Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Prosinec 2012

Dobro vs Zlo

29. prosince 2012 v 23:39 | Bella |  Básně
Po dlouhé době přidávám další básničku, pokud se to tak dá nazvat :-). Prostě jsem psala slova, která mě zrovna napadla a vzniklo z nich toto.

Jsem zrozena z krve, vášně,
nedáváš mi spát.
Jak hrozba nade mnou se tyčíš.
Snažíš se mě umlčet?
Však marně.

Já nechávám se vést svým srdcem,
nikoliv tebou.
Tvá moc už není.
Zemřela v okamžiku, když jsem řekla ne
a vydala se po vlastní cestě.
Ptáš se proč?

Temný stín ti obličej hyzdí,
oči zbarvily se do ruda.
Zhouba či touha po nenávisti
tě smetla.
Jak chceš.
Však dobře zvaž své činy
poháněné temnotou a strachem.

Padl jsi, avšak ne na zem,
nýbrž dolů, pořád níž,
dokud jsi nezahlédl úplné dno.
Vyslala jsem k tobě anděla ve formě své dlaně,
která tě chtěla uchopit a zvednout.
Neuspěla jsem. A ty? Ty jsi zůstal…



Kapitola třicátá-PROBUZENÍ

29. prosince 2012 v 21:42 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Dneska přidávám historicky třicátou kapitolu :-D. Tentokrát z pohledu Jane. Kapku jsem se rozepsala, tak se omlouvám :-D. A chyby prosím ignorujte :-).

