Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Září 2012

Iné kafe-ráno

24. září 2012 v 17:51 | Bella |  Hudba, videa
Přidávám další písničku, kterou jsem si docela oblíbila. Docela dobře se poslouchá při učení :-D.

Kapitola dvacátá devátá-NEJMOCNĚJŠÍ

19. září 2012 v 19:34 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Konečně přidávám další kapitolku k Andělským křídlům :-). Rozhodla jsem se, že vás nechám nahlédnout do světa démonů. Kapitoly podobného stylu už asi nebudou, tak si to užijte :-). A tentokrát bych ji chtěla věnovat Kiaře.

Šel temnou ulicí. Na sobě měl svoji oblíbenou koženou bundu, která ho chránila před chladnou nocí. Černé brýle, které už tolik nenáviděl, měl schované. Byl si však jistý, že v té tmě si jeho červených očí stejně nikdo nevšimne.
Věděl kam má namířeno. Chodil tam většinou každý večer, protože hra na pitomého anděla ho vůbec nebavila. Potřeboval se pobavit. Měl chuť udělat něco špatného, jen tak pro zábavu. Když došel k hlavní cestě, naskytla se příležitost. Stály tam dvě dívky. Jedna z nich byla vysoká a měla na sobě poměrně krátkou sukni a tričko nad pupík. Owenovi se docela líbila. Ta druhá, blondýnka malého vzrůstu, vypadala oproti ní jako šedá myš. Nijak extra ho nezaujala, ale pro pobavení to postačí. Když na něho ta vyšší zamávala, šel směrem k nim.
"Zdravím krásky. Kampak máte na mířeno?" zeptal se sladkým hlasem. Obě se chovaly přesně, jak čekal. Vyšší dívka se začala hloupě hihňat a uculovat, ta bloncka se zase chovala velmi upjatě.
"Já jsem Miley a tohle je má kámoška Charlotte," začala a trochu si popotáhla sukni o něco výš. Owen si ji pobaveně prohlížel. Tak mladá a nerozvážná. A neuvěřitelně hloupá…
"Já jsem Sam. Co kdybych vás pozval na panáka?" zeptal se a usmál se na ně. Jak se dalo čekat, Miley okamžitě začala nadšeně přikyvovat, kdežto Charlotte…
"Miley, neměly bychom. Slíbila jsem, že budu do půlnoci doma. Vašim se to určitě taky nebude líbit," snažila se přesvědčit svou kamarádku.
"Ale no táák. Jeden panák, to přece ještě nikomu neublížilo," řekl Owen.
"Ne. Musíme jít," nedala si říct světlovlasá dívka.
Už ho začínala štvát. Dneska měl špatnou náladu a ona ho ještě popuzovala. Možná, že je hloupější spíš ona, pomyslel si.
"Pojď ke mně, Charlotte," řekl Owen zpěvavým hláskem.
Dívka znejistěla. Patrně intuitivně vytušila, že tu něco nesedí.
"Pojď!" řekl a jeho příjemný hlas se naráz změnil. Charlotte neměla na vybranou. Měla chuť od něho utéct co nejdál, ale něco ji našeptávalo, aby k němu přistoupila.
Nejistým krokem šla pomalu k němu a sledovala ho ustrašeným pohledem.
"Tak vidíš, maličká. Budeš pěkně hodná, viď?" zašeptal ji sladce do ouška.
"A-Ano," řekla dívka vystrašeně. Owen se usmál, políbil ji na krk a něžně ji pohladil po světlých vlasech. Jedním rychlým pohybem pak trhl její hlavou a dívka spadla na zem. Bylo jasné, že je mrtvá.
Miley se dala okamžitě do křiku a začala utíkat. Owen však máchl rukou a kolem dívky se vytvořil ohnivý kruh.
"P-Prosím! N-Nezabíjej mě!" prosila a s brekem se sesunula na zem.
"Ale no tak, zlatíčko. Nenuť mě, abych ti udělal to samé, co tvé sladké kamarádce," usmál se na ni Owen. Chvíli nebohou dívku ještě pobaveně sledoval, pak kruh zmizel a dívka najednou ležela v bezvědomí. Pomalu k ní přistoupil a přehodil si ji přes záda.
O několik minut později dorazil do jednoho starého podniku. Často se tam scházeli démoni, když si potřebovali něco vyříkat nebo se prostě pobavit. Owen tedy sešel po schodech dolů a otevřel dveře.
