Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Listopad 2012

Proměna

25. listopadu 2012 v 11:42 | Bella |  Co jsem přečetla
Autor: Franz Kafka
Počet stran: 80
Hlavní postavy: Řehoř Samsa, Markéta, rodiče
Vedlejší postavy: prokurista, posluhovačka, tři nájemníci
Děj: Řehoř vede celkem spokojený život. Žije se svými rodiči a sestrou. Pracuje jako obchodník, takže hodně cestuje. Vydělané peníze pak dá většinou své rodině, tudíž je prakticky živí. Jednoho dne se však stane něco zvláštního. Řehoř se promění v brouka. Ne, nedělám si legraci! Vypadá opravdu jako veliký černý brouk s tykadly a s mnoha nožičkami.
Řehoř si z toho velkou hlavu nejdříve moc nedělá. Doufá, že mu rodina i přátelé pomohou a on bude moci žít stejný život jako předtím, i když v podobě brouka. Bohužel se tak nestalo.
Celá rodina se ho začala velmi štítit. Zavřeli ho do jeho pokoje a dosavadní spokojený život rodiny se rozpadl. Nikdo nechtěl vstoupit do Řehořova pokoje s výjimkou jeho šestnáctileté sestry. Ta mu vždycky nosila jídlo a uklízela v pokoji. Pohled na něho však nesnesla, což Řehoř sice chápal, ale zároveň ho to velice rmoutilo. Všichni tři členové rodiny však byli nuceni si najít nějakou práci, jelikož na tom po finanční stránce nebyli zrovna nejlépe. Řehoř už je nemohl živit, takže museli pracovat oni sami. Na Řehoře se později čím dál více zapomínalo. Sestra už se neobtěžovala s úklidem a kolikrát mu nedala ani najíst. Z jeho pokoje se pomalu stávala taková menší skládka. Rodina tam odkládala nepotřebné věci. A jestli to vadilo Řehořovi? To jim bylo lhostejné. Konec je pak velmi dojemný a smutný. Rodině už na Řehořovi nezáleží. Myslí si, že když se proměnil v brouka, tak už to není on. Začali plánovat, jak by se ho zbavili. Nakonec to však nebylo potřeba. Řehoř umírá sám ve svém pokoji. Jeho rodina to bere jako vysvobození od těžkého břemene. Konec končí vesele, avšak ne pro Řehoře.

Význam: Jelikož tuto knihu máme v povinné četbě, zkusila jsem najít nějakou tu myšlenku. Proměna se naštěstí četla celkem dobře a nebylo těžké ji najít. První mě asi napadlo to, že bychom se neměli odvrátit od svých blízkých, pokud se jim něco zlého stane. V tomto případě to byla Řehořova proměna. Jeho rodina se od něho izolovala a nechtěla s ním mít nic společného. Neměli mu náhodou raději být oporou? Měli se mu snažit pomoci a stát při něm. Ne se k němu chovat jako k něčemu hnusnému. Uznávám, asi není žádná sranda mít v domě velkého černého brouka. To by se nelíbilo nikomu. Ale byl to přece pořád ten samý Řehoř. Vypadal sice jinak, ale uvnitř byl úplně stejný! To však nikdo neviděl…
Další význam je takový, že v průběhu knížky Řehoř postupně ztrácí lidství. Moc mu nevadilo, že je broukem. Zvykl si na svou novou podobu a už se ani nesnažil být člověkem. Proto bychom se neměli nikdy vzdát! Možná kdyby se snažil, třeba by se vrátit zpátky do své podoby. Kdo ví.

P.S. toto je pouze význam, který tam vidím já! Myšlenka třeba může být ve skutečnosti úplně jiná, takže to neberte tak doslova :-).

Můj názor: Knížku jsem přečetla jedním dechem! Nejdřív jsem měla trochu pochyby, jestli se mi bude zrovna Kafka líbit. Ó, jaké překvapení :-D. Přestože byla knížka velmi tenounká, děj byl vemi napínavý. Ve skutečnosti bych nikdy neřekla, že se do ní může vlézt tolik děje :-).
Hodně jsem soucítila také s Řehořem. Proměnil se v brouka, prakticky přišel o zaměstnání a rodina se postupně od něho izolovala. Nevím, jak bych se s tím vyrovnala třeba já.
Pokud tedy váháte, jestli si máte tuto knihu přečíst, určitě doporučuji. Mě rozhodně nezklamala!

