Reklamy sem
Žádost o spřátelení tady
Hraničářův učeň-komentářová povídka tady
VÝSLEDKY TŘÍDĚNÍ SB-tady
Právě probíhá rekonstrukce!

TENTO BLOG SE BUDE RUŠIT! MŮJ NOVÝ BLOG JE WWW.VICTORIAS-STORIES.BLOG.CZ - BUDU RÁDA, KDYŽ KE MNĚ ZAVÍTÁTE :-).

Březen 2013

Veselé Vánoce...

31. března 2013 v 17:41 | Bella |  Oznámení
Eh, pardon. Já myslela Velikonoce :-D. Člověk nedočkavě vyhlíží sluníčko, zelenou trávu, cvrlikání ptáků a...prd! :-D
Nevím, jak u vás, ale tady jsme tak trochu zasypaní. Tolik sněhu nebylo ani na vánoce :-). To abych šla s takovou dělat sněhuláka. Každopádně přeji Veselé Velikonoce, i když se to venku zrovna dvakrát jarně netváří :-).
Teď další věc. Je mi jasné, že moje blogová aktivita se téměř rovná nule. Samozřejmě za to částečně může škola (písemky, referáty, povinná četba, volba seminářů na další rok,...), ale nebudu se vymlouvat pouze na ni. Poslední dobou se mi vůbec nechce psát a ani mi to nejde. Buďte prosím trpěliví.
Zatím se mějte pěkně :-).

Kapitola třicátá třetí-TOHLE SE PROSTĚ SLOVY POPSAT NEDÁ

31. března 2013 v 17:21 | Bella |  Andělská křídla-kapitolovka
Po dlouhé době přidávám další kapitolu k Andělským křídlům :-). Upřímně, bylo strašné ji psát :-D. Musela jsem dávat pozor, aby věci do sebe pěkně zapadaly. Beztak tam budu mít spoustu chyb jak v obsahu, tak v pravopisu. Nu což, stejně doufám, že se vám bude líbit :-).