"Hej, ty tam! Prokaž svou totožnost!" řekl jeden ze dvou mohutných chlápků, kteří hlídali u dveří. Owen se usmál. "Vážně chceš, abych ti prokázal totožnost, Frede?" zeptal se milým hláskem. "Tak dobrá," řekl a s úsměvem k němu přistoupil. Chvíli se na něho jen tak koukal, ale pak v rychlosti zaryl nehty do Fredovy tváře a vyrval mu kus masa. Muž hlasitě zařval. Okamžitě se k nim seběhlo několik démonů.
"Co se tu k čertu děje?!" zařvala jedna žena. Měla velmi vysokou postavu, kterou ještě zdůrazňovaly vysoké černé podpatky. Na sobě měla úzké rifle a latexový korzet. Havraní vlasy měla vyčesané do vysokého culíku a přísně se na všechny dívala modrýma očima.
"Alex," řekl Owen a mírně se ženě uklonil. "Řekněme, že jsem Fredovi připomněl, kdo vlastně jsem."
Žena jménem Alex se podívala na zem, kde ležel zraněný Fred. "Pitomče!" sykla. "Copak jsi vážně tak hloupý?"
"Já jsem jen…chtěl jsem…" chraptil zraněný muž a snažil se najít správná slova. Žena se samolibě usmála a přistoupila k němu. Pak namířila špičatým podpatkem na Fredovo srdce.
"Prosím, ne…" snažil se Fred, ale marně.
"Promiň. Neměl jsi urážet jednoho z rady. Za svou nevědomost budeš potrestán," řekla Alex a pak Freda nemilosrdně několikrát probodla.
"Tak to by bylo. Dlužíš mi nové boty, řekla a povýšeně se usmála.
"Máš je mít," řekl Owen, a pak shodil Miley na zem. "Dělejte si s ní co chcete," řekl malému hloučku démonů a pak si šel sednout k baru. Žena ho následovala.
"Tak co je nového? Ještě pořád si hraješ na hodného andílka?" zeptala se Alex a pokynula barmance, aby jim nalila alkohol. Owen si hned jednoho vzal a kopl ho do sebe.
"Popravdě, už mě to začíná unavovat," začal Owen. "Chci zpátky svoje tělo! Pořád jsi mi vlastně neřekla, co máš v plánu," zavrčel démon.
"Tak my se zlobíme," zanotovala vesele. Owen na to reagoval dalším nepříjemným zavrčením. Žena ho pohladila po tváři. "Sám dobře víš, že to jinak nejde. Musíš pokračovat v tom, co děláš."
"Ale co vlastně dělám?!" vybuchl. "Co doopravdy chceš? Tu holku? Nebo snad toho hňupa Sama?!" zakřičel. Několik démonů po nich začalo zvědavě pokukovat.
"Nekřič! Nemusí nás všichni slyšet. Samozřejmě naším hlavním cílem je Sam. Zatím," řekla tajemně.
Owen zvedl jedno obočí. "Zatím? Nechápu. Co získáš tím, když ho dostaneš?"
"Pamatuješ na tu legendu o nejmocnějším?" zeptala se ho Alex potichu.
"No jasně. Musíš obětovat tři anděly, kteří jsou pokrevně příbuzní a jejich krev při úplňku vypít. Tím získáš jejich schopnosti a moc. Budeš…co vlastně budeš? Nepřemožitelná? Nejsilnější? Drahá Alex. Nejspíš tě budu muset zklamat, ale tohle je jen pohádka! Není to možné," řekl Owen a vypil dalšího panáka.
"To tvrdíš ty."
"Nejen já. Zeptej se na názor ostatních a řeknou ti to samé, co já," řekl Owen.
Alex se k němu naklonila. "Ale mně na jejich názoru nesejde," zasyčela mu do ucha. "Já už totiž vím, kdo jsou ti první dva andělé. A dokonce jsem našla i třetího…"
"To myslíš vážně?"
"Vím to na sto procent. První dva znám už staletí. Ale třetí? Ten se objevil až teď. Konečně! A ty ho znáš," zašeptala mu a na tváři se jí objevil široký vítězný úsměv.
"Sam?" zeptal se nevěřícně Owen.
"Dělej svou práci. Odstraň ty, kteří ti překážejí v cestě. Postarej se o to, abys ho dostal zpátky do města. Ti další dva za ním přijdou velmi brzy. Tím jsem si jistá!"
"A co z toho budu mít já?" zeptal se Owen. Alex se usmála. Věděla, že bude chtít odměnu. Takhle démoni prostě myslí.
"Dostane se ti odměny, o jaké se ti v životě nesnilo," řekla a znovu ho pohladila po tváři.
"Vylákám je. Přísahám! A až je sem dostanu, budeme připraveni!"

