužel nemohl jen tak ignorovat, takže jsem se pořádně štípl do ruky, abych se probral.
"Víš, ještě jsem ti to nějak nestihl říct, ale budeš muset sedět u speciálního stolu," řekl Liam mírně.
Speciálního? Co to mělo znamenat? Možná si opravdu myslel, že trpím nějakou duševní poruchou, a tak mě chtěl izolovat. Určitě mi vybral místo, kde bych byl co nejvíc na očích. Co kdybych se přece přestal ovládat…
"Jak to myslíte?" zeptal jsem se se zamračeným výrazem.
"Vlastně ono to zas tak speciální není. Budeš sedět společně s novými anděly, kteří tu jsou také kvůli výcviku."
"Aha," řekl jsem inteligentně a dál už jsme to nerozebírali.
Velmi brzy se to tady začalo anděly jen hemžit. Samozřejmě jsem nikoho neznal, takže jsem si připadal trochu divně. Bylo to asi jako první den ve škole.
Luca, který odešel hned po naší hádce, už nepřišel.
Liam mi ukázal stůl, u kterého budu sedět společně s dalšími nováčky. Bylo tam plno lidí a už zbývala jen poslední dvě místa. Nerad to přiznávám, ale cítil jsem se celkem nesvůj. Družení nebylo mou silnou stránkou, jelikož jsem na většinu lidí působil příliš nepřátelsky. Každopádně jsem nechal úvahy stranou a šel si sednout na nové místo.
"Ehm, zdravím," řekl jsem a připadal si jako pitomec. "Jsem Sam."
Někteří mě normálně pozdravili, jiní aspoň kývli. Jedna holka se nezmohla ani na to. Chlapík, který seděl z pravé strany ode mě, dokonce vstal a potřásl mi rukou. Byl to chlap jak hora, vysoký alespoň dva metry a jeho vzhledu dominoval dlouhý černý plnovous.
"Vítej Same mezi námi," řekl nadšeně. "Já jsem Frederic, ale všichni mi říkaj Frede."
Sedl jsem si na své místo a nenápadně se rozhlížel. Nakonec nás bylo u stolu dohromady osm. Co mě trochu zaráželo byl fakt, že tu byli téměř všichni dospělí. Jediný člověk zhruba v mé věkové kategorii byla již zmiňovaná holka, která se mě ani neobtěžovala pozdravit. Měla dlouhé rudé vlasy, modré oči a namyšlený výraz. Působila jako někdo, komu pod nos právě strčili kravinec. Když si všimla, jak si ji prohlížím, znechuceně nakrčila nos a pohrdavě otočila hlavou jiným směrem. Já jsem se však královsky bavil. Líbilo se mi, když jsem mohl tu fiflenu něčím naštvat. Bylo hned jasné, že se zrzkou kamarádi nebudeme.
Po několika dalších minutách mi začalo kručet v břiše. Litoval jsem, že jsem tak zbrkle smetl ze stolu jídlo nabízené Liamem. Zajímalo mě, kdy nám kuchařka přinese jídlo.
"Jak dlouho budeme čekat na jídlo? To se kuchařky flákají nebo co?" zeptal jsem se svých společníků. Několik lidí se hlasitě rozesmálo. U Freda to dokonce vypadalo na nebezpečný záchvat smíchu. Nechápal jsem, co jsem řekl špatně.
"Tady žádné kuchařky nejsou," zašeptala mi jedna asi třicetiletá žena, která seděla vedle mě.
"Aha, to jsem nevěděl," řekl jsem a připadal si trapně. Oni byli taky nováčci a věděli to. Ano, to jsem já. Sam Smith, rozený bavič, který dokáže díky své tupé palici rozesmát i ty nejkyselejší ksichty.
"Nic si z toho nedělej," řekla znovu ta žena. Všiml jsem si, že má úžasně zelené oči, navíc jí nechyběl ani přívětivý úsměv. "Fronta už pomalu ustupuje, takže si budeme moct nachystat co chceme. Normálně se snídá už v šest, ale dneska je sobota, takže si všichni přispali. Mimochodem, jsem Angie," dodala jakoby mimochodem. Natáhl jsem se, abych jí potřásl rukou. Zdálo se, že ji to gesto potěšilo. Kdo ví, možná se tu ze mě nakonec stane společenský tvor. Konečně jsme se mohli zapojit do fronty a následně si nachystat snídani. Naštěstí se ukázalo, že v tomto ústavu lidé nevedou stejné stravovací návyky jako můj učitel. Za chvíli už jsem si spokojeně jedl čokoládové lupínky s mlékem. Všiml jsem si, že ta zrzaňa mě pohoršeně sleduje a jí cosi, čemu jsem já vždycky říkal strava pro králíky. Nabral jsem si tedy plnou lžíci lupínků, chvíli rychle kousal a pak jsem se na ni usmál, tudíž jsem jí ukázal skvělou práci svých zubů. Znechuceně se na mě podívala.