Úryvek:
Jednou, bylo to už asi měsíc od Řehořovy proměny a sestra už přece jistě neměla důvody, aby užasla nad Řehořovým vzezřením, přišla trochu dříve než jindy a zastihla ještě Řehoře, jak zrovna v hodně děsivém postoji hledí nehnutě z okna. Řehoř by se byl nedivil, že nevstoupila, vždyť stál u okna, takže je nemohla ihned otevřít, ale sestra nejen že nevstoupila, uskočila dokonce zamkla dveře; někdo cizí by si byl rovnou pomyslel, že na ni snad Řehoř číhal a chtěl ji kousnout. Řehoř se ovšem okamžitě schoval pod pohovku, ale musel čekat až do oběda, než sestra zase přišla a připadala mu mnohem neklidnější než jindy. Z toho poznal, že pohled na něho je pro ni stejně nesnesitelný a musí zůstat nesnesitelný i nadále a že se asi musí hodně přemáhat, aby neutekla třebas jen při pohledu na malou část jeho těla, která vyčnívá z podpohovky.

Kapitola dvacátá devátá-1500 LET STARÝ OSLAVENEC

24. listopadu 2012 v 23:44 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Co dodat? Trochu jsem se rozepsala :-D. Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Casion. Snad se bude líbit :-).