Kapitola dvacátá osmá-FIASKO

2. září 2012 v 20:41 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Bylo prvního prosince. Nastala zima, což si většinou lidi spojovali s kupou sněhu a s teplým zimním oblečením. Tady to však všichni znali akorát tak z televize. Konečně jsme si mohli užívat "chladného" subtropického období.
Moje nálada, která byla od rána na bodu mrazu, se trošku zlepšila. Jeremy byl pryč, tudíž mi nemohl dělat kázání ohledně Sama. Opravdu nechápu co mu na Samovi vadilo. Vždyť jsem z toho zas tak špatná nebyla. No dobře, to bych asi lhala, ale stejně! Sam byl tu, takže už není co řešit.
Momentálně jsem stála před zrcadlem a na sobě měla žluté šaty na ramínka, které jsem před schůzkou s Billem tak ráda odhodila do kouta. Kriticky jsem se v nich prohlížela. Zadek by to chtělo menší, prsa zase větší...ale čert to vem!
Po dlouhém přemýšlení jsem si je tedy nakonec nechala na sobě a za doprovodu hlasité metalové hudby jsem se malovala. Když jsem potřásala do rytmu hlavou, řasenka mi trochu ujela. No co, to se přece může stát každému. Já jsem však měla poslední dobou pocit, že smůla se mi lepí nejenom na paty, ale rovnou všude. Možná mám v sobě nějaký magnet, který průšvihy přitahuje.
V sedm hodin konečně zazvonil zvonek. Rychle jsem si tedy prohrábla své černé kudrnaté vlasy a běžela otevřít. Jakmile jsem otevřela dveře, můj úsměv vystřídala grimasa, která by snad konkurovala i vrahovi. Nebyl to Sam, na kterého jsem se tak těšila. Místo něj tam stál kluk s velmi bledou pokožkou, skoro bílými vlasy a s trochu červenýma očima. Na tváři mu však pohrával veselý úsměv, na který jsem pomalu začínala být alergická.
"Nazdárek Jane," pozdravil mě Bill svým typickým pozdravem.
"Hm, čau. Vidím, že jsi nezapomněl," poznamenala jsem s povzdechem.
"Vidím, že Samík tu ještě není," poznamenal Bill posměšně.
"Není to Samík!" okřikla jsem ho.
"Dobrá dobrá," zakoulel Bill očima. "Já to přece myslel dobře. Pustíš mě dál? Počkáme tu na tvého rádoby přítele. Kdo ví, možná půjdeme sami. U něho je docela dost možné, že si našel lepší zábavu…"
"Jestli ještě něco cekneš, tak ti rozbiju úsměv," řekla jsem výhružným hlasem. Billův úsměv se však ještě rozšířil. Klasika! Začínala jsem mít pocit, že ho nic nevytočí.
Po několika minutách však Sam konečně přišel. Vypadal úžasně, v podstatě jako vždy. Akorát by si mohl konečně sundat ty směšné černé brýle. Nelíbilo se mi, že mu nevidím do očí.
Už už jsem ho chtěla přivítat, když v tom se přiřítil Jake, můj mladší bráška.
"Čau Same, jak je?" zeptal se s nastavenou pěstí. Věděla jsem, že Sam a Jake mají nějaký svůj pozdrav nebo co. Prostě jako malé děti.