Když všichni v jídelně konečně dojedli, Liam vstal a všechen hovor utichl.
"Vážení, chtěl bych vám představit několik nových andělů, kteří sem přijeli podstoupit výcvik. Doufám, že někteří z Vás budou ochotní nováčky trénovat a pomohou jim připravit se na závěrečné zkoušky," začal a nepatrně na mě zamrkal. "Teď přečtu jejich jména. Jakmile zazní jméno dotyčného, nechť se prosím postaví." Následně začal pomalu číst naše jména. Snažil jsem se pozorně poslouchat, přesto mi některá jména vypadla. Kromě Freda a Angie jsem si ještě zapamatoval Francouzku Manon, což byla ta protivná zrzka, později jsem si v paměti vybavil i Bruna, malého podsaditého blonďáka s jasně německým přízvukem.
"Ehm, Same? Mohl bys prosím na malý okamžik vstát od stolu?" přerušil najednou mé úvahy Liam.
"Omlouvám se," řekl jsem. Následně jsem se zvedl ze židle a co nejrychleji si zase sedl. Připadal jsem si tak trochu jako cizokrajné zvířátko, protože na mě všichni koukali.
Když Liam dočetl všech osm jmen, jídelna se začala pomalu vyprazdňovat. Byl jsem trochu nesvůj, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Měl jsem taky odejít? Od stolu nováčků však nikdo neodešel, takže jsem se podřídil a zůstal sedět s nimi.
Jak se dalo čekat, začátek našeho "programu" si vzal na starost Liam. Možná jsem se měl děsit, ale upřímně…bylo mi to fuk.
"Možná jste přemýšleli, jak tu budete trávit svůj čas. Víte, my rozhodně nechceme, abyste si tu připadali jako ve škole. Takové učení by podle mého mínění nemělo žádný efekt. Nechci po vás, abyste nosili uniformy, psali úkoly a oslovovali mě profesore. Naším úkolem je zajistit…" Dál už jsem fakt neměl sílu poslouchat. Bylo sice hezké, že nám chce všechno objasnit, mohl si však odpustit ten nudný začáteční monolog. Začal jsem se trochu nudit. Po několika minutách jsem se přistihl, že se koukám na velkou pavučinu v rohu kousek ode mě. Byla tam moucha, která se tam zachytila a teď se snažila utéct. Byl to však boj s větrnými mlýny. Už se k ní pomalu plížil pavouk, obávaný lovec. Všiml jsem si, že všichni kolem mě pomalu vstávají. Vstal jsem tedy taky a v duchu doufal, že jsem neprošvihl něco důležitého. Pak jsem ucítil, jak mě někdo vzadu praštil do hlavy. Ten někdo byl samozřejmě Liam.
"Takhle chceš zvládnout výcvik za poloviční dobu?!" zeptal se ostře. Hanbou jsem sklopil oči, protože jsem si vzpomněl proč tu jsem. Jane na mě spoléhala a já jsem se tu mezitím flákal.
"Omlouvám se, už se to nestane," řekl jsem zahanbeným tónem. Liam zřejmě vytušil, že jsem to myslel upřímně a trochu se usmál. "To doufám. A teď pojď, ostatní na nás čekají."
"Kam to jdeme?" nedokázal jsem potlačit zvědavost.
"Kdybys poslouchal, věděl bys to. Tak pohni zadkem, ať nejsme poslední. Cestou ti řeknu několik informací, které jsi tak okázale ignoroval."
Jeho poslední poznámka byla ostrá jako špendlík, ale nebránil jsem se. Věděl jsem, že má pravdu, tudíž nemělo smysl mu nějak odporovat. Mohl jsem si za to sám. Teď mě však zajímala hlavně jedna věc. Kam to sakra jdeme?