Byl jsem v tom zvláštním "ústavu" už skoro měsíc. Chvilky, kdy jsem si mohl užívat nicnedělání byly definitivně pryč. Věděl jsem, že výcvik bude tvrdý, ale že tak moc…
Liam se mi snažil hodně pomáhat, ale moc mu to nešlo. Byl trochu rozpolcený. Na jedné straně to byl tvrdý nelítostný trenér, který nesnášel, když jsem projevil nějakou slabost. Pak tam byl však ještě dobrák, kterého jsem příliš často neznal. Nevím jak to popsat. Vypadalo to, jako kdyby se mě snažil chránit. Myslím, že ve mě věřil, přestože mi to nikdy do očí neřekl. To já jsem naopak o sobě dost pochyboval. A překvapující bylo to, že jsem ho z nějakého nepochopitelného důvodu nechtěl zklamat.
"Ty se vůbec nesnažíš!" řekl spíš zoufalým než rozzlobeným hlasem. Stáli jsme s Liamem na střeše výcvikového centra a před pádem z několikametrové výšky mě zachránily jen Liamovy rychlé reflexy. Už jsem si dokázal představit křídla, ale když jsem konečně vzlétl(to zní ale pitomě), moje soustředění polevilo a já padal. Opravdu jsem se snažil, neflákal jsem to jako doposud.
"Já se snažím!" ohradil jsem se dotčeně a připadal jsem si jako neschopný debil. Anděl, který neumí létat je k ničemu. Tak mi to alespoň neustále opakoval.
"Snažit se nestačí! Někdy jsou chvíle, kdy ti křídla poskytnou stéblo záchrany. A nejde jenom o tebe. Může se jednat o tvou osobu, proto je velice důležité, aby ses to konečně naučil. Takto můžeš mít proti démonům výhodu. Oni jsou svázáni se zemí. Ty ne.
Padl jsem na zadek. "Tohle se nikdy nemám šanci naučit. Jsem k ničemu," zabědoval jsem.
"Přestaň se sakra litovat! Tohle ti rozhodně nepomůže, tak se koukej sebrat! Navíc děláš pokroky," řekl Liam a usmál se na mě.
Zvedl jsem obočí. "Cože dělám?" zeptal jsem se jako trouba.
"Jsou malé, ale já je vidím. Ty máš hlavně problémy se soustředěním. Takže to uděláme jinak," rozhodl se a já tušil, že mě čeká další neuvěřitelná dřina. A nemýlil jsem se!
Starouš pro mě začal vymýšlet různá bizarní cvičení, abych si procvičil soustředění a trpělivost. Musel jsem například postavit ze sirek věž vysokou nejméně metr, a když mi čirou náhodou spadla, Liam nařídil, abych začal znovu. Často škodolibě prudce otevřel dveře, takže se křehká věž sesypala. Nebyly to však jen sirky. Měl jsem za úkol postavit domeček z karet, čistit podlahu zubním kartáčkem(naštěstí ne mým!) nebo kreslit přesně dané obrazce. Někdy jsem musel jen sedět na střeše a přemýšlet. Dovnitř jsem mohl jedině tehdy, když mě něco smysluplného napadlo. V takových chvílích jsem tam proseděl klidně celou noc. Že byl mráz a mně drkotaly zuby ho tedy vůbec nezajímalo. Po nějakém čase však nastalo zlepšení. Moje soustředění se opravdu posílilo! Nebylo to sice ještě nic extra, ale dokázal jsem se udržet ve vzduchu klidně půl hodiny. Čím víc jsem trénoval, tím víc se to zlepšovalo. Liam mi pak pořád tvrdil, že to mám prostě v sobě, jen stačilo trénovat. Z jeho hlasu však bylo znát, jak je na mě pyšný!
Nebylo to však jen létání. Začal jsem víc posilovat. Přestože jsem měl po tréninku, tak jsem si šel třeba ještě večer zaběhat nebo si dát několik kliků. Všiml jsem si, že mi narostly o trochu větší svaly. Na tréninku jsem už nepadal únavou, ale patřil jsem mezi ty nejlepší. O něco horší to však bylo s magií. Jelikož jsem teď víc cvičil a procvičoval létání, tak mi na nějaké čáry máry nezbýval čas. Navíc jsem se musel naučit ještě fůru dalších věcí. Občas jsem litoval, že den má jenom 24 hodin.