"Těpic kámo," řekl Sam a ťukl do Jakeovi zaťaté pěsti.
"Těpic? Kámo? Oni tě v té Austrálii úplně zkazili! Vždyť už ani neumíš náš pozdrav," zakroutil Jake nechápavě hlavou. V duchu jsem musela dát svému bráškovi za pravdu.
"Tak sorry, malej. Já se polepším," řekl Sam a usmál se.
"Potřebuješ řádnou převýchovu," řekl Jake mudrlantsky. Pak se obrátil ke mně. "Jane, pádím na fotbal. Do půlnoci buď doma," řekl a vyběhl ze dveří. Musela jsem se usmát. Jeremy měl na Jakea větší vliv než jsem si myslela. Můj bráška odešel a chvíli nastalo trapné ticho. Nakonec ho přerušil Sam.
"Hele, co tu vlastně děláš ty?" zeptal se Billa.
"Jane souhlasila s tím, že bych s vámi mohl do kina," řekl Bill zpěvavě a pořád měl na tváři ten pitomý úsměv.
"Je to pravda kotě? Tak trochu jsem doufal, že budeme mít soukromí."
"Samozřejmě, že je to pravda," řekl Bill ještě než jsem stihla něco říct. "Jdeme? Dávají dneska luxusní film. Tuším, že něco o démonech," řekl s důrazem na poslední slovo. Já osobně jsem na nějaké démony nebyla ani trochu zvědavá. Určitě to však bude lepší než nějaký pitomý slaďák, který se k dnešnímu večeru jaksi nehodil.
"Démoni? Fakt?" zeptal se Sam zvědavě.
"Jo. Letos prý takové filmy docela letí. Nejlepší je samozřejmě vždycky konec. Přijde nějaký hrdina a všechny démony pobije. Prostě happy end se vším všudy," řekl Bill vesele.
"No samozřejmě. Kdo by neměl rád sladké konce. Démoni se ale jen tak nevzdávají, že? Snaží se vzít co nejvíc lidí s sebou. Chápej, jinak by to byla nuda," odvětil Sam s úsměvem.
Že by si kluci znovu začali rozumět? V duchu jsem doufala, že jo. Možná dnešek nebude úplné fiasko.
"Jane, pojď," řekl Bill, který měl najednou strašně vážný výraz. "Chceme přeci stihnout film," dodal a táhl mě za ruku.
"Ale žádný spěch. Démoni si počkají, na to můžeš vsadit jed!" řekl Sam, který šel pomalu za námi.
Celou dobu jsem si myslela, že dnešní večer už nemůže být horší. Omyl! Může!
Chtěla jsem si sednout vedle Sama, ale zlatíčko Bill mi to samozřejmě nedovolil! Než jsem stihla něco namítnout, vecpal se mezi mě a Sama. Po celou dobu filmu měl pak hlasité komentáře, které se k ději ani nevztahovaly. Lezl mi tím příšerně na nervy. Po filmu se pak pořád míchal mezi nás. Vůbec mi nedovolil, aby mě Sam vzal alespoň za ruku.
Večer jsem měla pěkně depresivní náladu. Raději jsem tedy nikomu nic neřekla a šla rovnou spát. Takové vysvobození mi však zřejmě nebylo dopřáno. Znovu jsem byla uprostřed města. Opět mě Sam shodil z mostu! Poslední co si pamatuju byl červený pohled. Červený nenávistný pohled, ve kterém se odráželo jen jedno přání. Abych zemřela!