Poslední dobou jsem měla pocit, že něco není v pořádku. Najednou všechno působilo tak nějak…nevím jak to popsat. Normálně? Začala jsem se konečně zase učit a přestala jsem chodit za školu(ne že bych to dělala tak často, ale stejně). Přestala jsem prožívat "stav mrtvého brouka" a po dlouhé době jsem trávila víc času se svými kamarády. Bill se mi přestal míchat do života, což jsem absolutně nechápala. Ne že by mi to vadilo. Divné na tom však bylo, že jsem ho pár týdnů vůbec neviděla. Nechodil do školy, nepřišla mi od něho žádná sms a dokonce mi přestal volat. Ráda bych řekla, že se jedná o nějaký typický pubertální vrtoch, ale měla jsem z toho nepříjemný pocit. Ten pocit umocňoval navíc fakt, že Sam zmizel úplně stejně jako Bill. Doufala jsem, že si prostě udělali nějaký delší usmiřovací výlet. Koneckonců to byli kluci. Kdo se v nich má vyznat?
Byl poslední den v roce, Silvestr. Tak nějak jsem doufala, že ho oslavím se Samem, ale evidentně mu to bylo jedno. Nebo jsem ho prostě přestala zajímat. Kdo by se koneckonců zamiloval do holky, která miluje metal, je šprt, obléká si pyžamo s ovečkou Shaun a při snídani si tvoří v misce s jogurtem obrázky z cereálií? Byla jsem zkrátka divná, vyšinutá a svým způsobem magor. Jenže on to o mně všechno věděl(dobře, až na tu ovečku Shaun). Prakticky byl taky tak trochu cvok, takže jsme se skvěle doplňovali. Jenže se změnil. Nevím proč a jak, ale nebyl to on. Byl…
Najednou jsem uslyšela znělku z Přátel, což signalizovalo jediné - můj mobil se po dlouhé době probudil k životu. Rychle jsem ho popadla a přijala hovor, aniž bych se podívala, kdo volá.
"Prosím?" zeptala jsem se.
"Vždycky tak slušná, kotě?" řekl mi známý hlas. Jasně že to byl on! Přece by se na mě nevykašlal. A nejsem kotě!
"Same! Kde jsi byl?" vyhrkla jsem rychle. Pak jsem si však uvědomila, že bych na něho měla být přece naštvaná. Přece nechci, aby to vyznělo jako kdybych byla do něho úplný blázen. Už už jsem chtěla něco říct, ale Sam mě předběhl. "Měl jsem nějakou prácičku," řekl tajemně svůdným hlasem.
"Doufám, že ses do něčeho zase nezapletl. Máš fakticky nadání na průšvihy, měl by sis dávat pozor," řekla jsem a přemýšlela, co měl sakra tak důležitého, že mi nemohl ani zavolat.
"Klídek puso, přece vím, co dělám."
"Fajn, tak promiňte pane uražený. Jen jsem se ptala, nic víc. Mám takový menší dotaz. Co budeš dneska dělat?" zeptala jsem se ho vesele, protože jsem byla opravdu ráda, že ho zase slyším.
"Nejdřív tě vezmu do jedné fakt luxusní restaurace, pak procházka po městě a nakonec ohňostroj. Co ty na to bejby?"
"Tak dobře. Vyzvedni mě třeba v šest u nás. A už mi prosím NIKDY neříkej bejby!" řekla jsem trochu naštvaně, ale potěšeně. Někdy se sice choval jako hovado, ale byl to romantik každým coulem.
"Spolehni se. Budu přesnej jak hodinky," řekl a rozloučil se se mnou. Spokojeně jsem zaklapla mobil a padla s úsměvem na tváři do měkkých peřin. Ještě jsem se chvíli samolibě usmívala, ale pak jsem s hrůzou vykulila oči. Nemám co na sebe!
Ne že bych módu nějak extra řešila, ale vážně jsem neměla příliš mnoho oblečení, které by vypadalo normálně a zároveň svůdně. V překladu to znamená, že mám jen asi jednu sukni plus ještě ty žluté šaty. S povzdechem jsem otevřela svou uboze vybavenou skříň a snažila se najít něco alespoň trochu ucházejícího. Najednou jsem pocítila lítost, že už nemám mámu, která by mi třeba něco půjčila nebo mi poradila. Přece jenom když žijete se dvěma bratry, chováte se spíše taky jako kluk. Jeremy sice měl období, kdy se mi snažil vnutit šaty, sukně a podpatky, ale vždycky jsem ho s tím poslala někam(však víte kam). Už už jsem chtěla vytáhnout tu jedinou a téměř nenošenou sukni(co když se do ní nevejdu?!), ale najednou jsem si všimla obří krabice, kterou jsem chtěla nechat na věčné časy zastrčenou pod skříní. Byly tam červené šaty, které jsem dostala od Billa, Katie a Willa. Byly fakticky pěkné, ale pořád jsem byla přesvědčená o tom, že v nich budu vypadat jako pitomec. Byly rudé jako krev, dlouhé asi po kolena a nechyběl ani výstřih do V. Chvíli jsem na ně zoufale zírala, pak jsem však pokrčila rameny a nějak se do nich nasoukala. Dokonale obepínaly mou postavu, což se mi ani trochu nelíbilo. Celkem mi však slušely, takže jsem rezignovala a nakonec si je tedy na sobě nechala. K nim jsem si pak obula ještě černé baleríny(no jo, já vím, ale pořád lepší než tenisky) a na krku si nechala svého stříbrného anděla. Vlasy jsem si původně plánovala vyžehlit, ale díky jejich délce a kudrnatosti jsem se na to vykašlala, protože by mi to zabrala asi sto let. Nechala jsem je volně rozpuštěné, takže mi černé kudrny spadaly až k pasu.
"Ty někam jdeš?" zeptal se mě Jeremy, když mě uviděl, jak čekám v kuchyni. Nemohl mi uniknout nepříjemný tón v jeho hlasu. Upřímně, nedivila jsem se mu. Jako bratr mě vždycky ochraňoval a při pohledu na mě mu nejspíš v hlavě začala blikat varovná kontrolka. Musela jsem vypadat, jako kdybych utekla z nějakého striptýzového klubu. Asi jsem to vážně přehnala, ale už bylo pozdě na to, abych se převlékla.