Zrada vždycky bolí. O to víc, když vás podrazí opravdu blízká osoba. Najednou je vám všechno jedno. Věci, které vám přišly důležité, se najednou zdají tak malicherné. Zjištění, že všechno byla jen hra a lež, vás zkrátka srazí na zem.
Zvláštní, jak lhostejné mi bylo, jestli mě Liam objeví nebo ne. Nepřišlo mi to důležité. Hlavní byla skutečnost, kterou jsem jen čirou náhodou zjistil (bohužel). Jsem Liamův syn a můj bratr je padlý anděl, který se mě zřejmě snaží zabít. Není to skvělé?
Seděl jsem v té staré skříni a utíral si slzy, které mi proti mé vůli stékaly po tváři. Cítil jsem se pořád dost mizerně, ale šok, který mě tak svíral, pomalu ustupoval. Nevím, o čem se pak ti dva bavili. Zbytek hovoru mi nějak unikl. Dokonce jsem nevěděl, jestli už Luca odešel. Na chvíli jsem přestal myslet na svou bolest a zaposlouchal jsem se. Žádný hovor. Jen tiché kroky a sem tam melancholický povzdech. To tedy znamenalo, že je Liam v pokoji sám.
Seděl jsem tiše a skoro ani nedýchal. Čekal jsem na příležitost, kdy budu moct nenápadně vyklouznout a zdrhnout do svého pokoje. Neměl jsem však stoprocentní jistotu, jestli je Liam stále v pokoji nebo ne. Sice jsem neslyšel bouchnutí dveří, ale anděl se dokázal pohybovat velice tiše.
Čekal jsem dlouho. Nevím, kolik času uplynulo, ale musela to být nejmíň hodina, možná dvě. Občas jsem se snažil odpočítávat minuty, ale vždycky jsem to nějak popletl a musel jsem začít znovu. Když už jsem se smířil s faktem, že tuto noc ve skříni přenocuju, Liam otevřel dveře od mojí skrýše.
V tu chvíli jsem litoval, že nemám u sebe foťák. To by byl snímeček! Přestože mě ten prevít podrazil, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Liam, vždy tak vážný, stál jako solný sloup s pusou otevřenou dokořán v komické "o". Prvních pár sekund ji střídavě otevíral a zavíral, zřejmě nevěděl, co říct.
"Ty…" vysoukal ze sebe. Bylo jasné, že jsem ho dokonale překvapil. "Jak dlouho tu jsi?" zkusil to na druhý pokus.
Probodl jsem ho nenávistným pohledem. "Chcete vědět, co všechno jsem slyšel? Tak já vám to teda povím. VŠECHNO!" rozkřičel jsem se. Cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje vztek. Měl jsem chuť ho uhodit. Ruce jsem musel mít zaťaté v pěsti, aby se mi tolik netřásly. Chtěl jsem ho zabít…
"Same, máš plné právo mě nenávidět," řekl smutným hlasem. "Věř mi ale jednu věc. Chtěl jsem tě jen ochrá…"
"Strčte si ty svoje řeči někam!" přerušil jsem ho. "Měsíce! Bydlel jsem s vámi pod jednou střechou měsíce! A vy? Proč byste se mi obtěžoval něco říct? Vždyť já přece nemusím nic vědět!" řekl jsem ironicky, pak jsem popadl jeho lampičku na stole a mrštil ji o zeď. Okamžitě se roztříštila na kusy, ale mně to bylo jedno.
"Máš naprostou pravdu," řekl.
Znechuceně jsem po něm plivl. "JÁ VÁM VĚŘIL!" rozkřičel jsem se. "MYSLEL JSEM, ŽE JSME PŘÁTELÉ!"
"Same…"
"NE! Mlčte, uděláte líp! Nechci slyšet další lži. Už ne…nemůžu…" řekl jsem vysíleně.
Opíral jsem se o stůl a v hlavě mi šrotovalo o sto šest. Přestože bylo pár minut konečně ticho, cítil jsem, jak mě pozoruje.
"Tak?" zeptal jsem se.
"Ehm, co jako?" zeptal se Liam.
"VŠECHNO!" zakřičel jsem a střelil po něm nenávistným pohledem. "Chci vědět všechno! Jak moje matka mohla být tak pitomá, že si začala s někým, jako jste vy?! Proč jste se rozhodl mi zničit život?! Nebo mi třeba můžete laskavě prozradit, proč jste se na mě vykašlal, když jsem se narodil!"
"Vím, jak to vypadá, ale…"
"ŘEKL JSEM, AŤ SI STRČÍTE SVÉ KECY NĚKAM!"
Povzdechl si a pak ukázal na křeslo. "Co kdybychom se na to raději posadili?" zeptal se. Měl jsem sto chutí mu říct, že mu na nějakou posranou židli seru, ale tohle zdvořilé gesto mě trochu zarazilo. Nerozhodně jsem přešlapoval a přemýšlel, jestli ho mám nebo nemám poslat do prdele.
"Prosím. Udělal jsem spoustu chyb a rád bych ti vysvětlil všechno, co chceš vědět," řekl Liam.
"Fajn," souhlasil jsem a rozvalil se na křeslo.
"Díky," řekl a opatrně se na mě usmál.
"Bude to dlouhý příběh," varoval mě.
"Já má čas," řekl jsem.
Přikývl. "Začnu tedy tím, jak jsem se stal andělem."
"Andělem?" vyjekl jsem překvapeně. Netušil jsem, jak je Liam ve skutečnosti starý, ale jeho "andělská kariéra" začala určitě strašně dávno.
"Říkal jsem, že to bude dlouhý příběh," řekl Liam a lhostejně pokrčil rameny.
Přikývl jsem, což zřejmě bral jako pobídnutí.
"Narodil jsem se v roce 1632 v Londýně. Tenkrát jsme na tom byli poměrně dobře. Můj otec byl vážený obchodník a má matka se starala o domácnost. Strávil jsem své dětství po boku sedmi sourozenců a můj život se mi líbil. Když mi však bylo asi dvaatřicet, udeřila velká morová nákaza a polovina města vymřela. Včetně mých rodičů a čtyř sourozenců. Já, má sestra Juliette a bratři Robert a Thomas jsme přežili. Byl jsem to však já, kdo se o ně musel postarat. O dva roky později, roku 1666, však nastala další tragédie, která Londýn velice poznamenala. Určitě jsi už slyšel o velkém požáru, který překvapil spící obyvatele jednoho brzkého rána. Opět se mu nevyhnula ani má rodina. Pořád si pamatuji ten strašlivý žár, paniku a touhu přežít. V zoufalství jsem vyskočil oknem z druhého patra. Zabil jsem se," řekl Liam s úsměvem.