Alice v zrcadle

22. srpna 2012 v 10:35 | Bella |  Co jsem přečetla
Autor: Jo a Alice Kingsleyovy
Počet stran: 258
Hlavní postavy: Alice a její máma, Nuala, Sára, Gina
Vedlejší postavy: Ian, Beth, Jenny, Tom
Děj: V této knize je sepsán pravdivý příběh Alice, která bojuje se zákeřnou nemocí zvanou anorexie. Děj je rozdělený na dvě části. V té první popisuje Alicina maminka své pocity. Můžete se dočíst, jak poprvé zpozorovala u Alice počátek anorexie, následuje snaha jí pomoci a nakonec se společně s dcerou pustí do boje proti této nemoci. Alicina nemoc nezasáhne jenom ji, ale bohužel působí negativně na celou rodinu. Všichni členové domácnosti se často hádají, podléhají zoufalství a přejí si jen jediné - aby Alice přestala hloupnout a konečně začala jíst.
Ve druhé části knihy je sepsán příběh z pohledu nemocné Alice. Vypráví, jak se do její hlavy nenápadně vplížila anorexie a neustále ji nutila, aby jedla co nejméně, cvičila do vyčerpání a hlavně jí našeptávala lži o jejím těle. Alice nejdřív bojuje proti rodičům i lékařům a podvádí. Z jedné strany se chce uzdravit, ale ten zlověstný hlásek v její hlavě jí pořád diktuje, co má dělat. Naštěstí si uvědomí, že je opravdu nemocná a začne bojovat. Cesta je ovšem trnitá a plná překážek. Podaří se jí nakonec společně s rodinou a lékaři porazit anorexii?

Můj názor: Tato kniha mě zaujala hned od začátku, protože je to pravdivý příběh. Líbilo se mi, že kniha není napsaná jen z pohledu nemocné, ale taky z pohledu její maminky. Celou dobu jsem držela Alici palce, protože vyhrabat se z takové nemoci není jen tak. Alice nepůsobila jako nějaká pitomá puberťačka, která chce na sebe upoutat pozornost. Byla to normální myslící bytost, která však měla nemocnou duši.
Co se týče knihy jako takové, četla se mi velmi dobře. Přečetla jsem ji velmi rychle(za dva dny), jelikož jsem se od ní nemohla odtrhnout. Osobně si myslím, že by si ji měl přečíst každý. Anorexie je a bohužel i nadále bude rozšířená po celém světě, takže je třeba před ní varovat mladé(bohužel někdy i ty starší) holky. Na světě jsou přece mnohem důležitější věci než váha a vzhled. A to si bohužel dnes málokdo uvědomí.