Pasťák

2. září 2012 v 18:32 | Bella |  Co jsem přečetla
Autor: Antonín Horák
Počet stran: 182
Hlavní postavy: Klára Smetaninová, Vili, Majka, Pavla, Jitka, Dagmara, Nela, Pavel
Vedlejší postavy: Antonín, Rybíz, Andílek, Kráva, Jirka,…
Děj: Klára je odjakživa slušná hodná holka, která bydlí sama s maminkou. Jednoho dne se však zamiluje do Rybíze, kluka, který ji přivede k marihuaně. Klára trávu nejdříve kouří, později s ní však začne také obchodovat. Jednoho dne však uvidí Rybíze, jak se líbá s jinou holkou a zhroutí se jí celý život. Nakonec si ve škole zapálí a následně musí čelit obvinění. Klára si je nejdříve jistá, že policie nemá dostatek důkazů. Několik lidí ji však usvědčí a její maminka podepíše souhlas k testu, který má prokázat, že užila drogu. Test vyšel pozitivní. Klára tedy musí na tři měsíce do pasťáku. Teprve tam si začne uvědomovat, jakou chybu udělala. Začne postrádat svobodu, svůj domov, rodinu i kamarády. Je si dobře vědoma, že do pasťáku nezapadá. Potkává zde zlodějky, bankovní lupičku, vražedkyni a další lidi. S několika lidmi se však skamarádí a zjistí, že ne všichni jsou špatní a zlí.
Dokáže Klárka přežít v pasťáku a nalézt opět smysl svého života?

Můj názor: Abych byla upřímná, této knize jsem ze začátku nedávala moc velkou naději. Nevím čím to přesně bylo. Klára se mi nejdříve zdála trochu namyšlená. Vůbec si neuvědomovala svoji chybu a házela to na ostatní. Každopádně jsem si řekla, že bych přece jenom měla dát tomuto příběhu šanci. A tak jsem tedy četla, četla a četla. Po přečtení této knihy jsem výrazně změnila názor. Četla se velmi dobře a bylo v ní strašně moc myšlenek o životě jako takovém. Nebyl to jen obyčejný příběh nějaké střelené puberťačky. Obdivuju Klárku za to, jak se dokázala postavit na nohy.

Úryvek:
Ticho jako první přerušila Klárka:
"Asi si budu muset dávat větší pozor na zloděje."
"Tady? Vždyť tu nikdo není. Ledaže by nás navštívila nějaká mazaná liška."
"Já nemyslím tady a teď. Taky nemám na mysli skutečné zloděje, ale lidi, kteří se pohybují mezi námi, zdají se být v pohodě, ale jsou zloději času. Není s nimi vůbec nuda, dokážou nás zasypávat svými nápady, úvahami, plány, představami. Jenom jaksi nedokážou oddělovat podstatné a důležité věci od ostatních. Jsou neustále připraveni nás někam vtáhnout, zaměstnat nás podle svých představ a vzít si kousek našeho času. Asi jsem během poslední doby dost zestárla, ale…"
"Zestárla?" podivil se Pavel, "vypadáš ještě docela zachovale."
"Dík…, zestárla v jiném smyslu slova. Už se mi nějak nechce zbytečně utrácet čas. Honit se za něčím, co momentálně frčí, následovat lidi mající uvnitř takovou prázdnotu, povrchnost, neschopnost hlubší myšlenky a tak."
"Mají tyhle úvahy nějakou spojitost s tvojí babičkou a tím, že už tady není? Promiň, jestli se ptám blbě."
"Těch souvislostí je určitě víc. V pasťáku jsem měla možnost hodně přemýšlet. Uvědomovala jsem si, s jakými lidmi jsem trávila svůj čas, co mi život mezi nimi dával a co jsem nakonec dostala. Negativní životní zkušenost může člověka hodně obohatit. Najednou si dokážu uvědomit, že jsem mezi určitými lidmi mohla v klidu strávit rok, dva, deset. Třeba by mi nikdo neublížil, občas bych se něčemu zasmála, někdo by mě pohladil nebo alespoň poplácal po rameni. Mohla bych si v klidu říct, že nijak nestrádám a netrpím, ale dnes už jsem někde dál. Nedokážu jen tak sedět a tlachat, obklopovat se lidmi jako byl Rybíz a jeho kámoši. Moje babička mi v těchto otázkách samozřejmě hodně pomohla. Pro ni byl každý den strávený na zemi velkým darem, kterého si musíme vážit, musíme k němu přistupovat s pokorou a vírou, abychom náš ustanovený čas mohli smysluplně naplnit. Jí se to podařilo dokonale. Dnes o jejím životě můžu mluvit, už vím dost."