"Tak proto ty jizvy a popáleniny. Myslím, že už jste mi kdysi něco naznačoval," řekl jsem udiveně. Bylo neuvěřitelné, že je Liam tak starý. Vlastně nebyl o moc mladší než Luca.
"Ten den jsem učinil velké rozhodnutí. Dodnes netuším, proč si vybral Luca zrovna mě. Občas si u mě koupil zboží na trhu, ale prakticky jsme se neznali. On tvrdí, že to byl instinkt."
"Co se stalo s vašimi sourozenci?" zeptal jsem se zvědavě.
"Zemřeli na následky požáru. Už jim nešlo pomoci."
"To je mi líto," řekl jsem upřímně.
"Bylo to dávno. Není třeba je oplakávat. Každopádně se vraťme k mému příběhu, který jsi tak dychtivě chtěl slyšet. Nebudu ti vykládat, co jsem dělal následující roky. Stal jsem se andělem a ochraňoval. Pamatuji si na každou osobu, která byla pod mými ochrannými křídli. Někteří byli staří jak sám čas, jiní sotva uměli chodit," řekl a při té vzpomínce se usmál. "Před dvaceti pěti lety jsem však potkal nejúžasnější a nejkrásnější ženu na této planetě. Anna byla jedinečná. Okamžitě začala tušit, že nejsem jenom obyčejný člověk. V té době jsem navíc procházel hlubokou vnitřní krizí. Byl jsem unavený svým životem. Ona mě svým úsměvem a radostí k životu zachránila."
"Moment, má matka byla Samantha, ne Anna," řekl jsem po pár minutách ticha. Liam párkrát nechápavě zamrkal, ale pak si dlaněmi zakryl oči, jakoby plakal. Měl jsem nepříjemný pocit, že mi něco uniká.
"Same, neřekl jsem ti všechno," řekl Liam a nešťastně se na mě podíval.
"Jak to sakra myslíte?" zeptal jsem se ho ostře.
"Ta žena, která tě vychovala, není tvá matka. Samantha byla Annina sestra. Bylo příliš nebezpečné, abys zůstával s Annou. Uznávám, že to bylo i částečně kvůli mně. Mohli mě odhalit."
"To snad…není…pravda!" vysoukal jsem ze sebe namáhavě. Cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje vztek.
"Je to tak, bohužel."
"Nenávidím vás!" procedil jsem skrz zuby.
Smutně se na mě podíval. "Chápu to. Máš na to plné právo. Každopádně jsem ti svůj příběh ještě nedořekl. Chceš ho slyšet?"
Měl jsem sto chutí to zabalit a na všechno se vykašlat, ale nemohl jsem. Kdybych si to neposlechl celé, neměl bych klid.
"Pokračujte," řekl jsem chladným hlasem.
"Chtěl jsem to s Annou ukončit. Náš vztah byl příliš riskantní. V té době jsem porušoval všechna pravidla. Jenže po pěti letech našeho vztahu se narodil Anně syn."
"Owen," dodal jsem tiše.
Přikývl. "Ano. A za další dva roky ty. On vyrůstal normálně s Annou. U tebe už jsem riskovat nechtěl."
"Takže jste měl strach o svůj velevzácný krček," řekl jsem znechuceně.
"Tak trochu," uznal Liam. "Do konce svého života si to však nepřestanu vyčítat. Ale abych si vrátil k vyprávění. Owen měl v patnácti velmi těžkou dopravní nehodu. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale nezvládl to a zemřel. Byl jsem však příliš slabý. Nedokázal jsem ho nechat zemřít. Místo toho jsem z něho udělal anděla. Byl to skvělý žák. Chytrý, odvážný a nadaný. Všechny anděly si dokázal omotat kolem prstu. V osmnácti nás však zradil a místo toho přijal učení démonů," řekl.
"Jak vás zradil? Já myslel, že se to u andělů nestává," zeptal jsem se nechápavě.
"Chtěl moc. Nezáleželo mu na ochraně lidí, ale pouze na sobě samém. Stal se z něho zabiják a podle mého názoru i šílenec. Zmocnilo se ho zlo. Samozřejmě probíhal soud, takže mohl být jednou provždy zničen. Opět to byla má chyba. Přimluvil jsem se za něho. Byl to pořád můj syn. Všichni věděli, že jeho zrada byla pro mě veliká rána, protože jsem ho učil. Veliká rána to byla, ale z úplně jiného důvodu. Byl to můj syn."
"Takže ho vyhnali? Jen tak?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Ano. A teď se snaží dostat tebe."
"Ví o tom, že jsem jeho bratr? A vy náš otec?"
Liam pokrčil rameny. "Pochybuji. Ale někdo to o nás ví."
"Proč myslíte?" zeptal jsem se.
Ignoroval mou otázku a místo toho začal mluvit o nějaké legendě. Vypadalo to, že si povídá spíš pro sebe. "Existuje legenda. Když někdo obětuje při úplňku tři anděly, kteří jsou pokrevně příbuzní, stane se nejmocnějším. Stačí jim pouze vypít krev při takovém zvláštním rituálu."
Ohromeně mi poklesla brada. "Takže nás chtějí do města nalákat démoni."
"Nemyslím si, že by to věděli všichni. Někdo jim ale velí. A Owen, ten idiot, jim věří."
"Takže když nás ten dotyčný zabije a vypije naši krev, stane se nejmocnějším," řekl jsem.
"A víš, co to znamená?" zeptal se.
"Že jsme v parádním průšvihu?"
"Znamená to, že lidstvo se brzy nedobrovolně zúčastní války andělů proti těm zrůdám, proti démonům…"