Úryvek z knížky:
Drahá Anorexie, můj nepříteli,
Největší hrůzo mých děsivých snů, nejhlubší propasti, do níž lze spadnout. Dnes pro mne měl být první den prázdnin. Hurá a sláva! Ranní vyvalování v posteli, koukání na televizi, vycházky s přáteli, výlety, dobrodružství, odpočinek. Ještě před šesti měsíci jsem se tak těšila, před šesti měsíci jsem si toho tolik plánovala a dokonce jsem si vše předem užívala.
Teď se ale na letní prázdniny dívám úplně jinak.
Kvůli tobě musím trčet v nemocnici, kde jen sedím na zadku, nesmím se hýbat a navíc mě pořád jen kontrolují, protože jsi mě připravila o zdravý rozum, odnaučila jsi mě kontrolovat se.
Chci, abys mi navždy zmizela ze života, nechci, abys mi ještě kdy prolézala mozkem a trápila mě. O všechno jsi mě připravila. Co jsem udělala tak strašného, že jsem si zasloužila, abys mě tak týrala?
Strašně mi chybí mí přátelé. Už jsem je neviděla celých pět týdnů. Nenávidím tě, protože maminka kvůli tobě vypadá strašně vyčerpaně a nemá čas na nic jiného než s tebou bojovat. Proč jsi tak strašně sobecká, proč ničíš nejen mě, ale také všechny a všechno kolem mě - nechej aspoň mé blízké na pokoji.
Vůbec nevím, kdy jsi stihla tak strašně vyrůst, kdy se stalo, že mě tvé velké ohyzdné ruce začaly škrtit a ničit mi život. Kdy mne úplně propustíš, necháš mě jít? Tak dlouho jsme spolu vcelku dobře vycházely, ale pak jsi mi začala říkat, co mám jíst a kolik, až jsi mě skoro nechala umřít hlady(určitě bys mě vyhladověla). Tak a teď nemůžu jíst, co bych chtěla, nemůžu jíst tolik, kolik bych chtěla, jenom kvůli tobě mi dělá každé jídlo strašné potíže. A proč mě k tomu ještě nutíš pořád cvičit, proč se kvůli tobě cítím tak provinile?
Jak to, že nemůžu jít na záchod nebo do postele bez všeho toho skákání?
NENÁVIDÍM TĚ.
Chci taky zpátky své oči, své staré oči, kterým bylo v mé staré hlavě tak dobře, oči, které nekontrolovaly všechny dívky kolem a nesrovnávaly je se mnou. Chci se podívat na nějaké jídlo a říct si: Proboha, to vypadá skvěle, kousek si dám.
Ale ano, já zapomněla, oči jsi mi ukradla taky. Už mě to vůbec nebaví. Mám dost tady toho pokoje, mám po krk vší té nudné rutiny. Víš, že mne už vůbec nebaví vstávat, víš, že se netěším na nadcházející den? Bojím se ho a on se vždycky vleče a je úplně bez konce.
Jo, a mimochodem, ve škole mě zvolili kapitánkou družstva, o čemž jsem snila od svých sedmi let. Dnes bych dívčí košíkovou hrát nemohla, nejen proto, že by mi to nedovolili, ale ani by mě nenapadlo, že bych něco tak fyzicky náročného mohla zvládnout.
Mám tolik plánů do budoucna, krátkodobých i těch vzdálenějších, a jsem rozhodnutá, že je všechny splním. Ach, pomsta je tak sladká! Za to, že jsi mě okradla o tolik času, se ti pomstím tím, že si splním všechna přání.
Dobře vím, že jakmile mne jednou opustíš, zmizíš v pekle. Bohužel jsi mi polámala křídla. Ale já vím, že budu létat, a každý den jsem svému cíli blíž a blíž.

Sbohem navždy.
Alice

Kapitola dvacátá pátá-NEPŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ

19. srpna 2012 v 22:05 | Bella |  Červánkové nebe
Přidávám další kapitolu k Červánkovému nebi. Jako vždy doufám, že se bude líbit :-). A omlouvám se za případné chyby. Nečetla jsem to po sobě.