Marie Antoinetta: Raná léta ve Versailles

2. září 2012 v 12:36 | Bella |  Co jsem přečetla
Autor: Juliet Grey
Počet stran: 400
Místo děje: Rakousko - Schönbrunn, Francie - Versailles
Doba děje: 17. stol.
Hlavní postavy: císařovna Marie Terezie, Marie Antoinetta, Ludvík August, Ludvík XV., hraběnka du Barry, hrabě de Mercy, abbé Vermond
Vedlejší postavy: Sieur Larsenneur, princezny-tety, Karolina, hraběnka von Brandeiss,…
Děj: Marie Antoinetta vede celkem poklidný život ve svém domově, totiž v Schönbrunnu. Jako nejmladší dcera Marie Terezie se však musí tvrdě vzdělávat a rozvíjet se ve všech oblastech. Netřeba dodávat, že Marii Antoinettu vzdělávání moc nebaví. Jednoho dne se však dozví, že se bude muset provdat za následovníka francouzského trůnu, Ludvíka Augusta. Francouzi však Marii Antoinettu neshledávají jako vhodnou budoucí královnu. Malá desetiletá dívenka musí tedy projít řadou změn. Rovnátka, změna účesu, jiná mluva i chůze, důraz na vzdělání…to je jen několik věcí, které bude muset Marie Antoinetta podstoupit.
Nakonec se však podaří a stane se z ní dauphinka, totiž budoucí královna Francie. Musí se rozloučit se svými blízkými, s rodnou zemí a přijmout nový domov. Ve Versailles to však nemá jednoduché. Její manžel, Ludvík August, je příliš plachý a místo plnění dynastických povinností se raději věnuje lovu, jídlu a řemeslu, tudíž na svou choť už jaksi nemá čas.
Marie Antoinetta také zjišťuje, že francouzský dvůr se hemží pokryteckými a pomlouvačnými lidmi. Za svou největší nepřítelkyni považuje hraběnku du Barry, která je milenkou stárnoucího krále. Nakonec si však dokáže najít přátelé a velmi brzy získá pozici první dámy francouzského dvora.

Můj názor: Tato kniha se mi četla velmi dobře. Celý příběh byl psaný z pohledu Marie Antoinetty, tudíž se člověk mohl lépe vžít do hlavní postavy. Tato kniha mi pomohla lépe přiblížit osud mladičké francouzské královny. Spoustu věcí jsem o ní nevěděla, kniha byla navíc napsaná velmi poutavě. Doporučuji všem, kteří mají rádi historické knížky. Nejvíc mě potěšil fakt, že brzy vyjdou další dva díly, takže se mám na co těšit.

Úryvek:
Vévoda se na mě usmál. "Madame Antonie, podstoupíte všechny nezbytné kroky, které vaše budoucí postavení žádá?"
"Pošetilá otázka, monsieur le duc," slyšela jsem se odpovídat.
Samozřejmě podstoupím. Ať mi změní účes, narovnají zuby, nahustí do hlavy zeměpisné názvy i jména francouzských královen.
Budoucnost Rakouska spočívá v mých alabastrových ručkách a já svou rodinu nikdy více nesmím zklamat.
Matinka pozdvihla obočí. "Nyní chápete?" obrátila se na vévodu. "Méně bych neočekávala."
Během následujícího měsíce se do Hofburgu začala sjíždět učiněná armáda odborníků, kteří se mě chystali přetvořit v budoucí francouzskou dauphinku.