Potter Puppet Pals: The Mysterious Ticking Noise

29. března 2013 v 15:28 | Bella |  Harry Potter
Našla jsem jedno parádní video :-). Je to krátké loutkové divadlo na Harryho Pottera. Je sice fakt, že to je anglicky, ale moc se tam nemluví, takže by to neměl být problém :-).

Leann Rimes-Amazing Grace

17. března 2013 v 22:14 | Bella |  Hudba, videa
Přidávám jednu nádhernou, úchvatnou, zkrátka nezapomenutelnou písničku. Myslím, že většina z vás ji zná. Tu holku, která ji zpívá, neznám, ale zpívá moc krásně :-).

Myšlenky

17. března 2013 v 17:20 | Bella |  Básně
Rozhodla jsem se přidat opět jednu ze svých, ehm, básniček :-D. Prostě jsem vzala tužku, papír a psala. Zrovna jsem si dávala pauzu od školy, tak se nedivte, že tak trochu postrádá smysl :-D. Už mi totiž z toho učení docela hrabe, ale třeba se vám moje psychoušská slátanina bude líbit :-D.


Nežiju, jen spím,
neustále sním
o moři, o loďce
plující…
Kam? Pryč.
Pryč od mých myšlenek,
od mého strachu.

Sen zůstane snem
a já vězněm.
Nemohu! Nemohu vyplout!
Ta klec mě nepustí,
vězní mě tu.

Vězní, stejně jako ony,
ty mrchy zpropadené!
Vysmívají se mému zoufalství
a útěku.
Daleko, daleko od nich,
chci utéct.

Zakopávám a bezmocně se plazím,
už mě pomalu dohánějí.
Byly tu včera, dneska nejspíš zas,
mé myšlenky.
Touží mít mou mysl,
chtějí krást!


Přímá volba prezidenta - ano či ne?

16. března 2013 v 15:40 | Bella |  Mé zbloudilé myšlenky
V češtině jsme dostali za úkol napsat náš názor na určité téma. Já jsem si vybrala téma, které je docela aktuální (nebo alespoň ještě nedávno bylo) - přímou volbu prezidenta. Je mi jasné, že ne každý se mnou bude v tomto směru souhlasit, ale psala jsem to tak, jak jsem to cítila. Dostala jsem 1- , ale mohlo to dopadnou hůř, takže jsem celkem ráda :-).

Velmi dlouho jsme usilovali o přímou volbu prezidenta. Když jsme ji však konečně dostali, strhla se vlna kampaní a reklam, aby nás přesvědčily. Z každé cedule na nás mrkal kandidát a sliboval blaho státu a občanů, zkrátka nás přesvědčoval o tom, že on je ten nejlepší. Jenže jak si máme vybrat toho "nejlepšího"?
Měla jsem pocit, že všem kandidátům šlo hlavně o jedno: "Zvolte mě a všichni budeme spokojení!"
Média to však nenechala jen tak plavat a velmi brzy začala bouřlivá diskuze o tom, co všechno špatného dotyčný udělal - jak v minulosti, tak v současnosti. Jeden na druhého začali kydat špínu tak moc, že člověk za chvíli nevěděl, co je pravda, a co ne. Celý ten boj o prezidentský titul mi upřímně přišel směšný. Nejdříve se mi přímá volba zdála jako docela dobrý nápad, ale postupem času se to bohužel zvrtlo v nechutnou snůšku pomluv a předhánění, kdo je lepší.
Celkově bych tedy přímou volbu prezidenta ohodnotila ne moc pozitivně, hlavně z důvodů, které jsem již zmínila. Celé to na mě působilo jako fraška. Každopádně volby už nějak dopadly, byť nezvítězil kandidát, kterého bych já volila. Nějak jsme si už ale zvolili. Jestli dobře nebo špatně, to ukáže teprve čas. Myslím si, že jestli nastane spíše ten druhý případ, neměli bychom si tedy potom stěžovat. Chtěli jsme to, máme to mít. My, Češi, však máme jednu podivuhodnou vlastnost - totiž vše kritizovat a stěžovat si. Osobně bych řekla, že dřív nebo později k nějaké kritice dojde. To už je však jiné téma, které je poněkud diskutabilní.
Tak či onak, přímá volba proběhla, máme nového prezidenta a všechen ten kolotoč konečně přestal. Teď jen čekat, co si příště zase vymyslíme.