Naši koně opět předvedli, že jsou víc než jen malá huňatá zvířátka. Původně jsme měli v plánu dorazit do Corwey až uprostřed noci. Přece jenom nás bylo docela hodně, navíc nám byl v patách nepřítel. Byli jsme tedy docela překvapení, když jsme těsně před západem slunce uviděli tu malou vesničku. Já osobně jsem se těšila nejvíc na tři věci. Na Halta, dobré jídlo a měkkou postel. Myslím, že ostatní na tom byli podobně.
Špinaví a unavení jsme dorazili k hostinci. Než jsme však vešli dovnitř, postarali jsme se o své koně. Apple byla unavená a zablácená, takže si zasloužila, aby se o ni na chvíli někdo staral.
"Tady máš, holka," řekla jsem a nabídla jí jablko. Všichni koně milovali sladká dobrá jablíčka a Apple nebyla výjimkou. Sladkou dobrotu si vzala a za chvíli po jablku nebylo ani památky.
Když už jsme si byli jistí, že je o koně řádně postaráno, vešli jsme do hostince.
Jakmile jsem vešla, měla jsem pocit, že někdo umřel. Hostinec to byl pěkný, to ano. V krbu plápolal přívětivě oheň, byly tu dřevěné stoly s lavicemi a za pultem stál se skleslým výrazem baculatý mužík a leštil sklenice. Bylo tu dokonce i dost místa na tanec a podobnou zábavu. Teď tu však bylo ticho jako v hrobě. Kromě hostinského tu byl ještě jeden muž. Seděl v rohu právě u jednoho z těch dřevěných stolů a pil pravděpodobně kávu. Na hlavě měl zvláštní šedozelenou pláštěnku a přestože mu nebylo vidět do očí, byla jsem si jistá, že nás pozoruje. O stěnu měl opřený luk s napnutou tětivou. Bylo až nad míru jasné, že ten člověk je Halt.
Když nás hostinský spatřil, přestal leštit sklenice a zůstal na nás hledět s otevřenou pusou. Patrně už tu dlouho neměl tolik hostů. Rychle se však vzpamatoval a běžel nás přivítat.
"Urození pánové," začal a zdvořile se nám uklonil. Chtěla jsem namítnout, že je tu i jedna slečna, pak mi však došlo, že teď vypadám jako hraničář.
"Hledáme člověka jménem Halt. Je to náš přítel. Neviděl jste ho?" zeptal se Will klidným hlasem. Musela jsem se usmát. Všichni už patrně stihli zaregistrovat, že Halt se skrývá v koutě, jak to měl ve zvyku. Bylo by však divné, kdybychom se k němu prostě připojili. Raději jsme byli opatrní.
"Ano, Halt je támhle," řekl hostinský a ukázal na místo, kde postarší hraničář seděl.
"Díky příteli," řekl Will a usmál se na něho. Hostinský mu úsměv oplatil a hned se začal vyptávat, co si dáme. Nakonec jsme si objednali srnčí maso s brusinkovou omáčkou, chlebové placky a šálek kávy. Už mi hlasitě kručelo v břiše a nemohla jsem se dočkat, až to jídlo přinese.
Šťastné shledání s Haltem proběhlo v tichosti a bez zbytečných cavyků. Všichni jsme však byli rádi, že jsme opět pohromadě. Halt měl v sobě jistý klid a působil na každého dojmem, že si dokáže poradit se vším.
"Halte?" oslovila jsem svého mistra nesměle. Věděla jsem, že Halt nesnášel zbytečné otázky. A opravdu. Prošedivělý hraničář si otráveně povzdechl. "Vidím, že je to tu zas," zamumlal si Halt pod vousy.
"Chtěla jsem se jen zeptat, jestli jste nezjistil něco víc," řekla jsem trochu ostřejším tónem, než jsem měla v úmyslu.
Zvedl jedno obočí.
"Však víte," nedala jsem se.
"Myslím, že se nejdříve najíme, teprve potom bude čas na milion otázek," řekl ten zpropadený hraničář.
"Vždyť ta otázka byla jen jedna," řekla jsem potichu, ale tak, aby to neslyšel. Nedůvěřivě se na mě podíval, ale raději to nechal plavat.
Když hostinský přinesl jídlo, chvíli jsme nějakou dobu hltavě jedli. Jídlo bylo prostě úžasné! Maso se na jazyku úplně rozplývalo a šálek kávy na závěr…to byla třešnička na dortu.