Poslední den v prosinci se však konala velká sláva a všechny andělské záležitosti byly odsunuty na další den. Ne, neslavil se Silvestr, stejně jako se v prosinci neslavily Vánoce(anděly prostě takové "lidské" věci nezajímají). Důvodem velké oslavy byly Lucovy narozeniny, konkrétně ten den slavil 1500 let!! Věděl jsem, že andělé nestárnou, ale takto vysoký věk byl opravdu děsivý. Možná změním názor, až tu budu pár stovek let.
Jídelna byla totálně narvaná! Prodíral jsem se v tom moři lidí(vlastně andělů) v černém obleku, který jsem si byl donucen na sebe vzít. Liam tvrdil, že je to slušnost, já jsem si však myslel, že všichni vypadáme jako blázni. To jsem mu však radši neříkal, nejspíš by mi akorát tak vynadal. Než jsem šel na Lucovu oslavu, dost jsem přemýšlel, co bych mu tak mohl dát za dárek. Byl jsem fakt v koncích, takže jsem o radu požádal Liama. K mé velké úlevě řekl, že se dárky nedávají. Lucovi prý bude stačit, když přijdu, protože právě tak mu projevím úctu.
"Rád tě vidím Same. Jsem potěšen, že nepovažuješ za zbytečnou ztrátu času jít na oslavu schvácenému nemohoucímu starci," řekl s úsměvem.
"Vy byste to dokázal rozjet jako třicátník," vypadlo ze mě, ještě než jsem stačil promyslet, co vlastně chci říct.
"Same!" okřikl mě Liam, který stál vedle mě.
"Jen ho nech, nemyslel to špatně," uchechtl se Luca. Liam pak nejspíš ještě pár minut uvažoval, jestli mi má veřejně vynadal nebo ne, ale pak to naštěstí nechal plavat.
Oslava byla zvláštní. Začalo se příběhy, které vyprávěl Luca. Všichni byli potichu a poslouchali jako malé děti. Chybělo snad jen "bylo nebylo". První historky byly z jeho života. U některých jsem vážně uvažoval, jestli říká pravdu nebo si je vymýšlí. Tvrdil například to, že se znal se Shakespearem a pomáhal mu napsat pár her. Docela na hlavu, že? Nebo nám vyprávěl, jak bojoval r. 1805 v bitvě tří císařů po boku Napoleona. "Velmi krvavá bitva," začal. "Vítězství však nebylo díky Napoleonově genialitě, jak si lidé všeobecně myslí. Stačilo jen pár triků v rukávu. Uznávám, tenkrát to nebylo příliš čestné, ale to už tak v životě bývá," řekl a spiklenecky na mě zamrkal.
Další příběhy nevyprávěl Luca, nýbrž Liam. Luca nejspíš nechtěl, aby to působilo příliš vychloubačně.
"Luca pro nás udělal opravdu hodně," začal Liam. "Nikdy jsme neměli žádnou základnu ani vůdce. Ten nápad byl jeho. Jako celek bychom přece mohli lépe bojovat proti našim přirozeným nepřátelům, ne? Začal šířit tuto myšlenku, přesvědčil mnohé z nás a dokázal vybudovat naše sídlo. Zde je místo, kde se můžeme rozvíjet, hledat nové schopnosti a procvičovat ty dosavadní. My jsme si ho pak zvolili, aby nás vedl správným směrem. Učil nás pak o svých objevech a o tvorech, kteří se snaží zničit naše osoby. Na zdraví Lucovi, který je naším pravým vůdcem!"
Následně všichni začali připíjet staroušovi na zdraví, včetně mě. "Liam trochu přehání, nesmíš věřit všemu co vypustí z té nevymáchané pusy," řekl s úsměvem Luca.
"To on dělá rád," řekl jsem a zachechtal se. Následně mě někdo praštil do zátylku. "A taky rád trestá," dodal jsem kousavě.
Nikdy bych nevěřil, že se andělé dokážou tak odvázat. Musím uznat, že trsali docela dobře, i když jejich technika měla spoustu nedostatků. Tančili příliš trhavě, hlavně tedy Liam. Při pohledu na něj jsem dostal párkrát záchvat smíchu a musel jsem se jít uklidnit na chodbu.
Celá tahle párty byla vlastně docela fajn a já jsem konečně cítil, že někam patřím. Pak jsem však udělal hloupou chybu jako vždycky. Kdybych býval nešel do jeho pokoje a nezůstal tam schovaný, nemusel jsem se dozvědět tu strašlivou pravdu. Pravdu, která mi podkopla nohy, vrazila nůž do zad a možná…možná se mě chystala i zabít!