"Chtěla jsem jít se Samem oslavit Silvestra," řekla jsem trochu dotčeně. Bylo sice hezké, že o mě má starost, ale vždyť jsem nešla na nějakou pošahanou diskotéku.
"Takhle nalehko?" vyjel na mě přísným hlasem.
"Jdeme do jedné luxusní restaurace. Nemusíš mít obavy, vždyť jde se mnou Sam," řekla jsem naštvaně.
"No právě," řekl, pak si vytáhl z ledničky pivo a šel se dívat na fotbal. Tohle dělal vždycky, když chtěl dát najevo, že je pořádně naštvaný. Nehodlala jsem se však s ním hádat, takže jsem ho nechala ve značně rozmrzelém stavu. Konečně zazvonil zvonek. Nedočkavě jsem otevřela dveře a zůstala jsem trochu vyjeveně zírat na Sama. Teď bych měla říct něco v tom smyslu, že má na sobě tmavý oblek, elegantně učesané vlasy a na tváři má svůj drzý křivý úsměv. Tak to však nebylo. Na sobě měl obyčejné džíny a pomačkané černé triko. Na tváři měl opět ty trapné černé brýle. Kdy jsem vlastně naposledy viděla jeho krásné oříškově hnědé oči? Navíc ten úsměv! Nebyl to ten, který jsem měla tak ráda. Tenhle byl cizí. Sam vypadal jako povědomý cizinec. Něco bylo špatně, avšak bohužel jsem ten pocit zazdila a šla přivítat toho "cizince".
"Ahoj," řekla jsem potěšeně a políbila jsem ho na rty.
"Nazdar puso," řekl a polibek mi, i když trochu hrubě, oplatil. "Můžeme jít?" zeptal se mě svůdným hlasem. Přikývla jsem a vyšla z domu. S Jeremym jsem se nerozloučila. Nemá se chovat jako blbec.
Absolutně jsem netušila, kam jedeme. Cestou jsem se sice snažila z něho nějaké informace vypáčit, avšak bylo to, jako kdybych házela hrách na stěnu. "Uvidíš. Buď trochu trpělivá, však se dočkáš," řekl a usmál se na mě. Nebyl to pěkný úsměv. Spíš takový úšklebek a já jsem se z nějakého neznámého důvodu otřásla, avšak ne zimou.
Po nějaké době Sam konečně zastavil. Okamžitě jsem poznala, že tu není žádná luxusní restaurace. Byla to tichá temná čtvrť, ze které šel trochu strach. Nechápala jsem, co tu děláme.
"Same, víš určitě, že jsme tu správně?" zeptala jsem se ho značně nejistým hlasem.
"Samozřejmě. Tobě se to tu nelíbí?" zeptal se a znovu nasadil ten svůj úšklebek.
"Totiž, měla jsem jinou představu," řekla jsem a nervózně si hrála se stříbrným andělem na krku.
"Ale jsme tu sami. Myslel jsem, že se ti to tu bude líbit," řekl a hrubě mě políbil. Nelíbilo se mi to. Bylo to příliš majetnické, jako kdybych mu patřila. Odtáhla jsem se. "Co to sakra děláš?! Víš co, mám toho plné zuby. Zavez mě prosím domů," řekla jsem naštvaně. On se však jen zasmál. "To se tedy pleteš kočičko," řekl a jednou rukou mi sevřel zápěstí. Tou druhou se mi snažil dostat pod šaty.
"Okamžitě toho nech!" zakřičela jsem a snažila se vysmeknout. On však jen zavrčel, umlčel mě nuceným polibkem a pořád se mě snažil svléknout. "No tak zlato. Oba víme, že to taky chceš," zavrčel. V tu chvíli mi všechno došlo. Chtěl mě znásilnit! Bylo mu úplně jedno, co chci já. Záleželo mu jen na sobě.
"Pusť mě! Prosím!" zakřičela jsem a snažila se ho kopnout. On se jen zachechtal.
"Ne!"
Hlas v mé hlavě byl tak jasný! Byl to stoprocentně Samův hlas. Jenže to přece nebylo možné. On byl totiž tady a sahal na mě svýma odpornýma rukama. Muselo se mi to tedy zdát.
"Silou ho nepřemůžeš. Použij svou chytrost. Obelsti ho!"
Tentokrát však nemohlo jít o nějaký výplod mé fantasie. Byl to jeho hlas, který se mi snažil dát stručnou radu. Tak toho využij, ty huso hloupá! nadala jsem si v duchu.
"Počkej! Máš pravdu. Opravdu to chci," řekla jsem a svůdně se usmála. Překvapeně na mě zůstal hledět.
"No vážně," řekla jsem a pohladila ho po tváři. "Chci to ale po svém, víš?" Hm, tak to znělo fakt přesvědčivě. Musel vědět, že to na něj hraju. K mému překvapení se usmál.
"Tak prosím zlato. Klidně ti dám volnou ruku," řekl a políbil mě(fuj!). Usmála jsem se. "Víš, jsem ráda nahoře," řekla jsem.
"To rád slyším. Tak pojď, kotě. Rozdáme si to." Pohladila jsem ho láskyplně po tváři. Pak jsem mu však dala přes hubu. Obvykle takovou sílu nemám(asi za to mohla velká dávka adrenalinu, jsem přece ve stresové situaci), ale tentokrát jsem se do toho pořádně opřela. Hlasitě zařval, ale já neváhala a rychle otevřela dveře. Nestihla jsem to. Chňapl mě za ruku a přitom mu spadly brýle. Podíval se na mě svýma rudýma očima a já udělala to nejpřirozenější. Zaječela jsem. On mě najednou pustil. Začalo se dít něco zvláštního. Jeho vlasy vypadaly najednou kratší a postupně světlaly. Oči už neměl rudé, nýbrž blankytně modré. Změnily se i rysy v obličeji. A přísahala bych, že se trochu změnila i jeho postava. Byl vyšší a svalnatější. Nebyl to Sam. Místo něho tam byl…Owen!! Okamžitě jsem vyběhla z auta. On se za mnou kupodivu ani nehnal. Nechal mě jít. Já jsem však netušila, co mám teď dělat. Nakonec jsem to vyřešila po svém. Omdlela jsem.

Adele-Someone Like You

4. prosince 2012 v 21:50 | Bella |  Hudba, videa
Rozhodla jsem se, že přidám svoji oblíbenou písničku od mladé zpěvačky s úžasným hlasem. Myslím, že tuto písničku všichni znají, takže netřeba dodávat něco dalšího :-).