"Halte?" zeptal se Will zničehonic. Jeho bývalý učitel k němu vzhlédl a prohlásil: "Řekl jsem, že případné dotazy si necháme až po večeři."
Will se však nedal vykolejit a usmál se. "Všichni už ale dojedli, Halte," řekl.
Chudák Halt se po všech podíval, jako by doufal, že se mladý hraničář plete. Pak to však vzdal a povzdechl si. "Nu dobrá. Copak byste chtěli vědět? Nemohu přece dopustit, abyste pukli zvědavostí."
"Kam zmizela Gabriela?" zeptal se Gilan, který seděl vedle mě. Pocítila jsem ostré bodnutí žárlivosti. Bylo tolik důležitých věcí, které by se měly probrat a on pomyslí na ni! Na dceru Morgaratha. Stejně nebyla ani moc hezká, lhala jsem sama sobě. Už už jsem chtěla říct, že přesně to jsou ty zbytečné otázky, které Halt nemá rád, avšak prošedivělý hraničář byl rychlejší.
"Hmm, Gabriela. Málem bych na ni zapomněl," procedil Halt skrze zuby.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se a snažila se zakrýt ten samolibý úsměv, co se mi objevil na tváři. Jestli Gabriela nějak naštvala Halta, tím líp. Budu mít na své straně aspoň jednoho člověka.
"Představte si," začal Halt, "že naše malá milá Gabriela se rozhodla, že mě jedné noci poctí svou návštěvou."
Chvíli nastalo trapné ticho. Viděla jsem, jak všem cukají koutky úst. I já jsem dělala co proto, abych se nerozesmála. Horác se nakonec neudržel a hlasitě se rozchechtal. Trochu nešikovně se to snažil skrýt zakašláním.
Halt se na všechny zamračit. "Je tu snad něco k smíchu?" vyštěkl nevrle.
"Totiž," řekl Gilan a také se marně snažil skrýt úsměv. "Řekněme, že to vyznělo trochu…ehm, zvláštně."
Halt se zamračil. "Tak zvláštně? Zvláštní je spíš to, že tu musím trčet s bandou nevychovaných neukázněných oslů!"
I to znělo směšně, ale tentokrát všichni dokázali zachovat kamennou tvář.
"Dobrá Halte," řekl Will, "pokračujte."
Halt nás všechny sjel ledovým pohledem, ale pak se znovu pustil do vyprávění. "Jak jsem říkal, byla to opravdu nečekaná návštěva. Nikdy by mě nenapadlo, že Morgarathova dceruška po mě půjde s nožem," prohlásil Halt znechuceným hlasem.
Ohromeně mi poklesla brada. Věděla jsem to! Celou dobu hrála na nás falešnou hru a teď…
"Takže nás všechny obelhala?" zeptal se Will ohromeně a vyrušil mě tak z myšlenek.
"Evidentně ji hra na nebohou nepochopenou dívku přestala bavit," přikývl Halt.
"A co jsi s ní udělal?" zeptala jsem se. Nemyslela jsem si, že by ji Halt zabil. Nebyl to nelítostný zabiják. A jeho nepřátelé byli většinou muži, takže teď musel mít pocit, že by to nebylo fér. Nejspíš měl v plánu ji přenechat králi Duncanovi a ten rozhodne co s ní.
"Zatím leží omráčená na podlaze v mém pokoji. Samozřejmě řádně svázaná," řekl Halt spokojeně.
"A co s ní chcete udělat?" zapojil se do hovoru Horác.
"Teď? Myslím, že bychom si mohli vyslechnout, co má na srdci," řekl Halt a mně bylo jasné, že o posezení s kávičkou se jednat nebude.
Popřáli jsme hostinskému dobrou noc a všichni jsme se odebrali do svých pokojů. Malý Erik v průběhu našeho povídání usnul, takže ho musel Will nést. Jakmile jsme byli z dohledu toho baculatého mužíka, všichni jsme se nacpali do Haltova skromného pokoje. Tam nás však čekalo překvapení. V pokoji nikdo nebyl!
"Kam u všech čertů zmizela?" vykřikl Halt. V rychlosti prohledal celou místnost a pak otevřel i okno. Po Gabriele se však slehla zem.
"Halte?" zeptala jsem se. Hraničář se ke mně otočil a hlavou kývnul, abych mluvila dál. "Jestli byla opravdu omráčená a svázaná, nemyslíte, že jí někdo pomohl?" vyhrkla jsem v rychlosti svou domněnku.
Halt vážně pokýval hlavou. "Ano, přesně to si myslím. Otázkou však zůstává - kdo?"