Kapitola dvacátá osmá-MAGIE

9. listopadu 2012 v 22:36 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Po dlouhatánské době přidávám kapitolu k Andělským křídlům(překvapivě). Je docela krátká a nic moc se tam neděje, přesto doufám, že se bude i tak líbit. Ještě bych vás chtěla poprosit o laskavost. Buďte tak hodní a ignorujte chyby :-D.

Vždycky jsem si myslel, že jsem docela v dobré kondici. Jak hluboce jsem se mýlil! Uběhnout sto metrů po rovince mi nevadilo. Vcelku jsem zvládal i kliky či sedy lehy. Liamův výcvik se však zcela vymykal normálu! Spíš by se dal přirovnat k armádnímu cvičení. Měl jsem sto chutí mu vmést do tváře nějakou hnusnou urážku. Nechtěl jsem však vypadat jako ufňukánek hned při prvním cvičení, tak jsem radši mlčel a trpně snášel povely toho zpropadeného anděla.
"Cvičíš nebo se jen flákáš?!" obul se do mě, když jsme dělali klasické "k zemi a vztyk". Bylo to tedy od něho pěkně nefér, jelikož jsem zdaleka nebyl úplně nejhorší. Manon, ta protivná zrzka, měla dost už po pár minutách. Jiní na tom nebyli o nic lépe. Snažil jsem se co to šlo, pot se ze mě jen lil, avšak z nějakého důvodu to Liamovi nestačilo.
"Nejsem přece na tom tak strašně!" ohradil jsem se a vztekle ho probodl očima.
"To ano, ale nejsi na tom ani extra dobře. Takhle se chceš utkat s démony? Než bys stačil mrknout, bylo by po tobě!" řekl posměšně. Už už jsem mu chtěl říct, co si o něm doopravdy myslím, ale pak jsem drzou poznámkou spolkl. Pokračoval jsem ve cvičení a okázale ignoroval jeho pohled. Nechápal jsem, proč se tak chová. Trenérská svině! pomyslel jsem si.
Cvičení pak trvalo ještě další dvě hodiny. Museli jsme běhat. Liam navíc vybíral takové trasy, u kterých měl jistotu, že nenarazíme na žádnou rovinku!
V době oběda nás konečně propustil. Byli jsme unavení, zpocení a zablácení. Navíc se už pomalu schylovalo k zimě a celkem přituhlo. Mráz se do nás nelítostně zahryzl.
Rozhodl jsem se, že si před jídlem dám menší sprchu. Teplá voda byla přímo božská! Spokojeně jsem se ze sebe smýval bláto a usmíval se jako blbeček. Konečně jsem se zase cítil jako člověk. Následně jsem rychle do sebe naházel oběd. S nějakým vyvařováním jsem se nenamáhal, jelikož jsem to stejně neuměl. Namazal jsem si pár chlebů se šunkou a k nim přidal ještě snickersku.
Tentokrát si pro nás přišla nějaká žena. Byla děsně mrňavá, skoro mi připomněla takové ty malé človíčky z Pána prstenů, hobiti se myslím jmenují.
"Vážení, pustíme se do práce! Na úvod bych se vám však chtěla představila. Jsem Zaira Greenová a jsem tu proto, abych vám víc přiblížila tu nádhernou vědu, totiž magii. Teď se odebereme do místnosti, která nám poslouží čistě pro naše účely. Následujte mne prosím," řekla velitelským hlasem.
Učebna byla velká kulatá místnost bez oken. Nebyly tu židle ani stoly, nýbrž měkké podložky. Celá místnost byla mizerně osvětlená. Chabé světlo vydávaly jen vonné svíčky, které byly rozestavěné kolem kruhových stěn. Upřímně, připadal jsem si jak na nějakém meditačním cvičení. Když nás Zaira pobídla, abychom si sedli na ty měkké podložky, vůbec se mi nechtělo.
"Legendy jsou různé," začala Zaira svůj výklad. "Všichni nejspíš znají hlavně tu o Williamovi. Anděl, který objevil v sobě nevídané schopnosti. Schopnosti, které mu zachránily život. S tak velkou silou však neuměl zacházet. To znamenalo jeho zkázu," řekla a odmlčela se. Tak trochu jsem si matně vzpomínal, jak mi to Liam vypravoval. Tenkrát jsem však tomu moc nevěnoval velkou pozornost.
"Jsou však i jiné teorie. Některé vypravují, že Bůh dal andělům darem tyto schopnosti, aby mohli lépe chránit lidi. Někteří vypráví o čarodějnici, kterou lidé upálili. Na hranici pak proklela ty, kteří jí ublížili. Udělala z nich anděly, dala jim sílu a kouzelné schopnosti, avšak museli chránit nevinné. Pokud tak neučinili, zčernala jim křídla a oni byli navždy ztracení.
Ať to bylo tak či onak, andělé zkrátka používají magii. A teď vás musím předem varovat! Základy magie se můžou naučit všichni. Avšak na opravdu mocná kouzla musíte mít nadání. Je jen hrstka těchto vyvolených. Já se vám budu snažit pomoci."
Zaira se nám potom pokusila vysvětlit úplné základy. Museli jsme se naučit, jak vlastně magii vyvolat. Bylo zatraceně těžké nad tím uvažovat, natož něco takového provádět! Dejme tomu, že bych chtěl vytvořit takovou tu světelnou kouli, kterou na mě použil Bill a Luca. Nestačí jen myslet na to, co chci udělat. Musel jsem se řídit pravidlem tří P: představa, použití a poloha. Nejdřív jsem si musel představit magické kouzlo po vizuální stránce, což pro mě znamená ta zářivá koule. Jenže jsem se musel zabývat také tím, jaký účinek vlastně bude mít. Zkrátka na co ji použiju(názorný příklad je třeba Luca, který mě a Liama svou magií ochromil). Třetí věc, kterou jsem se musel zabývat(k mé velké smůle), byla poloha rukou. K vytvoření zářivého svíticího objektu jsem musel dát dlaně od sebe, jako kdybych chtěl někoho od sebe odstrčit. Na magii, která dokázala například otevřít zámek,(stejně jako Liam, když jsme sem přišli) jsem musel nechat dlaně hřbetem nahoru. Bylo několik dalších výjimek, které jsem stihl hned zapomenout. Bylo mi však jasné, že nastanou těžké časy. Měl jsem problém i s představou křídel a následným letem. Jak velkou šanci jsem měl teď?