Haymitch v aréně

19. srpna 2012 v 16:57 | Bella |  Hudba, videa
Našla jsem něco pro fanoušky Hunger games, konkrétně z druhého dílu vražedná pomsta. Sama ani pomalu nevím, jak jsem na to video narazila. Bylo to čirou náhodou. Každopádně se můžete podívat, jak Haymitch vyhrál Hladové hry.
Celkově si mi to video docela líbí. Je to propracované a už se těším, až uvidím celý film. Navíc to tam Haymitchovi strašně sluší :-D.

Kapitola dvacátá šestá-DEN BLBEC

13. srpna 2012 v 17:02 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Ráda bych prohlásila, že jsem se konečně po dlouhé době vyspala. Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem přišla domů, projevila se u Jeremyho náhlá "rodičovská" autorita. Nechápala jsem, co to do něho vjelo. Musela jsem si vyslechnout desetiminutové kázání. To, že se Sam vrátil ho ani v nejmenším nezajímalo.
Každopádně jakmile jsem byla nucena jít si lehnout, nemohla jsem Sama vytlačit ze své hlavy, takže jsem se dobré dvě hodiny usmívala jako sluníčko na hnoji a těšila se na zítřek.
Ani toto však nebylo příčinnou mé probdělé noci. Zdál se mi totiž sen. A jako vždycky v něm hrál hlavní roli Sam.
Byla jsem v nějakém velkém městě. Přestože byla tma a všude panovalo nepříjemné ticho, nebála jsem se. Věděla jsem totiž, že přijde. Chvíli jsem tam jen tak stála a čekala. A pak se objevil.
Vypadal jako vždy dokonale. Přišel ke mně a vzal mě za ruku.
"Pojď," řekl.
Nevěděla jsem, kam jdeme, ale šla jsem. Neměla jsem důvod mu nevěřit. On šel ale moc rychle, tak mě spíš táhnul za sebou a jen opakoval: "Pojď, musíme jít ."
Bylo to divné, ale nechala jsem to plavat. Konečně jsme dorazili na místo. Byli jsme na mostě. Absolutně jsem nechápala, co tu budeme dělat, ale on se jen usmíval a mlčel.
"Co tu děláme?" zeptala jsem se.
"Chci ti něco ukázat," řekl a pořád se usmíval. Nebyl to úsměv, na který jsem byla zvyklá. Tenhle byl…cizí.
"Co mi chceš ukázat?" zeptala jsem se ho, ale on jen zavrtěl hlavou, popadl mě za ruku a táhl mě ke kraji mostu. Nesnášela jsem výšky a on to věděl. Radši jsem se snažila nedívat se dolů. Tohle nebylo pěkné místo.
"Důvěřuj mi," řekl hlubokým hlasem. Podívala jsem se na jeho tvář, avšak pořád se mi zdálo, že je tam něco jiného, cizího. A pak jsem na to přišla. Ty oči! Jeho oříškově hnědé oči byly najednou…červené! Jako krev…
Najednou jsem padala. Nevěděla jsem, za jak dlouho spadnu. Nezáleželo mi na tom, jestli přežiju. Podstatná byla jen jedna věc. To on mě shodil!
Probudil mě můj vlastní křik. Určitě to byl jen sen! Musel. Vždyť Sam by něco takového nikdy neudělal!
Otočila jsem se na druhý bok a snažila jsem se zase usnout. Nešlo to. Ten sen byl v mé mysli ještě moc živý. Povzdechla jsem si a vyhrabala se z postele. Bylo sice ještě docela brzo, ale rozhodla jsem se, že dneska posnídám trochu dřív. Aspoň po dlouhé době stihnu začátek vyučování.
První jsem chtěla pustit na zahradu Codyho, avšak zjistila jsem, že už to někdo udělal.
"Ahoj," pozdravila jsem svého staršího bratra. "Ty jsi pustil Codyho?"
"Jo. Už se toho dožadoval. A loužičku v baráku zrovna nepotřebujeme," řekl s plnou pusou. Nepřekvapilo mě, že tu Jeremyho vidím. Pracoval jako novinář a byl celkem úspěšný. Akorát to mělo tu nevýhodu, že musel brzy vstávat.
Když viděl, že vytahuju své oblíbené cereálie, povytáhl obočí. "Proč vstáváš tak brzo?" zeptal se udiveně.
"Zlý sen," řekla jsem a povzdechla si. Za chvíli už jsme oba mlčky jedli. Dlouho jsme to však nevydrželi.
"Víš, chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Neměl jsem se k tobě chovat jako k malé holce. Koneckonců už jsi skoro dospělá, tak si můžeš chodit domů kdy chceš. Nechci se chovat jako nějaký otravný rodič. Předem mi to ale radši vždycky ohlas, jasné?" řekl Jeremy a bylo vidět, že ho naše malá roztržka opravdu mrzí.
"Jasné," řekla jsem a zamračila se. Pak jsme se ale oba dva rozesmáli, protože naše konverzace zněla přesně jako rozhovor mezi rodičem a neposlušným puberťákem.
"Když už jsme u toho," začal Jeremy, který se pořád pochechtával. "Dneska je pátek. Jdeš někam?"
"Totiž, Sam mě pozval do kina," řekla jsem a trochu se samolibě usmála.
Jeremy se přestal smát a místo toho se na mě zamračil.
"Sam je ten hajzlík, kvůli kterému jsi nějakou chvíli chodila jako mrtvola, co?" zeptal se jízlivě.
"Nemohl za to!" vyštěkla jsem zlostně.
"Vážně?" zeptal se sarkasticky.
"Myslím, že už půjdu do školy," řekla jsem vztekle. Rychle jsem vyběhla do schodů, rozrazila dveře od pokoje a popadla svůj školní batoh. Bez rozloučení jsem pak odešla.
Celý školní den probíhal doslova mučivě. Daným látkám jsem nevěnovala sebemenší pozornost a jen jsem si kreslila do sešitu. Na obědě jsem se nepřipojila k Willovi, Katie a Billovi jako obvykle, ale sedla jsem si sama.
Když jsem odcházela ve velmi mrzuté náladě ze školy, uslyšela jsem, jak někdo za mnou běží a křičí moje jméno. Tak trochu jsem doufala, že je to Sam, přestože se celý den ve škole neukázal. Jak se dalo čekat, byl to Bill. Otravný, věčně pronásledující a vlezlý kamarád. To mě nemohl nechat ani na chvíli samotnou?! Dneska byl fakt den blbec…
"Nazdárek Jane," zanotoval vesele, jak měl ve zvyku.
Místo pozdravu jsem ho jen probodla nenávistným pohledem, ale nezdálo se, že by ho to nějak vyvedlo z míry.
"Co chceš?" zeptala jsem se.
"Jen jsem ti chtěl říct, že už se fakt těším na večer. Katie s Willem nejdou, ale my tři si to parádně užijeme!" řekl a široce se na mě usmál. Zůstala jsem na něho hledět s otevřenou pusou. Než jsem mu stihla vysvětlit, že on rozhodně nikam nepůjde, byl pryč. Skvělé!

Můj domácí mazlíček

12. srpna 2012 v 21:33 | Bella |  Téma týdne
Po strašně dlouhé době jsem se rozhodla přidat krátký článek na téma týdne, které se tentokrát zaměřuje na domácí mazlíčky. Když jsem byla hodně malá, strašně jsem se bála zvířat. Z vyprávění vím, že jsem nesnesla pohled ani na neškodnou žížalu nebo slepici :-). Taková ostuda. Holka, která žije na vesnici a bojí se zvířat :-D. Na to období si naštěstí nepamatuju, byla jsem hodně malá. Z té krátkodobé zvířecí fobie mě vyléčilo až štěňátko kokršpaněla, které jsme pojmenovali Dino. Bohužel se dožil jen tří let. Někdo ho otrávil :-(. Každopádně to byl on, kdo mi pomohl překonat strach ze zvířat a odstartoval touhu mít nějaké domácí zvířátko doma :-).
Následovalo období křečků. Moc ráda vzpomínám na zlaté křečky Ferdicu(která měla být původně sameček :-D) a Pepíka. A kolik pak taky měli potomků... :-D. Teď už jsou oba bohužel v křeččím nebi.

Když mi bylo zhruba osm, pořídili jsme si štěňátko labradora jménem Rony. To vám bylo tak rozkošné a roztomilé :-).
Teď už je z něho devítiletý dědeček, avšak pořád se chová někdy jako štěně :-). Je to velký mazel a věrný kamarád. Miluje ho celá rodina, i když z toho, že má momentálně blechy, zrovna dvakrát odvázaní nejsme :-).
Kromě rybiček momentálně vlastním taky dvě skinny morčátka. Já osobně v nich spíš vidím prasátka nebo hrošíky :-D.
Všichni říkají, že jsou tak ošklivá, až jsou hezká :-D. Ten černý je Sam a ta růžová je Rozárka(nebo taky Rozina). Oba jsou docela miloučcí, dokud vás nepočůrají :-D. Akorát pořád nechtějí mít mladé. Sam by si dal říct :-D, ale té mršce Rozárce se asi nelíbí :-D.

To by bylo asi všechno k mému zvířectvu. Nutno říct, že doma máme veselo. Ještě chybí ten hroznýš, kterého mi naši jaksi nechtějí dovolit :-D.

P.S. omlouvám se za špatnou kvalitu fotek, především u morčat. Jsou strašně neposedná :-).